Mora!

Konečně jsme v cíli naší cesty. Městečko Mora nás vítá. Zde bylo na počátku 16. Století středisko švédského odporu proti dánské nadvládě. Odtud v roce 1520 prchl na běžkách před pronásledováním až do 90 kilometrů vzdáleného Sälenu Gustav Vasa, který byl duší tohoto odboje, a sem se tento Gustav Vasa vzápětí v doprovodu svých dvou přátel vrátil, aby završil švédský odboj za samostatnost a aby se v roce 1523 stal švédským králem.

Švédové jsou na tuto svoji královskou tradici náležitě hrdí. Nedivím se jim. Historie zná mnoho králů, kteří vládli svou zbraní tak, že se stali národními hrdiny. Zná však málo králů, kteří vládli dokonale zbraní a navíc byli vynikajícími sportovci. Po pravdě řečeno mimo Gustava Vasy nikoho takového neznám. Od roku 1922 pořádají Švédové Vasaloppet, neboli Vasův běh, v podstatě memoriál Gustava Vasy I. Za tu dobu získal mimořádné postavení v dálkových bězích ve světě a navíc svoje mladší bratříčky. V USA a v Japonsku. Amerických a Japonských vlaječek také bylo při slavnostním zahájení v páteční podvečer v Moře jako máku.

Zúčastnit se Vasova běhu pro Švéda je něco jako pro Slovince vystoupit na Triglav a přijít k izviru Soči, možná i tak zásadní věc, jako je pro muslima cesta do Mekky. Netroufám si použít českého příměru, neboť zájmy našeho národa jsou dlouhodobě tak diverzifikované, jak je to jen možné. Husova tradice je například jakž tak živá, ale Betlémská kaple rozhodně není centrem našeho duchovního života. Hora Říp má výsadní postavení v naší mytologii, avšak žádné masové pochody se na ni nekonají. Z Plzně ani z Budějovic se poutní místa nestanou, neboť oba pivovary čile rozvážejí pivo po celé naší vlasti. Naskýtal by se jeden příměr se svatým Václavem jako hlavní postavou. Jak je to však naším národním zvykem, u svatého Václava se odehrálo tolik protichůdných událostí, že si netroufnu do zobecnění. Proto snad také mohu bez uzardění říct, že jsem se jako Čech rodu moravského (jak říkal Palacký) cítil velmi dobře při své účasti na švédské královské tradici.

Městečko Mora nás přivítalo pěkně. Prostředí Strandens skola, v jejíchž třídách jsme našli nocleh, kuchyni i přípravnu lyží, působilo příjemně, a to už ve svém vestibulu, kde jsme ukořistili oficiální plakáty na Vasaloppet a kde jsme večer učinili zadost svým společenským zvyklostem. Ubytovali jsme se, pravda, trochu chaoticky, neboť Pražáci nám do toho hodili vidle. Náš autobus měl k dispozici dvě třídy vždy pro dvacet lidí. Brněnská sekce a Hradečáci by vlastně tvořili osazenstvo jedné z tříd. Jelikož však Pražáci seděli v přední části autobusu, dříve vystoupili, dříve se dostali do školy a dříve se, jak je pro ně příznačné, roztáhli do obou učeben, bylo všechno jinak. A tak jsme byli odděleni od Přemka, Martina, Honzy Hecla, obou Soukupů a Zdeňka Pavelky. Nedalo se nic dělat a v zásadě také o nic nešlo. Neboť jak již praveno, co se našich společenských zvyklostí týče, učinili jsme jim zadost ve školním vestibulu.

Sem jsme si donesli své večerní pochoutky, sem jsme si donesli své pití, sem jsme také donesli kytaru a housle a uspořádali večírek. Pokud se čtvrtku týče, hovořím o téměř celé skupině rozhodných a o Darině, která si nechtěla nechat nic ujít. Před večírkem jsme ovšem podnikli s Pepou a Honzou Solčánym ještě malou vycházku do města, abychom zjistili, že škola, v níž jsme ubytováni, leží kousíček od prostoru cíle. Pozdní večer dával vyniknout osvětlenému prostranství cíle i podstavci, na němž stálo Volvo pro vítěze (takových podstavců jsme poté v Moře uviděli ještě pět, Volvo bylo hlavním sponzorem závodu). Bylo to naše první seznámení s cílem a vodili jsme se sem ještě ve čtvrtek večer všichni na etapy. Zvědaví a vzrušení. O cílové rovince ještě bude řeč.

Řeknu to rovnou, že původně se mi do večírkování moc nechtělo, ale Přemek naléhal na to, abych vzal s sebou kytaru, tak silně, že nebylo vyhnutí. Nakonec se to ukázalo být správným rozhodnutím, jelikož jsme nijak nevybočili z našich zvyků a zachovali si před nejdůležitějším závodem naší dosavadní kariéry vyrovnanou psychiku. Na prvním večírku byly navíc jako velké překvapení vybaleny utopence, které nám poslala Danuška. Jak je jejím zvykem, byly naloženy v dostatečném předstihu, pečlivě a s láskou, takže jejich řád ve sklenici bylo až škoda narušovat. Narušili jsme jej však velmi rádi, neboť chuť měly výbornou. Nebylo dlouho před půlnocí, když jsem se Přemkovým mobilem dovolal domů, abych oznámil své ženě, že je vše v pořádku a nádherné. Bylo.

Mora je velmi přívětivé město, i když jsem z něj dosud mnoho neviděl.

Intermezzo II aneb Když nemůže Pepa spát

Pokud se prostředí ke spaní týče, projevuje se Pepa již několik let jako netykavka. Vyslovuji tuto stížnost s plným vědomím, neboť jeho výhrady se často pojí s mým chrápáním. Normálně mě tento neduh zarputilých spáčů nepronásleduje, je-li to však po večírku, kdy je člověk unaven, sem tam se mi z nosní dutiny ozvou nepříjemné zvuky, které labilního spolunocležníka mohou dovést až na pokraj šílenství. Tak labilní Pepa není, usíná však, chlapec, velmi špatně. Totéž se mu stalo i pod tabulí v jedné ze tříd Strandens skola, přičemž naše karimatky sdílely naše přátelství a ležely vedle sebe. Ne dlouho. Pepa nelenil, vstal, sebral svoji karimatku, sebral i svůj spacák a odešel spát na chodbu. Tak to činívá často, což ve mně na druhé straně vyvolává pocit přelétavé odpovědnosti a občas se snažím na večírcích neunavit a v noci své lehké zachrápání kontrolovat. Nedaří se mi to vždycky a když už kopání do mě nestačí, Pepa odchází. Pepa odešel po všechny tři noci, které jsme strávili v Moře a trpce si stěžoval, že měl zaplaceno ubytování ve školní třídě na zemi, zatímco musel spát na zemi školní chodby. Byla to z jeho strany nadsázka, protože si vždy ráno pochvaloval, jak se dobře vyspal. Pravda, až na neděli, neboť někteří nervóznější Švéďáci mu začali chodit kolem hlavy už v půl třetí ráno. Tou dobou už jsem měl, milý Pepo, dávno odchrápáno! Je zajímavé, že nikomu jinému z ostatních osmnácti spolunocležníků moje spokojené pochrupování nevadilo, ovšem až na Jeníka Jelínka. Ten v sobotu ráno Pepovi sdělil, že po mně chtěl hodit botou, ale měl strach, aby netrefil nevinného. Tedy Pepu. A víte, co mu Pepa sdělil? Že klidně mohl, že v tu dobu byl už jistě na chodbě, neboť dlouho se to vydržet nedá.

Jinak je ovšem Pepa kamarád na slovo vzatý. Špatně však, chlapec, usíná.

První den ve stopě

Darina se ukázala jako rozumná vedoucí výpravy. Stanovila odjezd na první tréninkový den až na desátou hodinu dopolední. V pátek ráno tedy bylo dostatek času na to, abychom se vydatně nasnídali, nachystali si promyšlené zásoby na celý den a namazali si lyže. Většina z nás ten den ještě neglidrovala, většina z nás také nechala mazání na odraz až do stopy. Před odjezdem jsme měli ještě čas na prohlídku města.

Náš autobus nás v deset hodin odvážel směrem k Evertsbergu, který leží čtyřicet dva kilometry před cílem a na němž se nachází jedna ze sedmi časových kontrol a občerstvovacích stanic. Náš plán byl jasný. Dnes si zaběhneme pár kilometrů proti směru závodu a pak zpět až do Oxbergu, který leží dvacet osm kilometrů před cílem. A zítra poběžíme z Hökbergu na 18. kilometru opět kousek proti směru a pak zpět až do Mory. Tak budeme mít vlastně polovinu trati proběhnutou a v závěrečné části závodu nebudeme tápat. Tak se také stalo.

V Evertsbergu nás přivítalo slunce, které nás ostatně provázelo po celou cestu. Už z oken autobusu bylo vidět, jak líbezná krajina nás očekává. Borovicové a jedlové lesy pokrývaly stráně, které se mírně svažovaly až k řece Österdaläl. Ta mimo jiné napájí jezero mezi Oxbergem a Hökbergem (18 km před cílem) i obě velká jezera přiléhající k cílovému městu Mora. Lesní porost nebyl nijak hustý, každopádně však nádherný. Hra slunečních paprsků na jiskřivém sněhu mezi stromy a jejich stíny, očividná svěžest přírody, to vše bylo tak podmanivé, že ještě teď, co tyto řádky píšu, se cítím jedním slovem svěže. Toto emocionální expozé mi může odpustit jen ten, kdo tuto krajinu poznal a kdo touto krajinou běžel. Víc k tomu nelze říct.

Po mazání lyží a letmé kontrole jeho správnosti ve stopě přímo v Evertsbergu jsme se, tedy podstatná část skupiny rozhodných, vydali proti směru závodu. Nevím, jak bych popsal euforii, s jakou jsme doběhli až k zamrzlým jezerům ležícím mezi čtyřicátým pátým a padesátým kilometrem před cílem. První setkání se závodní tratí, s perfektně upravenou stopou připravenou na náš trénink, počasí, sníh, příroda, to vše a ještě mnohem více z nás činilo potřeštěné stádo bujarých sobů, kteří běží svěžím větrem. Škoda jen, že jme žádného soba s jeho monumentálním parožím neměli možnost shlédnout. Viděli jsme však sami sebe a fotili se všude možně. U kilometrovníku "45" jednotlivě a ve skupině, ve stopě v běhu i v póze, zkrátka fotoaparáty cvakaly. A vrčely dvě videokamery, protože Jiřík Kaláb a Kája Soukup se rozhodli, že nafilmují dokument.

Bylo to krásné dívat se po svých přátelích, jak lehce klouzají a jak se připravují na to, že i pozítří tu budou klouzat stejně lehce, tak podmanivý terén to byl. Zvláště část z Evertsbergu směrem k cíli, kde je asi čtyřkilometrový sjezd (a pak několik kratších) neměla zkrátka chybu.

Zastavovali jsme poměrně často. Abychom dělali dokumentační foto krajiny a nás samých, abychom se vzájemně vraceli do záběrů, které v naší fotodokumentaci rozhodně nemohou chybět, abychom si sdělovali svoji radost, abychom s tím nebyli každý sám. My, houfec svěžích sobů. Tak nádherný terén, tak nádherný sníh, tak nádherná stopa.

To vše se rázem změnilo kolem druhé hodiny odpolední, když se poměrně rychle oteplilo, obloha se zatáhla a během chvilky se těžké vločky proměnily v déšť. Jak jsme později vyzvěděli, k takovým zvratům v počasí někdy dochází a mají je na svědomí větry od Norska. My jsme byli každopádně upozorněni, že během závodu může dojít k čemukoliv a že je třeba dobře se na to připravit. Začal jsem uvažovat o tom, zda přece jen nebylo lepší vzít s sebou širší škálu klistrů. Stoupák tři kilometry před Oxbergem mě vůbec nesedl a byl jsem rád, že nemáme daleko k cíli dnešní etapy.

Do autobusu jsme přijeli poměrně mokří, avšak svoje udělala promyšlená ranní příprava. Suché tričko a doušek slivovice a bylo dobře. Resumé dnešního tréninku bylo ovšem i přes závěrečný déšť jednoznačně pozitivní. Poznali jsme přes dvacet kilometrů trati, osahali švédský sníh a prožili velkou radost. Švédsko nás nezklamalo.

Mora! Mora!

Mora není velké město, za normálních okolností nemůže mít víc než patnáct, dvacet tisíc obyvatel. V době Vasova běhu se tedy vlastně téměř zdvojnásobí. Za tu dobu, co se Vasův běh koná, je už ovšem Mora dokonale připravena na vše. Masu běžců ubytuje a osprchuje ve svých školách, kde jí umožní si uvařit a nachystat lyže a kde jí dá po závodě večeři. Nelení zde nachystat ani masážní prostory, má zde perfektně fungující tiskové středisko s dokonalým pozávodním servisem, včetně usměvavé manufaktury na diplomy. Zarámování diplomu za 100 švédských korun podstoupil Jiřík Kaláb, umocnivší tak svoji euforii. Mora poskytne každému zájemci za 100 švédských korun diagram jeho výkonu v celém průběhu závodu, neboť každého účastníka vybaví čipem. Ten, umístěný na pravé noze, nikoho nepustí před startem do jiné než do jeho startovní vlny a potom na každé kontrole vydává nezvratné svědectví o pohybu svého nositele v závodě. A Mora je připravena toto svědectví okamžitě zpracovat. Mora naveze kubíky sněhu na Vasagatan -jednu ze svých hlavních ulic, na jejímž konci je cíl celého běhu. Mora, to je Vasův běh.

Prostorem cíle jsme byli po pravdě řečeno fascinováni a opakovaně jsme se do něj vraceli. Patrové domy po obou stranách ulice vypadaly se svou dřevěnou architekturou starosvětsky. Cílová rovinka byla od chodníků pro pěší oddělena mantinely, na jejím konci stála slavobrána s komentátorskými stanovišti a těsně před cílem na malém náměstíčku po obou stranách tribuny. Tady je to nachystáno, sem tedy doběhnem. Nebyli jsme sami, kdo do prostoru cíle opakovaně přicházel, aby se tam nechal vyfotit, aby si ho prohlédl a připravil se na pocit, až cíl právoplatně zdolá. Nedaleko za cílem asi na pětimetrové vyvýšenině stojí nadživotní socha Gustava Vasy s datem 1520 na podstavci. Je to mladý vousatý muž, který hledí k jihu, někam tam, kam povede své osvobozenecké voje. Za svými zády má cíl svého běhu a budovu jeho muzea.

V jedné části muzea je prodejna suvenýrů, triček, košil, čepic, rukavic, šál atd., vše s motivy Vasaloppet. Nejpozoruhodnějším suvenýrem je ovšem dalarnský koník , symbol tohoto dalarnského kraje. Švédští dřevorubci jej kdysi dávno začali za dlouhých zim vyřezávat a později i prodávat. Má svůj tvar a svoje barvy a je velmi hezký ve všech velikostech. Před našima očima jej zde barvila velmi ztepilá Švédka.

Druhou část muzea tvoří výstava zachycující fotografií i slovem dosavadní historii Vasova běhu. Čestné místo ve fotodokumentaci zaujímá několik snímků současného švédského krále Gustava Karla, který se Vasova běhu dlouhou dobu zúčastňuje. Na rozdíl od Gustava Vasy, který vládl obojím, je více sportovcem než "mužem meče", v dnešním světě je to ovšem zásadní politická přednost. A konečně ve třetím oddělení muzea je výstava lyží. Od těch prastarých, třímetrových, s koženými řemínky přibitými k masivní nášlapné části lyže, až po žhavou současnost. Hledali jsme zde s Pepou záchytný bod naší paměti a zjistili jsme, že si lehce vybavíme typy lyží umístěných někde za třetinou celkového vývoje. Vyfotili jsme si ty nejstarší a potom jsme to leknutí zapili.

Muzeum Vasova běhu disponuje zvenčí velikánskou vitrínou, v níž je umístěna plastická maketa profilu závodní trati. U ní jsme prostáli dlouhé minuty. Zde jsme si upevňovali v paměti orientační údaje, v nichž hlavními souřadnicemi byly kilometry a výškový profil. Výsledek těchto dlouhých minut byl následující: Po startu výjezd do sjezdovky, převýšení méně než 150 metrů, ale stejně to půjde pomalu, bude nával. Od 87. do 70. km zvlněná rovina, na 78. km Smägen a první kontrola. Od 70. do 60. km v zásadě svažitý terén, na 67. km v Mängsbordarně druhá kontrola. Pohodová část. Od 60. km až po Risberg na 56.km (třetí kontrola) v zásadě stále mírné stoupání. Z Risbergu po Evertsberg (42. km a čtvrtá kontrola) zvlněný terén. Z Evertsbergu po Oxberg (28. km a pátá kontrola) klesání. Z Oxbergu přes Hökberg (18. km a šestá kontrola) zvlněný terén, a pak dál přes Eldris (8. Km a sedmá kontrola) až do cíle v Moře. Důležité bylo ovšem dobře si zapamatovat cestu po Evertsberg, protože zbytek cesty jsme vlastně znali. Mně z toho vyšla zkratka, že po výjezdu na náhorní planinu bude po 70. kilometr klouzačka, pak deset kilometrů svahu, stoupák na Risberg a k Evertsbergu to dorazím, dál je to jasné. Skutečnost byla trochu jiná, ale to předbíhám.

Hovor je o cílovém městě Mora, které nás vzrušovalo a v němž jsme se cítili dobře. Mimochodem, také v Moře najdete tržnici se stánkovým prodejem všeho možného od košil, přes boty až ke koženým přívěskům. Tato tržnice je k nerozeznání od kterékoliv naší, pouze ceny jsou na ní uvedeny ve švédských korunách a prodavač není Vietnamec.

Mora byla cílem závodu, závod zde také v pátek večer začínal slavnostním zahájením a my jsme byli u toho...

pokračování...