Nedělní ráno probíhá v čilém ruchu, avšak bez jakéhokoliv zmatku. Vstáváme v půl čtvrté, aby bylo dost času na snídani a sbalení všech věcí. Ty budou ještě před odjezdem na start přeneseny do jiné místnosti, aby tato mohla být před polednem volná. V nastalém ruchu se k údivu mnohých holím, i když propozice k závodu to nedoporučují (patrně pro případ třeskutého mrazu). Na dotaz jednoho z Pražáků, proč tak přesto činím, poučuji tohoto dosud nepoučeného o tom, že Napoleonova stará garda se před bojem také holila. Moji kolegové už to znají a nediví se. Po pravdě řečeno, svoje věci odnáším jako jeden z posledních, nikoli však pozdě.

Vše jde ráz na ráz. Odjezd autobusu je v pět hodin a v tuto hodinu v něm také všichni sedíme i se svými igelitovými pytli. V nich věci na převlečení s případnou plácačkou rumu, se vším, co bude v cíli třeba. Cestou k Sälenu je ještě čas na chvilku dřímoty, stejně se však každý spíše vnitřně připravuje. K prostoru startu se blížíme něco před půl sedmou a autobus začíná jet krokem, řada aut a autobusů míří jedním směrem a je doprovázena šňůrami pěšáků s běžkami na rameni. Konečně jsou na dohled obrovská parkoviště a obrovské množství lidí na nich. Vše však má svůj řád. Jsme neomylně navedeni na jednu z dosud volných ploch a provádíme rychlý výsadek. Poslední úlevné odskočení na stranu a jdeme ke startu. Pepa a já máme devátou vlnu, zatímco značná část skupiny rozhodných desátou. Rychle poslední společné foto, plácnutí do dlaní a jdeme každý ke svému vchodu. Zmocňuje se nás vzrušení, které Pepa vylévá slovy: "Tak a jsme sami."

Čip na našich nohách byl u branky do deváté vlny zaregistrován těsně před sedmou hodinou a v tu chvíli na nás zbylo místo až na samém konci vlny. Daleko před námi bylo vidět moře nepravidelných jehlánků složených z navzájem opřených běžeckých holí a lyží a vedle nich podupávající běžce. Totéž ve vlně za námi. Necítili jsme se však kupodivu ztracení v tom obrovském mraveništi. Okolití Švéďáci byli veselí a vstřícní a navíc za chvíli zalila startovní pole rytmická hudba. Dvě dívky na pódiích umístěných u každé z vln začaly na tuto hudbu cvičit a tu se stalo něco, co v nás zanechalo mimořádný dojem. Celé startovní pole cvičilo s nimi. Dalo by se očekávat, že člověk, který v mládí prodělal několik spartakiád, nemůže být něčím takovým udiven. Tady to však bylo trochu o něčem jiném. To byla společná příprava tisíců soupeřů před společným bojem. Soupeřů, kteří na sebe šibalsky pomrkávali, protahovali si všechny možné svaly a čekali na jediné. Až si to rozdají s tou devadesátkou. Pepa si to všechno vyfotil.

Po pravdě řečeno, někteří Švéďáci využili cvičících davů k tomu, aby se posunuli ve své vlně více kupředu, to však svědčí pouze o pravdivosti teorie šikmého řezu. Tu zastával můj dnes již zvěčnělý učitel dějin novověké filosofie a pozdější přítel profesor Nový. Teorie zní jednoduše: "Všude jsou hajzlové a všude jsou dobří lidi. Nic nezařadíš án blok."

Velká displej před startovní čárou ukazovala střídavě teplotu mínus 7 stupňů a střídavě čas. Po opakovaném cvičení došel čas na 7.52 a displej zhasla. Snad aby čelo závodu nevyběhlo podle ní, až se objeví 8.00, ale podle startéra. Desítky igelitových pytlů začínají létat nad hlavami závodníků ke kraji, komu padne pytel k nohám, ten ho pohodí dál.

Startéra jsme ani Pepa, ani já neslyšeli. Avšak hučení startovního pole a jeho následný pohyb je jasný.

Tentokrát vylévám svoje vzrušení já: "Pepo, jedem!" Pepa to taky nemůže udržet: "Jirko, jedem, ty vole!"

I když jsme byli z mnoha stran ubezpečováni, že udržet se společně na Vasově běhu je téměř nemožné, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Téměř celou startovní rovinku jedeme vedle sebe, pak ale nechávám Pepovi místo před sebou, protože jeho stopa zpomaluje. Tento první "promyšlený" manévr se ukázal jako zbytečný, protože zanedlouho zpomalují všichni, pole se dělí na dvě části, z nichž ta pravá se zastavuje úplně. Má totiž před sebou prudký stoupák zvládnutelný stromečkem, kam se tudíž místo tří běžců vedle sebe vejde jenom jeden. Zatím levá strana pokračuje, sice pomalu, ale plynule. V té pravé přešlapujeme s Pepou a jsme vcelku klidní. Tlačenici jsme čekali.

Poněkud živější pohyb nastává za stoupákem, ale hustota těl je stále obrovská. Pozor na špičky lyží, pozor na přišlápnuté hole, několik úlomků už jsme za tu chvíli viděli. Svah, do kterého stoupáme, je - bez jakékoliv známky nabubřelosti - příjemný na rozdýchání. To může potvrdit každý, kdo zažil start sedmdesátky ze Svatého Petra do turistické sjezdovky. Hledáme tedy stále co nejvýhodnější stopu a snažíme se drát kupředu. A Pepa začíná svůj tanec. Vidím jej před sebou, jak mírně nahrbí záda, zabere rukama a přeskočí do rychlejší stopy. A za chvíli znova, opětné nahrbení, záběr a skok, nahrbení, záběr a skok. To pro mě znamená v podstatě totéž, pouze postup ve stopách je odlišný. Pepa se občas otáčí, aby zkontroloval, že jsme stále kousek od sebe, a pokračuje ve svém tanci. Na pláň jsme vyběhli s dobrým pocitem, že jsme to Švéďákům hned zpočátku ukázali.

Mýlil jsem se, když jsem chtěl na pláních udržovat poměrně slušné tempo kterékoliv ze stop, v níž pojedeme. Pepa, rozparáděný naším nástupem, byl jiného názoru. Proto jsem chtě nechtě poslouchal ze zadu jeho nářky na to, že ta baba před námi to brzdí, že levá (popřípadě pravá) stopa je rychlejší, nářky, které se velmi rychle změnily v pokyny: "Jirko, levá!" (popřípadě pravá). Když jel Pepa přede mnou, věc byla jasná. Shrbená záda, záběr a skok. A už jsem skákal taky.

Tak se stalo, že jsme velmi svižně dojeli až k prvnímu klesání před Smägenem, které mělo impozantní úvod. Najednou se před námi rozvlnily stovky zvednutých lyžařských holí, které vypadaly jako propletenec paroží obrovského stáda sobů. To Švéďáci dávali znamení, že se blíží klesání a že je třeba zpomalit. Obdobně tak činí automobilisté na dálnici zapínáním blikačů před zácpou, jen to není tak působivé.

Hned v tomto prvním klesání jsme zjistili, že Švéďáci neumí sjezdy. Přestože zde byl svah vcelku mírný, stopy byly rozryté od úporného plužení a nám bylo jasné, že se můžeme rozloučit s těmi krásnými sjezdy za Evertsbergem a Hökbergem, které jsme poznali v pátek a v sobotu. Po druhém sjezdu nám pak bylo jasné, že nebudeme čekat, až na nás přijde řada, ale mezi váhavci to pustíme rovnou dolů. To jsme také činili.

Opět jsem si musel vzpomenout na Krkonošskou sedmdesátku. Dvanáct kilometrů ostrého stoupání na bufet, pak chvilku houpavá rovinka a pak sjezd z Liščí hory, která jen zřídka nebývá ledová, tam bych vás chtěl, holoubci, vidět. A nebo na sjezdovce těsně před cílem s nohama vytřepanýma jak partyzánka.

Na první kontrole ve Smägenu jsme za hodinu a půl a po bleskové domluvě se zde pouze napijeme a jedeme dál. Tempo je skvělé, chuť do jízdy taky, tak na co čekat. Trať je upravená na šest stop a ve chvílích, kdy nemusím přebíhat ze stopy do stopy, stačím dostatečně vnímat krajinu. Hlavou se mi promítají ještě chvíle před startem. Vybavuje se mi, jak jsme při rozcvičování zálibně hleděli na jednu z bab, na které teď Pepa nadává, protože mrskala tělem tak svižně, až radost pohledět. Velký údiv nad její postavičkou vzrostl, když se k nám otočila tváří. Ta totiž prozradila, že v běhu věku života svého se ocitá někde mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Taková nebyla rozhodně sama a věkem spřízněné Švédy bylo zbytečné počítat.

Na startu bylo k vidění i několik exotických úkazů. Mezi sportovními čepicemi a čelenkami se například vyjímal stetson na hlavě nadšeného mladíka, který tak dokumentoval příslušnost ke své rodné Americe. Ještě úžasnější byl dvoumetrový halama ve skotském kroji. Károvaná suknice a punčochy, třásně pod koleny, skotská čapka s bambulí, chyběly už jenom dudy. V tlačenici po startu jsem jel hodnou chvíli těsně vedle něj. Byli jsme k sobě velmi ohleduplní, neboť ani jeden z nás nechtěl co vyslanec své země na severském svátku lyží působit neurvale. Pak jsem však zahlédl Pepova shrbená záda a Skot Neskot, musel jsem dopředu.

Na pláních se objevily první velké skupiny diváků. Do míst, kde se trať vinula vysočinskými loukami, přijeli na sněžných skútrech, jejichž výstavka zde skýtala velmi utěšený dojem.

Z přemýšlení mě vytrhla tlačenice před dalším sjezdem. Poučeni předchozími zkušenostmi proplétáme se v mírném pluhu mezi váhavci a pak to spouštíme naplno dolů. Najednou jsem ucítil nepříjemný ruch po své pravici. Výsledek byl málo povzbudivý. Nějaký vyjukaný Švéďák patrně škobrtl, přeletěl do mé stopy a sestřelil mě jako zajíce. Jedinou starost jsem měl o lyže, kterými jsem zase já sestřelil dva chlapíky odpočívající v půli kopce. Přes krkolomnost pádu se však nic, mimo mé naražené kostrče, zvláštního nestalo. Mängsbordarna nás přivítala borůvkovou polévkou, hovězím bujonem, jontovým nápojem a kouskem sladkého koláčku, který jsem pojedl s úlevnou chutí. Švéďáci neumí sjezdy.

Kratičká zastávka a jedeme k Risbergu. Trať se vlní a jde do kopce poněkud více, než jsme očekávali. V porovnání s výstupem na Keprník je to však hotová balada. Pepa dnes špatně snídal a pociťuje hlad. Oba jsme poměrně dost doplňovali tekutiny a cítíme puzení. Mně začíná být vedro a potřebuji sundat spodní triko. V mírném stoupání tedy zastavujeme. Avšak už při úlevném odlehčení močového měchýře nás zachvacuje nervozita. Za našimi zády totiž v šesti stopách neúprosně šustí lyže za lyží a počet Švéďáků, kteří nás zde předběhli, odhadujeme dobře na pět set. Pepa dojídá čokoládovou tyčinku ve stopě a já vyrážím s číslem, které jsem při převlékání sundal, přivázaným napříč. Jdeme na to nyní už zažitým stylem - ze stopy do stopy, vpřed. Tak nějak si představuji plavání v divoké řece.

V Risbergu si uvědomuji, že jsem si řekl "konečně". Kvap, který jsme nasadili po zastávce, byl možná trochu ostřejší, avšak daří se nám dodržovat přibližně tři čtvrtě hodinové intervaly mezi kontrolami. Cesta k Evertsbergu je lemována příznivci Vasova běhu. Někteří z nich si nelenili nachystat u trati ohniště, u kterého se ohřívají. Jejich povzbuzování je velmi, velmi příjemné. Asi od padesátého kilometru cítím, že lyže ztrácejí stoprocentní odraz. Stoupání k Evertsbergu táhnu dost na rukách a Pepa na tom není jinak. Přemýšlíme o přemazání, avšak zastávka před Risbergem je varující. Do kontroly přijíždíme rozhodnutí, že jenom trochu více pojíme a pojedeme dál, protože dál je přece klesání. V Evertsbergu také posloucháme vzrušený hlas komentátora závodu, který se ozývá z reproduktorů na všech kontrolách. Intenzita hlasu se stupňuje až do maxima a dosahuje extáze srovnatelné s šílením urugvajského televizního spíkra v okamžiku, kdy jeho tým vstřelil gól ve finále mistrovství světa v kopané. A pak se řekne chladní seveřané. Že by už byl vítěz v cíli. To snad není možné.

Ať tak či onak, náš závod pokračuje a my jedeme dál ze stopy do stopy, tady už to známe. Několik následujících sjezdů nám dává příležitost k tomu, abychom nechali další Švéďáky za sebou. Je to dobrý pocit, protože je vlastně od startu pěkně mydlíme. Nicméně stoupák před Oxbergem mě znova upozorňuje, že mazání už není ideální. V kontrole opět pijeme borůvkovou polévku, bujon a jonťák, žádné dlouhé zdržování a rychle k Hökbergu. Začátek této etapy znám jen z popisu Pavla Milána, který si ji včera projel celou. Přiznávám, že v těchto partiích jsem mu nezřízeně lál. Líčil nám ji totiž jako permanentní sjezd, opak však byl pravdou. Snad to bylo změněnou kvalitou sněhu, svoje snad udělala i rozbitá stopa, každopádně to však po rovině špatně klouzalo a do stoupání jsem se odrážel víc rukama než nohama. Ze všeho nejdříve však svoji roli sehrálo nenaplněné očekávání, kterému se říká též frustrace. Když jsem to Pavlovi v cíli sdělil, smál se, jak je mu vlastní. Jemu to tam včera klouzalo pěkně.

Asi šest kilometrů před Hökbergem se po pravé straně objevují dvě nově upravené stopy. Najíždím do jedné z nich a po chvíli předjíždím obrýleného chlapíka, který je viditelně doprovázen asi čtyřmi muži. Jeden z nich na mě řve jak zběsilý, abych vypadl z upravené stopy. Nerozumím sice slovům, ale posunky jsou jasné. Tedy dobře, ustupuji hrubému násilí, ale kladu si otázku, kdo může být tento prominent, kvůli kterému se upravuje stopa. Není to snad švédský král? Jestli ano, pak ustupuji rád a nechávám jej za sebou. Za chvíli předjíždíme ratrak, který má nové stopy na svědomí. O kousek dál stojí u trati euforický mladík a nabízí cosi k snědku na špejli. Chutnalo to skvěle jako kombinace sekané a klobásy. Takových neoficiálních občerstvovaček bylo po cestě víc.

Tempo držíme stále dobré a do Hökbergu dorážíme opět asi za tři čtvrtě hodiny. Tato kontrola je nám důvěrně známá, což je povzbudivé. Nejkrásnější švédská bruneta už tu sice není, její fluidum však ano. Mimo obvyklé tekutiny konzumujeme sladký koláček a pár kousků pomeranče a jedeme na Eldris. Je obdivuhodné, jak diváci neúnavně povzbuzují, v některých místech dokonce dělají mexické vlny. V jednom místě mezi Hökbergem a Eldrisem hraje dokonce kapela. Je to dixilend jak vyšitý a kapelník má kníra jako já.

Ze slastného stavu mě vytrhuje zjištění, že znova přemýšlím o přemazání. Odraz a skluz už zdaleka není to pravé. Krátce konzultujeme situaci s Pepou a při pohledu na ostatní běžce se rozhodujeme rychle. Jedeme dál. Zjišťuji však, že už to není plavba dravou řekou, už nás spíš nese širý proud...