Skvělé lyžování v Jeseníkách přivedlo Velkého Organizátora Přemu k myšlence podívat se opět do Krkonoš, když už jsme hanebně přerušili tradici naší účasti na Krkonošské sedmdesátce (vzpomínáte na ty skvělé večírky ve školní družině?). A protože sněhu je letos všude dost, našlo se na Dvorské dostatek postýlek pro naši minivýpravu.

Vyrazili jsme z Brna před svítáním a tak se začala smůla, která se mě držela po celou dobu. Ještě jsem nedojel ani na Dvorskou a už jsem si stačil sednout na hůlku. Na chatě se sice pár náhradních hůlek našel, bohužel byly jen pro sjezdaře, a to ještě dost malého. Naštěstí odpolední program zahrnoval jen nostalgické připomenutí vyhlášených sjezdů z Liščí hory. Večer přijela ještě Eva s Radkem a Bráchou.

Druhý den se šlo přes Výrovku na Luční a přes Čertovu louku na Špindlerovku. Byl krásný den a nebýt vichru, mohla to být krásná projížďka. Ještě že foukalo do zad. Na Špindlerovce byla velká sláva - Kateřina dojela pro zlato. Ministr přes špunty to nenechal jen tak a U Bíleho Labe bouchl první - další následovaly. Ve městě jsem konečně pořídil nové hůlky a zatímco Přema s dámskou sekcí jeli lanovkou, s Pavlem jsme se vydali zpět klasickou cestou na bufet. Výborná stopa, dobrá máza, vypadalo to, že budeme před setměním bez problémů na Dvorské. Příroda byla jiného názoru. Jen jsme vyjeli trochu z lesa, rozfoukal se takový protivítr, že jsme jen s obtížemi zdolávali stromečkem dlouhou rovinku. Udržet hůlky v rukách byl problém. V prudkých poryvech jsme se potáceli jako dva opilci. Něco takového jsem ještě nezažil - silonová kapuce mě přestala plácat do tváře a místo toho začala vrčet jako vrtulník, rozvibrovala mi brýle a otlačila nos. Úsek, který nám normálně trvá tak půl hodinky, jsme zdolávali skoro půl druhé. Při sjezdu na Dvorskou jsem už neviděl skoro nic a  po široké silnici sledoval Pavla ve tmě před sebou. Najednou se začal rychle přibližovat a vrhl se mi do náručí - ne Pavel, ale smrk, potvora pichlavá. Dvorská však už byla na dohled, teplá večeře následovala grog a také další láhve na oslavu medaile byly velmi příjemné.

Třetí den byl odpočinkový - neujeli jsme víc jak 40 km. Abychom se vyhnuli větru, volili jsme lesní cesty a častější občerstvení. Ostrý sníh komplikoval mazání, Přema nakonec přešel na klistr dokonce. Zpáteční stoupání Lahrbuschem opět za tmy, mrzlo, ale foukalo přiměřeně. Pěkný výlet, jen Jana se při sjezdu na ledu poněkud obrazila.

Poslední den jsme bez velkých zajížděk sjeli rovnou do Špindlu, neboť bylo nutno najít vhodné zařízení ke sledování závěrečného maratónu na olympiádě. Obražená Jana a Přema se usadili v hospodě a nás zbylé poslali na vyjížďku do Labského dolu. Tož tak, to bylo všechno.