|
Původně měl být výjezd na jezero Garda podle představ jistého Skály tvořen sekcí šplhavců (po feratách) a sekcí popíječů lahodné italské kávy, trpících údajnými závratěmi. Dopadlo to jako vždy jinak - všichni popíječi se, zřejmě při pomyšlení na to, jak škodlivá zahálka je, zastyděli za ten nápad a nejeli raději nikam. Zbylo tedy zdravé jadérko, tedy (podle velikosti) Martina, Jana, Eva, Zuzka, Pavel, já a Aleš. Akorát že Zuzka ještě na feratě nebyla a tajně se spoléhala na zařazení do sekce popíječů. První seznámení se skálou na dětské feratě v Arco ale ukázalo, že její obavy ze skal, závratí a výšek byly liché a byla zařazena do šplhavé sekce, skupina horské kozy.
|
|
|
|
Pár
informací pro potenciální následovníky: vyjeli jsme z Brna okolo půl páté
a pod skálou první ferraty v Arcu (ferrata di Colodri řečená dětská) jsme
byli někdy po čtvrté. Po deseti hodinách v autě jsme natěšeně vylezli na
kopec, ypili nezbytné pivo a sešli do Arca na zmrzlinu a pozdní nákup.
Okolo osmé jsme našli rezidenci Segattini, kde kupodivu vzali vážně naši
mailovou rezervaci, ubytovali se v příjemném apartmánu a pojedli skvělého
guláše.
|
|
Druhý
den jsme vyrazili na Biacesu, protože pohled z Cima Capi na jezero a hory
se musí vidět. Vše bylo při starém, jen kozli smrděli zase o něco
víc a Martina se už s nimi tak nepřátelila ani je nehladila. Výstup
příjemnou ferratou na Cima Capi nezklamal, jen lidí bylo poněkud více, než
jsme čekali. Zpět šla mladá nadějná sekce šplhavců ještě na Cima
Rocca (fer. Sussati), Zuzka už to stačilo a tak jsme fer. Folleti
sestoupili ke kapličce a posléze dolů okolo kouzelné zahrádky, ještě zbyl
čas na kávu na jezeru Ledro.
|
|
Třetí den byla v plánu vrcholová akce - ferrata dell' Amicizia na Cima S.A.T. Průvodce ji sice hodnotí jako mírně obtížnou, akorát extrémně vzdušnou. Tím se myslí dva dosti kolmé žebříky o úhrnné délce 115 m, které jsme vyhodnotili jako neschůdné pro důchodkyně, jimž tak nezbylo nic jiného než ji popíjení kávy, pozorování jezera a fotografování cvrkotu v Rivě.
Naše rezidence byla v části
Varone a tak jsme mohli jít od domu pěšky pod velením zrzavé velitelky.
Sice jsme poněku bloudili, ale to nás tedy nepřekvapilo. Nahoru to šlo
celkem dobře, i žebříky se mi zdály kratší než minule. Nadšená byla hlavně
Eva, které se konečně rozbublal adrenalin, a když nahoře Martina tahala z
batohu piva a já kompoty, nemělo to chybu. Ani sestup nekonečnými
serpentinami nebyl tak strašný, zato rychlý - ještě před setměním jsme už
popíjeli pivo, zobali v kavárně a sledovali exhibice italských řidičů v
Rivě. Při návratu jsme absolvovali ještě krátký úspěšný zápas s krávou -
tady mléko dojicím automatem, neboť jsem dostal chuť na vaření pudinku. Co
jsem si navařil, taky jsem snědl.
|
|
Závěrečný den byla na
programu ferrata Gerardo Sega, která leží v horách mimo hlavní trasy a
není z ní výhled na jezero. Zato má velkou výhodu: nastupuje se na ní
nahoře (od restaurace se startovacím pivem) a schází se napřed dolů k
vodopádu - bohužel skoro bez vody. Výstup zahajuje krátký převislý žebřík
a potom se traverzy po uzounké římse vystoupá impozantním převisem
na vrchol krasové planiny, končí se skoro u auta. Nevýhodou je
potřeba projet divokými serpentinami, na podzim překrásnými. I Gerardo
Sega není nijak mimořádně obtížná, i když je opět dost exponovaná, zejména
část pod obrovským převisem. |
