Intermezzo I.

Otázka podpory člověka usilujícího o dosažení neobvyklého cíle se mi jevila natolik závažnou, že jsem ji položil i svým kolegům ve skupině rozhodných. Zde jsou jejich odpovědi na otázku "jak hodnotila tvoje rozhodnutí zúčastnit se Vasáku rodina, zda a jak tě podporovala" (ptal jsem se po závodě).

Pavel Milán: "Rodina mě podpořila, fandili mně."

Za tímto stručným konstatováním se skrývá důvěra v síly hlavy rodiny, důvěra v to, co činí, důvěra v to, že podpořit jej přinese radost celé rodině, protože to bez pochyby přinese radost jemu. Tak to vidím já.

Martin Rybák: "Řekli, že jsem blbej a na mou přípravu totálně sra..." (Zde Martin použil odsudku tak příkrého, že snad tak příkrá jeho rodina ani nemohla být, proto tento odsudek uvádím pouze neúplně.) "Rodinné zázemí totálně zklamalo až na krabičku poslední záchrany od Hanky uvnitř kindr vejce. Řízky jsem si musel smažit sám! Ale od Matevové jsem dostal velkou krabici poslední záchrany, tu jsem ještě nerozbalil."

Nevím, jak to bylo skutečně, ale pravdou je, že Martin pečlivě a dlouho vybíral v Moře dárky pro rodinu. Zvláště plyšový los mu dělal hodně starostí a ani nevím, jestli byl nakonec úspěšný.

Možná dárky byly míněny jako morální políček, spíše však jako výsledek ničím nenarušitelné radosti z velkého zážitku. Tato radost se usídlila v Martinově duši, která je tak široká, jak je Martin dlouhý. Ještě o tom bude řeč.

Honza Hecl: "Moje rodina o mé účasti na Vasáku rozhodla během mé indispozice na Mužíčkovi a na Přemkovy otázky odpovídala za mě. Rozhodli o mně. Přípravu nepodpořili. Když jsem odjížděl, přišla Sylva pohladit tramvaj (rozuměj zkontrolovat skutečný odjezd), no ale řízečky mně usmažila. Rodina mě podpořila v tom, že mně dovolila koupit si vosky na poslední chvíli (zlevněné). Tímto jsem rodině vděčen".

Jeníkova indispozice na Mužíčku byla zaviněna strmě kulminující sinusoidou jeho dobré nálady po závodě, která v určitou chvíli stabilizovala na nejhornější úvrati, pak ovšem sestupovala do středových charakteristik blízkých stavu malátné až otupělé (ženskýma očima viděno přiblblé) dobrosrdečnosti. Někde v takovém stavu věcí chtěl Přemek po Jeníkovi závazné rozhodnutí o jeho účasti na Vasáku. To, že Jeníkova rodina rozhodla tak, jak rozhodla, svědčí o vysokém kreditu, jaký Jeník doma požívá, zejména s ohledem na jeho tehdejší aktuální stav. Toto jasné rozhodnutí podle mne svědčí též o tom, že Jeník svou rodinu v první části své výpovědi kritizuje žertem. Jeník žertuje vcelku rád.

Honza Sločány: " Rodina byla "nadšena". V přípravě mě nepodpořili, ale jídlem mě vybavili."

Zde si netroufám být soudcem. Avšak skutečnost, že Honzova žena přišla jak k odjezdu autobusu na závod, tak k jeho příjezdu po našem slavném vítězství, svědčí o jejím hlubokém citovém interesu na Honzově účasti v tomto podniku. A jestli mu kvůli Vasáku párkrát vyčinila? Můj milý, mladý příteli. Nebylo to naposled a může být ještě hůř. Vybaven jel Honza skutečně perfektně. Ve mně vzbuzovala radost zejména jeho láhev na slivovici - svým tvarem i obsahem. Zdaleka jsem nebyl sám.

Zdeněk Pavelka: "Padesát na padesát."

Nezasvěcený by za tímto sdělením hledal možná pythagorejskou symboliku čísel. Znamená to však, že Zdeněk měl oporu ve své hodné dceři Martině, která již dlouhá léta trajdá se svým zarputilým otcem po všech kolových i běžkových trasách, a to nejen beze vší odmluvy, ale s radostí a láskou. Mimo jiné jej na Vasák vybavila ovocnými buchtami, které se staly předmětem vděčného zájmu na trajektu ze Sassnitz do Trelleborgu. Byly dobré a zmizely rychle. Vydatně se o to přičinil Přemek.

Zdeněk Částek: "Tak děckám to bylo jedno úplně a přítelkyně mně to v prvním okamžiku schválila, ale pak mně to zas vyčítala. Takže díky tomu jsem se na to dal. Pak už nebylo úniku."

Je to jasné, také ve Zdeňkovi zahrála mužská hrdost na citlivou strunu, také jeho furiantství bylo u zrodu myšlenky, kterou pak dokonale zhmotnil. A to i přes různá vnitřní vývojová stádia. Na přejezdu Jeseníků například vzbudila všeobecné veselí jeho nabídka, že ten zájezd (tedy Vasův běh) za tři a půl tisíce někomu prodá. Nebýt pronesena ze spacáku a ve fázi rozvíjejícího se večírku po druhém, dosti náročném dni, zapůsobila by tato nabídka jako blesk z čistého nebe. Takto však byla jen svědectvím unavené pochybnosti vyjádřitelné též prostými slovy - proč já blbec jsem se na to dal. Ale v tom jsi, milý Zdeňku, nelítal sám, jenom jsi to nahlas vyslovil.

Jura Kaláb: "Moje rodina je na takové výstřednosti zvyklá. Myslím si, že je dobře, když děcka vidí, že táta jenom nebuzeruje, ale že taky něco dokáže. Moje žena to bere tak, že když bych něco takového neudělal, byl bych doma nervózní. Je to taková tichá oponentura, ale všichni mně fandí."

Jiříkovi je možno jenom závidět. Jeho optimismus, že děti beze zbytku uchovají příklad vzorných činů svého otce. Zdeněk Částek o tom shora řekl své. Na druhé straně víra v to, že dobré sémě vzejde, je pro život nezbytná. Byl jsem a jsem tohoto přesvědčení též. Potom je mu možno závidět tichou a chápající oponenturu jeho ženy. To je velký poklad, víc se nedá říct.

Jirka Soukup: "Hlavně finančně mě podpořila."

Do rodinných financí Soukupově rodině nevidím, ale myslím, že Jirka byl v této odpovědi velmi stručný. Osobně jsem byl opakovaně přítomen toho, jak s Jirkou odkrajoval dlouhé tréninkové kilometry jeho syn Karel, takto též člen skupiny rozhodných. A paní Soukupová přišla vyprovodit své dva chlapce před odjezdem autobusu do Švédska. Tak nevím.

Pepa Kratochvíl: "Tak co tomu řekla rodina, v podstatě to rozhodnutí nechala na mně. No a Maruna zaplatila složenku na pět tisíc. Honila mě fyzicky a zaplatila, podpora byla komplexní."

Je to přesně tak. Pepa rozhoduje a Maruna to řídí. Protože mluví většinou potichu, málokdo ví, že Pepovi říká Krátkej (je to odvozenina Pepova příjmení, vzhledem k jeho tělesné délce docela zvláštní). Zcela jistě Pepu honila ve středu před odjezdem, protože v úterý klopýtl a udělal si dobrou náladu. Co čert nechtěl, zrovna před balením. Jinak bezpochyby velmi často honíval Pepa Marunu. Obdiv ve mně vzbudilo například Marunino sdělení, že Pepa se dlouhou dobu nezatěžoval mazáním běžek. Ani svých, ani jejích. Kdo chce běžkovat, ten na to musí mít. A tak to bylo. Za dlouhé roky společného sportování - neboť tento pár má mimo jiné dokonalý soulad ve sportovních zájmech - Maruna ví, že když si Krátkej něco vezme do hlavy, tak to udělá. A naopak, protože jde zhusta o sport, není co namítat. Maruna je tichá a dokonalá společnice Pepových nápadů. Tak vzniká soulad, který Pepa pojmenoval jako komplexní podporu. Bůh ví, že i zde je vždycky něco mezi nebem a zemí.

Přemek: "Ano."

Tímto lapidárním sdělením je řečeno vše. Toto lapidární sdělení nás opět vrací k Přemkově přípravě, v níž dokázal překonat i nešťastnou náhodu.

Stalo se to na přejezdu Jeseníků. První den jsme zakončili v Koutech nad Desnou dobrou večeří. Jelikož nocování brněnské sekce bylo zajištěno v ubytovně Diana (mimochodem, sami jsme zde museli topit), šli jsme z jídelny asi dva kilometry temným večerem - něco po sedmé hodině - k místu našeho odpočinku. Pršelo a trvalo to dlouho. Nicméně každá cesta má svůj konec a my jsme obcházeli stavení, ve kterém na nás čekaly postele. Vchod byl ze zadní osvětlené strany a my jsme zde přirozeně zrychlili krok, abychom konečně byli doma. A vtom se to stalo, rychle a čistě, s neúprosnou zákonitostí náhod. Přemek se náhle ocitl jednou nohou po pás pod terénem. Jednoduchým ohledáním situace bylo zjištěno, že se pod ním prolomily zpráchnivělé desky zakrývající otvor septiku. Kdyby to bylo o nějakou tu dobu později, kdy Přemek ve vydatném tréninku už shodil další kilo dolů, snad by se to nastalo. Takto se však různoběžky jednotlivých životních dějů protnuly ve velmi nepříznivé konjunkci a Přemek se ocitl, do slova a do písmene, jednou nohou ve sračkách. Zde se však projevila jeho silná vůle nepodlehnout osudu, byť byl sebenepříznivější a sebepřekvapivější. Přemek přemohl černý otvor septiku, nespadl do něj celý, ba ani se, až na nějaké oděrky, nezranil. Byl jen nějakou dobu v šoku a po základní očistě, leže na posteli, odmítal jakoukoli komunikaci i příjem alkoholu. Není divu. Tak hloupá náhoda mohla zhatit úplně vše, jak už je to náhodám vlastní. Její překonání má tudíž v Přemkově přípravě zvláštní místo, neboť prokazuje, že cílevědomému konání může ustoupit i osud.

Tímto konstatováním lze, myslím, s klidem skončit první část této kroniky.

pokračování...