Cesta ubíhala pomalu. Přes Svitavy jsme jeli na Hradec Králové, kde jsme měli přibrat tři další účastníky výpravy. Tak se také stalo zhruba v 10.35. Naši noví kolegové byli sympaťáci, na kterých byla vidět léta běžkování i veselá mysl. Já jsem nastalou přestávku využil ke koupi technického benzínu na mazání starých vosků, stejně vyřešil svoje problémy i Zdeněk Pavelka.
V průběhu cesty kolují po autobuse dobré nápoje, já dávám k dobru svoji novou láhev "isostar", jejíž obsah ovšem tvoří ještě meruňkovice. Přemek se Zdeňkem dokládají, že mají předepsanou dávku lihovin, já zase, že mám v propozicích uváděnou peřinku. Obsah svých lahví dává k dispozici postupně většina skupiny rozhodných a nálada je dobrá. Překonali jsme už i tu křivdu, že vedoucí zájezdu nám neumožnila usadit se podle našich představ, přestože jsme nastupovali první, a že místa vpředu rezervovala Pražákům. Udivoval mě Jura Kaláb, který v Brně rozbalil noviny a četl a četl a neusnul.
V Praze na Pankráci zastavujeme ve 12.53. Spolu se zbytkem výpravy přistupuje vedoucí výpravy Darina Rudolfová, což je usměvavá žena asi 170 cm vysoká, pevného vzrůstu a věku něco mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti lety, nedokážu odhadnout. Vítá nás, žádá, abychom jí tykali a říká nám, že se na ni máme se vším obracet. První, co mě napadá, je otázka, zda mě večer před usnutím chytne za ruku, neboť mně to dělá dobře. Zůstává ovšem pouze u nápadu. Po krátké hygienické přestávce odjíždíme z Prahy ve 13.15. Pražáci vypadají většinou jako chrti, na tom se nezávisle na sobě téměř v jednom okamžiku shodujeme s Pepou, který sedí vedle mě a honí se mu hlavou podobné myšlenky. Fyziognomie chrtů je vlastní borcům, kteří zaujímají první vlny dálkových běhů na lyžích a svými ostře řezanými tvářemi dokonale rozrážejí vzduch. Jsou tak aerodynamičtí, jak to jen jde.
Poslední zastávka na našem území je v Dubí od 15.15 do 15.35. Zde tankujeme a v přilehlém Imbisu Non-Stop si někteří dávají párek, pivo, nebo kávu. V tomto restauračním zařízení má svoji centrálu několik dubských sociálních pracovnic. Jedna z nich ke mně rozverně přihopkala, když jsem si šel objednat kávu. Přestože nepatřím k lidem prudérně založeným, necítil jsem se právě dobře a byl jsem rád, když stejně rychle odhopkala. Nebylo to příjemné, nicméně káva byla dobrá a prodavačka velmi důvěryhodná. Pokud to ovšem nebyla pastýřka. Pak bych ji litoval, neboť její ansámbl skýtal neutěšený pohled. No nic, do autobusu jsme se vrátili všichni a včas, což kvitovala Darina, která před přestávkou vyslovila obavy, aby se zde někdo z nás nezapomněl. Po cestě ke státním hranicím jsme i přes zimní období měli možnost shlédnout množství dubských sociálních pracovnic a přesvědčit se tak, že lamentace starosty města Dubí nad organizovanou prostitucí jsou zcela na místě.
Ke státním hranicím jsme přijeli v 15.55, z německé celnice jsme odjeli v 16.20. Nejvíce času jsme prostáli u německé pasové kontroly, která si nás ukládala do počítačů. Nic naplat, jsme na hranici s Evropskou unií. Za okny autobusu už je tma a cesta začíná být strastiplná. Jízda přes Drážďany se jeví jako holý nesmysl, trvá přes hodinu. Nepohodlí se začíná stupňovat. Naštěstí okolo osmé hodiny večerní zastavujeme na odpočívadle u dálnice a řidiči upravují vnitřek autobusu na spaní. Konečně.
První reakce na podobu spacích ploch jsou rozpačité, byla o nich řeč již zpočátku. Nicméně špatná poloha vleže je vždy lepší než dobrá poloha vsedě a naše ležení nebylo zas tak špatné. Autobus pravidelně vrčel, a i když se mi chvílemi nechtělo spát, za příjemného houpání se mi hlavou honily příjemné myšlenky.
Věci dostaly nový spád před třetí hodinou ranní. Ve 2.55 jsme totiž prošli pasovou kontrolou v Sassnitz a ve 3.48 jsme vyrazili na trajektu ke švédským břehům. Trajekt se jmenoval Trelleborg, tedy stejně jako přístav, do něhož jsme směřovali.
Poznámka na okraj. Kdybychom měli vystoupit z autobusu v jeho spací úpravě rychle, muselo by to být okny. Jinak nevím.
Trajekt byl pětipatrový kolos, jehož horní podlaží bylo vyhrazeno cestujícím. Vzhledem k noční době jsme o patro výš na palubu vyšli jen ze zvědavosti, abychom viděli pobřežní bóje a vzdalující se světla Sassnitz. O patro níže byly umístěny společenské prostory s obchodem, restauracemi, rozlehlým vestibulem i svého druhu čekárnami, neboť zde mohli čekat cestující v pohodlných křeslech a ve spánku na to, až trajekt překoná vzdálenost mezi Německem a Švédskem. Trvalo mu to téměř celé čtyři hodiny. Každý z nás dostal poukázku, na jejímž základě mohl nakupovat v bezcelních obchodech na trajektu. Švédové to díky severské prohibici využívají k nákupům alkoholu či přímo k večírkovým výletům. Prý se na trajektu pořádají i svatby. Cesta tam a zpátky a je vymalováno.
Usadili jsme se v jedné z čekáren, něco dobrého pojedli, zejména buchty od Martiny Pavelkové, a pustili jsme se do mariáše. Ustálené zvyky se musí zachovávat. Hra byla příjemná, ale za chvíli i nás (tedy Přemka, Zdeňka a mě) přemohl spánek.
Po sedmé hodině začal trajekt najíždět na odbavovací rampy Trelleborgu. Na rampě pro pěší mě zkontrolovala pas usměvavá švédská blondýna a v 7.30 se Pepa podíval na svoje hodinky, aby konstatoval, že přesně v tuto chvíli jsme poprvé stanuli na půdě Skandinávského poloostrova. Oba dva, společným krokem na stejném místě. Sub speciae aeternitatis neboli s ohledem na věčnost to byli dva mravenci, kteří na směšný zlomek této věčnosti zavlekli svoje těla tam, kam většina členů jejich mraveniště nikdy nezamíří. V životě takového mravence to však může být okamžik slavnostní. Beze slov jsme se na tom s Pepou shodli.
Autobus zůstal v lůžkové úpravě a my jsme po 24 hodinách cesty odkrajovali první kilometry Švédskem. Krajina kolem pobřeží je přirozeně rovinatá, výjimkou nejsou obří vrtule větrných elektráren. Selské usedlosti stojí obklopeny poli a pod vzrostlými stromy, roztroušeny po celém kraji. Když zajíždíme dál do vnitrozemí, je vidět vesnice dokonale posazené do lesního prostředí. Každý dům je v přírodě a má svoje okolí. Lesy jsou smíšené, dosti častým stromem je bříza. Sleduji krajinu vleže, dosti dlouho, ale nakonec usínám. Ještě teď, co píšu tyto řádky, si vybavuji pocit slasti, který jsem při onom usínání pocítil.
Je 11.00 hodina, my stojíme na odpočívadle u Legarlandu. Vyspaní, toužící se protáhnout, najíst a napít. To vše provádíme v klidu a důkladně, i když na odpočívadle fouká a je trochu nevlídně. Už jsme dosti hluboko ve Švédsku, ale po sněhu není ani památky. Zato je zde muzeum automobilů. Zdeněk Pavelka zjistil, že bychom do něj nemuseli platit vstupné, kdybychom náhradou poskytli půlčák vodky. I když normálně nejsem hrubý materialista, nyní takovou možnost odmítám. Půlčák by mohl chybět. Autobus je upraven na sezení a ve 12.05 vyrážíme dále.
Abych pravdu řekl, naší cestě po Švédsku chybělo několik zastavení ve městech, která jsme míjeli. Nebo jejich pouhý průjezd. Z časových důvodů to však nebylo možné. Autobusy mohou v této zemi jezdit nejvýše osmdesátkou, naši řidiči na pokuty rozhodně neměli a cesta byla dlouhá. Byla lemována takovými městy, jako jsou Malmö, Helsingborg, Jönköping, Örebro, po pravé straně necháváme ve vzdálenosti 21 km Falun a jsme 80 km od cíle naší cesty. To však už je cestování únavné, venku je tma, nádhernou švédskou krajinu už není vidět, na všechna kouzla urbanismu slaďujícího města i vesnice s přírodou si můžeme jen vzpomínat, neboť v autobusovém videu jede už druhý americký triler neboli zabiják. Dá se to snést jedině díky tomu, že spolucestující jsou stejně naladěni a jsou ochotni dělat si z těchto filmů společnou legraci.
I tak je to však náročné.
A nikde stále není vidět sníh.
Cesta už se dlouho vleče.
Je těsně před osmou hodinou večerní.