Vasaloppet 1998

Na cestě za vítězstvím - Předehra

Když nemohu spát

Autobus pravidelně vrčel a čtyřicet přibližně stejně rozlámaných těl se snažilo co možná nejvíce prožít slast cestovaní na dlouhé štrece tímto dopravním prostředkem vleže. Nebylo to vždycky jednoduché, protože lůžková úprava autobusu cestovní kanceláře Alpin Tour skýtala pohodlí pohříchu zvláštní. Nevím už, kdo to byl, ale někdo po prvním shlédnutí čtyř paland, vždy dvou nad sebou, vytvořených ze dvou řad sedadel po obou stranách interiéru autobusu, tiše pronesl: "Vzpomínka na Dachau". Bylo to samozřejmě velmi přehnané, protože palandy byly polstrované, my jsme leželi ve svých spacácích vcelku dobře naloženi a hlavně byli jsme zde dobrovolně, dobře živení a dobře trénovaní (alespoň podle svého přesvědčení). Se zásobami zvláčňujících prostředků, jakými jsou pivo a rum po ruce.

O svoji část palandy jsem se dělil s tím sympatickým dlouhánem ležícím naproti mně, jehož nohy dosahovaly až k mým kolenům. Ty však ovládal tak umně, že ani při jeho, ani při mém obracení nebyl žádný důvod k nervozitě. Kdybych si nebyl jist, že přistupoval v Praze a že byl od pohledu prokazatelně středoevropan, považoval bych jej za indického fakíra. Ostatně, jeho otec, jen o něco málo menší, proplétal nohy s Pepou, který ležel vedle mě. Ani Pepa, jsa o dobrou hlavu větší než já, neměl důvodů ke stížnostem a pochvaloval si svého parťáka stejně vřelými slovy.

Ležel jsem ponejvíce na levém boku otočen k oknu a Pepa na pravém, čelem do uličky. Střídavě jsme pak podvědomě volili polohu na zádech. Oba současně jsme na zádech mohli ležet jen s rukama pevně zkříženýma na prsou, protože šířka palandy nic jiného nedovolovala. Poloha čelem k sobě byla úplně vyloučena, protože pak bychom se museli intenzivně obejmout. Avšak, jak již bylo řečeno, byl jsem dalek všech stížností a se mnou dalších třicet devět přibližně stejně rozlámaných těl, jejichž cílem bylo zdolat na běžkách devadesát kilometrů od Sälenu k Moře. To vše ve Švédsku, v tom severském ráji běžkování.

Zatím jsme ale byli někde severně od Berlína a černočerná tma obestírající dálnici vyzývala k tomu, abych spal. Nějak to nešlo. Ale necítil jsem se mezi spáči obklopujícími můj dočasně malý životní prostor nijak rozmrzele. Honily se mi totiž hlavou příjemné vzpomínky na celou tu dobu, která uběhla od našeho rozhodnutí zúčastnit se Vasova běhu až po tuto cestu.

U zrodu

Je to téměř přesně dva roky, co rozjařená společnost, popíjející za chladného lednového večera čaj s rumem a svařené víno v jedné z chatek malebné části Vysočiny u Tří Studní, uslyšela to rozhodné slovo: "Za dva roky jedem na Vasák. Za dva roky na to musíme natrénovat. Za dva roky budu mít padesát, to bude dárek. Za dva roky není o čem hovořit."

Jako dnes si vzpomínám na výbuch smíchu, který provázel toto rázné rozhodnutí. Nevím už, jestli to byla Eva nebo některá jiná z našich smějících se děvčat, ale brisknost a rozhodnost následného rozsudku náleží přesně Evině stylu. Ten rozsudek zněl: "Hoši, kam byste se s těma svýma pupkama valili?" Mohla to být také Alena, protože ani ta nemíří nikdy mimo, mohla to být i některá jiná. Určitě to však nebyla Dana, která jen nevěřícně zírala, do čeho zas strká její Přemeček krk, jestli to myslí vážně a jestli se už o něho má začít bát.

Pupky, o kterých byla řeč, patřily Přemkovi a mně a musím pohříchu přiznat, že náš nápad se zrodil v postavách, které by nemohly sloužit co ideál antické souměrnosti. Zrodil se však v trucovitých klukovských srdcích, která vědí, že nepřízeň okolí je to poslední, čeho by měla dbát.

Tedy dobře, vzpomněl jsem si na školní příklad stopového obrozeneckého verše vytvořeného podle latinského vzoru - Ejhle baňáč baňatý, kterak tamo opřen o stěnu chrouní! To vám, milá děvčata (potichu a v mysli) přísahám, ani baňáč, ani chrouní. Už máme za sebou nějaké závody! Pravda, zbyla z nich jen Krkonošská sedmdesátka a tu Přemek posledně nedoběhl kvůli bolesti zad při stoupání na bufet. Ale za dva roky bude všechno jinak. Ano, smál jsem se taky, ale bůh ví, že v tom bylo dosti přetvářky.

O Vasově běhu jsme samozřejmě dobře věděli už dlouho. Přinejmenším tak dlouho, jak dlouho jsme běhali dálkové závody na lyžích, a to už je pěkná řádka let. V mých představách byl spojen s během po krásných severských pláních, které jsou prosté zledovatělých a strmých stoupáků, jaké člověk najde třeba v Jeseníkách. Běhu, který dává pocit volnosti. Trochu víc nám jej zpředmětnila Alice, která toho památného večera byla s námi a která už jej absolvovala. Tato dívka (po emigrovavších rodičích Češka) o něco víc než dvacetiletá, přijela ze Švédska do České republiky a našla si zde práci ( později i životní lásku), hlavně nám však podala inspirující informace o Vasáku. Bez ní by patrně k onomu osudovému rozhodnutí nikdy nedošlo. Když vyprávěla o svém úspěchu při zdolání pověstných devadesáti kilometrů, představoval jsem si ji jako mladou vlčici, která radostně soupeří se svou smečkou. Měla plné a pevné tváře, stejné vzezření měly její prsy a celková vizáž vůbec. Ne, Alice nebyla totéž, co Vasák, ale přesně zapadala do mých představ o severské volnosti. Mimochodem, od ní poprvé jsme dostali zpřesňující a charakteristickou informaci, že trať Vasova běhu bývá lemována fialovými zbytky borůvkové polévky, která se hojně podává na občerstvovacích stanicích a která se pak také hojně zvrací.

Vraťme se však k všeobecnému veselí zmíněného večera. Brzy našlo svůj základ ve zcela jiných zdrojích, než byla naše břicha valící se po Švédsku, a my jsme - jako obvykle - hráli a zpívali, večírek skončil jako každý jiný (jak kdo postupně odešel do postele) a druhý den ráno jsme, jako obvykle, po dobré snídani namazali běžky a vyrazili Vysočinou. Svět už však nebyl stejný jako dřív.

Bylo nás šestnáct (statečných?)

Od výše líčeného večera uběhlo dosti času na to, aby jeden člověk mohl začít nový život. A uběhlo málo času na to, aby lidstvo změnilo své zakořeněné nešvary. Někde mezi těmito dvěma póly se pohybovalo (a stále pohybuje) moje bytí. Nechci vydávat falešná svědectví, avšak myslím, že s většinou mých přátel je tomu stejně. Myslím zejména těch přátel, kteří se rozhodli jet Vasův běh. Některým je to ku prospěchu, některým to dlouhodobě škodí, k té druhé kategorii se bez mučení hlásím. Hovořím o tom jen proto, že se opakovaně po celý život cítívám zaskočen skutečností, když čas vymezený na přípravu nějaké akce je z větší části pryč a já jsem stále na začátku. Mám rád lidské slabosti a jejich nositele, protože je s nimi o čem povídat. Tuto svoji slabost bych ovšem rád ( a myslím nejen já sám) alespoň částečně redukoval.

Bylo časné léto roku 1997, byl druhý červnový víkend a rybník Olšovec u Jedovnic byl opět svědkem našeho tradičního klání "Rezavý mužíček". Šest set metrů plavání, čtyřicet kilometrů na kole a šest a půl kilometrů běhu. Slušná dávka. Není to železný muž, ale rezavý mužíček jistě. Sobotní počasí bylo vcelku příznivé, jen pozdní absolventy mužského běhu pokropila prudká bouře. Jinak však pohoda. Báječnou náladu, která graduje současně s tím, jak dokončí svůj závod muži, poté poloviční klání ženy a nakonec speciální trať naše omladina, lze jen těžko slovy zachytit. Všeobecné rozjaření, které lze mnohdy až v dětinské podobě sledovat zejména u kmenových členů společnosti pamatujících nultý ročník mužíčka, postupně a nezadržitelně zachvacuje celé ležení. Otcové rodin se mění v děti, matky rodin jsou ochotny odpouštět jindy nepřehlédnutelné přestupky (včetně nepořádku ve stanu) a děti si vyprávějí o svých hrdinstvích u táborového ohně. Vše směřuje k nirváně.

Takovou situaci si vybral Přemek, sám ve velmi dobrém rozmaru, aby nesmlouvavě zaútočil na sebevědomí zde přítomných mužů a získal jejich příslib účasti na Vasáku v příštím roce. To bylo přinejmenším velmi chytré a taky úspěšné. Od této chvíle se začínala naplňovat myšlenka, idea dostávala hmotné tvary, duch pracoval na své realizaci. Záměrem bylo získat šestnáct účastníků, kteří by jeli do Švédska speciálním lůžkovým autobusem. Šestnáct míst na sezení a současně šestnáct míst na spaní ve dvou částech vozidla. To byla dobrá vyhlídka. Určitou dobu byla velmi žhavá varianta počítající i s účastí našich dívek co sanitní kolony. Časem však vzala za své. Mně osobně zdánlivě paradoxně spadl kámen ze srdce, když vyšlo - také časem - najevo, že se tímto autobusem nepojede. Vyspal bych se cestou rád, ale musel bych současně vědět, že řídit budou střídavě dva řidiči a žádný z nich nepoběží závod. A to v původním návrhu nebylo, naopak. Řidič měl být jeden a závod byl jeho přirozeným cílem. Nastoupila druhá varianta pro šestnáct mužů, cesta čtyřmi osobními vozy. I ta však padla a na řadu přišla cestovní kancelář Alpin Tour. To vše se odehrálo od časného léta do počínajícího podzimu. Výsledkem bylo zformování první skupiny. Do historie umění vešly různé skupiny nezávislých, zarputilých, ztracených a dalších. Mám-li pojmenovat tu naši, pak nejblíže je název skupina rozhodných. Ano, bylo třeba se rozhodnout pro zvýšené nároky na finanční krytí akce a pro snížené pohodlí v období zvýšeného tréninkového úsilí a, jak se ovšem ukázalo až později, pro akceptování zvýšené pozornosti okolí v období vlastní snížené ochoty nechat si do toho mluvit. To vše se zdařilo.

Nechci zbytečně zdržovat biblickým genealogickým výpisem typu "toto je rodokmen Noemův..." Považuji však za nutné alespoň stručně pojednat o základech švédské jízdy, kterou Přemek shromáždil. Zaslouží si to. Tvořilo ji deset individuí, či lépe individualit, pravidelně dosažitelných na Krkonošské sedmdesáte či na Rezavém mužíčku (ti budou mít níže za jménem uvedenu zkratku K.R.M, tedy Krkonoše, Rezavý Mužíček). Někteří z těchto deseti mají za sebou téměř dvě desetiletí společného podnikání letních i zimních radovánek. Na kole, na běžkách, ve vinném sklepě, u ohně, a to skoro pravidelně vždy u kytary a housliček (ti nebudou mít níže za jménem žádnou zkratku, neboť všichni o nich dobře vědí). Pět účastníků se k naší těžké vozbě připojilo díky tenisovým kontaktům jednoho z nich s Přemkovým spolupracovníkem (ti budou mít níže za jménem uvedenu zkratku K.A.L., neboť tímto vášnivým tenistou je J. Kaláb.) A konečně individualita všech individualit, onen šestnáctý, ale nikoliv poslední, je známým Alice (bude mít tudíž níže uvedenu zkratku A.L.I.) Soupis první šestnáctky uvádím se zmíněnými genealogickými zkratkami, s daty narození a v pořadí od nejstaršího k nejmladšímu. Soupis první šestnáctky je ten:

Toto je tedy soupis šestnácti rozhodných. To oni vytvořili báječnou atmosféru v období příprav i cesty samotné. To ni byli českými vyslanci ke švédské královské tradici. To oni dali kousek sebe všem ostatním a od ostatních si aspoň kousek vzali. To o nich se chci zmínit jako o všech svých bližních, ovšem později, jednotlivě a pokud možno obšírněji. U dvou z nich tak, bohužel, musím učinit už nyní.

Se ztrátami se počítá aneb Všichni moji bližní - I.

Koncem října, když se skládaly zálohy ve výši čtyř tisíc korun, přišla první neblahá zpráva. Vladimír Brázda zcela jistě nepojede, protože si při pádu (kusé informace uváděly, že při pádu ze střechy) poranil páteř. Nikdy jsem tohoto člověka osobně neviděl, nikdy jsem neměl možnost s ním promluvit, zjistit, jaký má výraz ve tváři a jaký druh humoru vyznává. Patřil však do skupiny K.A.L. a to hovoří za vše. Nemůže být jiný než tito matadoři českých hor, přátelé dobrého sportu, dobré zábavy, dobrého jídla a pití (jak jsem je poznal), zkrátka dobří přátelé. Jaká škoda, že s námi nemohl.

Druhá neblahá zpráva přišla pár dní před odjezdem do Švédska. O předposledním víkendu se v přípravě při běžkování v Krkonoších zranil Milan Suchánek. Při nevinném pádu si natáhl sval, se kterým musel doběhnout šest kilometrů na základnu, a poté odřídit auto domů do Brna. Noha mu natekla jak papuč. Milan Suchánek je můj švagr. V jedné z písní Ivana Mládka se o podobném člověku praví, že: můj nenápadný švagr má na zahrádce bagr... Můj švagr má na zahrádce nádherné psy samoyedy, které učí běhat ve spřežení, chová je na prodej (což se mu, myslím, střídavě daří) a obveseluje jimi svoje děti. Rozhodně není nenápadný, neboť je mužem mnoha zájmů. Odborných jako lékař (měl být lékařem výpravy), sportovních, jak praveno, a všeobecně prospěšných jako parťák v hospodě. Individuální sporty miluje. Jezdí na kole, běžkování je pro něj zážitek, především však léta horolezí. Troufám si říct, že je mu vlastní usilovnost. O této své vlastnosti vydal svědectví, když jsem mu dva dny před odjezdem telefonoval.Řekl mi, že chodit z pokoje do kuchyně už jde docela dobře! A že to v něm chvilkami hraje, jestli to nemá zkusit! Jistě se skřípěním zubů, ale Vasák vypustil. Bylo to jednoznačně dobré pro jeho nohu, já však musím opakovat jako v případě prvním. Jaká škoda, že s námi nemohl. Popřál nám na cestu dobrý sníh a vyslovil přesvědčení, že to bude pohoda. Měl pravdu. Sehnal za sebe navíc náhradníka, který se do naší výpravy bez jakýchkoli problémů vřadil. Byl to štíhlý, kudrnatý, tichý, skromný a dosti vytrénovaný mladík, o němž jsem dopředu věděl pouze to, že se jmenuje Pavel Nečas. Ten tedy na poslední chvíli uzavřel celý počet brněnské sekce na patnáct účastníků. Nakonec nás bylo o jednoho méně a s naší šestnáctkou to bylo naopak než se třemi mušketýry, kteří byli čtyři.

V přípravě aneb Chvála zinkové rakve

Žižkovo heslo o těžkém cvičišti a lehkém bojišti prošlo za staletí značnou významovou inflací, jenže v našem případě je beze zbytku pravdivé. Skupina rozhodných jistě zahrnovala jedince, kteří za svůj dosavadní život nashromáždili tolik dynamické i vytrvalé síly, že před Vasovým během jim stačilo pouze dolaďovat. Věděl jsem to jistě například o Jirkovi Soukupovi a Pavlu Milánovi. Jak se ve Švédsku ukázalo, pařil k nim i Jiří Hajda, Pavel Nečas a někteří další (zde se, přátelé, najděte všichni vy, kterým vadí, že jsem vás jmenovitě neuvedl). Byli však tací, a troufám si říci, že jich bylo dosti, kteří museli prostě tvrdě trénovat.

Alice se po absolvování Krkonošské sedmdesátky dopustila těžkého psychologického omylu. Prohlásila totiž, že díky svému profilu a náročnému převýšení jsou Krkonoše těžší než Vasův běh. Nebezpečí tohoto argumentu velmi dobře a okamžitě vystihly naše dívky, od nichž jsme od té doby mohli při nejrůznějších příležitostech společné zábavy slýchávat: "Hoši, než odjedete do Švédska, pořídíte poslední vůli a hlavně, koupíte si zinkovou rakev. Speciální přeprava nebožtíků stojí hrozné peníze." Jindy jemná až filigránská ženská taktika se v tomto případě projevila přímočaře a nesmlouvavě. Ve hře ovšem opravdu mohlo být více, než se dalo očekávat. Nikdo z nás neměl zkušenosti s tak dlouhým závodem, nikdo z nás nevěděl, co to s ním udělá.

Zcela svobodně na tomto místě prohlašuji, že tento dlouhodobý a soustředěný tlak, činěný arciť v žertu, byl jedním ze čtyř válců motoru, který mě hnal do tréninku. Těmi dalšími třemi válci byla moje vrozená ctižádost, dávná touha po běžkování na severu a furiantství. Absolvovat v padesáti prvně Vasův běh mi připadalo jednoduše dobré. Motivy u dalších členů výpravy jsem z počátku jen odtušoval a nakonec jsem se na ně zeptal. Předestřu je zde v pravou chvíli. Nyní je na místě uvést, co mi většina z nich prozradila o svém tréninku. Na otázku "kolik jsi natrénoval a kde nejvíce" jsem dostal tyto odpovědi (otázky jsem kladl po závodě).

Pavel Milán: "Co já vím, člověče, takových 120 kilometrů na Paprsku."

Pavel si s tím skutečně nelámal hlavu, protože vím naprosto přesně o dalších přibližně 90 km při přejezdu Jeseníků, který jsme absolvovali spolu. Včetně sjezdu loukou napolo po trávě a napolo po sněhu ke Starému Městu. Budiž mu přáno.

Martin Rybák: "Nevím, dost málo, nejvíc na Paprsku, za tři dny asi 120 kilometrů. A na Orličkách asi 80 kilometrů, nic víc."

To mluvil o běžkách, které proháněl na svých dlouhých nohách, jež umí dlouhý skluz. Vím to, protože jsme spolu dvakrát běželi Krušnohorskou padesátku bok po boku či lyže za lyží. Neprozradil nic o pravidelné volejbalovém tréninku, přestože volejbal je jeho druhým životem. Co je jeho životem prvním, netroufám si říct.

Honza Hecl: "To se ptáš mě, není ti to hloupý? Já jsem vůbec netrénoval, byl jsem třikrát na Paprsku, pak jsem onemocněl a bylo po tréninku."

Jeník měl skutečně smůlu. Je však vlastníkem medvědí vytrvalosti, díky níž nastřádal dostatek síly na to, aby například opakovaně překonával bolesti v přepínaných kolenou. Na Vasáku ho naštěstí nebolela, alespoň si nestěžoval.

Honza Solčány: "Trénink můžu měřit na hodiny. Takových 80 hodin na běžkách, běhu na sucho, košanda a takový blbiny."

Ano, vypadá to tak, že Honza se věnoval přípravě systematicky, měl ji změřenou a mohl by vydat úplnější svědectví. Odpovídá to prvnímu dojmu, který ve mně druhdy zanechal. Totiž že je metodicky přesný.

Zdeněk Pavelka: "Nevím, lyže, kolo, běh, ale nepočítal jsem to. Kolo tak 100 kilometrů."

Zdeněk je můj kamarád, a to takový, že se při setkání oslovíme jen "pane!" a není třeba více hovořit. Dnes však říkám: "Pane, totě falešná skromnost, tvůj výkon na Vasáku svědčí o promyšlené přípravě."

Zdeněk Částek: "Já jsem toho moc nenajezdil, tak 220 až 240 kilometrů. A v Jeseníkách, já jsem jinde nebyl."

Necelou polovinu z této přípravy jsem na přejezdu Jeseníků absolvoval se Zdeňkem a mohu říct, že nic neošidil. Včetně včasného odchodu do spacáku, když večírek teprve začínal. Zdeněk ví, co činí.

Jura Kaláb: "Zcela upřímně, natrénoval jsem 145 kilometrů. Trénink byl s Pavlem Milánem na Paprsku, a to 75 kilometrů. Jinak jsem jezdil s rodinou, to byla taková klouzačka. Takže to před závodem bylo plný tajů."

Jura byl trénován Pavlem ještě ve Švédsku, až by se dalo říct, že jej Pavel honil jak nadmutou kozu. Na druhé straně mu zase mazal lyže. A oba se ve vrcholné přípravě krásně zmazali. Večer před závodem na 1 000 lanových délek (46 km) na Paprsku. Toto je pravda, neboť jsem nebyl daleko od tohoto skutku, který se odehrál 7. února roku 1998. Jinak vím, že Jura hraje pravidelně tenis a nevím o žádné další jeho přípravě, neboť o ní nemluvil. Zjistil jsem však, že ve stopě má radost jako býček na čerstvém pažitu.

Jirka Soukup: "Já? Na Vasák? 700 kilometrů, nejvíc na Paprsku"

Je to tak, k tomu se v této chvíli nedá nic dodat. Jirka prostě trénoval, aniž mu to bylo třeba.

Pepa Kratochvíl: "Natrénoval jsem velice málo, na sněhu 80 kilometrů a když vezmu přejezd Jeseníků, kde jsme polovinu prošli, tak celkem asi 130. Běhat jsem nechodil, protože jsem si šetřil klouby. Ale chodil jsem na rotoped, tam jsem najel takových 800 kilometrů."

Nevím, jestli to Pepa trochu spletl nebo jestli měl původně mnohem vyšší cíle. Ale mně se to málo nezdá. Jediné vysvětlení je v tom, že Pepa je založením sportsmann a že si dává laťku vždycky vysoko. Ano, tak to je. Sám jsem se o tom přesvědčil na přejezdu Jeseníků. Trasa vedla na jih po hřebenech, ale Pepa toužil na sever, na Králický Sněžník. A tak se také (i přes můj odpor) stalo.

Přema Skála: "895 kilometrů, s Vasákem 1035, nejvíc v Seefeldu."

Kromě toho, že Přemek zahrnul Vasák do svých tréninkových kilometrů a že tedy fakticky svůj životní závod vlastně započítal do tréninku na něco dalšího, zaslouží si jeho příprava zvláštní pojednání.

Nejdříve však, abych nezůstal nic dlužen, uvádím beze zbytku mé vlastní údaje :

Tak tedy jsv: "S cílenou přípravou jsem začal 18. listopadu 1997. To činí 87 přípravných dní, z nichž jsem celých 10 dní nedělal vůbec nic. Jinak jsem na běžkách absolvoval 386 km (včetně dvou dní ve Švédsku), uběhl jsem 72 km na sucho, ujel 94 km na kole, uplaval 800 m, absolvoval 10 basketových tréninků a 7 zápasů, tři dny jsem se věnoval sjezdovému lyžování. S činkami v ruce jsem téměř každé ráno simuloval soupažný běh na lyžích."

Jak je vidět, vedl jsem si deník. I když byl některým mým přátelům k smíchu, mě nutily prázdné kolonky předešlého dne ke zvýšenému úsilí, většinou. Přiznávám, že jsem se chtěl připravit, protože mně komično zinkové rakve a poslední závěti nutilo dát odpověď našim dívkám. A tak znovu říkám, chvála zinkové rakvi. Moje bytí, které se pohybuje někde mezi uvědomělou pravidelností a naprostým chaosem, tím dostalo na čas příjemný řád.

Přemek v přípravě aneb Silné vůli ustoupí i nešťastná náhoda

Jako podtitul této kapitolky by se možná více hodilo říci něco jako, "do děje zasahuje žumpa", nebo "s jednou nohou ve sračkách". Spojte si však tuto výpověď, pohříchu pravdivou, s první částí názvu kapitolky a uznáte, že je to zhola nemožné. Devalvující a nemístné. Proto chci vydat v této záležitosti pokud možno úplné svědectví.

Už z toho, co zde bylo řečeno, myslím, dostatečně vyplývá, že Přemek vzal přípravu Vasova běhu pevně do rukou. Během podzimu uspořádal dvě informační schůzky skupiny rozhodných a vydal dva itineráře celé akce, z nichž druhý, vydaný 25. 11. 1997, v jádru odpovídal následnému dění. Vedle zásadních pokynů pro cestu samotnou obsahoval seznam skupiny, informace o možném průběhu závodu a tréninku ve Švédsku, sdělení o finančních záležitostech a, patrně opět z úcty k mým šedinám, též připomínku, abych si nezapomněl peřinku pod hlavu. Závěrečná pátá strana itineráře byla pak dokladem toho, že období před odjezdem mělo být naplněno tvrdou prací na zušlechtění tělesnosti každého z nás. Obsahovala totiž rozpis tréninkových táborů. Tím prvním byly Nepomuky u Čenkovic ve dnech 9. - 11. ledna 1998 a odpovědným za jeho uspořádání byl Zdeněk Pavelka. Následoval třídenní přejezd Jeseníků (16. - 18. ledna 1998) a odpovědnost ležela opět na Zdeňkovi, stejně tak jako v případě třetího tábora zahajujícího 30. ledna v Nepomukách a končícího 1. února Orlickým maratonem. Posledním táborem měl být vysočinský Memoriál Josefa Kratochvíla ve dnech 6. - 8. února, který měl zabezpečit sám s láskou vzpomínaný Pepa. Není vinou Přemkovou, že se tábory neuskutečnily tak, jak je naplánoval. Sněhové podmínky zimy roku 1998 byly, kulantně řečeno, tristní. Důležitý byl plán.

Kvalitně namazat, nastoupit do stopy a odkrajovat kilometry, tak nějak by se daly popsat Přemkovy představy o využití volného času zhruba od začátku prosince roku 1997. Nedal se odradit zprávami o nedostatku sněhu, jež poskytovalo kusé televizní zpravodajství. Telefon je vynález a Přemek měl vždy čerstvé informace přímo z míst, která jej zajímala. Proto jsme s ním také už 6. prosince vyrazili na Červenohorské sedlo, kde se skutečně běhalo, u Švýcárny dokonce na prachovém sněhu. Zažili jsme mimo jiné i báječnou relaxaci v bazénu hotelu Orea a čerstvé rohlíky k snídani z jeho vlastní pekárny. Proto jsme na sedle běhali též mezi svátky. Proto jsme na Silvestra roku 1997 vyjeli na Paprsek a vydatně zde ladili formu, přestože daleko široko nebylo po sněhu ani památky. Proto jsme tento Paprsek navštívili opakovaně ještě několikrát, neboť situace se sněhem nedoznala výraznějšího zlepšení. Proto jsme mohli být svědky toho, jak Přemek žene svoje robustní tělo stopou a piluje odraz a skluz, odraz a skluz ... a nedopřává si odpočinku, vyjma posezení u poledního pivečka, čočkové polévky a špekových knedlíků. Nebo něčeho jiného stejně lákavého. Byla to tvrdá práce. Vím, o čem mluvím, neboť většinu kilometrů, které Přemek naběhal v domácích podmínkách, jsem absolvoval s ním. Mimochodem, nebylo možno si v jeho přítomnosti na lyžích zabruslit. Vasův běh se jede klasickým způsobem, a proto jsem musel opakovaně vyslechnout tvrdou výtku, že tyto kilometry, které jsem odflákal bruslením, si tedy rozhodně nemohu počítat do tréninku.

Ve své přípravě Přemek neznal hranic. Překročil také hranice mezi Českou republikou a Rakouskem a od 14. do 22. února rozbil tréninkový tábor v Insbrucku. Běžecké tratě okolo Seefeldu měřily 120 kilometrů a bylo u nich 18 hospod. Nic z toho Přemek neošidil, v čemž ho věrně doprovázela Dana. Ta také byla autorkou jeho vysoké tréninkové mety - naběhat desetkrát víc kilometrů, než měří závod. To bez pěti kilometrů splnil. Kdyby Přemek nechtěl, nenaběhal by je. Ale on chtěl.

A tak byl připraven. Dosud jsme spolu o celé záležitosti podrobně nemluvili, ale jsem si jist, že také v jeho uších zněla ozvěna smíchu ze shora vzpomínaného večera, ironie našich pupků i tvrdé komično zinkové rakve. Možná by stálo za zvláštní pojednání, jakou roli v Přemkově příprava sehrála Dana, která od prvotní reakce vyjevených očí a často a hlasitě projevovaných obav o jeho zdraví přešla postupně do role aktivního kontrolora plnění tréninkové mety 900 kilometrů. Aktivní v tom, že běhala s Přemkem, i v tom, že zabezpečovala toto běhání potravinami. Což ovšem činí vždy a ráda a což je s ohledem na Přemkovy chutě náročné.

Usuzuji analogicky - a vlastně to vím - že Přemek byl Danou podporován tak obratně, komplexně a blahodárně, jako já Alenou. Jen pro ilustraci uvádím, že na začátku vlastní intenzivní přípravy se mi dostalo ubezpečení, že v den, kdy vynechám trénink, nebudu večer vpuštěn do manželského lože. Dále například druhý víkend v lednu jsem byl obratně vmanévrován do dvoufázové přípravy na kole, do které se mi vůbec nechtělo! Po non stop běhu v délce 45 km, za nějž bych jindy sklidil pochvalu, jsem byl ubezpečen, že takové objemy, byť ne na běžkách, by to chtělo aspoň každý čtvrtý den atd. atd. Ale jídlo bylo vždy a všude, pestré, chutné, hojné. Ani ve stopě jsem nebyl nikdy sám. Stejně tak Dana. Byla vždycky u toho, protože nabyla předsvědčení, že toho blázna nemůže pustit do Švédska jen tak.

pokračování...