Dolomity2015

Peitlerkofel vybral Fratišek jako cílový vrchol již vloni. Tehdy to nevyšlo: počasí bylo tak hnusné, že jsme se hned zase vrátili. Tentokrát bylo vše úplně jinak. Počasí skvělé, všude samé kytky a to nemluvím o vybrané společnosti. Kromě Franty a mě ještě Jirka a Alča. Zuzka tentokrát nejela, což byla škoda (hlavně její).

K chatě jsme tentokrát šli ze sedla Wurzjoch, kam se dá dojet mnohem pohodlněji, než dlouhým údolím jako minulý rok. Cesta na chatu kolem západní stěny Peitlerkofelu byla krásná a příjemná, všude tolik květeny, že trávu nebylo skoro vidět. Jen Frantovi se do kopce nešlo moc dobře, ono se po jeho marodění ani nedalo nic jiného čekat. Zato Jiří a Alena byli ve skvělé kondici. Bohužel si však nabalili do batohů jídlo asi na měsíc, nemluvě o dalších zbytečnostech. Kdyby místo toho nesli po litru rumu, udělali by lépe a hlavně by se mohli té váhy po cestě snadno zbavit, rádi bychom jim pomohli. Takhle vypadali jako přetížení šerpové v penzi.

Takhle to vypadalo minulý rok - zima, mlha, svrab a neštovice

Druhý den jsme zdolali Peitlerkofel, což zase tak těžké nebylo. Ferrata na vrchol byla spíše symbolická. Vrcholový rozhled stál za to a i přesto, že byl trochu opárek, byly vidět všechny vrcholy Hohe Tauern. Ovšem být tam brzy při východu slunce, jak nám radily Slovenky, které na chatě pracovaly již loni, bylo by to ještě lepší. Přemluvit parťáky k půlnočnímu vstávání se mi však nepodařilo.

Další túra byla tak trochu odpočinková. Odpoledne jsme dle předpovědi čekali bouřku, takže jsme se na žádný vzdálenější kopec nehnali. Bouřka skutečně přišla a podařilo se nám lehce zmoknout, naštěstí jsme se dokázali schovat v malé chatě Medalges Alm, kde gazdovala mladá příjemná a velmi energická Italka, a hlavní déšť zde přečkat. Večer bylo už zase krásně.
Tohle je sedlo, kam jsme se suťoviskem vydrápali, než přišla bouřka. Z fotky není vidět ta žízeň, kterou jsme ve vedru i přes výšku přes 2500 m zakoušeli. Vlevo nad sedlem je vidět jehla, na kterou Jiřík vyšplhal. Odtud vypadá opravdu mrňavá.
Večer se chata zaplnila do posledního místečka. U stolu jsme se mačkali (naštěstí ne úplně doslova) s deseti Italkami nejasného věku, jež naštěstí mluvily jen italsky, takže Franta ke své lítosti s nimi nemohl navázat konverzaci. No, žádné krasavice to nebyly a navíc neustále šuměly, pokud tedy zrovna nejedly, což bylo také skoro pořád.

Ráno jsme se sbalili a vyrazili k autu. Tentokrát jsme to vzali oklikou rozkvetlými loukami, které jsme předtím obdivovali z vrcholů. Velmi malebné výhledy, i pivo cestou čepovali, prostě příjemné, i když dole už začalo být dusno a vedro. Na přesun do Tröpolachu, který jsme si vybrali jako východisko pro nedělní výlet do Nassfeldu, však bylo dost času a mohli jsme ještě v Toblachu zajít na kafíčko a zmralinu, to se v Itálii prostě musí.	U tohoto trpaslíka jsme se ubytovali V Tröpolachu jsme se ubytovali v B+B u staršího páru poblíž náměstí. V noci bylo vedro a v ložnici nám s Frantou bzučely dvě mouchy. Jiří s Alenou dopadli hůř, ti měli ložnici do ulice. Přestože vybírali tichou uličku, aby se vyspali, do rána jim hrála hudba z diskotéky, doplňovaná odbíjedním kostela, u něhož jsme spali.
	Snídaně byly u paní Jenuly výživné až oči přecházely.
Výlet do Nassfeldu byl příjenou procházkou nalehko. Hodně lidí mělo podobný nápad, ostatně tam byla řada lákavých atrakcí, jako třeba zážitková ferátka, bobová dráha či hospoda. A navíc tam jede lanovka. Na vrcholu vedlejšího kopce, který jsme také zdolali, už žádní turisté nebyli. Zato se tu vyskytovaly unikátní uggowické brekcie čili slepence z mušliček. A taky vrt, který provedli na vrchoku hory do hloubky okolo 300 metrů, aby zjistili geologické složení vrstev. které tu šly pěkně popořádku a dokládaly jednotlivá období třetihor včetně koncentrací iridia v závislosti na čase.

No a pak už jsme uháněli zpět k domovu.