BRENTA (a trošku Lago di Garda) 2006

zpět domů                     všechny fotky              informace

Detailní plánování je základem úspěchu. Všechny důležité  součásti vybavení na cestu  je nutno předem vyzkoušet.

Stany  jsme stavěli za lehkého mrholení.  Nebylo  si kam sednout, vše vlhké a stolečky ani židličky nevozíme. Ještě  jsme chvíli jen tak postávali  při první z mnoha rund rumu a stupida tohoto výletu, než jsme vlezli do stanů.

Ráno bylo  jasno, na všem rosa a vlhko. Po dobrém vyspání jsme rychle (tedy někteří spíše pomaleji) sbalili a jeli k lanovce na passo Groste. Lanovka byla pro naše bágly vhodné řešení, jen parkoviště se nám zdálo poněkud dražší, než by našinci bylo milé.

Cestou nahoru nám ještě svítilo sluníčko, nahoře se už postupně zatahovalo. Místo pohodlné turistické trasy jsme se vydali rovnou na ferratu Alfredo Benini. S bágly plnými jídla i pití to byla docela chuťovka, zejména pro  mladé kuny, které ještě netušily, co je čeká. Mraky ležely nízko a občas trochu sprchlo. Jakmile jsme vylezli do nejvyššího sedla, byly mraky náhle pryč, svítilo slunko a začalo být teplo.Vše vypadalo skvěle,  rifugio Tuckett bylo skoro na dohled, když se jasná obloha najednou začala zatahovat a mrholení vystřídaly kroupy. Bouřka s blesky se přihnala docela rychle a my jsme ještě trčeli na ferratě. Tak tak jsem stihl schovat foťák a natáhnout na sebe goretexku, nepromokavé kalhoty jsem nestačil ani vybalit, pak už stejně nemělo smysl je oblékat.  Naštěstí se blýskalo o údolí dál, přesto jsme na chatu dorazili mokří durchunddurch. Nejhůře dopadl Růža, jehož elektronická hejblátka mokro vůbec nesnášela a dílem zmokla, dílem se zapařila pod jeho pláštěnkou. Marně se je snažil po zbytek týdne rozchodit, zejména pleška si nedala říct.

Naštěstí jak rychle bouřka přišla, tak zase odešla a mohli jsme se dosušit na sluníčku před chatou. Pak, po příjemném odpočinku,  jsme již normální cestou okolo Fridolína sešli k našemu cíli, rif. Brentei.

 Po bouřce se krásně vyjasnilo, vpravo přes údolí  byly zasněžené hřebeny nad Madonnou a před námi  hrála barvami zapadajícího slunce Cima Tosa, nejvyšší vrchol Brenty. Pravda, některé členky dívčí sekce již krásy přírody moc nevnímaly. Marcela, alias Makrela, drmolila něco o zkurveném výletě. Martina zase přemítala o tom, zda je třeba se při zvracení zastavovat. Probraly se teprve na před chatou, kde na každého již čekalo pivko, obětavě objednané Přemou, který spěchal napřed (fakt, na mou dušu!), aby zachránil morálku mužstva. Ta se skutečně po pár doušcích  rapidně zvedla, zejména po doplňkové aplikaci zvláčňujícího prostředku - rumu.  Jestli někdo v noci chrápal se nezjistilo.

Ráno po snídani jsme vyrazili na ferratu Bocchete Centrale okolo krásné věže jménem Guglia a Cime Brenta Alto. Pěknější část výpravy sice naříkala na unavené nožičky a mumlala něco o stávce, ale nakonec byla pořád vpředu. (Říkaly že proto, aby to už měly za sebou). Ferrata přesto nádherná, zakončená ledovcem, který nás donutil nazout mačky (ti dva chudáci Němci před námi, co je neměli a dokonce neměli ani hůlky, působili na ledu natolik vyděšeně, že jsme vůbec neváhali). Spěchali jsme na chatu Alimonte, neboť se ve tři zase začalo zatahovat. Poučeni ze včerejška jsme se chystali na bouřku, ale po pár kapkách nic. Na rif. Alimonta nás čekal Sachrův dort a tuplák piva. Kombinace nepříliš obvyklá, ale velmi příjemná. Večer na Brentei bylo nečekaně narváno - nějací skautíci tu pořádali potlach a zabrali celou jídelnu. Přesto jsme se nenechali vytlačit a po výborné gulášovce jsme dali ještě špagety a víno. Nakonec jsme vystrnadili dva chudáky staré italské manžele a vydobyli si jejich stůl pro scrable. Večírek pak ještě pokračoval na pokoji stupidem, které skončilo, až když Přema trval na tom, že "svatý pták" je vhodný popis anděla, což dorazilo i dokonce Růžu, přestože se ví, že když  ten řekne matka, myslí tím nejspíše otce.

Probuzení do škaredého rána. Chatař věštil, déšť příjde už před polednem. Raději jsme nečekali a sešli  rovnou dolů. Před polednem jsme už byli na parkovišti u Valencinely, kde jsme krátce zavzpomínali na místech, na nichž jsme před čtrnácti lety celé dva dny čekali, než se nebe nad Brentou vyprší. Do Madonny jsme se svezli autobusem se šikovným řidičem (nějak si nedovedu představit, jak bychom těch deset kilometrů šlapali pěšky s našimi batohy). Nahoře bylo zataženo a chystal se déšť.

V plánu bylo tedy přejet co nejrychleji na jih za sluncem  k Lago di Garda, cestou tradičně vyšplhat  dětskou ferratu v Mori a ubytovat se na obvyklém místě u naší paní domácí. Už cestou na ferratu se zatáhlo, nahoře byly slyšet vzdálené blesky. Zmokli jsme teprve cestou k autu, ale deštík byl teplý a vlastně docela příjemný. Bylo už tma, když jsme konečně dojeli do Rivy k domu paní domácí - tedy k tomu, co z něj k našemu  totálnímu překvapení při přestavbě zbylo. Jestli domácí byla po smrti nebo jen prodala živnost, jsme nezjistili, jisté bylo, že zde se nechytáme.

Za tmy jsme už nový nocleh v nehledali a vsadili na jistotu kempu v Limone na protějším břehu jezera, kde jsme už také kdysi spali. Naštěstí měli ještě dvě místa volná. Stan jsme sice stavěli zase za deště, nicméně horká sprcha byla superní. V noci na kamenité zemi to nebylo nic extra, do stanu poněkud zatékalo (však už má za těch dvacet let něco za sebou), ale mohlo by být hůř.

Ráno bylo slunečno a větrno, jak se na ráj surfařů sluší a patří. Na jezeře vlny, na vlnách surfy. Zakoupili jsme křupavé rohlíčky, mléko a sýry a  hned po snídani jsme vyrazili do Biacesy. Geronti si naplánovali slunění u kapličky San Giovanni, zatímco mladé kuny si vyšláply na Cima Rocca. Nějak jsme je ale přecenili, orientace jim moc nefungovala, přestože (protože?) s nimi šel i zkušený Růža. Kudy bloudili, se jim nepodařilo nikdy vysvětlit. Po návratu mladých jsme společně pokračovali příjemným výstupem na Cima Capi. Výhledy na jezero byly opět strhující. Ferratu jsme šli tentokrát dolů a raději rychle - na obzoru černo a blesky. Škoda, ferrata opačným směrem nahoru  je hezčí, zato mírný sestup lesem je příjemnější než ten od kapličky. I tak jsme nakonec zmokli, naštěstí nás déšť chytil až v Biacese.

 Večer jsme vyrazili do civilizace - na rozlúčkovou večeři do Limone. Městečko proslulé svými citrony je plné turistických atrakcí a citrony jsou všude - na klikách, kachličkách i na splachovadlech na záchodech. Dali jsme pizzu - dobrou - a procházku po promenádě u jezera. Večer ještě víno a stupido.

Nazítří ráno azuro a koupačka. Před definitivním návratem domů ještě krátká zastávka v Mori,  která  se přesto ukázala příliš dlouhá, ta chvilečka Hančiných nákupů dárečků v místním lahůdkářství provětrala notně kapsu. Další zastávka byla až za Brixenem a pak už přes Brenner rovnou domů.

zpět domů            všechny fotky

Praktické informace

Na feratách je nutné mít základní vybavení, tj. helmu a úvazek s feratovým setem! Na trasách vedoucích po ledovci je vhodné mít mačky a cepín, pokud není cepín, tak alespoň trekové hole. Na dlouhých žebřících se někdy hodí smyčka s karabinou, do níž se dá odsednout.

	Výchozí bod byl Madona di Campiglio, kde jsme nechali auto a pokračovali lanovkou za 8 EU na passo Groste. Ferraty v Brentě jsou většinou lehké, ale vedou po exponovaných trasách. I rozmístění chat je velmi příhodné. My jsme nocovali na rif. Brentei, Tuckett je přece jen hodně frekventovaný. První den jsme šli na rif. Tuckett po via ferrata Afredo Benini, lze však v případě špatného počasí nebo časové tísně obejít po normální cestě. Z rif. Tuckett se na chatu Brentei dá jít normální turistickou trasou pod kopcem zvaným Fridolín.
Druhý den jsme vyrazili z Brentei směrem na chatu Pedrotti a v Bocca di Brenta vlevo na exponovanou ferratu Bocchetta di Guglia vedoucí okolo věže Guglia (Campanile Basso) a Campanile Alto, dále po Sentiero Benini do Bocca d'Armi a odtud přes malý ledovec na rif. Alimonte. Mačky lze doporučit, alespoň hůlky jsou nutné.

Třetí den - Sentiero SOSAT je lehká, ale velmi krásná a exponovaná ferrata, vedoucí na rif. Tuckett.

Čtvrtý den - ferrata O. Detassis je krátká, ale velmi strmá s komými dlouhými žebříky, označovaná jako těžká. Lze odsud nastoupit na další ferraty okolo Cima Brenta Alto.

Odkaz na mapu