Lechtaler Alpen 2008

tady jsou další fotky ....                ... a tady pokračování v roce 2009 

Jet začátkem července do Alp prý má své výhody - především nikde v okolí ještě nemají prázdniny, což se projevuje příjemným nedostatkem turistů na chatách i cestách. Také je všude dost vody, i ve vápencových kopcích, ale hlavně jsou hory plné květin, až oči přecházejí. Na druhé straně každý kloudný průvodce udává, že nejhorší počasí je v Alpách právě počátkem července, kdy se neustále honí bouřky a fronty. A taky upozorňuje na nebezpečí vysněžených žlabů, firnových polí a dalších úskalí.

Coby zkušení hoši jsme tohle všechno věděli, ale nedbali, přestože všechna pesimistická varování se nakonec ukázala být pravdivá.

Franta naplánoval přechod Lechtaler Alpen nalehko, po chatách. Do St. Antonu je to z Brna 720 km, takže jsme zavrhli původní alternativu přespat v údolí a už ve tři seděli na sedačce a vezli se na Kapall.  Počasí nemělo chybu, i viditelnost byla skvělá a těch květin všude! Vyjeli jsme do 2300 m a po příjemné vrstevnici došli okolo půl šesté na Leutkirchner Hütte. Ta měla být podle internetu ještě zavřená, takže nás čepované pivo příjemně překvapilo a nabídka přenocování byla přijata bez výhrad. Po Speckknödelsuppe se spalo dobře a ani bouřka v noci nás moc nerušila. Mimochodem, naše trasa jen na této mapě.

Druhý den ráno byla všude mlha, ale po snídani už bylo azuro. Šli jsme na Kaiserjochhaus, asi 5 hodin podle průvodce.Cesta byla mehr schmierig als schwierig,  jak se vyjádřil hospodář,  takže jsme ještě vylezli na jeden kopec cestou (Bergeskopf).  Odpoledne zbylo dost času podniknout vycházku na blízký Griesskopf a ještě bližší brdek Malatschkopf.

Večer sice k našemu zděšení dorazil školní výlet osmáků, ale jelikož hospodář byl jejich bývalý třídní a přece jen byli asi unavení, ani moc neřádili. Navíc jsme tu narazili na  sympatickou právníčku  z Brna (skoro), která tu dělala Popelku. Od ní jsme se dozvěděli všechny ty podrobnosti a spoustu dalších věcí.

Ráno chvíli mlha, která se změnila na inverzi a pak zase pěkně. Většina turistů vyrazila na Ansbacher Hütte, jen my jsme šli na Frederick Simms Hütte. Popelka (nějak jsme, asi díky tomu řídkému vzduchu, nechytili její jméno, ale stejně bychom ho neprozradili, protože by hrozila tlačenice mladých pánů na jednom brněnském úřadu) nám dala na cestu čokoládovou buchtu, která byla vynikající, takže - poněkud pozdě - DĚKUJEME. Ostatně na ten úřad pošlu Aleše s nějakým positivním podnětem.

Nápad jít na Simms Hütte nebyl nejšťastnější, i když to zpočátku tak nevypadalo a cesta byla docela pěkná. Začalo to v místě zvaném Klämle, které mělo být zajištěné lanem. Lana tu skutečně asi půl metru bylo, pak se ale nenávratně schovalo pod led ve strmém žlabu, vyplněném firnem. Klämle je označována jako těžké místo, ale takhle to bylo na otočení. No, nakonec jsme to po mokré a velmi lámavé skále nějak sešplhali. Poněkud vyklepaní jsme tedy dali oběd a ty výborné buchty od Popelky. Cesta pak vedla přes další sněhová pole, která spolehlivě zakrývala značky a cestu vůbec. Při vykopávání stupů se mi podařilo uvalit podrážku u mých letitých pohorek, což se projevilo nebývalým množstvím sněhu v ponožce. Taky začalo poprchávat, ale jen tak málo, abychom nevybalili goretexové kalhoty. Když pak začalo krupobití a bouřka, bylo na šátrání v báglu pozdě.

 Chata ležela naprosto nelogicky hluboko dole, pod nepříjemnými serpentinami buď ve sněhu nebo blátě. Na chatě nebyl kromě jednoho starce (druhý den nám hbitě utekl po serpentinách nahoru) žádný host, jen hospodář s ženou Claudií a duo bambini. Když hospodář Marcus viděl na fotce, jak to vypadalo v Klämle (nebo že bychom vypadali nějak divně my - ale to určitě ne!), postavil bez řečí na stůl dva panáky a chata i bouřka byly hned sympatičtější. Claudie navařila špageti a dostali jsme nesmírnou porci.

Ráno se nejprve válely mlhy, pak se ale vyčasilo a vy se drápali těch 500 m nahoru na sedlo, odkud jsme včera přišli. Teď, když nelilo, to bylo o poznání příjemnější. Botu jsem měl kvalitně sdrátovanou, tedy - vypadala sice stále jako bota, ale byla poněkud plnoprůtočná. Výstup serpentinami do sedla byl naštěstí ve stínu, ale i tak to byl kopec s přívlastkem kurevský. S výmluvou na sdrátovanou botu jsem zavrhnul všechny Frantovy nabídky na výstup na okolní vrcholy, zatímco on by počkal dole, a spíše jsem doporučoval trochu zrychlit a dojít před bouřkou raději na chatu.

To se snáze řekne než udělá. Značky se opět ukryly pod sněhem a tak jsme museli přejít do režimu prvovýstupu diretissimou. Na sedle Kälberlahnzugjoch jsme potkali dva pocestné a radostně se vydali po jejich stopách. Útěcha to byla čistě psychická, protože bloudili stejně urputně jako my, jen druhým směrem.

To už se začalo zatahovat a bouřit, což značně zrychlilo naše kroky. Na chatu bylo už blízko a jelikož odpadlo i fotografické zdržování, nakonec jsme to stihli s prvními kapkami. Bodrý hospodář na Ansbacher Hütte nás ubytoval a my se mohli zbytek odpoledne dívat, jak pěkně leje a radovat se, že jsme v suchu, popíjíme pivo a pojídáme kotletu.
 

Ráno nebylo po dešti ani památky, hory však byly už v oparu a bylo jasné, že fronta se blíží. Předpověď na dva následující dny nebyla moc dobrá a v neděli jsme stejně chtěli domů, k tomu moje rozpadající se boty - to vše hovořilo pro ústup. Ještě jsme vylezli na místní výhledový kopec, udělali poslední společné vrcholové foto a vydali se dolů. Sestup do údolí, vedoucí  z velké části navoněným borovým lesem plným kytek a pěkných výhledů, byl tečkou za tímto výletem.