Lechtálské Alpy 2011
|
Lechtálské
Alpy jsme se s Frantou pokoušeli přejít už dvakrát, ale nikdy jsme přechod
nedokončili a museli vždy utéct před deštěm. Ne že bychom byli tak
přecitlivělí, ale nějak trváme na tom, aby počasí bylo alespoň trochu
fotografické (což může být i za deště, ale většinou není a ani foťák plný
vody nedělá moc pěkné obrázky - zajímavé snad, ale pěkné ne).
Takže tohle byl třetí pokus o doplnění chybějícího úseku na Memminger Hütte. Počasí nebylo nic extra, ale mělo se zlepšit. Jezdit v červenci do Alp není moc dobrý nápad a většina příruček to nedoporučuje právě kvůli velmi nestabilnímu počasí. Na druhé straně je začátek července období, kdy jsou hory rozkvetlé, ve žlebech je ještě sníh a v potocích a vodopádech dostatek vody. To vše se nakonec naplnilo mírou vrchovatou. Cílem bylo vylézt na Memminger Hütte, přejít na Württemberger H. a pak se vrátit zpět na Memminger H. a zdolat některý z okolních vrcholů, ideálně nejvyšší Parsaier Sp., která má okolo 3000 m a je nejvyšší v této části lechtálských Alp. Ani na jednu z obou chat nevede lanovka a tak jsme předpokládali, že tu bude minimum lidí.
|
|||
|
neděle
|
Východiskem byla vesnička Bach, z níž je možno minibusem na Madau vyjet do výšky zhruba 1400 m a po dalších 800 m strmého výstupu dojít na Memmingerhütte. Přes celé Rakousko jsme jeli za pěkného počasí, ale jen jsme dorazili do Bachu, začalo poprchávat. Autobus, starý otřískaný transporter, naštěstí přijel na čas, ale cestou nahoru se řádně rozpršelo. |
||
|
|
 Zvolili jsme kratší a prudší trasu a začali se skrábat blátivou stezkou strmě nahoru potřebných 800 metrů na chatu. Naštěstí se počasí ustrnulo a dokonce vysvitlo slunce - asi proto, abychom se trochu zapotili. Na chatu Memminger H. jsme dorazili zablácení a mokří, ale ještě včas, aby nám dali něco k jídlu, i když to byla jen vlažná polévka nevalné chuti se studeným párkem. I přes špatné počasí byla chata plná a v noci i dost hlučná - vše tam bouchalo a chrápalo se o sto šest. |
||
|
|
 |
||
pondělí |
Druhý den nás ráno přivítalo slunce a mlhy se rychle trhaly. Cesta na Württemberger Haus, kde se nám minule tak líbilo, byla podle očekávání pěkná a snad i nenáročná. Franta si sice pořád stěžoval, jak nemůže do kopce popadnou dech, ale nakonec na nás musel nahoře čekat. Prvně na sedlo Seescharte 2599 m, odtud traversem s velkolepými výhledy na Schieferscharte. Zde jsme jen krátce odbočili na vrcholek Grossberg Sp. 2654 m, ale to jen proto, abychom mohli pojíst vrcholový kompot. Sestup na chatu opět příjemnou cestou, i když byla značená jako obtížnější. Za ten den jsme se stačili každý nějak připálit, žádné další potíže se nevyskytly. Viditelnost byla podle nejlepších představ, i vzdálené ledovce Ötztálských Alp byly vidět docela slušně. |
 |
|
|
Na chatě pivo, čaj, kafe, gulášovka, kaiseršmorn a také kuřáci, které Frantu rozpolují doběla. Naštěstí brzy vyklidili pole. Na matracích spíme sami. |
|||
|
|
 |
||
úterý |
Na MemmingerH. (skutečně jsme udělali kolečko) bylo lidí ještě více - obligátní pištivý školní výlet a hluční germáni. Naštěstí jídlo bylo trochu lepší, pivo dobré a konečně špekové knedlíky. Tentokrát jsme spali v menší cimře s třemi páry ukecaných Osis asi kolem padesátky, nakonec se ale smířili s přítomností střízlivých Čechů (nenabídli) a usnuli. Jen kdyby tak nechrápali a ráno vstávali lidsky a ne už v půl šesté.
|
||
|
|
|||
|
|
|||
|
středa
Naštěstí jsem prosadil okružní delší trasu - Adlerweg - místo sestupu diretissimou, kterou jsme sem v pondělí vystoupali. Zvolená cesta sice byla delší a označená jako náročná, ale byla mnohem pěknější, se spoustou výhledů, vodopádů a hlavně květin, deštěm pěkně orosených. Z. bolí kolení vazy, její goretexové boty jsou promočené (že by už Číňané fušovali i do této branže?) a když navíc zase začalo pěkně pršet, má toho tak akorát. Ke konečné minibusu jsme došli v poledne. Další autobus měl přijet až okolo třetí, jít dolů pěšky se chtělo jen mně. Bůh hor se však s mými parťáky opět smiloval a vyslal nahoru mimořádný spoj s turisty, takže jsme sjeli dolů, aniž bychom zmokli.
|
|
||
|
|
|||
Vyrazili
jsme na Madau přes sedlo (asi tak 2500 m), z něhož byl krásný výhled na
smaragdové pleso, ale taky prudký sestup rozlámonou skálou s fixními lany
umístěnými tak, aby co nejvíc překážela. Taky jsme ztratili hodně výšku, což
sice přineslo slibované procházky opravdu krásnými horskými loukami plnými květin, ale také
nutnost obcházet vodopády a strže a pak opět vystoupat zpátky. Vrcholy
jsme raději vynechali a vrchový kompot konzumovali pouze na sedle. Z. toho měla tak akorát a když opět viděla
chatu, vidtelně pookřála.
