Je neděle před čtvrtou hodinou ranní, připravujeme se k odjezdu a balíme všechno do auta. Ještě se vracíme pro štrúdl na cestu a pak vyrážíme směr Rakousko. Původní plánovaný cíl - Wilder Kaiser - jsme stejně jako před rokem zrušili, neboť opět je počasí nejisté, či spíš v této oblasti zaručeně špatné. Počasí je ostatně vůbec divné, nad Alpami leží tlaková níže a nějak se nechce hnout, pouze od jihozápadu se blíží kousek bez mraků. Na Moravě je sice ještě docela hnusně, ale doufáme, že družice neklamou. (Nakonec to vyšlo, definitivně se počasí zkazilo hned po našem odjezdu.) Místo na Kaiser tedy míříme více na jih, první variantou je Schober a náhradním cílem jsou Dolomity. Dodržujeme tak zásadu, že člověk by neměl cestovat do zahraničí, dokud nepozná důkladně vlastní domovinu, za niž ještě naši dědové bojovali.
Po cestě se nám nejprve podaří zakufrovat ve Vídni, alespoň si ji můžeme trochu prohlédnout. Naštěstí po šesté je jen nepatrný provoz. Okolo poledne se už prodíráme stovkami motorek a čoprů, kteří tu snad někde musejí mít hnízdo, do Lienzu. Zkratka přes průsmyk je jako obvykle delší - do asi 3 km dlouhého kopce se autu moc jet nechce, dolů nám zase trochu blázní brzdy. V jednu hodinu si dáváme svačinku, stále mezi motorkáři, a po krátké přeháňce padne rozhodnutí, že se raději pojede až do slunné Itálie.
Za hodinu a půl jsme u cíle. Čekal jsem klidné parkoviště, místo toho je zde hotel jak kráva a dalších několik menších, všude plno aut a autobusů, o lidech nemluvě. S nevalnou chutí dáváme auto na vyhrazené parkoviště za závoru, doufám, že tu někdo potom bude (aby nebyl, když od nás bude chtít peníze). Všude je plno pomenších šlacháčů a bab s vymakanýma nohama. Každý čtvrtý má na krku medaili, většina je navlečena v kombinézách jak cirkusoví Kašpárci, akorát vypadají poněkud ztrhaně. Právě se tu koná proslulý Dolomiten Marathon.
Maratón
už naštěstí skončil, běžci spěchají do tepla a hory jsou za chvíli opět
prázdné. Naším cílem je Rifugio Zsigmund Comici. Není to daleko, asi 750
metrů (výškových), ale batohy s (jak se ukáže, až příliš bohatými) zásobami proviantu
nám na rychlosti nepřidávají. A to Hanka ještě zbytečně táhne dvě petky minerálky. Výstup nás nejprve
řádně propotí, takže při mrholení ani neoblékáme bundy a déšť nás za
chvíli slušně promočí, naštěstí se při dalším výstupu opět trochu osušíme,
stejně nás závěrem orosí mlha. Chata stojí na svém místě a pár volných
postelí také mají.
Rychle se převlékáme do suchého, naštěstí tu mají perfektní sušárnu s topením. Večer zahájí gulášovka a a spousta čaje, chuť si spravíme vínem. Chata je plná maratónců, ale ti brzy chrápou ve svých postelích. Zato stará zpívající garda Němců není k utišení - podle jejich oblíbených maršů zjevně nemohou zapomenout na pochod širou Rusí. Když jim kelnerka ještě půjčí harmoniku, mění repertoár a pěkně protáčí obsluhující děvčata (běžkyně jsou ten večer nepoužitelné). Kelnerka je vůbec výborná, protože nám odpouští skoro 30€ za nocleh.
Spíme v malé místnosti s opravdu úzkými uličkami mezi dvoupatrovými postelemi pro 16 lidí. Na rozdíl od většiny rakouských chat jsou postele železné, navíc vrzavé a odkládacích prostorů je minimálně. V místnosti nás spí asi 10, z čehož naše část osazenstva usoudí, že v noci bude pěkně teplo a s oblékáním to nikterak nepřehání. Jaké bylo překvapení, když jsme asi ve 2 hodiny v noci zjistili, že někdo otevřel okno - ráno pak v místnosti byla pěkná kosa, zato kyslíku měli maratónci dostatek.
Do hor - den druhýJe pondělí a je krásně - v noci spadla teplota na 2 stupně a na obloze není vidět ani mráčku. Hned po snídani, která byla na horské podmínky celkem pozdní, vyrážíme na Alpinweg - příjemnou lehkou ferratu jen místy traverzující kolmou stěnu . Cestu jsme záměrně nevolili nijak náročnou, Hanka má na sobě poprvé úvazek a nevíme, co s ní výška či lépe hloubka pod nohama udělá. Neudělala s ní nic, snáší ji překvapivě dobře, a dokonce ji ani netlačí nové boty, které rozšlapávala přesně půl dne. Zítra to můžeme vzít ostřeji.
 Pohledy
na okolní věže se neustále mění, jak se mraky, které je obklopují, postupně
trhají a svítí na ně slunce, a jak je obcházíme. Během dne se nebe
postupně zatahuje a po poledni, zrovna když obědváme, začínají lehce padat kroupy - nijak moc nám to
nevadí, máme helmy. I když vlastně neprší, je to varování a tak se raději
vracíme, přestože na vrcholek to už nebylo daleko. Stiháme to tak akorát, ke kroupám přidává i déšť,
takže zrychlujeme, abychom se schovali v jeskyňce se soškou Panny Marie,
která je v jedné úzké štěrbině na feratě. Došli jsme se právě včas, protože
už začalo pršet pořádně a přidaly se i blesky, což není na ferratě to pravé.
Naštěstí se můžeme odjistit, místečko je příjemné a bouřka se dá pohodlně přečkat.
Vyhlašujeme tedy vrchol, otvíráme si vrcholový kompůtek a za chvíli dokonce usneme,
ačkoliv si Hanka zpívá, aby se zahřála.
|
Venku už je zase azuro, svítí slunce a rozhání mlhy kolem věží, které jsou teď krásně růžové a pocukrované bílými kroupami. Všude kolem našeho úkrytu ještě teče voda ze skal, takže zbytek cesty po ferratě je útěk mezi sprchami. Při zpáteční cestě jsme si ještě udělali odbočku na “zub”, který vypadal tak nedobytně, když jsme kolem něj stoupali předešlý den k chatě. Na jeho vrcholku jsme našli 26 mužíků, takže Aleš nezaváhal a poskládal dvacátý sedmý.
Večer jsme na chatě pojedli špagety, popili čaje a vína a zahráli si mariáš. Včerejší bujará zábava se bohužel nekonala. Maratónci byly pryč a v noclehárně jsme spali skoro sami.
Ráno je opět nádherně, ani mráček a skvělá viditelnost. Vyrážíme na další chatu - Rifugio Locatelli alias Drei-Zinnen-Hütte, která leží u atraktivních TreCime. Cestou narážíme na vojenský bunkr ve skále (kterých je po okolí celkem slušné množství).
Na Drei-Zinnen-Hütte je spousta turistů, ale většinou jsou to jen výletníci a místo na spaní je. Cenově se chata pohybuje spíše u horní hranice. Je ještě dost brzo, přesto Hanka jde do postele a my s Alešem vyrážíme na ferratu na Toblinger Knoten (2617m), která je kousek za chatou - průvodce ji popisuje jako těžký, extrémně vzdušný a exponovaný výstup, jež je lahůdkou pro všechny zkušené vyznavače ferrat a Klettersteigů (převýšení 110 m, délka 160 m).
Během výstupu na vrchol si to vychutnáváme a snažíme se lézt na “red point” (tak říkáme mezi sebou, tj. nevyužívat lan a kramlí k postupu, ale jen se o ně jistit) až do chvíle, než se na nás začnou zezadu lepit dva nepříliš příjemní uspěchaní Španělé. Za nimi ještě postupovali dva Italové (otec a syn), z nichž nemáme vůbec dobrý pocit vzhledem k počtu kamenů, které synek tatíkovi háže na hlavu, naštěstí jsou dost pomalí. Nahoře uděláme pár fotek, krmíme krkavce a baštíme vrcholový kompot. Mezitím dolezl nahoru nějaký Angličan, který má náš obdiv, protože se tak bojí, že na vrcholovém hřebínku raději leze po čtyřech a u vrcholového kříže se nechá vyfotit pro jistotu v sedě.
Zpět se vydáváme po lehčí sestupové ferratě - cestě polního kuráta Hopse. (Jak je zde obvyklé, většina cest byla vybudována za I. války a samotná věž sloužila jako dělostřelecká pozorovatelna.)
Dáváme si pořádnou snídani, je předposlední den a proviantu je stále spousta. Několik tévasrůvek a Hanka neodolá teplému našlehanému mléku. Mám příjemný pocit, že sousedé, konzumující standardní snídani, nám naše hodování snad i závidí.
|
Jestliže
včera byl krásný den, dnes je opravdu parádně a předpověď říká, že to má vydržet. Vyrážíme tedy na poslední ferratu
na Monte Paterno čili Paternkogel (2744 m). Cesta
vede nejdřív hřebínkem se skalními věžičkami Frankfurter Wurzel a poté se
noří do skály vojenskou štolou, která strmě stoupá (čelovky nutné). Občas je
možno vykouknout střílnou na jednu či druhou stranu hřebene. Další výstup do
Gamsscharte už je celkem snadný po lanech. Následuje strmá ferrata na Paternkogel,
která odspodu nevydá nijak snadně a je plná lidí. Hanka zůstává v sedle a mužská sekce vyráží na vrchol ještě s další partou
Čechů, které lze snadno rozpoznat podle ubohé výstroje.
Na lanech je vzhledem k množství lidu pěkná tlačenice, ale dá se to vydržet,
kupodivu nepadají kameny ani turisté.
|
| Po sestupu k Hance vyrážíme středně obtížnou vzdušnou ferratou,
která traverzuje Monte Paterno, a připojuje se na cestu, po níž jsme
přišli už včera. Volíme krátkou zacházku na chatu Büllelejochhütte čili Rif.
Pian di Cengia (2528 m), abychom si zde dopřáli
jedno pivko.
|
| Na chatě jsme opět hodně brzo a tak jdeme ještě na
kopec za chatou, odkud je nádherný pohled na TreCime a ostatní vrcholy.
Severní stěny Tre Cime jsou celý den ve stínu, jen brzo ráno a až před západem slunce jsou
jejich proslulé převisy osvětleny. Kolem slunce je vidět duhový kruh, což si vykládám jako příznak
blížící se fronty.
|
Začíná být zima a ostatní prchají do tepla na chatu. Zůstávám sám, tenhle západ slunka si nechci nechat ujít. Přede mnou se týčí jako obludné zuby Tre Cime, patřící mezi neproslulejší a nejtěžší alpské stěny, o jejichž zdolávání jsem četl ještě jako malý kluk. Jejich barva se neustále mění, jak slunce klesá, růžová se mění na červenou a nakonec na fialovou. Nad Paternem vychází Měsíc a údolím se začínají zvedat mlhy. Je čas vrátit se na chatu.
Po návratu už je zavřená kuchyně, ale Knödelsuppe mi ještě dají. Hrají se karty, popíjí červené a na závěr krásného dne děláme tečku v podobě panáka grappy. Pěkný hnus, jak se shodujeme, nad poctivou obranu a útok není, ale zkusit jsme to museli.
Auto je na svém místě, takže vyrážíme směr Brno. Po cestě neodoláme a ještě se stavujeme na pravou italskou pizzu - obsluha umí jen italsky, takže domluva “rukama nohama” je celkem prča. Ale pizzu donese rychle a je výborná. Na dálnici cestou zpět se nic neděje a tak si to chceme zkrátit jednou silničkou v příjemné krajině, kde jsme před lety byly s Frantou na túře. Samozřejmě, že to nejde bez problému - silnička se zrovna opravuje a na semaforu stojíme asi 20 minut. Potvrzuje se opět a znovu, že zkratky bývají sice delší, zato je tam horší cesta.
Průjezd večerní Vídní je bez potíží, hlavní zácpy už jsou pryč. O půl desáté dojíždíme do Brna, vyhazujeme doma Hanku a pak šup, vybalit, pod sprchu a do postele.
