Druhý den ve stopě aneb Nejkrásnější Švédka byla bruneta

U Högbergu nás opět přivítalo slunečné počasí. Stopy byly dokonale vysoustružené a mazání našich lyží bylo téměř stejné kvality. Ten stopadesátimetrový stoupák k občerstvovací stanici, pod níž jsme do stopy našlápli, si každý s velkým gustem aspoň třikrát vyběhl a pak svištěl dolů. Stopa držela nádherně a sníh klouzal jako málokdy. Stádo rozjařených sobů se opět vrhlo na pláně a řičelo štěstím. V Högbergu jsme také poprvé okusili pověstnou švédskou specialitu - borůvkovou polévku neboli bläbar sope. Podávala se teplá a chutnala dobře, a to přes všechna podezřelá očekávání. Ani tento slavnostní okamžik se neobešel bez opakovaného fotografování.

Teprve poté jsme vyrazili podle plánu asi pět kilometrů proti směru závodu a pak zpět do Mory. Zatímco Pavel Milán s Jiříkem Kalábem pokračovali až do Oxbergu a hoši Soukupovi, Jiří Hajda a Pavel Nečas jako včera vyrazili svižně po svém hned od začátku, Přemek, Zdeňkové Pavelka a Částek, Honzové Hecl, Solčány a Jelínek, Martin, Pepa a já jsme jeli společně. Hovořím o tom z toho důvodu, že v této sestavě jsme vlastně jako jeden muž proběhli doposud nejdokonalejší stopu našeho života. Mohu to říct, neboť jsme si to vzájemně potvrdili. Co se fotografování týče, vraceli jsme se opět do záběrů jako včera, a co se dojmů týče, dají se shrnout jedním slovem. Skvělé.

Bylo to někde šest kilometrů za Hökbergem, když jsme se jeden za druhým stočili do vajíčka a stopa nám udělila takovou rychlost, že jsme bez jediného píchnutí holí vyjeli protilehlý svah. A pak dál soupažným odpichem a střídavým během, klouzat a klouzat a klouzat ... Shodli jsme se jednu chvíli s Martinem a Jeníkem Heclem na tom, že kdyby nic jiného, tak dnešní

den je pro nás odměnou za dlouhé roky štrapácí po Krkonoších a všech možných dalších kopcích.

Bylo to však ještě něco jiného, co nám prosluněná sobota nabídla. Přiznávám, že jsem při cestě do Švédska očekával s příjemným napětím, jak budou vypadat Švédky. Není totiž na světě skoro nic hezčího než pěkná ženská prdelka a mě přirozeně zajímaly ty švédské. V mých představách musí být Švédka pěkně urostlá s náležitým pozadím, širokého hrudníku (asi jako Holanďanka), plných tváří a rtů, blondýna, to vše s modrýma očima. Jedna skoro taková nám kontrolovala pasy v Trelleborgu, druhá skoro taková zpívala v pátek večer při slavnostním zahájení Vasova běhu. Ta první však byla přece jen trochu úřednice a ta druhá byla přece jen trochu bohyně. Něco úplně přírodního a úplně smyslného nám zatím Švédsko nenabídlo. Nebyl jsem ve skupině rozhodných sám, i když svými poznámkami jsem opětovně provokoval, kdo vyhledával ideál severské krásky. K hodnocení bylo poměrně dosti příležitostí, avšak žádná nebyla ta pravá. Až se to stalo.

Když jsme se v sobotu podruhé ocitli v Hökbergu na občerstvovací stanici, stála tam. Zády opřená o veřeje dřevěného stavení, tváří otočená ke slunci, s přivřenými víčky. Přesně taková, jak měla vypadat. Dýchala tak zvolna, jako okolitý borový les, a byla tak jednoznačně živočišná, jako samice losa. Když přešlápla z nohy na nohu, její kyčle hodily vlnku, která zelektrizovala široké okolí. Do očí jí nebylo vidět, takže nelze říct, jestli je měla modré. Krásné dlouhé vlasy však stavěla slunci a světu na odiv. A tu se potvrdilo, že nikdy nic nikdo nemá nikdy mít za definitivní, neboť nejkrásnější Švédka byla bruneta!

Nebylo to poprvé, co mě život přesvědčil, že konečná a definitivní očekávání nemá rád. Současně mi připomněl nezbytnou dávku pokory před tím, co vytvoří svou nevyzpytatelnou hravostí. Krásná tmavovlasá Švédka byla přitom tou nejpříjemnější hříčkou, kterou mi mohl přihrát na cestu. Dobře. Bylo to jinak, ale bylo to krásné. Krásné jako lesy mezi Hökbergem a Morou, kterými jsme si celí rozjaření doběhli v sobotním odpoledni až do cílové rovinky.

Toto se stalo v sobotu večer

Teplá sprcha, trocha dobrého jídla, hlt slivovice od Honzy Solčányho, plno oslavných ód na dnešní stopu ode všech a pak honem do města. Projít se u cíle, koupit tričko Vasaloppet, postát u plastické makety profilu trati, projít znova muzeum, koupit dárky pro rodinu, okouknout Volva pro vítěze a potkávat všechny ty, kteří tak netrpělivě čekají na zítřek. To bylo pozdní sobotní odpoledne.

Stalo se, že jsme si v tom kolotání zbyli tři. Martin, Přemek a já. Stalo se, že moje ódy na Vasovu hospodu za silnicí u cíle (byla o ní řeč výše) nezůstaly oslyšeny a my jsme zamířili k ní. Stalo se a usedli jsme u velkého dřevěného stolu obklopeni stěnami z mohutných kmenů ke třem sklenicím piva. Nemohli jsme být švédskými dřevorubci, kteří hasí svoji touhu po životě unaveni celodenní dřinou. Na to jsme si táhli s sebou každý příliš velký kus své prožluklé intelektuální zátěže. Mohli jsme však být, a také jsme byli, velvyslanci české radosti pivní moudrosti, která odbourává jakoukoliv zátěž, včetně intelektuální. Nechali jsme se při této příležitosti, jak jinak, vyfotit. Příjemný Švéďák, nebo chlapík bůhví jaké národnosti, který vyskočil na Martinovo přání od své večeře, nám po cvaknutí spouště řekl s úsměvem: gud lak tu morou. Tedy dobře, good luck. Pro to štěstí jsme však museli ještě mnohé udělat.

Sobota večer patřila plně alchymii vosků. Finální přípravu jsem konzultoval s Přemkem, přece jen jsme na to za ta léta zvyklí. Základ glidru modrý s příměsí fialky, klistr univerzál mínus pět - plus pět domázneme zítra ráno podle podmínek, s největší pravděpodobností však taky fialkou. V přípravně lyží byli rozhodně větší odborníci a měli lepší výbavu než my, v tom se konec konců opakovalo sobotní ráno. Pozorovat švédský rumrajch, který nás obklopoval, bylo zážitkem, neboť Švéďáci byli u mazání jako kobylky. Byl jsem však pyšný na to, jak v severské přesile působila skupina rozhodných konzistetně a jak obratně si počínala. Nebyl jsem sám, koho srdečně oslovil zítřejší soupeř s důvěrou v očích. "Jak to, kamaráde, mažeš, tak to bude nejlepší?" Možná, že otázka zněla trochu jinak, švédštině zcela nerozumím, ale ten chlapík se tak tvářil. Když jsem mu německo-anglicko-česko-posunkově vysvětlil, že tohle je to pravé, půjčil si ode mě žehličku a šel si zažehlit svou směs glidrů. Snad byla stejná jako ta moje. Určitě však stejně zažehlovali Pepa s Honzou Solčánym. Těm jsem postoupil svou dohodu s Přemkem.

Abych pravdu řekl, v sobotu večer při mazání lyží disponovala skupina rozhodných několika specialisty - reprezentanty. Nečiním tím žádnou poklonu, když řeknu, že k nim patřil například Jeník Hecl, Jiří Hajda, Pavel Nečas a někteří další (zde se, přátelé, opět najděte všichni vy, které jmenovitě neuvádím). Ať mi však všichni prominou, ale první místo mezi všemi zaujal Pavel Milán. Se stálým úsměvem na tváři připravil lyže sekci K.A.L. a ještě stačil radit jiným (nemluvím o jeho žehličce, která opět putovala z lyže na lyži). To na druhé straně uvolnilo prostor pro Jiříka Kalába, který obcházel přítomné alchymisty se svou videokamerou a točil a točil a točil. Abych pravdu řekl, vypadal tak uchvácen celým tímto děním (dosud takovou mazací manufakturu nezažil) a v tak vytrvalé euforii, že si možná štěstím trochu cvrknul. To by mu ovšem sloužilo pouze ke cti.

Lyže už stály připraveny v koutě a my jsme podrobovali naše dosavadní konání poslední kontrole. Jedním z hlavním témat byla životospráva a tu přišla na přetřes známá pravda. Není záhodno žít naráz zdravě. Tělo má za dlouhé roky svoje návyky a svoje potřeby a přechod z bůčku na ovesnou kaši by mu mohl způsobit kolaps. Generální souhlas s touto nezvratitelnou skutečností umocnil svým rázným vystoupením Jenda Jelínek, který pravil: "Hoši, máte recht, zétra jedu na uzený." A k všeobecné spokojenosti dal chutné kusy svého živočišného pohonu kolovat spolu s lahví slivovice ze zásob Zdeňka Částky.

To vše se ovšem odehrávalo ve velmi střídmé podobě, neboť zítřek klepal na dveře. V atmosféře visel duch závodu a každý už se vnitřně soustředil na svůj výkon. V tomto rozpoložení jsme se Pepa a já potkali na chodbě Strandes Skola s Přemkem, který utrousil: "Já nevím jak kdo, ale já tam jdu." Byli jsme na tom stejně. Za chvíli jsme seděli ve vestibulu školy se zbytkem utopenců a každý se dvěma pivečky. S námi Honzové Hecl a Solčány, Martin a Zdeněk Pavelka. Tiše jsme pohovořili o ženách a o životě, v němž hlavní místo zaujaly lyžařské vosky, zítřejší počasí, znova terén trati a znova několik dalších drobností. Každý jsme byli sám se sebou a všichni spolu, spát jsme šli něco málo po deváté. Největší závod našeho života byl přede dveřmi ... zanedlouho odešel Pepa spát na chodbu.

pokračování...