Lienzer Dolomiten

červenec 2012

Tentokrát jsme do Alp vyjeli až koncem července. Normálně se snažíme vyrazit o měsíc dříve  - to je na horách sice ještě sníh, ale jen tak akorát, aby byly pěkně fotogenické, je všude spousta kytek a hlavně nejsou prázdniny v Rakousku ani Německu. Letos však počasí bylo vrtkavé a tak jsme odjezd odkládali až na poslední možný termín.Stejně jsme moc ideální nechytili, ale alespoň jsme nezmokli. Karlsbaderhütte, kde jsme se uchytili na  dvou posledních volných místech ve winterlageru, je chata sice velká, ale že tu bude cvičit o prázdninách jednotka horských myslivců, to nás nenapadlo. Naštěstí Z. Bartoš si vzal do batohu stan - prý proto, aby to měl těžší a tím pádem nás nehonil.  Takhle mohl popustit uzdu svému individualismu a bydlet s ovcemi nad chatou ve svém miniaturním stanu.  Chata samotná je moc pěkně položená u dvou jezírek s výhledem na hřbety Hohe Tauern. Dostupná je taky celkem pohodlně - autem se vyjede na parkoviště u Dolomitenhütte, která je asi v šestnácti stech metrech, a odtud jsou to dvě hodiny pohodlné cesty, sjízdné i pro cyklisty. Nově přistavěné křídlo sice zvýšilo kapacitu jídelny, ale místa tam stejně bylo málo - naštěstí jsme se vždycky někam vmáčkli. Okolo chaty je věnec vrcholů okolo 2700 metrů, na nichž je několik ferratek a taky docela výživné lezecké terény. Ferraty nás docela překvapily. Jednak tím, že jsou celkem nové, takže je nemám v atlasu ferrat, jednak tím, že jsou docela náročné. Tam, kde by Ital instaloval žebříky, zde bylo jen svislé ocelové lano. Vůbec lezení na tření bylo hodně a po tůře mě tentokrát bolely víc ruce než nohy. Ostatně jsme se Zdeňkem byli dobrá dvojka: já jsem si vzal jen sedák s jedinou smyčkou a karabinou. Zdeněk úvazek neměl vůbec, zato si vzal helmu, která zase chyběla mně.

První den, když jsme přijeli, to vypadalo, že se počasí konečně umoudří a bude pěkně. Opak byl pravdou: dva dny bylo docela hnusně, pořád to vypadalo na déšť, který však naštěstí kromě pár kapek nepřišel. Viditelnost byla nebyla nejhorší, ale světlo  bídné, takže fotit se dalo jen z povinnosti. Naštěstí poslední dva dny se udělalo nádherně a ke slovu přišly opalovací krémy a faktory, to už jsme ovšem odjížděli. Z chaty se dá vylézt na několik nepříliš náročných kopců s pěkným rozhledem, na ty vyšší (ale pořád je to jen 500 výškových metrů) se už musí po ferratkách. První den jsme vylezli jen na Grosse Sandspitze, která vlastně zakončuje Panoramaklettersteig, ale poprchávalo, mraky byly nízko a tak jsme si tuhle ferratu nechali na další den. Cesta vedla okolo Roter Turm, což je docela výživný horolezecký terén (těch je v okolí ostatně dost a o víkendu se nahoru táhlo značné kvantum šlacháčů s lany) pořád po hřebeni, takže jsme si mohli užívat výhledů na obě strany a kdyby bylo lepší světlo, tak i fotit. Protože jsme šli skoro bez jištění (Zdeněk vlastně úplně bez), byli jsme rychlí a ve dvě odpoledne už jsme byli zpátky na chatě. Třetí den se udělalo nádherně. Zvolili jsme výstup na Eggerturm (čili Chebskou věž, mimochodem atmosféra Sudet je na Karlovarské chatě dost znát, v oficiální historii chaty se praví, že chata jediný zbytek staré vlasti, který jim, tedy turistům ze Sektion Karlsbad, zbývá) a Seekofel, což je taky ferrata, která má několik těžších míst "C" a hlavně krásný rozhled všechny snad všechny horské hřebeny, co jich v Rakousku mají. Ohledně obtížnosti - Panoramaklettersteig měl pár míst označených C/D, které byly zřetelně jednodušší než traverz na Eggerturm, značený B/C. Více je ostatně tady nebo tady.