Švýcarsko - Bernské Alpy 1992


fotky


(pátek)

Výprava do Švýcarska 1992 byla prvním setkáním se skutečnými velehorami. Vyjeli jsme 4. září (Olda, Franta Pražák, Blecha a Milen v jednom a já, Václav Malásek a Přema s Danou v druhém autě) ve tři ráno za vytrvalého deště. Projeli jsmTady jsme spali uprostřed kasárene rychle celým Rakouskem a první větší zastávku udělali až v Lichtensteinu 15:30. Vůbec si tam neváží cizinců, nechtěli ani vidět pasy. Z Lichtensteinu do Švýcarska se jede přes hraniční kasárna. Připadali jsme si jak v Jiříkově vidění, když jsme najednou jeli přes cvičak se seřazenými tanky a kolem se plížili maskovaní Švýcaři (kdyby tam nebyli, mohlo by se to splést s golfovým hřistěm). Švýcarsko nám připadá oproti Rakousku velmi neupravené. S odřenýma ušima (a letním vzorem na pneumatikách) jsme projeli přes Grimselpass a Furkapass. Je už večer 20.30 a pořádná fujavice. Němec před námi se pokouší nasadit řetězy. Dolů do Gletsch jsme se dostali o půl desáté, cesta nahoru už byla dole cestářem uzavřená. Večer jsme hledali ubytovnu, jedna byla moc drahá, druhá zase zavřená. Udělali jsme tedy večírek v autě. Protože bylo už večer, tma a ještě se chystalo sněžení, ubytovali jsme se na verandě. Někteří si našli pěkné přístřešky kousek dál. Ráno, když jsme povařili a rozednělo se, si přečetli , že spali uprostřed muničního skladu nebo něčeho takového. Válčit ve Švýcarsku musí být docela zábava.



(Sobota)

Vojákům se nelibilo, že vaříme na aljošovi uprostřed muničáku pod cedulí zákazující kouření. Přesunuli jsme se proto do blízkého nádraží. Přednosta byl v šoku a radši se zdekoval. Konečně jsme zjistili, kde jsme to spali - Ulrichen. Jedeme zpět do Gletsch a přes zákaz zase zpět nahoru na Grimselpass. O půl jedenácté tam jsme a řidiči jedou s auty zpět dolů do Wengen. Řetězy citelně scházejí.

Nahoře to nevypadá zrovna růžově. Vítr, fujavice, zima. Chtě nechtě musíme do hospody. Místní cestář a zároveň řidič sněžné frézy tu už sedí, půlčan rumu skoro v sobě.  Kouká do prázdné láhve a je v klidu, protože závěje jsou takové, že se ani s frézou vyjet nepokusil.

Řidiči přijeli zpět stopem, v jednu končně vyrážíme. Po pár metrech jsme cestářovi dali za pravdu, nicméně jsme se sněhem prodírali dál. Pak se najednou  vyčasilo a začali jsme se potit. Do cíle prvního dne, chaty Oberaar u jezera (přehrady), jsme došli v pohodě. Našli jsme tu několi rodinek, které zde čekaly se svými auty už týden na onoho řidiče frézy. Byli sjme první, kteří po sněžení došli, ale příliš jsme je nepotěšili. Sedli jsme si na odpolední sluníčko na verandu pod slunečníky, otevřeli vrcholové kompoty, odměnili se rozinkami v rumu a koukali se na trasu zítřejší túry. Parádní bytování 14 SF.


(neděle)

Ráno bylo nádherně a rád jsem se obětoval a šel na mráz vařit čaj. Vyrazili jsme okolo jezera, na začátku ledovce se navázali na lano. Pomalu a opatrně hlubokým sněhem do sedla Oberaarjoch . Šlo to pomalu, hlavně jsme měli strach z trhlin v ledovci, které vůbec nebylo pod čerstvým sněhem vidět. Museli jsme cestu propíchávat hůlkama. Kromě Přemy tam stejně každý aspoň jednou vletěl, neštěstí jen mělce. Navíc i když foukalo a bylo zima, slunce hrozně pálilo. Odpoledne jsme dorazili na sedlo, kde hrozně fučelo, takže jsme rychle vylezli po žebříku na chatu posazenou na konzalách ve skále. Hospodář tam nebyl, hospodařili jsme sami. Obsluha byla výborná. Vyzkoušeli jsme spoustu druhů čaje a taky stěnové víno. Z dolní chaty si mezitím zkontrolovali telefonem, zda jsem dobře došli. Výhled byl rovněž kouzelný, v dálce Matterhorn, ostatní kopce jeden krásnější než druhý. Nejlepší výhled byl z latríny, která byla na konzole kousek bokem. Bohužel odspodu dost táhlo. Skvělé spaní.


(pondělí)

Ráno jsme pokračovali v prošlapávání cesty na Gemslucke. Slunce pálilo jako divé a nic si nedělalo z našich bídných krémů, kterými jsme se patlali. Spálení jsme byli hůř než Hus. Okolo poledního už sníh trochu změkl a slehl se, trhliny začalo být vidět a šlo se lépe. Ještě nás čekal protivný traverz firnovým polem, na němž jsme si, kdoví proč, neobuli suťovým kuloárem s ledem, když jsme ztratili na chvíli cestu. Václavovi se tu podařilo ulomit cepín. Nakonec jsme se v pořádku dostali všichni dolů a pokračujeme po ledovci okolo chaty, na kterou se nám moc nechce. O půl paté jsme se vyškrábali do dalšího sedla. Ledovec byl už lepší, jen občas se někdo propadl tak do půl pasu. Pak už jsme v pohodě došli na chatu Concordia, která byla na vysokém skalním ostrohu nad ledovcem, přímo naproti Jungfrau (což byl původně hlavní cíl naší výpravy).
Vyšlápli jsme 330 aluminiových schodů a byli tam. Nečekalo nás nic příjemného - chatař nás seřval, že jsme nezaplatili za minulou noc a uklidnil se teprve, až nás zinkasoval. Rovněž nám řekl, abychom zapoměli na náš kopec - jednak ještě není prošlapaná cesta novým sněhem, jednak se zkazí počasí. Vrcholový ananasový kompot. Večer opravdu začalo mžít. Ve své funkci mravnostního referenta jsem povolil konzumovat rum, ale spát jdeme už v devět.

 

 


(úterý)

Nevěřili jsme chatařovi a dali si budík na pátou. Budík jménem Azor dokázal vzbudit celou chatu, fakt nás měli rádi. Ale počasí se fakt zkazilo, a přestože Olda protestoval, šli jsme znovu do postele. V sedm bylo najednou azuro, Olda nás přemlouvá, ale zkušenosti chataře převážily. Jdeme dolů. Jednomu turistovi se podebral palec (na ruce) a chce jít s námi. Když se dozvěděl, že to je tak šest hodin, raději telefonoval pro vrtulník.
Navazujeme se na lano a podle rad chatára se širokým obloukem vydáváme mezi největší trhliny, které jsme dosud zažili. Záhy jsme ztratili cestu, trhliny jsou všude a hlavně napříč, ale v mačkách to jde docela dobře. Jen Milen občas odejde někam fotit a strhne Blechu do díry. Před obědem jsou už vrcholy v mracích, azuro v nenávratnu a skutečně i prší. To už jsme na skále a dojídáme vrcholové laskominy, připravené pro Jungfrau.
Chceme se dostat k lanovce. Podle rady jdeme zkratkou tunelem dlouhým asi kilometr. Je v něm naprostá tma a hluboké kaluže, ale ušetřili jsme hodinu. Lanovka stála majlant, takže jsme vyslali první družstvo pro auta. K autům, které jsme nechali ve vedleším údolí, se jako obvykle vydali dva nejpohlednější páni, aby chytli stopa, já jsem zatím hlídal bagáž a čekal na zbytek, který nakonec stejně nejel lanovkou. Při úprku dolů jsem si udělal nádherné puchýře na patě.
Ve všech ostatních zemích to trvalo vždy tak asi 15 minut, než někdo zastavil. Zde tři hodiny mávali a pak sedli na vlak a šlapali od něj dalších 12 km. Inu, Švýcaři jsou páni. Mezitím jsme si dali pivko. Konečně dojeli kluci s autama, pořádně nasraní, že je nečekáme a popíjíme. Trochu je uklidnilo, když zjistili, kolik nás to stálo. V devět jsme dojeli už za tmy do kempu. Nikde nikdo, takže po sprše nastaly ideální podmínky pro večírek.



(středa)

Další den balíme ještě za tmy, než nás někdo zinkasuje. Je hnusně. Plán přesunout se k Matterhornu je zrušen. Na jihu je prý pěkně, tak jsme zvolili náhradní trasu a přesunuli se do slunné Itálie. Jedeme směr Brigg a Simplonpass.