Na cestě za vítězstvím - Hra
Je středa 25. února 1998 a už není o čem uvažovat. Dnes v 8.00 hod odjíždíme od restaurace Bohéma, abychom 1. března završili na trati mezi Sälenem a Morou celou přípravu a dlouhodobé směřování.
Vstávám v 6.15 po čtvrthodině poslechu písniček z Českého rozhlasu 2 (až do 7.30 musím být v kronice pouze osobní, neboť až do této doby prožívám rozhodující nástup relativně osamocen). Jsem poněkud nervózní, protože jsem zapomněl v práci odstraňovač starých vosků. Teď už nic nenařvu. O snídani dobaluji gemu, volám synovi do práce, abych se s ním rozloučil (chci zde připomenout, že jako Jura Kaláb věřím v dobré příklady), s dcerou, která rovněž usilovně zabezpečovala moje vybavení, se loučím doma a Alena, která už je možná ráda, že má starosti s mou přípravou i vybavením za sebou, mě veze autem na sraz. Po cestě beru Pepu. Je 7.00, Pepa má krosnu jako kredenc a usmívá se více než obvykle. Včera složil elektrikářské zkoušky (nějakou padesátku, jak sám říká) a s kolegy to oslavil. Maruna se moc přívětivě netvářila, ale požehnání na cestu Pepovi dala. Nejhorší už měl Pepa asi za sebou a jeho oči prozrazují jeho včerejší radost. Je to Pepa.
Něco před půl osmou přijíždíme k Bohémě (s Přemkem jsme se smluvili na půl osmé). Je zde už Zdeněk Pavelka, Honza Hecl a Zdeněk Částek. Čtvrté a páté pořadí není tak špatné. Zdeněk Pavelka přichází pomoci se zavazadly a nezklame mě, protože řekne přesně to, co očekávám. Položí potměšilou otázku, co v těch našich velkých báglech máme. Posměváček dokonalý. Jednou se neudržím a pošlu jej přátelsky, leč razantně do řiti.
Skupina rozhodných se začíná scházet. Zdeněk Částek má vzezření vrchního nadlesního. Jeho důstojný plnovous disponuje zakroucenými kníry, majestátní postava je oděna do pumpek a balonové bundy, na krku je zavěšeno pouzdro na mapy, zkrátka reprezentativní typ. Kolegové přicházejí různě roztěkaní, různě nervózní různě usměvaví, každý si s sebou nese starosti minulé noci, minulého týdne, minulých měsíců, každý má svoje očekávání.
Mezi otázkami, které jsem pokládal svým kolegům ve skupině rozhodných, přirozeně nemohl chybět ani dotaz na to, co kdo očekával od Vasova běhu. Neboť i když je každý z jiného těsta a očekává podle svých představ, pro každého byl Vasův běh ať tak či onak něčím neobyčejným. Zde jsou odpovědi (ptal jsem se po závodě).
Pavel Milán: "Nevím přesně, jak bych to řekl. Ani ne tak masovost, spíš něco jako mýtus pro běžkaře amatéry."
Martin Rybák: "Několik krizí, hlavně ale dobrou partu."
Honza Hecl: "Horší podmínky."
Honza Solčány: "Chtěl jsem si něco dokázat."
Zdeněk Pavelka: "Náročnost."
Zdeněk Částek. "Chtěl jsem si ověřit jako obvykle svoje fyzické schopnosti. Ale cestou tam, když jsem pořád neviděl sníh, jsem si říkal, že by nebylo špatný, kdyby to odvolali."
Jura Kaláb: "Očekával jsem úžasnou atmosféru, hodně lidí, nadšenců. Takové akce jsou spojené s atmosférou, která není každý den. Dá se říct, že každou minutu jsem prožíval od odjezdu do příjezdu. Poznal jsem kupu skvělých lidí, kteří prožívají věci stejně jako já sám."
Přemek: "Že dojedu a stanu se hrdinou od Mory."
Jirka Soukup. "Abych pravdu řekl, nic moc, ale když už jela parta, mrzelo by mě, kdybych tam chyběl. Významnější jsou naše závody, dá se na ně jezdit častěji a dá se taky vyjet dobrá vlna.. Má to delší perspektivu."
Pepa: "Pěkný zážitek, protože o Švédsku se povídá hodně v souvislosti s masovými běhy a protože u nás jsem se už nějakých zúčastnil. Tak jsem čekal srovnání, co tam dokážou dát navíc. Chtěl jsem zkusit, že to dokážu."
Jak je vidět, do některých odpovědí se promítá strohá věcnost jejich autorů, do některých nadšení, do jedné z nich všednost, téměř do každé však ať tak či onak očekávaný mimořádný zážitek. Vyjádřili jej nejlépe Pavel a Pepa, kteří oba trochu jinými slovy řekli, že chtějí obstát ve švédském mýtu? Vyjádřil to nejlépe Přemek svou polovážnou nadsázkou o hrdinovi od Mory?
Vyjádřilo to nejlépe kvarteto stručných - Martin, oba Honzové a Zdeněk Pavelka. Nebo Zdeněk Částek, který se opětovně neváhal přiznat ke svým pochybnostem o sobě samém? Jak ukázal pobyt ve Švédsku, každý ze skupiny rozhodných prožíval různě dávkovanou směsici výše uvedených očekávání, a to včetně euforických pocitů, jež shora pojmenoval Jura Kaláb. Troufám si to tvrdit, a to přes to, že někteří to pro svou skromnou či uzavřenou povahu nedali najevo.
Na většině odpovědí je také vidět, že jsou vlastně ovlivněny časem svého vyslovení po závodě. Jsem však přesvědčen, že odpovídají přesně dlouhodobé orientaci svých autorů. Mimochodem, ptal jsem se i po cestě do Švédska, co pěkného očekáváš. Ptal jsem se například Pavla Milána a dostalo se mi odpovědi, že před šesti lety zažil ve Švédsku po orientačním běhu společné sprchování na fotbalovém hřišti a že něco takového by nebylo špatné. Ptal jsem se i Zdeňka Částka v Hradci Králové, a ten mi řekl, že pěkné už bylo, neboť si pěkně zdříml. A pak už jsem se neptal. Jak se ukázalo, bylo to dobře, neboť majestátnost prožitku nasměrovala většinu mých kolegů v jejich odpovědích k podstatě věci. Kdybych si měl odpovědět na svou otázku já sám, pak by odpověď zněla asi takto: severskou volnost, že to dokážu a že to bude nádhera. O skvělé společnosti jsem nepochyboval a jel jsem se svou tradiční troškou titánismu. Těšil jsem se celou dobu na okamžik, kdy proběhnu cílem a udělám své vítězné gesto, které už léta dělám v cíli mužíčka. Tak jsem marnivý.
Několikrát jsem zde užil pojmenování "naše dívky", aniž bych věc náležitě objasnil. Stačilo by, pravda, říci, že se jedná o naše manželky a kamarádky a že s ohledem na náš věk už mají k dívčímu věku tak daleko jako my k věku chlapeckému. Není to však tak jednoduché. Především reálný věk člověka se nemusí shodovat s fyzickým. Obrazně řečeno v padesáti lze být důstojně kamenný nebo velmi dobře prožít čtvrtou pubertu. To je sice u žen méně obvyklé, neboť mají více reálnějších starostí než muži, avšak stává se to. Optimální stav mysli je podle mě - jako obvykle - někde uprostřed. V místech, kde muž přes svoje důstojenství nepřestává být klukem schopným nosit kraťasy a dělat blbiny a kde žena přes starosti se svým skotačivým otravou neztrácí smysl pro humor a je ochotná podnikat blbiny též. Tento příměr je prostý detailů charakterizujících každou z našich dívek zvláště, má však výhodu obecnosti. Neboť mohu, myslím, bez uzardění říct, že naše manželky a kamarádky se naštěstí nacházejí v oné vyvážené středové pozici. Že je tudíž na ně spolehnutí při práci i zábavě. Většinou.
Byly to naše dívky, které s námi prožívaly období našeho rozhodnutí o Vasáku. Byly to naše dívky, které s námi prožívaly období našich příprav, a to aktivně ve stopě, i když různou měrou. A byly to naše dívky, které se s námi přišly rozloučit k autobusu, aby s námi nastartovaly tu slavnou výpravu. Přišla Věrka Matevová a Věrka Vlčková, i když ani Milén, ani Zdeněk (jinak pravidelní účastníci našich lyžařských zájezdů) s námi nejeli. Přišla Dražka Chmelařová, jejíž jedovatý jazýček byl tentokrát mimořádně mírný, byla zde Alena, která přivezla mě a Pepu, jehož Maruna byla s námi zcela jistě duchovně, stejně jako Honzova Sylva. Byla zde Přemkova Danuška, která nachystala proviant pro svého mlsouna a možná ještě něco víc. A byla zde Eva Lotreková, o níž je nutno pohovořit obšírněji. Má totiž nápady.
Jeden z takových nápadů se týkal asi před deseti roky maškarního plesu, na který jsme se - její muž Laďa, Přemek, já a kamarád Jirka Beránek - vydali za Labutí jezero. Břichatí, vousatí, se sukýnkami a volánky na rukou, v bílých tílkách a punčocháčích. A tančili jsme, bez hudby a podle jednoduché choreografie, již umožnila moje míra fantazie, ale měli jsme obrovský úspěch. To byl nápad! Eva byla předloni na raftech, a tak jsme s ní museli loni na rafty taky. Eva byla vloni na kolech v Norsku, a tak co nevidět jistě poznáme tuto malebnou krajinu ze sedel jízdních kol. Eva bude chtít jednoho krásného dne na Čomolungmu a někdo tam bude muset s ní, protože to už není legrace. Eva nám na cestu do Švédska donesla talisman.
Byl to plyšový pes boxer, který dostal jméno Pegina a svého ochránce - Přemka. Pro nezasvěcené nebo zapomětlivé připomínám, že od chvíle, kdy živý, až moc živý Heclův boxer jménem Pegina podrazil nohy Danušce tak, že Danuška lehla, používá Přemek hojně pro svou ženu oslovení "Pegy" a dívkám má sklon říkat Peginy. Tak tedy byly naše dívky zástupně s námi. Naše dívky s námi léta letoucí jezdí na běžkách, na kolech, chodí na vycházky, sedí o ohňů, zpívají písničky a jednou do roka pálí čarodějnice. Vyslechly si za tu dobu mnoho nejapných vtípků na svou adresu, nejen při pálení čarodějnic, ale dávají tu pravou šťávu našemu konání a našim večírkům. Někdy z nás mají legraci, někdy si z nás přímo střílejí, ale vždycky v nás mají - alespoň doufám - důvěru. To jsou naše dívky. Dne 25. února 1998 nám v 8.05 zamávaly do odjíždějícího autobusu, čímž i pro ně skončila jedna z výrazně vyznačitelných etap života.
A propos, Pegina měla ve Švédsku úspěch. Přemek ji vozil po oba dva tréninkové dny na zádech v batůžku tak, že vyhlížela ven. Když jsme se v sobotu v podvečer šli vyfotit do prostoru cíle, podsaditý Švéďák, který nás fotil, sdělil Přemkovi mezinárodní posunkovou řečí, že ho viděl na trase a že měl pěkný bejby za krkem. To byla řeč o Pegině.
pokračovaní...