Všude krize, hoteliéři naříkají a roní slzy, ale sehnat volnou chatu v Krkonoších je skoro nemožné. Nakonec Přema zajistil Jelenku v Malé Úpě. Chata je moc pěkná, kuchyně bezvadná, obsluha vstřícná, ale má jednu vadu. Je na kopci a to není dobré. Ráno je nutno buďto vyrazit na Sněžku nebo sjet dolů. Jinam to nejde. Večer se zase musíme drápat nahoru.

 Úterý    Už první večer to byl dobrý zákluz. Přijeli jsme pozdě za tmy a jen ve větrovkách jsme hledali žlutou v mrazivém vichru a mlze. Když už to vypadalo na ručník nebo noční orientační bojovku s neplánovaným výstupem na Sněžku, zjevila se žlutá na opačné straně, než bych ji čekal. Samozřejmě vedla dolů, abychom si mohli hned zčerstva a dokud jsou batohy plné vychutnat noční sjezdy a potom o to déle lézt do kopce. No dopadlo to dobře - večeře byla a večírek také.

 Středa      Ráno mha a mráz, takže máza modrý extra. Naštěstí napadlo něco sněhu a sjezd dolů není krkolomný. Přesto ŠM (šílená matka) hned v první zatáčce uléhá do závěje. Strom pod nějž padá vypadá, jako by tu byli před chvílí dřevorubci. Naštěstí žádný ochranář není poblíž a může pokračovat. V Úpě jsou ještě hospody zavřené, což znamená, že chtě nechtě musíme dál. Kousek je celkem slušná stopa, jinak zde na běžkaře totálně kašlou.

Mlha je hnusná a i osvědčení vůdcové vehementně bloudí. Naštěstí vše napravují teď již otevřené vytříbené hospůdky. Zpátky zase do kopce. Víc než 25 km jsme neujeli, ale svezení dobré.

Bonus na doboru noc

(pro Lotrasčiny dvojčátka)

Čtvrtek      Ráno mě budí pichlavé sluneční paprsky. Venku se udělala krásná inverze, tudíž je nutno jít dobývat Sněžku.A tak se také stalo. Z Jelenky je na ni kousek, slabých 400 metrů převýšení. Výhled na všechny strany, ale v Čechách jen mraky, z nichž leze Černá hora. V poštovně je starý známý pošťák, moc šťastně tu ale nevypadá, stará poštovna mu a jeho fajfce seděla lépe. Po tradičním čaji s griotkou sestup, tentokrát bez ledu i bez dobrodružství.

Na Luční už mažeme červený a stejně se to na slunku smeká, vypadá to na úpal. Výrovka a knedlíky to jako obvykle řeší. Pak na Liščí horu a krásným sjezdem na Lesní boudu, kde vjíždíme do inverzní mlhy jako do prádelny. Ještě že mají kozí speciality z vlastního chovu.

Návratová trasa vede přes Pec po žluté svážnici, docela příjemné, na lanovku a odtud už by to mělo být kousek po zelené, která traverzuje přímo k naší chatě.

Tolik teorie. V praxi to probíhalo neustále nahoru a dolů v rozměklém sněhu, na němž se lyže smekaly a hůlky bořily. K tomu začalo fučet a sněžit, zásoby útočné i obranné došly a vidět bylo tak akorát na nejbližší tyč. Plahočili jsme se těch pár kilometrů skoro dvě hodiny.

Dokonce i jindy tak distinguovaná Eva zjistila známou věc, totiž že nic člověku ve sračkách neuleví více než pregnantní slovo a propadla jadrnému vyjadřování, což Jadru šokovalo tak, že si málem zlomil nohu.  Naštěstí koleno vydrželo až na chatu, ale ráno na něj pěkný pohled nebyl (tedy na Jardu, když se zvedal - či spíše se o to pokoušel - z postele). Silná vůle se však ukázala učinnější než ortopéd. Ostatně, k Jardovi tyhle úrazy tak nějak patří, jak potvrdí ti, co pamatují, jak si lámal palec cestou do vířivky na Lesní boudě.

Finis coronat opus, jak praví latiníci, perný závěr nádherného dne, říkám já - ale nechtějte slyšet, jak mraščel Rades! Vypadal jako inkvizitor vyčerpaný celodenním honem za čarodějnicemi a ještě k tomu uhranutý. Ani vidina horké sprchy a měkké postýlky ho nedonutila těch pár schodů vylezt, teprve hutná domluva rázné družky to řešila. Večírek podle očekávání veškerý žádný, všichni padli za vlast.

    

Bonus na doboru noc

Pátek      Ráno se Jarda těžce zvedal z postele, Přema se nezvedl pro jistotu vůbec. Byl vyhlášen krizový den, plný odpočinku, který jsme strávili na dalším traverzu (tak cestu pojmenoval Přema, který nas tam vyslal, skutečnost byla jako vždy diametrálně jiná). Stopa byla hnusně rozdupaná a rozhodně jsem neměl pocit radostného svezení. Brácha vyčenichal stopu, o níž prohlásil, že to bude nejspíš jezevec. Trochu mě sice mátlo, že šel po cestě, ale stopovali jsme ho a jezevec se záhy objevil. Byl světle hnědý s bílými fleky a plandavýma ušima a slyšel na jméno Max.

Stopa se nakonec spravila a kousek bylo svezení moc pěkné, pak už jsme jen sjížděli ke Spálenému mlýnu. Zpět jedeme skibusem a pak zase do našeho kopce. Je mlha, poprcháva a do rána určitě všechno hnusně přimrzne.

 

Bonus na doboru noc

Sobota      Celou noc fučelo, ale obavy z ledovatky jsou pryč. Připadl nový sníh, ale je mlha, takže jedeme dolů na pohádkovou trasu, vyznačenou čertíky a opatřenou krkonošskými pohádkami. Pěkné stopy, dlouhé rovinky, modrá máza a žádné bloudění, do kopce jedeme skibusem. Na Sokolí boudě měli výborné pečené jehněčí a -světe div se - uměli uvařit i dobrou kávu.

 

Bonus na doboru noc

  Neděle      Ráno krásně svítí slunko, ale my už končíme a jedeme dolů. Přema si namohl koleno a mizí s notebookem v lokále, my ostatní si dáváme ještě naposled pohádkový okruh a oběd zase na Sokolí boudě.

Lyž si řiď!

home                fotky