Mont Blanc

září 2002

klikni na další fotky   Vylézt na Mt. Blanc k mým touhám nepatřilo. Slyšel jsem o zástupech turistů, kteří se tam každoročně motají a překážejí si, což mně zvláště na horách dost vadí. MB není nějak zajímavý nebo těžký výstup ani moc krásná hora. Nicméně, když Jarda (Jelínek) přišel s tím, že se v sauně dala dohormady parta, která tam chce jet, rád jsem se přidal, protože na tento rok se nic jiného zatím neplánovalo.

Na MB se před čtyřmi lety zabil kamarád Zdeněk a od té doby tam z nás nikdo nebyl ani se tam nechystal. Každoročně tam vyleze asi deset tisíc lidí, takže to moc náročné není, na druhé straně se jich tam také prý asi stovka zřítí, což je dost tragický poměr. Jenže je nejvyšší a to všechny láká.

Z Brna jsme cestovali vypůjčeným mikrobusem. Jelo nás osm - Jirka a Andrea jako vůdcové, já s Jardou a další čtyři ze saunové party. Kromě Jirky, mě a Andrei snad neměl dosud nikdo na nohách mačky. Ale to vcelku nevadilo, protože se obtíže neočekávaly, nikam jsme nespěchali a Jirka slíbil, že vše cestou natrenujeme.

Počasí nebylo nic moc, předpověď se spíš zhoršovala, takže jsme počítali s tím, že vyrazíme nahoru ihned po příjezdu, ale půjdeme pomalu kvůli navykání na výšku. Nakonec se ukázalo, že fyzička nám zásadní problémy nedělá a výška nikomu nevadí. Vyjeli jsme v sobotu ráno z Brna a před půlnocí zastavili před Chamonix v kempu, takže jsme si i trochu pospali. Druhý den jsme vyjeli ke stanici zubačky a nechali se vyvézt nahoru.
  Volili jsme přirozeně nejjednodušší trasu, kterou chodí téměř všichni. Počasí ostatně ani nic jiného nedovolovalo. Protože bylo už odpoledne, měli jsme v plánu nejprve přespat u chaty Tete Rousse, druhý den pouze vylézt na Gouter, v rámci aklimatizace si vyjít na chatu Vallot a zase se vrátit do stanů. Na vlastní vrchol jít v noci, dokud mrzne, a tentýž den sejít dolů. To byla teorie, pro případ, že počasí bude špatné, se počítalo s jedním až dvěma dny do rezervy.

Cesta zubačkou byla zpestřena vydatnou konzumací vitamínů, hlavně ve formě červeného vína (nevalné kvality), což vyvolalo u slabších jedinců neodolatelnou potřebu. A zubačka to nemá. Naštěstí průvodčí a mašinfíra v jedné osobě pochopila naše trable a zastavila u vhodné boudy, takže Andrea a Oliver cestu přežili ve zdraví, ale bylo to těsně.

Stoupání na Tete Rousse bylo vcelku krátké a nenáročné a po pár hodinách jsme mohli začít stavět stany. Našli jsme si pěknou ohrádku, zbudovanou našimi předchůdci, vyloženou na rozdíl od ostatních drobnými kameny, na kterých se docela dobře spalo. Trochu nás mátl jen odložený vařič a nádobí ve vedlejší ohrádce, které tam zjevně ležely už pár dnů bez dozoru. Měli jeho vlastníci jen sklerózu nebo navíc i smůlu? Počasí nebylo nic moc, mrholilo a mraky stály, skoro nefoukalo. Občas se sice protrhly, ale vyhlídky špatné. Šli jsme spát brzy, protože co taky jiného. Ráno nebylo kam spěchat, protože jsme měli před sebou jen pilíř na Gouter.
  Přes noc párkrát pršelo a ráno jemně poprchávalo. Zvuk kapek na stanu znamenal, že se nemusí spěchat a stává se pozdě. Počasí stále špatné, i když ráno v šest byla viditelnost vcelku dobrá. Hlavně mně vadilo bezvětří, které nevěštilo zlepšení, a další vrstva mraků nad údolními mlhami. Mraky se držely v údolí a i nahoře bylo jak v prádelně.
  Na Gouter jsme stoupali pomalu, protože jsme ten den už nechtěli jít výš. S batohy to nebylo nic moc, krámů jsme asi měli zbytečně mnoho, a při představě, že s nimi tudy půjdeme zase zpátky, se nám nálada rozhodně nezlepšila. Mraky se občas trochu protrhly, ale jen do údolí pod námi.
  Na pilíř jsme vylezli asi za tři a půl hodiny, někteří, co jsme vlekli více tekutin, roků a lan, o něco později. Bylo teplo, spousta nového sněhu, který se výborně hodil na vaření, a byli jsme zde skoro sami, což je na Gouter zřídkavá vyjímka. Usoudili jsme, že se počasí asi nezlepší, ale že to zkusíme, když už tu jsme. Zakotvili jsme stan, že by přečkal i uragán, uvařili oběd-večeři a čekali, co bude. Viditelnost byla mizerna, něco bylo občas vidět jen dole. K večeru přišlo ještě několik dalších zoufalců. Jedni ani nestavěli stany, jen bivakovali ve sněhu. Po celonočním sněžení asi moc dobrou náladu něměli. Po nich dorazili ještě Poláci, už se stmívalo. Byli sice poněkud hluční, ale jejich euforie rychle opadla, když zjistili, že ta fajna ďura, kterou si vybrali, je samo guvno. Navečer začalo sněžit s deštěm, ale šustění na stanu rychle přestalo a tak jsme pěkně usnuli. Budík byl nastaven na tři ráno.
    V noci bylo teplo, jen se mi zdálo, že je mi poněkud vlhko. Když budík zazvonil, Jarda hned vyrazil ven, což neměl dělat. Jakmile otevřel vchod, spadla na mě a do spacáku kupa sněhu. Venku hustě sněžilo a stan byl notně zasypaný. Taky v něm byla menší louže, ale to jsme zjistili až ráno. Později se Jarda přiznal, že mu podlážku před časem prokousaly myši. Oprava se nejspíš nezdařila tak dobře, jak si představoval. Že se nikam nejde bylo zřejmé - zaklapli jsme budík a zalezli zpět do spacáků.

  Ráno bylo vše jasné. Nahoru to dnes nepůjde. Půl metru nového sněhu, žádná viditelnost, stále sněží, vítr skoro nefouká. Za tohoto stavu se nahoru jít nedá, a nejspíš ani zítra. Sněžení navíc znamená riziko, že by cesta dolů po pilíři mohla být dost komplikovaná, kdyby to takhle pokračovalo celý den. Kupodivu ani ti největší raplové z našeho spolku neprotestovali, když Jirka zavelel k ústupu. Nezbývalo, než se s vrcholem rozloučit, udělat poslední fotky a jít dolů. Narychlo jsem aspoň vylezl pár desítek metrů výš a do sněhu uložil jedno krušovické jako vzpomínku na Zdeňka.

Cesta pilířem dolů nebyla zpočátku žádná procházka. Stále sněžilo a na pílíři chvílemi dost foukalo. Šli jsme v mačkách, na stupech byl led, na kamenech to však příjemné nebylo. Naštěstí nebyla skála moc zledovatělá a lana byla jen mokrá. Jakmile jsme sešli níž, přestalo sněžit a jako na potvoru se začalo dělat hezky. Byl to však jen poslední pokus hory nás naštvat.

Pokračovali jsme rovnou dolů na zubačku a do Chamonix do kempu. Nálada byla poraženecká, nebýt ještě dvou mičud (s levným vínem, které jsme prozíravě koupili ještě před výstupem) v autě, tak teda nevím, jak by to někteří labilnější jedinci snesli.

  Následující den byl odpočinkový. Vydali jsme se zubačkou na ledovec Mer de Glace. Počasí bylo zamračené a občas jemně pršelo. Škoda. Výhled na okolní proslavené stěny v čele s Bonnatiho pilířem na Dru stál i tak za to .

Naším cílem však byly především trhliny v ledovci, jejichž překonávání jsme zkoušeli pod Jirkovým dohledem. Byla to dřina, naštěstí cepínů a skob bylo málo, takže jsme se museli či spíše mohli střídat. K večeru zase začalo poprchávat. Láhev dobrého červeného (žádná mičuda), bageta a výborný camembert to aspoň trochu napravily.
  Ráno bylo nádherně, konečně jsme viděli horu, na kterou jsme lezli. Bohužel jen chvilku. Na informacích nám ochotná slečna vysvětlila, kde všude hrozí laviny a odkud jde špatné počasí - prakticky nebyla naděje na zlepšení. Někteří propadli stesku po domově a chtěli odjet ihned ke svým dětem a manželkám - blázni mladí. Nouzový program jim připadal málo atraktivní a tak si jej vylepšovali jak se dalo, zejména zvýšeným pitným režimem. Na zpáteční cestě lanovkou už začali koketovat s tak šerednými Holanďankami, že to bylo opravdu na pováženou.
  Večer jsme se definitivně rozhodli pro návrat. Počasí se nelepšilo, zásoby vína byly vypity a perspektiva chabá. Snad někdy příště, a s menším batohem.

Top of page Jardovy fotky jsou zde

Obsah