Pittsburgh 1995

Do Pittsburghu jsem přijel na přelomu června a července. Bylo tu hrozné vedro, dokonce o něm psali v novinách, naštěstí je všude klimatizace. Bydlel jsem v ohavném (zvenku) hotelu - to je ta černá věc vzadu - uprostřed několika nákupních středisek, ukrytých pod zemí. Nahoře jsou parkoviště.

Do vlastního města jsem se ani nedostal, neb nebyl čas. Jediny pohled, ale zato úchvatný, se naskytl, když jsme jeli z letiště. Jako obvykle s několikahodinovým zpožděním - imigration office pracuje spolehlivě pomalu bez ohledu na navazující letadla. Cestou z letiště po dálnici v noci, na níž nebylo nic kloudně k vidění, jsme vjeli do tunelu, a když jsme vyjeli, byli jsme naráz uprostřed záplavy světel na nábřeží před největšími mrakodrapy - prostě pecka. Byl jsem se tam podívat ještě jednou, opět večer.

Nejzajímavější ve Státech jsou ovšem Američani. Zajímavé je především to, že vypadají úplně jinak, než jak by chtěli, soudě podle vlastních holywoodských výtvorů. Takže jediná hezká stvoření tam jsou černošky - ovšem dokud jsou ještě mladé. Nevím, kde se schovaly všechny pěkné Američanky, já viděl hlavně ty, které by se naopak schovávat měly. Nejlépe to bylo patrno na velkém indiánském srazu Pow-Wow.

To jsme jeli pár set kilometrů do Ohia krajinou, která byla velmi podobná naší Vysočině, jenom tu bylo mnohem méně osídlení. Značné zklamání mi připravila dálnice. Za prvé se tu jezdí na naše poměry velmi pomalu. A překročení povolené rychlosti je potrestáno skutečně okamžitě - jak jsme si vyzkoušeli. Naštěstí kolegův cizokrajný řidičák zafungoval a skončilo to jen domluvou. Za druhé ta dálnice (nebyla to, pravda, ta nejhlavnější federální) byla dost rozbitá, chvílemi i dost úzká.

Vlastní program potlachu byl prostý - ústředním bodem byla přehlídka tanců a soutěže tanečníků, taková indiánská Lúčnica. Za platili jsme nějaké doláče, za což jsme dostali program a razítko na ruku. Areál byl zaplněn stany, kde se vyráběly a prodávaly všeliké pazourky, šípy, hrnce a tak, taky se tu předváděly tradiční umění - třeba vrhat tomahavkem, což zrovna už dost zapoměli, jak se zdálo podle toho, že pařez, do něhož se dva borci trefovali sekerou, byl spíše otlučen než rozsekán. Dále tu byl velký stan, v němž probíhala názorná výuka dějin: jeden chlapík tu vyprávěl dějiny osidlování Ameriky, přičemž se neustále převlékal do různých stejnokrojů, které měl vybaveny příslušnými pistolemi či puškami, z nichž i střílel a ukazoval, jak se nabíjely (to nabíjení trvalo neuvěřitelně dlouho, nechápu, jak se s tím dalo bojovat), dokonce předváděl i bojové písně a pochodové figury. K jeho chvále nutno říct, že to bylo skutečně velmi zajímavé, ale trvalo to vzhledem k jeho důkladnosti příliš dlouho, než abych vydržel do konce. Bylo to však první varování, že tu není něco v pořádku: na indiánském pow-wow jsou ukazováni hrdinové, kteří vybíjeli Indiány.

V přírodním amfiteátru si všichni, kteří řádně zaplatili a dostali razítko na ruku, posedali a čekali na tanečníky. Zajímavé bylo, že v celém areálu nebyl žádný alkohol, ani z vlastních zásob, zato jakési velmi odporné limonády, které bych přirovnal nejspíše k medicíně "prdlavce", které snad byly součástí toho folklóru.

Abych pravdu řekl, hodně indiánů už ani nebylo k poznání od bělochů. Nejvíce mě zarazilo, že tito lidé, které běloši skoro vybili, zahájili slavnost vztyčením vlajky USA a zpěvem hymny. Poté nastoupili tanečníci a zavedli promenádu. Někteří byli opravdu styloví, ale většina měla hodinky z Číny, černé brýle nebo aspoň flanelovou košili ze supermarketu. Zejména indiánské squaw byly impozantní, ale mnoho diváků jim mohlo směle konkurovat.

Největší eso byl hudebník, který vydržel celé dlouhé hodiny mlátit do velkého bubnu, okolo něhož seděl se svými kolegy, a ještě halekat něco, co mě připadalo pořád stejné na jedno brdo. Byl skutečně největší, i když hodně Indiánek i bělošek se mu celkem úspěšně snažilo konkurovat.

Vlastní tance mě moc nenadchly, na folklór totiž příliš nejsem, ale na tančících Indiánech bylo vidět silné zaujetí a část publika, která v sobě měla nějakou indiánskou krev, tance dost prožívala. Když mě jejich křepčení přestalo bavit, šel jsem se opět podívat na doprovodné atrakce. Jeden starý Indián tam měl předvádět indiánskou moudrost a znalost přírody. Hlouček zvědavých zavedl kousek dál na kraj lesa a snažil se bílým tvářím říct, k čemu se která rostlina hodí. Pohříchu těch užitečných tam zrovna moc nebylo. A když se ho kdosi zeptal, jak se jmenuje jakási žlutá kytka, projevil se jako naprostý ignorant. Nejenom že nevěděl, jak se jmenuje latinsky, nevěděl ani její anglický název. Prý ji Indiáni říkají jen žlutá kytka a v podstatě na nic není.

Ke konci měli produkci jako hosté indiáni z Mexika. To už bylo skoro profesionální show ve stylu starých Aztéků.

  Top of page

Obsah