dále na Judengurg, Murau,
Tamsweg, St. Martin, St. Michael a odtud výš údolím řeky (zde tedy spíš říčky)
Mur až na parkoviště Rotgülden (1368m). Nával práce přes léto snad alespoň na chvíli skončil a
nastal čas na dlouho plánovaný a také odkládaný výlet. Jeho byl cílem Hafner,
který jsme si loni prohlíželi z Mosermandlu.
Nemusel jsem se o nic starat, Franta měl
jako vždy vše promyšlené. V
šest ráno jsme vyjeli směr Vídeň, Semmering, Bruck a
dále na Judengurg, Murau,
Tamsweg, St. Martin, St. Michael a odtud výš údolím řeky (zde tedy spíš říčky)
Mur až na parkoviště Rotgülden (1368m).
Vyrazili jsme něco po jedné hodině. Pomalu v pohodě jsme došli na chatu Rotgüldensee u přehrádky stejného jména (1716 m). Rozhodli jsme se nebrat tentokrát stan a spát jen v žďáráku, takže batohy byly trochu lehčí, hlavně Frantův. Franta totiž jako obvykle věděl, že nebude pršet a že bouřka přijde až v neděli. Neměl proto ani pláštěnku a jídlo si vzal jen na tři dny. Já, co by pesimista, mám raději jídla do zásoby a goretex v batohu. Když připočtu pár kilo objektivů a dalších blbostí, byl můj batoh těžší právě o tolik, aby vyrovnal deset let, které měl navíc zase Franta.
Na chatě jsme dali zweimal Knödelsuppe a chvilku se vyhřívali na slunku u jezera. Bylo nádherné počasí a nebylo kam spěchat, protože spát jsme chtěli u horního plesa (Obere Rotgüldensee), asi tak ve 2000 m. Pohodlným tempem jsme se vydrápali přes poslední výšvih k plesu. Výš nemělo cenu jít, protože nocovat v suťovisku nám nepřipadalo zrovna žádoucí. Hodinku, kterou sem ještě svítilo slunko, jsem využil ke spásání borůvek, focení a relaxaci vůbec. Borůvky byly velké a dobré a bylo ji dost, tráva suchá a měkká. O kousek vedle byl i malý starý, skoro rozpadlý, ale dosud sloužící srub, dokonce v něm byly i spacáky a ne moc vábné matračky, raději jsme zůstali venku. Sotva zašlo slunko za okolní kopce, přilétli komáři a začalo být chladno. Zalezli jsme do spacáků, ještě něco pojedli a šli spát.
Tady jsme nocovali - Obere Rotgüldensee
Noc byla studená, ale nádherná. Později vykoukl i měsíc, ale dokud nevyšel, byla hvězdná obloha překrásná. Tolik hvězd jsem snad ještě neviděl. Několikrát jsem se probudil a nemohl se na ně vynadívat. (Taky jsem přitom řešil věčné dilema mezi vyhřátým pelíškem a plným měchýřem, navíc komplikované školáckou chybou - boty jsem si ukryl mimo dosah dost daleko pod batoh, když ještě nebyla na trávě jinovatka. Hádejte, jak to dopadlo.)
Ráno bylo všechno pokryto bílou vrstvou jinovatky a z vyhřátého vaku se mi stávat nijak nechtělo. Nad námi růžově zářil Hafner a v jezeře pod námi se odrážely protější kopce. Setřepali jsme led z pytlů a mírně navlhlé spacáky jsme nacpali do batohů. Snídani jsme v mrazivém ránu odbyli s tím, že se najíme až na slunku. Jezero pod námi bylo úplně klidné a odráželo protější kopce. Stoupání do sedla Wastlkarscharte (2720) bylo prudké a s nákladem nám moc neubývalo, ale v tak krásném počasí by byl hřích se někam hnát.
Ráno na Untere Rotgüldensee, Pleissnitzkogel a
Marislwand
Jak jsme stoupali, rozhled se stále otevíral, viditelnost byla skvělá a Franta chvátal jako obvykle na vrchol. Pod sedlem byl ještě asi desetimetrový výšvih po kolmé skále, zajištěný dost úsporně ocelovými kramlemi. S hůlkami v ruce a těžkým batohem to nebylo nic příjemného, zejména jeden úsek byl skoro převislý a ruce dostávaly zabrat.
V sedle jsme shodili batohy a Franta hned vyrazil dál nahoru. Já, neboť už bylo poledne pryč, jsem dal přednost obědu a vydal se pak za ním. Bez batohu, jen s foťákem a kompotem, to bylo přece jen příjemnější a za hodinku jsem byl na vrcholu Hafneru (3076 m). Byl pátek a tak tu bylo jen pár Rakušanů a dva mladí Češi (kteří neustále křapali a křapali).
Kruhové panorama z vrcholu Hafneru.
Rozhled neměl chybu. Na jihu Julské Alpy s Triglavem, na severu Hochschober a Glockner, napravo Dachstein, nalevo další a další hřebeny hor, které Franta vždy pojmenoval a vzpomněl, kdy na nich byl. Skvělý rozhled, navíc v kombinaci s mandarínkovým kompotem, to byl skutečně vrchol dne. Vydržel bych tam ještě hodiny, ale Franta chvátal dál, že máme ještě kus cesty před sebou.
Slezli jsme k batohům a sestupovali na Kattowitzerhütte (2319 m) , která byla na dohled pod námi. Strmé klesání dalo kolenům pěkně zabrat. Na chatě jsme byli něco po čtvrté a bylo jasné, že dnešní cíl - bivakovací bouda Albert - už dosažen nebude. Podle mapy to mělo být ještě asi čtyři hodiny, sice po vrstevnici, ale dál se nám už nechtělo. Dnešní den byl příliš krásný, než abychom si ho ničili nějakým plahočením, když se zde nabízelo veškeré pohodlí, jaké na horách může být. Volná postel, ucházející pivo a Knödelsuppe taky. Asi půl hodiny jsme jeden druhého přesvědčovali, že odejít z tak skvělého místa je blbost a kdoví jak cesta vypadá a pak zalezli do matracenlágru. Před večeří jsme trochu pospali a šli do společnosti, kterou tvořili tři důchodci, co byli s námi předtím na vrcholu, a jeden velmi sympatický párek, neb nám nabídl slivovici. Franta (ostatně jako obvykle) neodolal a objednal si Schnitzel, já se bláhově pokoušel ulehčit batohu snědením co největšího množství škvarků.
Na Kattowitzer Hütte
Druhý den se ukázalo, že rozhodnutí dál nechodit bylo moudré (teď si už přesně nevzpomínám, ale asi určitě jsem to navrhl já), k bivaku to rozhodně bylo víc než čtyři hodiny. Cesta vedla morénovými balvany, místy po ledovci a firnu nebo suťovisky a rozhodně se nedalo spěchat. To, co na mapě vypadalo jako travers, se neustále klikatilo nahoru a dolu. Pár míst na spaní by se sice našlo a pěkných, ale řízek by se tam rozhodně nekonal. Ti tři rakváči ( jak říkám všem starším aspoň o tři roky než já) nás se svými lehkými ruksaky zanedlouho došli, do kopce jsme je vždy zase setřásli.
Počasí se začalo zhoršovat a bylo už jasné, že předpověď se opět potvrdila. Ráno bylo ještě docela slušně vidět, ale opar houstl a nemělo cenu to natahovat. Ovšem cesta byla stále zajímavá, neustále výhled na okolní třítisícovky Ankogel a Hochalm Spitze a pod nimi na přehradu s vysokou betonovou hrází Kölnbreinspeicher. Po přechodu sedel Kaltwand a Muritzerscharte(2385 m) vedla cesta okolo ples Untere a Obere Schwarz See hodně strmou stěnou, místy zajištěnou lany a kramlemi. S batohem to v těchto místech bylo silně nepříjemné, na druhé straně žádné velké stoupání, z Kattowitzer H. vedla cesta celý den traverzem.
Za Schmalzscharte (2444 m) jsme u bivaku Albert poobědvali. Samotný bivak mě šokoval svým komfortem. Čekal bych plechovou boudu, v níž bude maximálně ohořelá svíčka, ale elektrické hodiny, tekoucí voda, květiny ve váze a záclonky na oknech mně vzaly dech. A to nemluvím o zásobách toaletního papíru na záchodě, poskládaných dekách, nádobí, vařiči a měkkých postýlkách...
Albertbiwak
Na západě se začaly dělat podezřelé mraky, což byl signál k ústupu. Pokračovat dál ještě další den nemělo smysl. Rozhled byl překrytý oparem a došli bychom leda tam, kde jsme už byli loni za mnohem lepšího počasí. Vydali jsme se proto od bivaku po méně prudké variantě rovnou dolů do údolí říčky Mur. Dohnali jsme tak zpoždění z minulého dne. Prvním postupovým bodem byla Sticklerhütte (1752 m), z níž jsme to měli k autu ještě asi osm kilometrů. Sestup byl vcelku v pohodě, i když stará kolen naříkala, že mohl být kratší. Těšil jsem se na pivo a Suppe, ale místo toho jsme příslušnou sumu eur utratili za autobus, který vyrážel dolů právě v okamžiku našeho příchodu. Do malé toyoty se namačkalo dvanáct lidí i s bágly a po půlhodině krkolomné jízdy úzkou silničkou lemovanou srázy jsme byli díky přízni horských duchů šťastně u auta. Pak nás čekalo už jen 455 km zpět do Brna. Cestou párkrát dokonce zapršelo, abychom nelitovali, že se vracíme předčasně.