Dolomity 2013 - Rosengarten
| V Brně při odjezdu v úterý lilo, ale předpověď byla nadějná.Vyrazili
jsme koncem června, kdy jsou hory ještě prázdné a jediným
nebezpečím jsou školní výpravy. Franta namyslel pohodlnou trasu pro
svoji poslední túru v horách (již několik let je každá tou poslední)
tak, aby to vyhovovalo jeho arytmiím. Jeli jsme tři a mně, protože
místo vůdce již bylo obsazeno, byla přidělena role šerpy.
Východiskem byla lanovka z vesničky Vigo. Zvolili jsme cestu přes Cortinu, což je pomalejší než přes Brenner,
ale zato hezčí (když zrovna neřídíte). Zatímco osádka auta vzdychala
nad výhledy, řidič se modlil, aby ve vlásenkách nejel proti nějaký
blázen na motorce. Naštěstí lanovka jezdila a tak jsme ještě před šestou vyrazili k chatě Rotwandhütte, kde už nás čekaly postýlky, pivko, obligátní Knödelsuppe a hlavně výhled na celé Dolomity.  Marmolada  Ráno počasí nemohlo být lepší. Ještě trochu mrzlo, ale na slunku bylo tak akorát. Cílem byla chata Vajolet a raději ještě dál. Mělo to být jen nějaké dvě až tři hodinky, ale se spoustou fotografování se to trochu protáhlo. Nakonec, nebylo kam spěchat. Na vršcích ještě ležel sníh a bylo na co se dívat.
|
 Průsmyk Cigolade byl pěkně vysněžený, firn byl zmrzlý, ale naštěstí ne zledovatělý. I tak bylo třeba dávat pozor, jak názorně předvedly dvě Němky, kterým nahoře uklouzla láhev a nabrala takovou rychlost a tak skákala... Při sestupu jsme naštěstí šli po osluněné straně, kde už firn byl měkčí a stopy hlubší. Na chatu Vajolet jsme došli po poledni. Výhledy a fotografování masivu Rosengarten a Vajolet nás neuvěřitelně zdržovaly. Dali jsme oběd, pivo a rozhodovali se, zda jít ještě dál. Nakonec vyhrála odpočinková varianta, což byla chyba, jak se ukázalo druhý den. Nafasovali jsme pěkný vlastní pokojík s nevídaným (na horách) přepychem, jako byl peršan na chodbě či mramorový toaletní stolek se zrcadlem. Na chatě byla taky docela zima, naštěstí místo obligátní deky hřála pořádná peřina. A taky lezli po stropě hlemýždi. Lákalo mě zkusit nějakou feratku v okolí, ale počasí se kazilo, nikdo tam nechodil a žleby byly pod sněhem, takže vyhrála varianta s peřinou.  Ráno byl mráz a obloha bez mráčku. Ideální chvilka před snídaní k fotografování věží Vajolet v ranním slunci. Po snídani jsme vyrazili za krásného slunečného (a mrazivého) rána na Grasleitenpass čili passo Principe. Když jsme se strmým firnem vydrápali do sedla, k překvapení Franty byla nahoře krásná malinká, ale útulná chata s rázovitým chatařem, nádherným výhledem a dobrým kafíčkem. Tady jsme měli nocovat...  Po poledni se opět začalo kazit počasí, ale to jsme předpokládali, protože podle předpovědi měla přijít bouřka. Taky přišla, ale to už jsme byli, po zdolání strmého sedla Malignon, kousek od chaty. Vystoupat skoro 400 m strmým rozbředlým firnem byla docela fuška a Zuzka i Franta nevypadali, že by se jim tato trasa moc zamlouvala.  Naštěstí Tierser Alpl byla za sedlem jen kousek. Večer přišla konečně očekávaná bouřka, sníh a kroupy, ale to se nás už netýkalo.  Bůh
se prý nejvíce nasměje, když člověk plánuje. Ráno bylo všechno jinak.
Venku leželo skoro půl metru sněhu, mlha a sněžilo jak v lednu.
Turisté, co spali s námi, nakupovali rukavice, a cyklisté přemýšleli,
kudy z toho ven. My jsme to měli jasné. Cesty zapadané, značky pod
sněhem - špatně by se nám hledala cesta na další chatu. Zvolili jsme
tradiční "kdo uteče, vyhraje", navlékli rukavice a kukly a vydali
se do údolí. Měla tam vést silnička, ale i tu jsme ve sněhu těžko
hledali. Nebyli jsme v tom sami: cestou se k nám přidalo ztracené tele,
které žalostně bučelo a Zuzka se ho bála ještě víc než tele jí.
 I tak to byla docela příjemná cesta, dole už sníh nedržel a i sněžit přestalo. Do Campitela jsme došli něco po druhé hodině a autobus k našemu autu u lanovky přijel vzápětí. Domů jsem už jeli raději přes dálnici. Riskovat zasněžené průsmyky okolo Cortiny se ná rozhodně nechtělo i za cenu mýta na dálnici a přes Brenner. |
home všechny fotky
jsou tady  |
