Do cíle je kousek aneb Švéďáci nás mydlili

K Eldrisu vedou dlouhé rovinky a na jedné z nich vidím před sebou Pepu, jak živě diskutuje s nějakým chlapíkem. Mluvili spolu dobře dvě stě metrů. To mně nedalo a dojel jsem Pepu, abych se vyptal, kterého známého to zase potkal (Pepa má totiž spoustu známých). Omyl. Pepa uzavřel krátké leč intenzivní přátelství. Ten chlapík neuměl přirozeně slovo česky stejně jako je cizí Pepovi švédština. Shodli se však na tom, že počasí je oukej, sníh je oukej, Vasák je oukej, všechno je oukej a po tomto rozhovoru naplněném optimismem odkrajoval zas každý poslední kilometry sám.

Zjišťuji ke své nelibosti, že kolem nás projela vlna běžkařů, jejíž tempo jsme nezachytili. Nebyla první a nebyla poslední. Kontrola v Eldrisu je díky tomuto zjištění svědkem mého druhého dnešního povzdechu: "konečně". Obvyklá sestava tekutin doplněná tatrankou a mandarinkou z vlastních zásob a jedeme vzdorovat Švéďákům, protože ti nás teď na oplátku mydlí. Za čtyři kilometry nás čeká průběžná občerstvovačka s pivem. Do té doby mám dost času na to, abych probral historii česko - švédských vztahů.

Když to tak vezmu kolem a kolem, Švédové nás jako národ většinou trpce zklamali. Především svou porážkou roku 1643 u Brna, jehož dobytí mělo otevřít v kolísavém vývoji třicetileté války cestu protestantským vojskům na Vídeň. Dodnes se tato švédská porážka v Brně paradoxně připomíná jako naše vítězství, neboť opačný výsledek mohl znamenat porážku habsburského domu a ostudné Obnovené zřízení zemské z let 1627 a 1628, na jehož základě zaznamenaly naše země první katastrofální odliv mozků, mohlo pozbýt platnosti. Švédové neuspěli v téže válce ani v už téměř obsazené Praze a chudák Komenský se radoval nadarmo. Cesta domů zůstala zavřená. Švédům se vůbec nepodařilo v třicetileté válce zvítězit a přispěli tak k hanebnému Míru vestfálskému, který rozdělil zájmové sféry bojujících velmocí. My jsme zůstali v té nesprávné části Evropy, což ovšem nebylo naposled. Ani v novověké historii se Švédové ve vztahu k nám příliš nevyznamenali. Stačí jen připomenout, jak zarputile proti nám bojovali na několika mistrovstvích světa v ledním hokeji ve chvíli, kdy jsme již porazili ty zpropadené Rusy a k získání titulu nám s nimi stačila remíza. A oni vyhráli dva jedna. Nebo jak nám stačilo vyhrát jedna nula a oni pár minut před koncem srovnali na jedna jedna. Hanba pomyslet.

Dobře, Švédové nám párkrát dali co proto, ale dneska už to stačí. Už nás mydlit nebudou. Jsme čtyři kilometry před cílem a je zde stanice, na které se podává pivo. V malých kelímcích tak jedno deci, bereme si oba třikrát. Do posledních kilometrů jedem s novým nábojem. Pepa patrně nabral trošku více energie, protože mi poodjel o dobrých sto padesát metrů. Na poslední dva kilometry mám milou společnost v podobě mladé Švédky, která vrtí svou prdelkou ve stopě přede mnou. Kilometr před cílem ji ale opouštím a nasazuji běh soupaž, protože musím dojet Pepu. Podařila se nám úžasná věc, projeli jsme Vasák pospolu a nic nás nerozdělilo. V cíli ho nemůžu nechat samotného.

U prvních domů Mory už jsem těsně za ním, v cílové rovince Pepa pootáčí hlavu ke mně a jeho otázka je vlastně konstatováním. Do cíle zaráz?

Cíl.

Mora! Mora! Mora!

Neodpustil jsem si své marnivé gesto vítězství a už se s Pepou plácáme do dlaní. Je to dobré, je to výborné. Zajeli jsme pod devět hodin a na trati nás nestihla vážnější krize. Naši euforii nebudu dál líčit.

Bylo to po devadesáti kilometrech, bylo to po dlouhém očekávání, bylo to po cílevědomé přípravě, bylo to po dvou letech od nápadu a bylo to tak prosté. Projeli jsme cílem.

Mora nás přivítala, Mora byla nádherná, Mora byla naše. A šlo to ráz na ráz. Dát lyže do úschovny, vyhledat svůj igelitový pytel, osprchovat se a převléct, zajít do místnosti s našimi bágly, zajít na večeři. Francouzské brambory a pivo s námi ve školní jídelně pojídají desítky spokojených oslavenců. Všichni dnes mají důvod k veselí. Po večeři se vracíme zpět k našim báglům do Strandens skola a setkáváme se se skupinu rozhodných. Už jsme tady všichni, už máme svoje diplomy, už můžeme být slavní. Hodně povídáme, hodně popíjíme a máme velká ramena. Pepa vytahuje láhev šampaňského, kterou mu ráno svěřil Přemek se slovy: "Na, ty budeš v cíli dřív." Teď má Přemek na svém mobilu napojenou Danušku, která si musí poslechnout, jak bouchne zátka šampusu. Stalo se a zpráva o našem vítězství se brzy roznesla po celém Brně.

Ještě však není konec. Ještě dobíhají další vytrvalci. Ještě naposled jdeme do prostoru cíle. Zakrátko bude osm hodin a závod skončí. V cílové rovince je však pořád dost diváků na to, aby povzbudili každého z posledních vytrvalých v cíli. Poslední účastník Vasova běhu dobíhá za doprovodu dvou pořadatelů se silnými čelovkami a sklízí obrovský potlesk. Mezi aplaudujícími je také značná část skupiny rozhodných. Je téměř přesně osm hodin večer. Pepa toho výtečníka fotí.

Prostor cíle se pomalu vyprazdňuje, komentátoři závodu odcházejí ze svých stanovišť a vypínají reproduktory. Bylo to krásné a bylo toho dost, také my odcházíme naposled z tohoto magického místa.

Gustav Vasa I. má další ze svých svátků za sebou a může si připsat k dobru, že na něm uhostil pár svých příznivců z Tjeckiska Republiken. Uzavírám doživotní mír se Švéďáky.

Jak to bylo aneb Všichni moji bližní - II

Je na čase, abych blíže pohovořil o těch, kteří zanechali svou drobnou stopu v dlouhé tradici jednoho ze slavných závodů. Žádný z nich není takový blázen, aby se chtěl zapsat do světové historie, avšak každý z nich má v sobě tolik bláznovství, aby vyzkoušel své já v té krátké chvilce času, která mu může poskytnout tak dlouhou dobu radosti. A je na čase, abych pohovořil o tom, jak vnímali závod oni. Poslouží mi k tomu odpovědi na dvě další otázky, které jsem většině z nich po závodě položil: 1. Co se splnilo z tvých očekávání? 2. Co na tebe udělalo největší dojem.

Tady jsou, ti slavní mužové i odpovědi většiny z nich:

Jiří Hajda

Šlachovitý chlapík střední postavy s plnovousem a zvídavým pohledem. Na první pohled budí nepříznivý dojem, že ve škole měl samé jedničky a že bylo nad jeho síly dát někomu kousnout do své svačiny. Není tomu tak. Velmi rád a velmi zasvěceně hovořil o všech možných variantách průběhu závodu a dával svoje beze sporu bohaté zkušenosti k obecnému prospěchu skupiny rozhodných. Navíc je třeba zdůraznit, že ve chvíli, kdy se Přemkova snaha o uspořádání zájezdu na Vasák na chvíli zadrhla, byl to právě Jiří Hajda, který svou otázkou po stavu věcí vybičoval Přemka k obnovení aktivit. Jemu dík a jemu zdar, jemu také uznání. Vasův běh proletěl skvělým způsobem a svým časem 5 hodin, 55 minut a 59 vteřin byl ozdobou naší výpravy. Ve skupině rozhodných byl nejlepší.

Pavel Nečas

Již na začátku této kroniky byl hodnocen co štíhlý, kudrnatý, tichý, skromný a dosti vytrénovaný mladík. Byl to výsledek prvního dojmu, který na mě učinil před odjezdem u restaurace Bohéma. Ani druhý, ani pátý ani závěrečný dojem není jiný. Jeho celkový projev byl tak dokonalý, že nepotřeboval slov. Pavel jich taky s námi příliš nenamluvil. Nevadí, jeho výsledný čas a umístění v závodě hovoří samo za sebe. Také on byl svým výkonem ozdobou skupiny rozhodných, byl z nás druhý nejlepší s nádherným časem 6 hodin a 26 minut rovných.

Pavel Milán

Vždy usměvavý, vždy s dobrou náladou. Zvýšit hlas jsem jej slyšel pouze jednou asi před osmi lety, když jsem jej náhodně zastihl co trenéra mládeže na běžkách u Náchodské chaty. "Kopni tam tu nohu!", křičel na jednoho ze svých svěřenců, když mu tím lapidárně vysvětloval zásady využití kinetické energie. Usmíval se přitom. Pavel pochází ze stejné dědiny co já. Bydlel však na druhém konci, a tak jsme toho spolu nikdy moc nenamluvili. Leda že jsem se výjimečně ostal k fotbalu na Véhoně. Při přejezdu Jeseníků však byl čas. Zjistil jsem, že Pavel to má jasné. V životě se nedá většina věcí ošidit, a proto je taky potřeba si života užít. Sport je k užívání pro Pavla tím přirozeným prostředím, bere jej však komplexně. Co v tomto případě znamená komplexně, není třeba dlouze opisovat. Před poslední etapou přejezdu jsme spolu ještě o půl druhé v noci vyřvávali slovácké písničky a když jsme šli spát, zalitoval, že jich nemáme víc společných. O tom, jak se zmazal ve vrcholné přípravě s Jurou Kalábem, už byla řeč, druhý den však byl ve stopě junák. Svých pět křížků nese vesele a bez mrknutí oka, neboť si zachoval švih mladíka. Pavel má rád dobrý pocit po dobrém sportu a po Vasáku jej musel mít dvojnásob dobrý. Byl z nás třetí nejlepší, a to časem 7 hodin, 10 minut a 41 vteřin. Odpověděl mi takto:

"Splnilo se všechno, ideální sníh ideální podmínky, ideální parta."

" Když se po startu pod kopcem zastavilo na půl hodiny. U nás, když se fronta zastaví, český člověk hledá uličky, ale Švédi jsou klidní, stojí a povídají."

Jirka Soukup

O Jirkovi Soukupovi zde již bylo praveno, že trénoval, aniž to potřeboval. Za toto tvrzení dám krk a nebudu sám. Mnoho kolegů z Krkonošské sedmdesátky mi například dosvědčí, že v sobotu ráno před odjezdem na start sedmdesátky někdy kolem sedmé hodiny už je Jirka Soukup zpátky z testů trati a upozorňuje nás, abychom se nenechali klamat klistrovým sněhem dole, protože nahoře je to prašan. A má pravdu, neboť dnes ráno tam byl. Mnoho kolegů mě také potvrdí, že Jirka si Krkonošskou proběhne pravidelně v neděli celou znova a rychleji než včera, nemá totiž starost o pomalejší kolegy v družstvu. Činívá tak po oslavném večírku, na němž sice nepije (to vůbec nečinívá často), zato však vydatně tančí. Jirka k mému potěšení spustil svůj taneční krok - jen tak sám pro sebe - i při našem pátečním večírku v Moře. Jirka neudělá krok klidně, neboť, pokud je mi známo, dlouhá léta běhává každé ráno - byť civilně oděn - i do práce. Patrně s sebou navíc musí vláčet denně náhradní ošacení a ručník, neboť nevěřím, že by i takovýto běh dokázal ošidit. Jirka mě jednou vážně naštval. Když se chystal v Krkonoších na svoje obvyklé nedělní kolečko, začal už ve čtyři ráno balit svůj bágl plný igelitových pytlíků a šustil a šustil a šustil. Už to však víckrát neudělal, neboť k lidem je vnímavý a chce s nimi vycházet dobře. Jirky mě bylo nedávno líto. Když jsem jej viděl v sokolovně ve Starém Městě pod Králickým Sněžníkem, jak díky namoženým achilovkám nemůže chodit. Nicméně vzdor tomuto hendikepu jeho fialová větrovka vlála dlouhé hodiny ve stopách kolem Paprsku a Jirka trénoval, aniž to potřeboval. Jirka zaběhl celý závod skvěle a kdybychom hned v neděli večer neodjížděli domů, jsem přesvědčen, že Vasák Nevasák, Jirka by si aspoň kus proběhl znova. Jirka, to je neustálý běh. Doběhl čtvrtý s časem 7 hodin, 10 minut a 53 vteřin. Mezi ním a Pavlem Milánem to musela být pěkná řežba. Jirka mi odpověděl:

Relativně mě to překvapilo, neměl jsem velké očekávání, takže - Švédi jsou na startu slušnější než já, což byla moje výhoda.

Start a cíl. Start, že to člověk nikde jinde nevidí, a cíl, že v zeleným parku je pruh sněhu takhle dlouhej. Jinde by se to o pět kilometrů zkrátilo, tady s ohledem na historii to musí dotáhnout až do toho nápisu do středu města i v situaci, kdy je to obtížné.

Karel Soukup

Karel je synem svého otce. Prvně byl představen společnosti, jak jinak, na Krkonošské sedmdesátce. Je to již dobrých šest let. Zapadl výborně a svého otce sice nepředčil v tančení, zato však ve výdrži na večírku. Svůj první večírek s námi prožíval hluboce, neboť někdy kolem jedné hodiny po půlnoci zalovil ve spížním vaku, vytáhl z něj tři řízky, nakrájel je současně se třemi krajíci chleba a dal je společnosti k dispozici. Tak se mu líbila. Také názor společnosti na tohoto hocha je velmi pozitivní. Lze od něj očekávat ještě mnoho nadějných výsledků společenských i sportovních, i když v letošním Vasově běhu ještě nepřekonal svého otce. Zato jsem si všiml, že nezřídka koriguje jeho názory. Korektně, avšak rázně. Inu mládí bývá vždycky dokonalejší.

Karel dosáhl času 7 hodin, 19 minut a dvě vteřiny.

Jiří Kaláb

Tohoto člověka je třeba vidět, neboť zčásti vyhlíží jako přírodní úkaz, zčásti působí dojmem dítěte. Krátce přistřižené vlasy na oválné hlavě, která patří siláckému tělu. Hlasitý smích a spontánní projev radosti z trefně pronesené věty kteréhokoliv společníka se střídá s viditelným dojetím ze sluníčka na modré obloze. Jiřík má stavební firmu a chtělo by se říct, že si co podnikatel svůj volný čas cílevědomě plánuje jako fyzickou i emocionální relaxaci. Není to však pravda, neboť obojí je v něm. Dovedu si jej představit, jak sedí u kmenového ohně a rve zuby poloupečené maso z mamutí kýty, a dovedu si jej představit, jak s vlhkýma očima sleduje proměnu kytice květů v rej pestrobarevných motýlků v lyrické "disneovce" Marry Poppins. A mám jej stále před očima, jak s kamerou v ruce prožil pátek a sobotu na trati Vasáku i v Moře a kdyby to nebylo přece jen trochu moc, měl by ji v ruce i v neděli. O tom, jak prožíval celou akci, dostatečně svědčí jeho odpovědi na mnou kladené otázky. O jeho dobré kondici, svědčí, že doběhl za oběma hochy Soukupovými z nás jako šestý s časem 7 hodin, 36 minut a 7 vteřin.

Zde jsou jeho odpovědi:

"Splnilo se vše a hlavně určité okamžiky byly krásné. Slavnostní zahájení v pátek bylo fantastické (mám videozáznam před muzeem). Mazání lyží, tajuplná atmosféra před startem a hlavně to ráno od probuzení v půl čtvrté až po start v osm hodin. Ta hodina mezi sedmou a osmou, to byly fantastický pocity někdy se slzami štěstí."

Největší dojem je vlastně start a každý kilometr, který ubíhal. A ta jedinečnost nedělního dne. To, co zbývá. Člověk z toho čerpá a je to krásný."

Honza Solčány

Mladík atletické postavy, pružných pohybů a pružné mysli. Už jsem zde, myslím řekl, že první dojem, který na mě druhdy učinil, byl dojem metodické přesnosti. Odpovídaly tomu i Honzovy odpovědi.

"Splnilo se všechno." Připomínám, že Honza si ve svých očekáváních chtěl něco dokázat, a to se mu zdařilo. Odpovídá to jeho stylu - úsporný ve výrazu, stoprocentní ve výkonu.

"Atmosféra závodu." Je třeba říci, že stručnost Honzových odpovědí vykresluje vcelku věrně počet jeho vstupů do společenské debaty. Hovoří, když je přesvědčen, že to má smysl. A vždycky to sedí. Honza je taky stoprocentní parťák, který nezkazí žádnou legraci a zúčastnit se aktivně večírku mu nedělá problémy. To, co si chtěl dokázat, udělal v krásném čase 7 hodin, 46 minut a 29 vteřin.

Zdeněk Pavelka

Zdeněk Pavelka je veskrze společenský člověk. O tom bychom mohli dlouze hovořit nejen my ze skupiny rozhodných, ale též snad všichni obyvatelé z Nepomuk - Horní Čermné v Orlických horách. Sem Zdeněk jezdil dlouhou dobu na chaloupku své ženy a sem dlouhá léta jezdí na chaloupky svých kamarádů. Nás nejdříve vozil na chaloupku své ženy, a jelikož chaloupky jeho kamarádů naši společnost nepojmou, vozí nás nyní do Nepomuk na hasičku. Minimálně jednou do roka, na Silvestra, zde máme výchozí bod pro běžkování, minimálně jednou do roka je také v hasičce pěkně zatopeno a vygruntováno (díky našim dívkám). Zdeňkova touha po všeobecném souznění duší všech možných společností jde až tak daleko, že nás například loni na Silvestra po návratu z Paprsku neváhal přesvědčovat o tom, že "dole v Čermné má jedna betelná baba padesátku, má tam zabitý prase a čeká jen na nás, až nás tam nakrmí a až jí tam zahrajeme na kytaru." Nebylo možno tohoto milovníka všech dobrých společností přesvědčit, že veplujeme do rozehrané partie. Hluboce bychom urazili jeho jemnocit, což nikdo z nás nechtěl. Šli jsme tedy na to prase, šlapali jsme jako sloni v porcelánu, abychom nakonec se všemi přítomnými srdečně promluvili a vcelku se ctí se ztratili. U toho už ovšem Zdeněk nebyl, protože zas někde jinde objímal jinou společnost. Proč o tom mluvím? Protože když jede člověk se Zdeňkem, ví, že bude mít hlídače dobrých vztahů. Jaké byly jeho odpovědi?

"Očekávání se splnilo." Zdeněk očekával náročnost, nic víc, nic méně.

"Organizace, parta, dalo se spolehnout na všechny a na všechno."

V této všeobecné harmonii zaběhl Zdeněk čas 8 hodin, 9 minut a 17 vteřin. U něho chci již nyní uvést ještě závěrečnou odpověď na otázku, "co mi řekneš mimo všechny moje otázky." Řekl: "Akce proběhla, co bude dál? Král je mrtev, ať žije král!"

Zdeněk byl ve svých odpovědích ze všech kolegů nejstručnější, na všechny moje otázky mně odpověděl asi třiceti šesti slovy. Nemyslím si, že by snad chtěl Vasův běh nějak odbýt nebo být, nedej bože, zásadně nad věcí. Tomu bych nevěřil, ani kdyby mě o tom sám přesvědčoval. Myslím, že právě naopak. Výjimečnost zážitku jej motivovala už k dalším plánům. Tak to má být. Nebo ne?

Honza Hecl

" Nesplnilo se."

"Tempo závodu, bylo velice rychlé."

U Honzy uvádím nejdříve odpovědi. Nesplnilo se jeho očekávání špatných podmínek a příjemně jej překvapila svižnost, s jakou Vasův běh zdolal. Jeník je, jak vidno, střízlivý pesimista a takoví mohou být v životě velmi často příjemně překvapeni. Jeník, ač bývá ve svém výrazu také většinou stručný, prožíval po závodě velké štěstí, což se projevilo i dlouhým telefonátem domů. Sděloval Sylvě podrobnosti o svém vítězství a přesvědčoval ji, že ho stále může mít ráda. Slyšel jsem to, poněvadž jsem mu rval telefon z ruky. Jeník se po závodě potutelně usmíval, jak činívá ve chvílích duševní rovnováhy. Ta v Moře ve 20.30 hod. nedosáhla takové úrovně jako loni na mužíčkovi, když za něj rozhodovala rodina, avšak sinusoida stoupala. V tom ovšem nebyl sám.

Jeho výsledný čas 8 hodin, 17 minut a 51 vteřin byl nositelem vln, na kterých Jeník stoupal vzhůru.

Josef Kratochvíl

O Pepovi už jsem toho prozradil hodně, dokonce i to, jak mu přezdívá Maruna. Snad ještě prozradím, jak mu přezdíval jiný můj kamarád v dorosteneckém věku při odbíjené. Říkal mu Pepa rotačka, protože Pepa při smečování mírně rotoval. Pepa to dělal po svém, avšak dobře. Lze bez obav říct, že Pepa je ve svých činnostech svůj, avšak dobrý. Více ho chválit nebudu. Snad už jen tolik, že překonal Vasův běh v čase 8 hodin, 55 minut a 27 vteřin. Zde jsou jeho odpovědi.

"Srdečnost, to, co jsme zažili například na startu. Napětí lidí, kteří se tam zdravili a objímali. Byli tam senioři a seniorky a bylo vidět, že tam nejsou poprvé, ani naposled. Proti naší Jizerce to bylo před startem jiné, celý stadion jako by si pomáhal při rozcvičování. Byla to moc pěkná atmosféra."

"Těsně před startem, když ty tisíce lidí se pohnuly, blížili jsme se ke sjezdovce a člověk měl čas se dívat, jak se to před ním vlní. To byl silný dojem. A pak dojmy z celé trati. Lidi okolo trati. Hodně se jich bavilo tím, že pomáhali těm svým, měli tam svoje bufety. I závod, v osm hodin večer čekalo hodně lidí na posledního závodníka, který sklidil možná stejný aplaus jako vítěz."

Přece však ještě něco musím dodat. Také Pepa je veskrze společenský člověk. Když je na večírku, žádná dáma nemusí mít obavy, že si nezatančí. Pepa zve vždy do tance jako první a nepřestane, dokud mu slouží nohy, někdy dokonce nepřestane ani poté. Také na pátečním večírku v Moře významně pomrkával, že bychom měli zahrát něco do tance, neboť Darina, sedící s námi a zvědavá jak opička, potřebovala podle něj jediné. Pevnou mužskou náruč a ladný taneční krok. Střihli jsme tam blues a Pepa byl opět svůj a dobrý. To je Pepa.

-jsv-

O sobě jsem pověděl vlastně všechno, takže zbývá jen výsledný čas 8 hodin, 55 minut a 27 vteřin. Dosáhli jsme jej s Pepou stylem běhu ze stopy do stopy a jsem s ním velmi spokojen.

Přemysl Skála

O Přemkovi jsem před lety napsal, že je to velké dítě, které si myslí, že mu všechno projde. A ono mu to vychází. Od té doby došlo k podstatnému vývoji. Přemek je velké dítě, které ví, že mu všechno nemusí projít, ale pořád to zkouší. A ono mu to vychází. Dále jsem napsal, že jeho tělesná schránka se pohybuje mezi sto třiceti a devadesáti kilogramy živé váhy. Od té doby došlo také k podstatnému vývoji. Jeho tělesná schránka se pohybuje mezi sto čtyřiceti pěti a sto dvaceti pěti kilogramy živé váhy. Vzhledem k vědomí, že na Vasově běhu by mu to nemuselo projít, stlačil váhu na minimum, a to výhradně usilovným pohybem. Dieta u něj nemá cenu, neboť když přijde na věc, prohlásí za silně dietní i tatarskou omáčku. Usilovný pohyb udělal své a Přemek doběhl ve skvělém čase 9 hodin, 6 minut a 1 vteřina. "Kdybych věděl, že jsem takovej kousek za tebou, tak bych přidal, ty móko", uctil mě vesele. Nezůstal jsem mu dlužen, ale o to teď nejde. Po osprchování jsme se s Pepou chystali, že půjdeme Přemka přivítat do cíle šampaňským, které pro tento účel Přemek Pepovi svěřil. Našli jsme jej však mezi našimi kolegy usměvavého, s humorem na líci. Taková je síla pohybu. Přemek mi odpověděl:

"Stal jsem se hrdinou z Mory."

"Já ti to řeknu, můj největší zážitek byl dvacet pět kilometrů před cílem, když tam byl takovej kopeček a když Švédi u tratě dělali heja - hop a donutili tě ho jet. Tos musel, to bylo krásný."

První odpověď s nadsázkou, druhá bez. A nebo obě bez nadsázky?

Jenda Jelínek

Kamarádi ze sekce K.A.L. ho důvěrně oslovují Žany nebo Žanku. Je to oslovení příznačné pro brněnskou hantýrku, kterou také Jenda perfektně ovládá. Jakémukoliv hovoru jí dodává takové srdečnosti, že v jeho společnosti nemůže být nálada jiná než dobrá. Jeho sobotní konstatování "zétra jedu na uzený" bylo jen střípkem všech rázovitých proslovů, kterými nás Jeník poveselil. Svoji vzrostlou postavu proháněl ve stopě ponejvíce se svým přítelem Zdeňkem Částkem, a to buď před ním, nebo za ním. Klouzal přitom velmi elegantně a do cíle si doklouzal pro čas 9 hodin, 8 minut a 49 vteřin. Nevěřím, že by kdy chtěl po mně hodit botou ve spaní, neodpovídá to jeho dobrácké nátuře, jakou mívají jemu podobní chlapáci. Věřil jsem však tomu, když v cíli prohlásil, že to bylo betálný.

Martin Rybák

"Očekávání se splnilo z padesáti procent. Krize nebyly."

"Největší dojem? Jak se na třicátém kilometru mezi jezery a řídkými lesy táhl had lidí. A druhý největší dojem jsou Švédi a Švédky okolo trati."

Také u Martina začínám jeho odpověďmi. Připomínám, že očekával krize v závodě a dobrou společnost. Výsledek byl tedy veskrze pozitivní. Rovněž Martin je svým způsobem přírodní úkaz a mám-li ho připodobnit k nějakému dalšímu výtvoru přírody, pak jediné, co mě napadá, je marabu. Dlouhý a klidný se pohybuje na svých vytáhlých nohou, lehce pokyvuje hlavou a je vidět, že přemýšlí. Někdy prý, jak říkají jeho kolegové z práce, zabíhá hodně hluboko, já však jej znám výhradně ze sportu. Dvě společně prožité Krušnohorské padesátky mě přesvědčily, že pohyb rozšiřuje jeho srdce. Při Vasově běhu do něj chtěl vtěsnat všechno úžasné nejen na onom třicátém kilometru, ale i před ním a po něm. A proto si nenechal ujít žádnou z pasáží, která stála za snímek, a fotil. Martin si taky dovezl nejvíce fotek, po nichž byla největší poptávka. Věru pěkný způsob absolvování životního závodu. Martin jej dojel v pohodě a v čase 9 hodin, 16 minut a 39 vteřin.

Zdeněk Částek

Senior společnosti působil vždy důstojně. Nevím, jestli jsem dobře slyšel, ale přátelé ze sekce K.A.L. mu důvěrně říkají Čanda. Tento Čanda vzbuzoval obdiv ve stopě svým uměřeným a svižným skluzem a vzbuzoval ho, i když si v restauraci trajektu Sassnitz nesl ke stolu dva dlouhé párky s hořčicí. Pruhované triko, které obepínalo jeho majestátný břich, svědčilo o tom, že párky budou snědeny se vší vážností a se vší chutí. Vějířky vrásek okolo očí zase o tom, že to bude učiněno s radostí. Čanda se vůbec často usmívá a jeho zakroucený knír, vévodící jeho plnovousu, mu pomáhá k dokonalosti účinku. On z nás nejzřetelněji vyslovoval svoje pochybnosti, aby byl nakonec rád, že ten zájezd neprodal. Požitek z průjezdu cílem si prožil za 9 hodin, 41 minut a 52 vteřiny. A odpověděl mi takto:

"Já jsem vlastně objevil ten pocit, co jsem nikdy na běžkách nepoznal - klouzat na lyžích v neomezené délce, v krásné přírodě. Byl jsem šťastný, že jsem ten pocit zažil. Je to jako sjezdování v Alpách. To klouzání by mně stačilo, ani závod bych nemusel jet."

"Největší dojem - atmosféra závodu. Už při rozcvičce, ale i při běhu. Bylo slyšet jen šustění lyží, každý se soustředil jen na to jet, jet a dojet."

A nakonec Darina Rudolfová

Není třeba opakovat, že jako vedoucí zájezdu se osvědčila. Pro mě a pro Pepu navíc, nevím jak, vymohla devátou vlnu na startu, za což jí tímto ještě jednou vřele děkuji. Svou účastí na obou našich večírcích se zcela přirozeně vřadila do skupiny rozhodných a my jsme se jí za to odvděčili dobrou společností. Ze setkání s námi odjíždí obohacena o významově smysluplný výraz večírek (a večírkovat), který se jí velmi líbil. V Praze se zřejmě stále používá přiblblého výrazu mejdlo, což je synonymum pro mejdan. Doufám, že s námi poznala, že dobrý sport je také dobrou společenskou příležitostí, neboť život musí být komplexní. O jejím věku se nechci vyjadřovat, její vzezření bylo příjemné a veselé. Pokud vím, po oba tréninkové dny mnoho neběžkovala, jestli vůbec. To jí nezabránilo v tom, aby nakonec nenastoupila do závodu, který doběhla v krásném čase 10 hodin a 49 minut rovných. Jak jsem již shora řekl, sdělila mi, že Vasův běh už nikdy nepoběží. U ženské však člověk nikdy neví. Mezi ženami skončila osmistá padesátá devátá a věřte jí, že si nebude chtít vylepšit bilanci..

pokračování...