Sretan_2009

aneb pravdivé popisování dobrodružné plavby lodi Sretan Split po moři Jaderském, podniknuté v rámci poznávání domoviny čili návštěva další bývalé državy

Růže se navíc velmi snažil, neboť věděl, že to s jeho ranním příletem z Francie bude velmi napnuté. Proto si kolo uložil do práce a batoh si napakoval v Bystrci na druhém konci Brna. Po celou dobu čekání také nebylo zcela zřemé, ve kterém bodě se Růža právě nachází, podle některých byl už doma, další sázeli na to že jede na kole z Bystrce a jiní zase tipovali na dálnici. Ona hodina a půl nezůstala nevyužita. Nervozita vyvolala logickou reakci - bylo nutno se uvolnit. Podařilo se to skvěle, tanečky na autobusovém nádraží jsem od dob, kdy tudy chodil prvomájový průvod, ještě neviděl. Stinnou stránkou jen byly nevraživé pohledy ostatních účástníků přepravy, kteří celou tu dobu seděli nachystaní v autobuse a tvářili se velmi, ale velmi naštvaně, přestože jsme se opravdu snažili. Jediným lékem proti naší depresi tak byla zvýšená konzumace RL (čili rumíčku lékařského).	Šéfová přepravy začíná mít starosti, kde Růža vězí
Pak se objevil taxík a z něj jakobysenicnedělo se vysoukal Růža s naditým batohem a kolem rozloženým na prvočinitele, které taxikář vyhazoval na dlažbu a Pavel z nich hbitě skládal bicykl. Nakonec ještě vypadla odkudsi helma a několik igelitek a Růža byl kompletní. Na tomto místě dlužno podotknout, že Růža už není zdaleka tak roztěkaný, jak bývalo zvykem. Jakmile se mu totiž dostane do ruky mobil, což je skoro stále, přestane vnímat reálný svět a zapomíná dokonce i bloudit a ztrácet se, ani alkohol nepomáhá navrátit ho do normálu. Jinak je vše při starém. Z celého autobusu akorát Růža měl pas v batohu. Teprve na hranicích CHorvatska se začal zajímat, kde jeho batoh vlastně je.
Jiřoušek, který se staral o dobrou náladu už na nádraží, pokračoval ve spanilé jizdě. Protože zásob RL neubývalo, záhy vyčerpal normální repertoár a přešel k vážnému umění. Přednášené árie rozhodně nepatřily právě k podbízivým a chytal je poněkud nízko, zato s udivujícím tremolem, které zaujalo zejména spící pasažéry. Jen Alenku to nějak netěšilo a bylo po kultuře. Jako příslib pro nadcházející večírky to ovšem bylo velmi nadějné. Dana vše pečlivě sledovala, zapisovala, fotila a k tomu ještě neustále vytahovala zásoby obranných i útočných tekutin z titulu svého ministerstva. A to jí vydrželo až zpátky do Brna - mimořádný logistický výkon!

Náš nový domov se ukázal jako velice příjemný a pohodlný. Sretan, bachratý dřevěný dvojstěžník, byl vyroben někdy před sto lety a napřed vozil kameny z Itálie - rád bych věděl proč, když Chorvatsko je samý šutr. Po pětadvaceti letech jej zásadně vylepšili motorem o síle celých čtyř koní a začal vozit písek. Takhle to šlo až do sedmdesátých let, kdy jej koupila rodina našeho kapitána a předělala jej na výletní loď. V podpalubí sídlí motor MAN 220 HP a dává lodi rychlost asi 11 uzlů. Převodovka je americká a vrtule má překvapivě průměr skoro metr. To vše nám řekl ve strojovně kapitán, který loď vlastnoručně předělával . Je tu také elektrický generátor, který Růžovi zajišťoval permanentní dobíjení jeho vytíženého mobilu i na širém moři a důmyslně řešené ohřívání vody.	Čekání na otevření lodního baru
Když Sretan napnul plachty, vypadal docela romanticky. I podpalubí bylo větší a pohodlnější, než jsem čekal, i když s Pavlem jsme měli pořád pár boulí na hlavě. Kola byla na horní palubě, kam slaná voda nestříkala, a dolní paluba se dala zakrýt, takže pro večírky bylo i za deště a větru docela útulně.

Hlavní roli sice měl kapitán, ale zásadní postavou byl steward čili konobarIgor. Kromě toho, že byl šikovný v servírování a obsluze lodního baru, uvazování lodi, napínání plachet a smotávání lan do úhledných kotoučů, dokázal loď udržet v bezvadném pořádku a čistotě a tvářit se, že ho to i baví. Ale především - v jeho baru po celou plavbu nic nedošlo a otevřeno bylo permanentně.


Igorovi zdatně pomáhali ostatní členové posádky, ale podstatnou roli hrál kuchař, který ve své miniaturní kuchyni dokázal i na rozhoupaném moři včas uvařit pro dvacet hladovců. Zvonění lodního zvonu, ohlašující krmení, se nikdy nezpozdilo a patřilo k nejpříjemnějším zvukům na lodi. Kuchař si několikrát vysloužil potlesk na otevřené scéně.

Mapy