Příprava začala v Bílovicích u již zmíněné lanovky, která, ač je to s podivem, ještě stále funguje. Jarda nezpomněl a dokonce si přinesl dosud platný lístek, takže se nováčci mohli povozit.
Začali jsme výrobou věnců, jejichž kladení k nohám si oslavenec výslovně přál a které měly alegoricky znázorňovat celý jeho život. Nebylo to jednoduché, ale pomocí drátu, zelených ratolestí, lahviček rumu, dámského prádélka a součástek letadla se to nakonec zvládlo. Pro další akci, kterou chytrá hlava vymyslela, navrhla a jednomyslně schválila, tak bylo potřeba zajistit už jen pár maličkostí: megafon, infúzní stojan, metrák jemného bílého písku, klapku, skládací židli, k tomu dále pět pohledných blondýnek, operační roušku dvakrát, kšilt, kyblíček a bábovičky, nezapomenout na stojánek se zkumavkami, šampusové sklenice, lékaře i s vercajkem, kameru i s kameramanem, křídu, modrou tekutinu, kahan chemický, a další důležité propriety, které si už nepamatuji. Nelze však zapomenout na jedny malé červené trenky, jedny větší červené trenky a jedny největší červené trenky vo vsjom mire. Jo - a ještě jedna tanga a bazén a ceduli "režisér". A pak samozřejmě ještě dort, věnce a šedesát věnečků, ale to je u takovéto příležitosti normální a běžné.
Teď už každému musí být jasné, o co šlo. (Pro ty pomaleší, ale takoví snad mezi námi ani nejsou: natočit novou episodu seriálu Pobřežní hlídka za aktivní účásti oslavence.) Největší problém byl s obstaráním pohledných blondýnek. Paruk bylo dost a i když nebyla mlha, dost se sešeřilo, takže o pohledné blondýny nouze nebyla. Všechny však chtěli být Pamela, včetně Pavla (prosil bych ministerstvo kultury naší milé republiky, aby mi vysvětlilo, jaké i/y se tam má psát). TOHLE byl jediný problém, který se nepodařilo nakonec vyřešit. Přema (ano, to on byl ta chytrá hlava) rozdělil úkoly a vysvětlil úlohy dle scénáře, které jsme nazkoušeli, pochopili, zažili a okamžitě si vyložili po svém. Jak se později ukázalo, bylo to naposledy, co se scénář i režisér (ano, zase Přema) uplatnili.
Jarda si ještě vyzkoušel, jak bleskově aviatika umístí tam, kam bude režisér požadovat. Myslím, že neměl problém s tím, jak to udělat, ale jak to udělat tak, aby aviatik přežil. Mohu dosvědčit, že mě složil skutečně rychle a jemně. Měl mě však varovat předem.
Nejprve jsme ovšem podle programu oslav navštívili vyhlášené žernosecké vinné sklepy. Víno bylo překvapivě dobré, posezení příjemné a vinaři, otec se synem, nám poskytli všechny informace, které k ochutnávce tak nějak patří. Dlouho jsem proto nemohl přijít na to, co mi nesedělo. Až doma jsem si uvědomil, že oba vypadali, že víno vlastně ani nepijí.
Všechno začalo podle plánu. ( Jistě prominete, když vynechám některé subtilní režijní záměry, které diváci nepochopili. Ani vy byste na tom nebyli líp). Diváci zasedli do přeplněného hlediště, ani oslavenec nechyběl. Pamely nastoupily na scénu. Zde by se slušelo napsat, že diváci obdivně zašuměli, ale nestalo se tak. Tedy jakési poznámky slyšet bylo, ale vyjadřovaly spíše překvapení, snad i zděšení.
Pak dal režisér pokyn a Pamely (nikdo jiný totiž ve štábu kromě kameramana a režiséra už nebyl) vybudovaly na pokyn režie scénu prvního záběru - pláž.
První záběr se vydařil přesně podle scénáře. Na pokyn Kamera! Klapka! Akce! se Pamely začaly znuděně protahovat na pláži a popíjet šampaňské. To jim opravdu šlo, zejména konzumační fáze byla sehrána s velkým citem pro přirozenost. Vypadalo to, že jedna vedle druhé se poctivě připravovaly a snad i aplikovaly Stanislavského metodu.
Tento záběr byl, jak se ukázalo, také poslední, v němž ještě mohl režisér něco ovlivnit. Dále se veškerý děj jeho kontrole dokonale vymkl. Pečlivě rozepsané záběry scénáře byly zapomenuty. Scény byly předváděny zásadně v reálném čase. Akce střídala akci bez zdržování se klapkami a podobnými nesmysly. Pro ty, kteří tam nebyli, popíšu stručně děj, tedy ten scénářem plánovaný. Možná to bude zajímat i ty, kteří tam byli a nepochopili: Na pláž hlídanou Pamelou a jejími kolegy spadne letadlo i s aviatikem. Naštěstí pro aviatika přímo do vody u kolektivu pobřežní stráže, který ihned profesionálně zahájí záchrannou akci, aviatika vyprostí, stabilizuje a předá do rukou doktorů. Ti už to dodělají. (Zdá se vám to primitivní nebo dokonce stupidní? Uvědomte si, že je to určeno pro amerického diváka.)
Oslavenec sice
zpočátku nevěděl, o co kráčí, ale nesl to statečně. Ostatně, byl to
jediný nám známý aviatik na placu a na protesty neměl ani čas, ani jich
nebylo dbáno. Režisér trval na maximálně realistickém ztvárnění, takže
byla uplatněna zásada "nechceš-musíš!". Nejprve jej dvě šílené matky
přivedly na scénu a nasadily mu helmu a letecké brýle. Jarda jej
přátelsky poplácal po zádech a nasadil osvědčený osoto-cosi. Během
třetiny sekundy jej z nic netušícího oslavence změnil v letce, a to letce bezvládně padajícího do vody. Teprve
potom mu oznámil, že je zřícený aviatik. 
P.S. Příště, Mirku, když budeš hrát aviatika ve filmu, si vezmi pilotní průkaz. Fialová tanga, která ti Pamela našla v kapse, diváka jen zmátla. Jak chudák měl podle nich poznat, žes aviatik? Kdyby měla (ta tanga) aspoň pořádnou velikost! A Pamely z toho byly navíc zklamané. Divím se, že ti to Z. toleruje!
Pamely pak chtěly upoutat pozornost i při další oslavě, ale neměly žádnou šanci proti staré profesionálce.
Druhý den, jen co jsme si podle prastaré tradice kolektivně vyčistili zuby slivovičkou a něco pojedli, vyplul Ariel, velký výletní parník. Bar se otevřel ihned po svinutí vazáků, ale myslím, že moc tržby neměl. Ale i tak to byla veselá projížďka a zajímavá. Kde ty nápady bereš, slovutný starče?