corsica

zpět domů fotky e-book

Historie

se prý neopakuje, nicméně rozhodnutí strávit letošní dovolenou s bicykly na Korsice nám opět demokraticky oznámil Přemek. A nutno říci, že rozhodl dobře. Jak také jinak.

Zájezd na Korsiku patřil k doposud nejzdařilejším akcím. Chtělo by se říci, že vše klapala, až to bylo trochu nudné a bez adrenalinu. Žádné karamboly, dokonce ani Eva si tentokrát nepřivodila žádné krvavé šrámy. Kola se neztrácela, Růže se rovněž neztratil, ani plavky nikomu nepovolily. Nebýt malebně drsných korsických scenerií a neméně laskavé a dokonalé společnosti kamarádek a kamarádů, tak to byla prostě nuda, nuda, šeď, šeď. Ostatně, stačí nahlédnout do deníku, tam to všechno je.

Co se historie Korsiky týká, tak ta sahá hluboko do minulosti, jak nasvědčují tajemné menhiry a dokonce jeden kamenný dinosaurus. Již staří Řekové si v tom ale udělali jasno. Korsika se jmenuje po jednom ze dvou synu Héraklových, kteří se jmenovali Cordus a Sardus. Na cestě po světě dorazili ke dvěma ostrovům a usadili se na nich.

Po nich to šlo jako všude jinde, čili válčilo se neustále. A když snad byl na čas mír, tak jen proto, aby bylo možno nabrat sílu k dalšímu válčení. Válčilo se proti kdekomu - Římanům, Saracénům, Janovanům, Francouzům a když to začalo být příliš riskantní, válčilo se aspoň proti sousedům ve vedlejší vesnici a říkalo se tomu vendeta. Nejlépe to vymysleli v Sartene - aby nemuseli chodit daleko a riskovat vyplenění cizáky, udělali si válku doma a třicet let mordovala jedna půlka města tu druhou. Důvod sporu byl úměrný velikosti nepřátelství - pohádali se o psa. A jak historie ukazuje a ačkoliv se to nerado přiznává, každá válka přinese pokrok: Sartene se díky této vendetě stalo nejkorsičtějším městem Korsiky a je zaplaveno turisty.

V dnešní době, která si ráda říká civilizovaná, už i v Sartene mají dveře v přízemí a domů nechodí po žebříku do střílny v prvním patře, ale neprůstřelné sklo před okny francouzských četnických stanic má nejspíš svůj dobrý důvod.

Cesta

Všechny podrobnosti jsme se dozvěděli cestou v autobuse od průvodkyně Zuzany. Její úloha kromě výkladů historických a geografických spočívala především v neustálém přepočítávaní účastníků,abychom někoho cestou neztratili. Tato noční můra všech průvodců nám přišla pošetilá – vždyť stačilo hlídat pouze Růžu. Když se neztratil Růže, tak už nikdo. Ale abychom jí nekřivdili, byla také jediná, která se dokázala s Francouzi domluvit.

Cesta autobusem na Korsiku trvala téměř přesně den. Vyjeli jsme v příjemných osm ráno do Prahy, v poledne se naložili do autobusu. Darina (pro neznalé - šéfka cestovky, která nás vezla už kdysi do Švédska) měla vše dokonale připravené a celý zájezd nepotkal jediný vážnější problém. Cestu Rakouskem nám zpestřovaly granáty obou druhů dodávané Ministerstvem obrany a útoku, pivo, jehož nevyčerpatelné zásoby autobus vezl, a intelektuálně náročné filmy.

Cestu Itálií jsme prospali a vzbudili jsme se až na nábřeží v Livornu, vedle obrovského trajektu. Najetí na loď netrvalo dlouho, vyplutí proběhlo přesně na čas. Po deštivém Česku byla slunná Itálie skvělým začátkem dovolené. Moře bylo jako rybník, ovšem kdyby v rybníku byli delfíni. I když byl trajekt veliký, němečtí důchodci zabrali všechna lehátka na palubě a dokázali se tak spálit hned první den. Volné místo mezi lehátky obsadili špinaví fakani a jejich nervózní matky. Do kůže zašití motorkáři tak byli nuceni polehávat na schodištích a vůbec všude.

Pluli jsme čtyři hodiny trasou, kterou zkušený Růže zval orthodromou, okolo ostrovů větších i menších, které zase Přema vydával za Elbu, obvykle však ležely na nesprávné straně lodi. Přema, který už jednou na lodi jel, to vysvětloval tím, že jak známo, na lodi pravobok rozhodně není napravo, tedy alespoň ne vždy, takže leží-li Elba napravo od lodi, je to vlastně na správném místě vlevo.

Vlastní plavba byl neorganizovaná až chaotická, kapitán neměl proslov a stewardi nejen neroznášeli šampaňské, jak by se na loď této velikosti slušelo, ale ani nebyl činěn nácvik paniky v záchranných člunech, kterých bylo ještě méně než na nechvalně známém Titaniku. Dokonce ani nebylo zvoněno na znamení, že se otevírá lodní bar, takže jsme museli vzít věci do vlastních rukou a dát po kalíšku ze zásob. Holky záviděly, když viděly cizí prošedivělé gentlemany v tweedových sakách, kteří nosili svým mladým společnicím šampaňské a pamlsky. Závidět nemusely, my jsme přece taky prošedivělí dost. Asi jsme neměli ta správná saka. Spíše jsme je litovali (tedy ty postarší gentlemany), co si to na svá stará kolena naložili.

Po vylodění probíhala cesta nepřehlednými serpentinami podle Růži asi takto:

Logistika našeho zájezdu měla trhlinu v tom, že jsme se rozhodli hodit turistickou sekci do hor. Bohužel však byly všude úzké silničky, tak na šířku autobusu s protisměrem včetně. Často tedy vznikaly kvůli nám kilometrové zácpy, při kterých jsme se potkali i s rodilým Vendeťanem, který tak seřval svého krajana, co se bál projet úzkou mezírkou, že tento naskočil do auta jako čemeřice a mezírkou projel jako drak. Nicméně musím říct, že tak rozčílenýho borca jsem ještě neviděl. Kdybych byl filozof, tak bych řekl, že takto si představuju do běla vytočený jsoucno. Nicméně po té co jsme minuli hlavní horský pás jsme se střetli ve vesnici s řidičem, který chudák tak dlouho jel, až se odřel, což ovšem musel tušit už od samého počátku, neb všichni ostatní to vzali bez problémů přes chodník. Perličkou pak byl participant z místní hospody, který ochotně asistoval se slovy: "Korí korí" (korsicky "Můžeš") až to skončilo takhle. Participant se po té zdekoval a na jeho místo nastoupili 4 povolaní žandáři, mezi nimiž pobíhal šofér s výkřiky "Koríma! Busi! Koríma!" což se dá přeložit jako "Podívejte se na ty blbce s autobusem!"

Campomoro

Po opulentní snídani (všechny snídaně zde byly opulentní a večeře jakbysmet, Jano dík!) jsme vyjeli na první výlet. Hned se ukázalo, že i okolo pobřeží se dají vést silnice zásadně a důsledně do kopce. Cílem bylo Campomoro, což je víska na jih od nás, s typickou strážní věží proti Janovanům. Cestou koupačka v krásně tyrkysovém moři, pláž bez živáčka.

Na večer jsme koupili něco místního vína. Přema opět krátce preludoval, poučen, kdy se to smí a kdy už ne. Někteří toto preludování odnesli, jak tvrdí zlí jazykové, podvečerním bolením hlavy, ale skuteční znalci to viděli jinak a šli se raději koupat, prý proto, aby zakusili ten libý pocit, který Přemovy housle dokáží vyloudit jen z velké dálky. Radek to popsal takto:

Při jeho ranních a večerních korsických houslových preludiích se pouze několik okolo ubytovaných frantíků a germánů houfovalo na zápražích svých chatek a stanů, někteří dokonce podivně gestikulujíce. Z některých posunků bylo patrné, že hudební vytržení nebude pro tyto nekulturní barbary jejich parketa.

Český umělec se ale nenechal odradit a drže se hesla „tvrdý k sobě – tvrdý k druhým“ nikoho svým výkonem nenechal na pochybách, o co mu jde a kam směřuje. I perla sviním hozená zůstává perlou. Bylo krásné pozorovat jeho ženu Danušku, jak dojetím zamačkává slzu po zvláště vydařeném trylku, parádičce, kterými umělec skutečně nešetřil a opakoval je i 11x !!!

Drobnou chybou snad bylo, že umělec obrátil normálně zavedený rituál a několik lahví vína do sebe postupně vléval paradoxně až po (!) večerní produkci. Tím docházelo k jejímu zkracování a některé skladby jako by neměly šťávu …

Věřím ale, že návrat do domoviny mu dá sílu tento paranormální jev překonat.

Col de St-Eustache

Ráno byl zaveden nový, a nutno říci velmi příjemný, zvyk: vynesení domácího bůžka na pláž k uvítání vycházejícího slunce. Domácího bůžka nosila Jana a starala se o něj skutečně mateřsky. Přes všechnu péči bůžek chřadnul a ubýval, i když jsme ho všichni laskali. Tak se stalo, že původní láhev Jägermeistra musela být nahrazena bůžkem druhé kategorie, totiž jablkovicí.

Po koupání snídaně a pak autobusem do Bicchisana, ležícího asi ve 435 m. Odtud už po svých do sedla Col de St-Eustache (930 m). Převýšení 500 m se konalo na 10 km, takže to zase tak strašné nebylo. Sebestředný Přema fingoval defekt na plášti a vrátil se autobusem. Cestou jsme poprvé narazili na projevy lásky Korsičanů k francouzské vlasti – všechny směrovky měly francouzské nápisy zamalované a pro jistotu prostřílené z brokovnic.

Nahoře už bylo citelně chladno a začínalo poprchávat. Raději jsme zabočili do příhodně umístěného bufetu na sedle, kde už postávalo půl tuctu lesníků, kteří vyčkávali, až bude čas siesty.

Popíjeli pastis, tož jsme si poručili taky a za dohledu zarostlého barmana jsme se ho učili pít. My jsme to zvládli, ale on měl s naší slivovicí větší problém, asi se bál oslepnutí. Růža to vystihl půvabně a v souvislostech, které mi dosud unikaly:

Klasických bufetů - v originále "Buvette" - nepotkáme na Korsice mnoho. Civilizace zde sídlí v městech a městečkách, mezi kterými všeho všudy projíždí zpravidla bez zastavení. O to více nás potěšila tato turistická základna s tímto veskrze originálním Korsičanem. Mával na nás nadšeně vykřikujíce již asi půl kilometru předem a pokud bych to měl přeložit podle svých znalostí francouzštiny, tak bych to přeložil jako: "Slované Slované - nová vlna v budoucí historii našeho ostrova!" Na důkaz svých slov předložil pastis a a vyfotil se s členkami sboru s národní korsickou vlajkou, což bylo podle průvodkyně Zuzky poprvé od dob Pasquala Paoliho, otce vlasti, který v roce 1755 vyhlásil na dobu tří let korsickou samostatnost. Standardně jsou prý Korsičané eufemisticky řečeno uzavření, ale patrně nikolivěk před Slovany, (asi je nepovažují za lidi v pravém smyslu slova :))

Pastis je druh anýzového alkoholického nápoje francouzského původu. Tento francouzský národní nápoj uvedený na trh roku 1932 Paulem Ricardem měl nahradit v té době zakázaný absint. Pastis je obvykle čirý s jantarovou barvou, avšak smíchaný s vodou se stává mléčně bílým. Obsah alkoholu je 40%. Tolik teorie, prakticky vzato jsem vždy musel myslet na vyšší společenské poslání tohoto přípitku, neb jinak bych to do sebe asi nehodil, takové to bylo lepidlo. Nadto jsem si to ředil vodou, takže jsem vždy úspěšně upil a pak jsem si to dolil vodou, takže jsem měl furt stejně, no hrůza :) Ale zase na straně druhé vždy, když místní barman již ze své dobré vůle nám dolíval, tak jsem nadšeně přitakal :)

Po obědě jsme vyjeli dál pěknou silnicí, bohužel špatným směrem. Po několika serpentinách dolů jsme zjistili omyl a poslechli šipek, ukazujících zpět nahoru k bufetu. Výsledkem byla druhá runda pastisu, další skamarádění s barmanem a mnohem lepší nálada. Růže usoudil, že se jedná o chronosmyčku.

Chronologická smyčka, to bylo tak: Slované, jako nová vlna v korsické historii, opustili bufet od této chvíle již asi tak před hodinou. Nicméně trasa, na kterou se Slované vydali byla poněkud příliš vyzývavá a bufet stále nedaleko za zády. Proto, když Slované zvážili všechny okolnosti, rozhodli se zajet ještě jednou na pastis a zvolit sobě uměřenou trasu. Z toho důvodu nastalo sbratření podruhé. PS: pokud by si někdo myslel, že je Slovanů na ostrově tak mnoho, že se vyplatí kvůli nim držet bufet, tak to asi tak není, pravou komoditou pro místního barmana byli místní silničáři, kteří tam byli vylepení prostě pořád s náklaďáky zaparkovanými opodál Ti byli fakt happy :)

Cesta dolů pak byla nikoliv po asfaltu, ale po šotolinové silničce, pořád dolů, až mě bolely ruce od brždění. Ale okolo byly pěkné růžové hory a nádherně vonící borovice, nikam se nespěchalo a dokonce nikdo nehavaroval ani neměl defekt. Celou cestu jsme nepotkali živou duši, jak se v zemi s 20 obyvateli na čtvereční kilometr dá čekat. Samozřejmě sjezd neměl dlouhého trvání a zase nastaly kopce, moře se však blížilo a koupačka byla bezva.

Filitosa čili odpočinkový den

Dnešní den je odpočinkový. Zatímco ostatní účastníci šlapou na Filitosu, naše sekce volí nejprve koupání na první pěkné pláži se skalami, kterou jsme našli asi 3 km od kempu rovnou u silnice. Po prvotním vykoupání se vydělila menhirová sekce, která se vydala do Filitosy na prohlídku menhirů, a polomenhirovou sekci, která výlet absolvovala jen na stránkách průvodce a celý den se opalovala. Večer byli její členové lehce poznatelní podle spálených pleší u pánů a bříšek u dam.

Ve Filitose, do níž, jak jinak, bylo nutno vyšlapat do dlouhého kopce, menhiry skutečně byly. Ne že by nebyly zajímavé, ale jejich pojednání jako atrakce bylo nešťastné. Že co pět metrů čouhal ze země zelený plechový hříbek, z něhož se linula podivná melodie, již by bylo možno nejlépe charakterizovat jako repertoár uspávačů hadů pro obzvlášť neposedné plazy, to by šlo ještě skousnout. Ale jen úplný duševní naháč postaví těsně vedle starobylého menhiru aluminiový informační sloup.

Po prohlídce se z menhirové sekce vydělila sekce supermenhirová, čili Růža a já, která se rozhodla dodržet denní itinerář a vydala se nejprve po trase do Calvese, malé horské vesničky, což představovalo 8 km neustálého stoupání. V Calvese jsme byli v době siesty a nikde nebylo ani živáčka. Prohlédli jsme si malebné domky a kostel, a jeli dál dlouhým sjezdem alejí korkových dubů a typickou korsickou krajinou s pastvinami a všudypřítomnou macchií s anýzovou vůní. Háje korkových důbu zapůsobily na Růži tak, že dokonce začal veršovat.

Není žádný hňup,
když předpověděl a posléze vskutku objevil Korkový dub!
(míněno kolega Rybák)

Kůra z korku
zašpuntuje víno i tullamorku
(některé věci jsou spíš o tom, že mi dobře vlezly do rýmu)

Po sjezdu ke krásně čisté říčce jsme už pokračovali po rovině – první po několika dnech. Vítr přirozeně foukal od moře proti nám celou cestu.

Col Bavella a Sartene

Kaskády Polischelu mě docela zklamaly. Ne že by nebyly pěkné, ale nějak to nebylo to, co jsem čekal. Voda byla průzračná, vodopády se tříštily, a to bylo skoro všechno. Okolo byly slušně vysoké skalní stěny, omleté ledovcem do pěkných oblých tvarů, a na nich na těch nejnemožnějších místech si rostly borovice.Voda snad nebyla ani moc studená, podle toho, jak se v ní někteří ráchali. Danuška s Přemkem připomínali spíše mrože. Přema dokonce prolezl i vodopádem, aniž by jeho trenky utrpěly škodu, i polohu změnily jen nevýznamně.

Autobus nás potom vysadil v sedle ve výšce asi 1230 m. Dlooooouhý sjezd to byl. Ale okolo byly pěkné hory a výhledy nás nutily neustále zastavovat. Taky vesničky v úbočích byly nádherné. To jsme už sjeli mezi korkové duby a opuncie, se svými oranžovými plody velmi fotogenické. Janě se líbily méně, protože si trnem propíchla duši. Naštěstí Pavel byl po ruce a vše bleskově opravil.

V Levie, což byla další vesnička ve sjezdu, jsme dali kávičku, a jeli dál. Potřebovali jsme být včas v Sartene, nejkorsičtějším ze všech korsických městeček, neboť zde čekal autobus. A Sartene, jak každý ví, je na kopci. Danuška byla sprostá už dole.

Odbočení čili něco o Korsice

Pro ty, co Korsiku navštívili, to není nic nového, ale pár skutečností by se mohlo hodit. Takže – Korsika je ostrov, a to ostrov skoro neobydlený, alespoň podle našich měřítek. Na čtverečním kilometru tu žije v průměru asi 25 lidí, ale ve skutečnosti na domorodce narazíte jen ve městečkách. Polovina obyvatel totiž sídlí ve dvou největších městech, ten zbytek osídlil ostatní městečka. Navíc, jak jsme zjistili, správný domorodec má rád siestu pěkně doma v chládku, takže venku potkáte tak akorát turisty.

Název Korsiky se dokládá prý od starých Řeků, jmenovitě synů Héraklových Corsa a Sarda, samotní Řekové jej ale zvali Kalliste čili Nejkrásnější. Saint-Exupéry říkal, že Korsika je růžový kámen vržený do Středomoří.

Korsika je ostrov francouzský. Jak ukazují zatřené nápisy na směrovkách, občas vylepšené střelbou z místní oblíbené hračky, totiž brokovnice, a pancéřová skla před okny policejních strážnic, mají Korsičané k Francii skutečně vřelý vztah. Korsickým znakem je hlava mouřenína s šátkem okolo čela. Oblíbený je tu ale i Che Gevara.

Že Korsika je hornatá už bylo řečeno. Je také skoro celá zarostlá macchií. Botanik by to asi popsal trochu lépe, ale mě se to jevilo jako houština všelijakých trnitých keřů a stromů, prokládaných eukalypty a kaktusy v nižší polohách a borovicemi v horách. Na jaře prý krásně kvete, i na podzim však pěkně voněla, především pronikavým anýzem. Macchií se mohou prodírat tak akorát polodivoká prasata, kterých je tu úctyhodné množství. Nás zaujala především vynikající paštika z těchto tvorů, patřící k místním specialitám. Že chutná i místním, dokazuje neuvěřitelné množství nábojnic, válejících se všude v lese a okolo cest.

Korsická architektura je povětšině stará a patřičně zchátralá, což se líbí turistům, posedávajícím v úzkých uličkách městeček a nakupujícím příšerné kýče. Ve skutečnosti ty úzké uličky jsou výsledkem stísněnosti místa v hornatém terénu a nutnosti vměstnat se za hradby chránícími před mořskými nájezdníky a hlavně potřeby bránit se proti sousedům v rámci zde velmi oblíbené vendety.

Korsika toho nabízí spoustu – krásné pláže písečné, skalnaté i oblázkové, místní vína a sýry, již zmíněnou kančí paštiku, růžové hory a vonící borové háje, malebné vesničky natěsnané na horských srázech a historická přístavní městečka. Proto hodně zbývá na příští výlet.

Jací jsou vlastně Korsičané se mi zjistit nepodařilo, ti nevzdělanci vůbec neumějí česky. Zdá se, že převzali od Francouzů přezíravost ke všem ostatním cizincům, zálibu ve víně, sýrech a gastronomii vůbec, od Italů pak siestu, zásady domovních instalací, ignorování pravých úhlů a podobných zbytečností.

Bonifacio

Ráno po koupání opět opulentní snídaně - hrozny, bagety, nutella, marmeládka, jogurt, sýry a salámy a kdoví co ještě. Pak odjezd autobusem do Bonifacia malebnou krajinou přes Sartene a okolo moře.

V Bonifaciu se konala nejprve projížďka parníčkem do jeskyní, které měly být největší atrakcí, ale mnohem zajímavější byly pohledy na strmé břehy, na nichž se týčilo město. Neposlušné manželky prý nechaly skákat z oken rovnou do moře. Po takovém skoku už jim nikdo nelál, neb o mrtvých jen dobře.

Zdálky bylo Bonifácio nádherné, zblízka bylo i v tuto dobu mimo sezonu ještě stále plné turistů. Úzké uličky a domy s rázovitými detaily (a bohužel i detaily moderními, třeba šíleně provedenými elektrickými a plynovými rozvody po fasádě), spousta krámků a hlavně barů a hospůdek.

Golfe de Valinco

Poslední den patřil k nevydařenějším, i když to tak ze začátku nevypadalo. Ráno jsme se šli koupat za slabého poprchávání. Po snídani se počasí začalo lepšit, jako by vědělo, že je nachystán výlet na nejkrásnější pláž Cupabia.

Samotná pláž byla s jemným bílým pískem v zátoce s neuvěřitelně tyrkysovou vodou. Vždycky jsem si myslel, že ty reklamní snímky pro katalogy jsou dílem počítačů, ale ono to bylo ve skutečnosti ještě barevnější. Po ranním dešti nebylo na obloze ani mráčku a z obavy před spálením jsme zavčas vyrazili k dalšímu cíli dnešní cesty, k malému městečku Port Pollo. Martina zde našla opět jednoho ze svých obdivovatelů a jen těžko se ho zbavovala.

Cestou zpět jsme zastavili na další pláži, kde už jsme ráno byli. Půjčovali jsme si Růžův šnorchl a kochali se malými rybkami v hejnech i většími rybičkami mezi balvany, nevinně vypadajícími ježky na skalkách a odlesky slunce na vlnami vymodelovaných ornamentech

Večer jsme se chtěli sbalit, abychom ráno nemuseli spěchat, ale nakonec jsme správně usoudili, že ráno moudřejší večera a raději udělali večírek. Pavel všechny překvapil názorem, že i Růže je sebestředný a sobecký a konkuruje docela silně Přemkovi. (S první částí jsme souhlasili, s druhou ovšem nikoliv!)

Další překvapení zažila Eva. Nasbírala si mušličky a ony se večer rozutekly, mršky. Prostě vystrčily nožičky, tykadélka a očka a mazaly bokem pryč. A pak že příroda není sviňa! Ukázalo se, že v každé se ukryl malý zlomyslný ráček poustevníček. Kdyby ve škole Eva dávala pozor, tak by to věděla, ale znáte to, co se v mládí naučíš, jako když hrách na stěnu hází.

Corte

Poslední den. Vykoupali jsme se, nabalili věci, dokonce i Růža si stihl všechno nacpat do objemného batohu. Přema dvě hodiny hledal své brýle a všichni mu museli pomáhat. Nejhorlivěji hledala Eva, která si na to vzala dotyčné Přemkovy brýle, prý aby lépe viděla.

K snídani byla vyhlášena poušť. Po ní ještě poslední dlouhé koupání a pak se všechno a všichni nacpalo do autobusu a vydali jsme se na cestu napříč Korsikou přes hory do Corte, kde byl sraz s turistickou sekcí. Tentokrát se žádné potíže na klikatých silnicích nevyskytly a dokonce i s turisty jsme se potkali. Zbylo tak dost času na prohlídku tohoto městečka, ležícího v horách. Stará část, natlačená okolo pevnosti, byla charakteristicky korsická s nezbytnými hospůdkami a museem, v němž převládal kult osobnosti osvoboditele Korsiky Paoliho.

Po prohlídce Corte jsme už jeli rovnou do Bastie, abychom stihli trajekt. Přijeli jsme v předstihu, takže jsme se mohli ještě projít městem. V parku jsme snědli poslední vrcholový kompot vylepšený rumem, který Danuška vytáhla ze svých nevyčerpatelných zásob. Danuška si našla pěkného koníčka – začala prohlížet místním poštovní schránky ve dveřích a zkoumat jejich poštu, prý aby lépe poznala, co je to za lidi. Nakonec ještě káva a víno na promenádě u Napoleonova památníku, kde byl jako mladý římský vojevůdce v sukénce.

Poslední fotky před pomníkem korsického velikána a nastupujeme cestu domů.

zpět domů fotky e-book