Nevím už, kdo z mých kolegů pronesl tu okřídlenou větu z Hrubínovy Romance pro křídlovku. Každopádně jsme však nastoupili do autobusu cestovní kanceláře Alpin Tour, který s námi něco po deváté hodině večerní vyjel z Mory směrem k Trölleborgu. Úprava byla lůžková, což všichni přivítali s povděkem. Před usnutím jsme ještě použili naše lékárničky a zanedlouho se čtyřicet přibližně stejně rozlámaných těl oddávalo slasti cestování autobusem vleže. Bylo asi tři čtvrtě na osm ráno, když nám Darina potvrdila náš příjezd do Trelleborgu a současně její úsilí stihnout k odjezdu právě připravený trajekt. Darina se ukázala opět jako schopná vedoucí zájezdu, neboť trajekt počkal na naše odbavení. Ušetřila nám tím tři hodiny čekání.
Trajekt, kterým vyplouváme na Baltické moře, se jmenuje Sassnitz a směřuje do německého přístavu téhož jména. Před třemi dny tomu bylo přesně tak s trajektem jménem Trelleborg plujícím k švédským břehům.
Znova s určitou mírou nelibosti pociťuji, že z lůžkové úpravy autobusu se nedá vystoupit rychle. A tak zatímco jsme už dávno vypluli z přístaviště, já se teprve z útrob podpalubí deru na horní palubu, abych se rozloučil se Švédskem. Pobřeží už je dost vzdálené, ale ještě lze trochu rozeznat domy. Vane velmi ostrý vítr, nebe je úplně zatažené a nevím, jestli až ke mně dopadá vodní tříšť rozrážená trajektem, nebo jestli drobně mrholí. Na moři se vzdouvají vlny a vlhký chlad zalézá za poodhrnutý límec bundy. Severští bohové nám ukazují svoji horší tvář, jako by nám chtěli jasně říct. "Uvědomte si, vy běžci mizerným lidským časem, jak málo stačilo k tomu, abychom vám těch pár vytoužených chvil pěkně osladili. My jsme však byli přízniví."
V šedivém moři vln zanechává náš trajekt pás nazelenalých boulí, které se dále rozestupují, až splynou se svým okolím. Stopa trajektu tak končí. Také naše stopy, které jsme zanechali ve švédském sněhu mezi Sälenem a Morou, se zanedlouho rozplynou.
Domů, pane Berka.
Tímto konstatováním lze, myslím, s klidem skončit druhou část této kroniky.
Na
cestě za vítězstvím - Dohra
Ještě je před námi dlouhá cesta. Ještě na trajektu stokrát probereme všechno možné. Pěkně pohodlně u velkého kulatého stolu. Ještě nám Přemek při silnějších nárazech vln několikrát připomene tragické vyústění knihy, kterou právě čte a která pojednává o plavbě Titaniku. Ještě Kája Soukup točí znova a znova na svou videokameru skupinu rozhodných po celou dobu plavby. Snad je mu líto, že všechno končí, a chce stihnout co nejvíc, snad chce jen dotočit kazetu, kdo ví. A ještě musíme projet celé Německo.
Na cestu ze Sassnitz je už autobus zase upraven na sezení. Jakmile se po několika hodinách jízdy setmí, pouští řidič video, ze kterého mám rozporuplné pocity a opět nejsem sám. Dva americké trilery rychle po sobě jdoucí nás v polovině prvního přivedly na skvělý nápad. Památku každého mrtvého v těchto skvostech světové kinematografie uctíme douškem slivovice nebo rumu. Jde to rychle, dokonce odpouštím Honzovi Solčánymu, že místo rumu koupil fernet, neboť ten je podáván v kombinaci s kolou. Konec druhého trháku přijímáme všichni úlevně, protože i naše zásoby léků jsou téměř u konce. Tuto zvláštní tryznu jsme drželi v sestavě Přemek, Zdeněk Pavelka, Martin, Honza Solčány, Pepa a já. Ani nevím jak ostatní, ale já jsem z následné veselohry s Vlastou Burianem neviděl téměř nic.
Spánek je posilující, a tak jen okrajově vnímám přejezd hranic a zastávku v Teplicích. Těším se na Prahu, protože tam bude provedena opět lůžková úprava. Dochází k tomu před jednou hodinou v noci, v úterý dne 3. března. Loučím se s tím sympatickým dlouhánem, se kterým jsem se dělil o svoje lůžko, a Pepa se loučí s jeho otcem, byli to fajn chlapi. Až při rozloučení nám prozradili, že otec jel vlastně dělat svému synovi sparingpartnera a doprovod, neboť závod nejel. To je věru krásná souhra. Ze skupiny, ve které odcházejí od autobusu, se pak noční Prahou na Pankráci ozývá pozdrav: "Tábor zdraví Brno!" Vida, všichni Pražáci nebyli Pražáci. Darina se s námi loučí vesele a vřele a na moji dotěrnou otázku odpovídá, že Vasák už podruhé nepojede. Tak tedy nashledanou někdy jindy.
Už od Teplic je Dana informována Přemkovým mobilem, že v Brně bychom mohli být okolo šesté hodiny ranní. U Skálů v bytě tak nadále funguje informační středisko pro zbytek zainteresovaného Brna, které zde bylo zřízeno vlastně už při našem prvním večírku v Moře.
Střídavě spím a střídavě si v polospánku přemýšlím. V Hradci vystupují tři další kolegové, netrvá to dlouho a najednou je tu Brno. Přijíždíme k Bohémě, u které stojí uvítací výbor.
Je 3. března 1998 těsně před šestou hodinou ranní. Telefonní tamtamy přivolaly naše dívky a naše automobily, kterými se tak rychle a dobře dostaneme domů. Z autobusu se opět dostávám mezi posledními a vřele se vítám s Alenou. To už mně ale Eva na krk věší ořezávátko na červené pentli, aby bylo vidět, že nejsem žádné ořezávátko. Eva měla opět nápad, protože takovou medaili od ní dostali všichni. Je tady Danuška a je tady žena Honzy Solčányho. A za chvíli přijíždí Sylva. Toto děvče mně nejednou potěšilo svým umem. Už před lety to byla kupříkladu sýrová roláda, kterou jsem dokonce sám zkusil vyrobit. Co však vymyslela dnes, to byl věru zdařilý kousek. Z auta vykouzlila plech přikrytý utěrkou a na něm teplou pizzu. Do obdivného halasu pak zvolala s lišáckým úsměvem: "Hoši nesu vám teplou ..." no a název tohoto pokrmu vyklouzl z jejích úst v pěkně česky změkčené podobě. Okusili jsme ji všichni, otevřeli šampáňo, které přivezly dívky, udělali foto skupiny rozhodných s rozvinutými diplomy, ještě trochu pohalasili, poplácali do dlaní, hoši zdáár... a pak už bylo slyšet startování aut. Naše dívky byly opět při tom. Odvezli jsme Pepu a něco po čtvrt na osm jsem byl ve své posteli, o kterou jsem se tentokrát s nikým nedělil. Ten kudrnatý dlouhán byl sympaťák, teď mně však po něm smutno nebylo.
Usínám s dobrým pocitem, že všechno perfektně vyšlo.
Je 3. března, úterý odpoledne a u nás doma zvoní telefon. "Dnes večer to oslavíme" zní naléhavý hlas, který nepatří nikomu jinému než Přemkovi. Jeho euforie je znát z každého proneseného slova. Nelze jinak, ale musím jej tentokrát zklamat. Taky jsem stále v oblacích, ale dnes večer na nich popluji ještě doma. V obdobných situacích mně Přemek dá přátelskou radu, která zní prostě a přímočaře: "Kup si rakev, dědku." Tentokrát mně však šetří a stále euforicky klade otázku: "tak teda kdy?" "V pátek, holúbku, v pátek to dorazíme."
A dorazili. Pepa s Marunou, Přemek s Danuškou, Zdeněk Pavelka, Eva a její muž Laďa a Dražka Chmelařová. Tuto společnost jsme v pátek večer přivítali s Alenou u nás, abychom důkladně probrali uplynulé dva roky. Vezmu to z té jednodušší stránky. Fotky už jsme měli všichni hotové a každý měl spoustu krásných. Jednoznačně však vyhrál Pepa se svým záběrem posledního běžce. Byla v tom velká symbolika tohoto masového běhu, v němž účast posledního je tak skvělá jako účast prvního. Přísámbůh, že takto hlubokomyslné úvahy jsme v pátek večer nevedli.
Uvařená prasečí hlava, meruňkovice, pivo, víno, dobří lidé, dobré řeči, to není prostor k těžkým úvahám. Měli jsme večírek a rozpoutali jsme ho naplno. Vezmu to z té složitější stránky. Okolo druhé hodiny v noci se ukázalo, že už není co pít. Situace se však vyřešila sama sebou, neboť po chvíli vzdoru jsme uložili svoje těla k ozdravnému spánku. Král Gustav Vasa I. musel mít radost. My jsme ji měli.
V pondělí 9. března dopoledne mi zvoní v kanceláři telefon. "Dnes večer je to setkání u Jirky Červinky, už máš tu kroniku napsanou?" Hlas nepatřil nikomu jinému než Přemkovi, který mi připomíná, že dnes je v restauraci kina Scala, tedy u Jirky Červinky, setkání všech příslušníků skupiny rozhodných, jejich dívek a všech příznivců. Svým přímým dotazem mi sdělil, že by toto společenské zakončení Vasova běhu rád okořenil rozdáváním textu, který jsem slíbil vyhotovit. Nedivím se mu, bylo by to stylové, avšak tak rychle by to nesvedl ani Alexander Dumas. "Nemám, holúbku, a jdi se vycpat. Jestli chceš, aby to za něco stálo, tak se uklidni." Ani dnes mně Přemek, kupodivu, nedal svou sarkastickou radu a zamumlal jenom něco o schopnosti rychle pracovat. To jsem mu odpustil, protože je to pořád ještě mladý kohout.
A propó, Jirka Červinka. Ten chlapík by býval ve skupině rozhodných taky nebyl k zahození. S potěšením vzpomínám, s jakou lehkostí zvládal před sedmi lety krizové situace dovolené na kolech v nepřátelské cizině. Má, chudák, firmu, která mu dnes zřejmě nedovoluje dělat podobné piškuntálie. Zato však čas od času v prostorách své firmy přivítá příjemnou společnost. V pondělí večer jsme to byli my. Přišel jsem pozdě, a tak nevím, jaké byly oficiální proslovy, jestli byly jaké. Neoficiální část byla velmi živá. Prohlížely se fotky a promítalo se video, které natočili Karel Soukup a Jiřík Kaláb. Na jeho videu jsem ještě jednou prožil zpěv švédské bohyně při slavnostním zahájení Vasáku, na obou pak znovu celý Vasák. Všichni byli společensky oděni, někteří v kravatách, a Čanda přišel poslední, neboť měl kurz angličtiny. Pilo se pivo, víno i likéry, nezřízeně jsme se navzájem chválili a semlelo se všechno, o čem už zde byla řeč. A ještě něco navíc, co bylo mimo všechny moje shora uvedené otázky.
Pavel Milán to řekl jasně: "Kdybych nejel na tento zájezd, nikdy bych se nezúčastnil Vasáku. Díky Přemkovi." Na dvacet minut pod sprchou, které byly nejpříjemnější z celého závodu, zase nenechal dopustit Martin, který připodoktl, že člověk si musí vybrat správnou chvíli příjezdu do cíle. Honza Solčány se vyjádřil stručně, jak je mu vlastní, byl to podle něj pěkný zážitek. Zdeněk Pavelka, jak výše praveno, pronesl sentenci o novém králi, Zdeněk Částek se připodobnil Venclovskému po přeplavání kanálu La Manche. "Já su tak šťastné," pravil, avšak nenechal to jen tak holé, neboť dovodil, že to bylo vyvrcholení. Naprosto přesvědčivý byl opět Jiřík Kaláb, kterého mrzelo, že soustředění na závod mu nedovolilo v neděli fotit. Není však pochyb o jeho tvrzení, že celou cestu má vrytou v duši a že to byla paráda. Jirka Soukup podal úplný výklad o své představě sportovního podniku. Bylo by podle něj dobré, kdyby Vasák nebyl labutí písní, ale startem do dalších akcí. Pokud by se parta vypravila, zase by jel do Švédska, ale nemusí to být zrovna Vasák. Spíš by byl například pro Jizerku, pro něco levnějšího, periodicky se opakujícího, kde si lze také vyběhnout dobrou vlnu. Jeník Hecl mi s úsměvem řekl, že zážitek mimo všechny zážitky byla písnička pátečního večírku, která se jmenuje nějak tak jako Patrik umí na trati. Dělal si ze mě legraci, neboť tuto písničku neumím, přestože on ji má rád. Jak jem řekl, Jeník rád žertuje. Pepovo zamyšlení už mělo nádech závěrečného komuniké. Vyslovil poděkování Přemkovi za zorganizování zájezdu, protože sami bychom se toho nechopili a byli bychom o tyto zážitky ochuzeni. Vyslovil velké uspokojení nad tím, že dokážeme držet dobrou partu, která si umí vyjít vstříc (Prážáci v jeho srovnání dopadli velmi nelichotivě). Vysekl také závěrečnou poklonu našim dívkám slovy: "Už to, jak proběhlo loučení a přivítání," dovodil. Přemek pak vyslovil zobecňující hodnocení s některými dílčími aspekty. " Měli jsme prasečí štěstí ve všem, na co si pomyslíš. Až na výběr některých filmů v autobuse." Tečka.
Na oslavy je pořád ještě času dost a nepochybuji o tom, že mimo oslav, o kterých tu byla řeč, proběhlo mnoho dalších a že mnoho dalších ještě proběhne. Budou s těmi a budou o těch, o nichž jsem shora vyprávěl. Jak je mužské ješitnosti vlastní, jejich výkon i jejich zásluhy s léty jistě vyrostou, sebe sama z tohoto procesu nevyjímám. Už nyní občas cítím, jako by mi na zádech rostla křídla. Možná se po čase staneme skutečnými hrdiny od Mory, jimiž jsme nyní jenom s otazníkem. Neboť jak se ukázalo, největší hrdinství bylo přinutit se k přípravě, do které nebudeme mít časem chuť. Možná je skutečně nejvíc na místě sentence o novém králi. Pokud však mě se týče, ten starý patrně zůstane nejkrásnějším a nejsilnějším králem, jakého jsem poznal.
Ostatní o tom po svém taky řekli svoje. Pokud se některý z nich v mém vyprávění pozná tak, jak by se nechtěl vidět, nedá se nic dělat. Snažil jsem se vyprávět vlídně, tak vlídně, jak vlídný byl celý Vasův běh. Jak vlídný byl nápad, který měl to štěstí, že došel celého naplnění od svého zrodu, přes žhavou švédskou skutečnost, až po svůj oslavný závěr v Brně...
Tímto konstatováním lze, myslím, s klidem skončit třetí a poslední část této kroniky.
V Brně dne 28. dubna 1998
- jsv -
Výsledky skupiny rozhodných ve Vasově běhu 1998
Jméno startovní číslo výsledný čas celkové pořadí
Jiří Hajda 16 473 5:55:59 hod. 3 522
Pavel Nečas 15 211 6:26:00 hod. 4 692
Pavel Milán 15 218 7:10:41 hod. 6 507
Jiří Soukup 12 330 7:10:53 hod. 6 514
Karel Soukup 15 207 7:19:02 hod. 6 854
Jiří Kaláb 15 217 7:36:07 hod. 7 511
Jan Solčány 15 222 7:46:29 hod. 7 901
Zdeněk Pavelka 15 219 8:09:17 hod. 8 614
Jan Hecl 15 212 8:17:51 hod. 8 866
Josef Kratochvíl 16 617 8:55:27 hod. 9 958
Jiří Svoboda 16 616 8:55:27 hod. 9 959
Přemysl Skála 15 221 9:06:01 hod. 10 203
Jan Jelínek 15 215 9:08:49 hod. 10 260
Martin Rybák 15 220 9:16:39 hod. 10 432
Zdeněk Částek 15 214 9:41:52 hod. 10 824
První z nás tedy doběhl ve 13:55:59 hod. a poslední v 17:41:52hod. V tuto chvíli do konce závodu chybělo ještě téměř dvě a půl hodiny.
Celkový vítěz dosáhl času 3:38 hod., což značí, že Vasův běh roku 1998 byl z dosavadních ročníků nejrychlejší (loňský rekord trati byl 4:11 hod).
Podmínky běhu byly skutečně ideální.
Zpět...