Sága mě dostala (skoro do kolen)

V pátek večer bylo vidět v prostoru cíle zvýšený ruch. Po celé délce cílové rovinky byly umístěny tři řady plechových kalíšků s věčným ohněm, který vytvářel démonickou náladu přítomnosti severských bohů, před cílem byly umístěny mikrofony a malé pódium a mantinely okolo rovinky, stejně jako tribuny, začaly být obsypány účastníky Vasova běhu. Slavnostní zahájení se nemohlo obejít bez ústřední postavy, Gustava Vasy. Kráčel zakrátko v čele průvodu dalších aktérů slavnostního ceremoniálu s lyžemi na ramenou, v zelené horalské kacabaje a vousatý, doprovázen dvěma svými přáteli stejného vzezření. Za ním skupina minesengrů, trubači s troubami dlouhými tři metry, oficiální činovníci, chlapci a děvčata s vlajkami zúčastněných států a nakonec tanečníci v lidových krojích.

Úvod obstaral zpěv minesengrů po němž následoval hořlavý projev Gustava Vasy. Švédština je germánský jazyk, avšak svérázný germánský jazyk. Množstvím svých přehlásek a užívanými akcenty se v konečném výsledku příliš neliší od sousední finštiny, což je jazyk ugrofinský a pro Slovana naprosto zmatený. Jen jasné germánské slovní základy Vasova projevu dávaly tušit, že hovoří o národu a o jednotě (historické kontury jsme si ostatně mohli domyslet). Poté nazul lyže a manifestačně odjížděl, odrážeje se jednou dlouhou holí, směrem k Sälenu. Jeho dva přátelé vyrazili zakrátko za ním, aby jej po sto padesáti metrech obrátili zpět, k jeho lidu. A jeho lid jej v cíli, za svitu řady věčných ohňů, bouřlivě vítal a v tomto vítání vydatně pomáhaly i tleskající ruce skupiny rozhodných, neboť také pro ně byl král Vasa hrdinou. Po slavném Vasově návratu následovaly oficiální projevy. Domníval jsem se, že dlouhé proslovy jsou tradicí pro spoustu našich nic neříkajících politiků, avšak omlouvám se jim. Také Švédové mají zálibu v dlouhých veřejných řečech, kterou možná získali za dlouhých severských zim, kdy se nedalo dělat nic jiného než dlouze disputovat. Těchto projevů, prokládaných ostatně zpěvem a hudbou, jsme vyslechli několik, z nichž projev ředitele závodu pana Matse Budha byl asi nejhezčí. Pěkně se celou dobu usmíval a vyrozuměli jsme, že nás oslovuje jako milé přátele sportu. Hovořil též krátce německy a anglicky, avšak ani já ani Martin jsme nedali z těchto projevů dohromady o moc více. Nevadí, nálada byla velmi, velmi slavnostní. O tuto slavnostní náladu jsem se začal chvíli obávat, když se mikrofonu zmocnily dvě rozšafné, na rudo obarvené ženy středního věku a začaly očividně žertovat na téma Vasův běh. Rozumět švédsky, možná bych se smál. Zdálo se mi však, že se moc lidí nesměje také.

Vše se však v dobré obrátilo a k mikrofonu přistoupila urostlá švédská dívka (nebo mladá žena) v národním kroji, a začala zpívat. Její zjev byl naprosto výjimečný. Urostlá postava s pevnými rameny a prsy, jemně ženský, a přesto naprosto přesvědčivě pevný krok, především však hlas. Chvíli počkala, udělala hluboký nádech a začala zpívat pomalou, ale krásně rytmickou severskou ságu. Nevím o čem byla, slovu jsem nerozuměl. Stejně jako já však byli strnulí všichni, kdo měli ten večer možnost poslouchat. V Moře v tu chvíli byla vidět jen ona a dech, který jí při zpěvu stoupal v chladném večeru od úst. A slyšet byla jen její píseň. V rytmických pauzách vládlo naprosté ticho, možná absolutní. Zpívala bez doprovodu, sama, zpívala bez zakolísání. Její nástupy i konce veršů byly tak čisté, jak jen mohly být. Žádný uspěchaný nádech, žádný uspěchaný výdech. Její zpěv byl majestátný a současně skromnost sama, ve slovech ságy musel mít někdo někoho rád a trvalo to naštěstí dlouho. V její písni dostal celý večer obrovskou emocionální gradaci a já jsem začal mít Švéďáky zatrachtile rád.

Když zpěv té severské bohyně skončil, neodvážil jsem se podívat po svých kamarádech, jak jsou na tom, aby náhodou neviděli moje zarudlé oči. O části z nich však vím, že na tom nebyli jinak. Přiznám se, že tato sága mě úplně dostala, a to skoro do kolen.

Pak přišli ještě minesengři, trubači na dlouhé trouby a nakonec defilé vlajek zúčastněných států. Byla mezi nimi i dánská, neboť dnešní Dánové jsou naštěstí schopni sportem oslavovat švédskou tradici protidánského odboje, byla mezi nimi i finská, odkud přijelo nejvíc zahraničních účastníků - přes devět set. Vedle asi tří desítek dalších zde byla i česká bratrsky vedle slovenské. A tak se také stalo, že když ceremoniář ohlašoval Tjeckiska Republiken, vyslal jeho pomocník na cílové rovince na defilé dívenku se slovenskou vlajkou. Nevadí, když za ní za chvíli vyrazil rozpačitý klučina s naší vlajkou, povzbudili jsme jej tak silným aplausem a tak hlasitým voláním, že musel mít pocit, jako by nesl vlajku ze všech nejvzácnější, a že všichni museli vědět, ke komu a k čemu se Tjeckiska Republiken vztahuje. Vztahovala se k nám a ke švédské královské tradici.

Závěr obstaraly národní tance. Akordeon a housle hrály doprovod a Švéďáci tančili kruhové skočné a proplétané a pod lokty držené a v pase nabírané a já nevím jaké. Hlavně velmi veselé a přirozené a bylo na těch tancích vidět, jak lehce bychom se je mohli my z Tjeckiska Republiken naučit. Po krátkém vystoupení skupina krojovaných odtančila směrem do středu města, kde se pak dlouho do noci tančilo.

V té době jsme už ovšem seděli při utopencích, pivečkách a slivovičkách ve vestibulu Strandens skola a drželi jsme svůj druhý večírek. To bylo nutné. Slavnostní prožitek večera jsme museli náležitě zkonzultovat a přeladit na naše zažité vlny.

Bylo něco po jedenácté (nebo dvanácté) hodině, když jsme ulehali - plni dojmů - do svých spacáků. Někteří zakrátko odcházeli spát na chodbu.

Toto se stalo v sobotu ráno

Především je nutno říci, že Darina byla dále rozumnou vedoucí. Odjezd do stopy byl stanoven opět na desátou hodinu, a tak bylo dostatek času na snídani a důkladné mazání lyží. K tomu jsme tentokrát přistoupili velmi odpovědně. Rozlehlá učebna dílen (nebo praktického vyučování, nevím, jak to ve Švédsku nazývají) se krátce po osmé zaplnila skupinami odborníků, kteří diskutovali nejlepší směs glidrů a nejlepší klistr na odraz. Bylo dosti takových, kteří si do učebny přinesli kufříky s vybavením hodným účastníků mistrovství světa. Nemohu říci, že bych se za svůj modrý batůžek přímo styděl, ale napadlo mě, že svoje lpění na tradici bych mohl občas posunout kousek dopředu. Ve skupině rozhodných jsem ovšem na tom nebyl takto sám.

Nicméně, jak říká Martin, všechno je v nohách a není k tomu zapotřebí světových kufříků.

Pavel Milán svými zkušenostmi kolem sebe soustředil Jiříka Kalába, Jeníka Jelínka a Zdeňka Částku. Tito chlapci mohli mít jistotu, že nepromažou, protože Pavel má prostě jistotu. Ani jeden z nich si také nestěžoval. Až na Jiříka, který Pavla podezíral, že jej tak proháněl díky tomu, že měl lépe namazáno. Byla to ovšem očividná nadsázka.

Hoši Soukupovi, Přemek a Zdeněk Pavelka, Honza Hecl a přidruženě Jiří Hajda, poletující Martin Rybák a nenápadný, samostatný Pavel Nečas, to bylo zhruba konzultační rozvrstvení skupiny rozhodných. Já jsem konzultoval společně s Pepou a Honzou Solčánym. Umýt lyže, nanést glidr, zažehlit glidr, stáhnout glidr cídlinou, vyleštit glidr punčochou se solí. Na tomto výdobytku techniky jsem zůstal od dob své první Krušnohorské padesátky někdy před čtrnácti lety. Mistři světa, jak jsem viděl, používají na leštění speciálních kartáčků, a to na každý glidr zvláštních, ba zvláštních na každou směs. Moje punčocha už má pět let za sebou a rozhodl jsem se, že skončila. S poctami, avšak nadobro. Naplním si další.

Zvláštní roli při našem mazání hrála žehlička Pavla Milána. Nahřívána nad propan butanovým vařičem držela nádherně teplotu a žehlila a žehlila. Žádný čmoud z pevného lihu, žádný stud za prastarou techniku lihové žehličky. Šla také z ruky do ruky, i když Pavel už dávno odešel. Po namazání lyží jsme měli ještě chvilku čas, a tak nás naše kroky automaticky vedly k cíli okolo sochy Gustava Vasy a okolo nádherného Volva. Dnes už přesně nevím, jestli to bylo až v sobotu ráno, ale patrně tehdy jsem si všiml rozložité přízemní stavby z mohutných kmenů, která stála za rušnou ulicí a nebyla ničím jiným než Vasovým hostincem. To nebyla hospoda, to byl palác útěchy. Zálibně jsem se na něj zadíval a spěchal jsem za svými kolegy vychutnávat atmosféru cílové rovinky a studovat profil trati.

Nicméně už sedíme v autobuse, už se schyluje k odjezdu a už se mě Pavel Milán ptá po osudu své žehličky. Poslední v rukou ji měl Martin a tak moje tázavé pohledy směřují k němu. Prvotní nechápavý pohled proceděný skrze brýle se mění v těkavý skluz doprovázený zakroucením hlavy, avšak dříve, než Martin přizná, že ji nechal v učebně, ví už Pavel, na čem je a startuje z autobusu. Martin vzápětí za ním. Darina právě začala opakovat výklad o tom, jak to bude zítra ráno s našimi igelitovými pytli, v kolik hodin pojedeme na start, co budeme před startem dělat atd. Skončila svůj výklad napomenutím, že dnes bychom měli zhasnout nejpozději v devět hodin večer a pozdními příchody z večírku bychom neměli rušit ostatní (někteří chrti z řad Pražáků si patrně stěžovali). Použila s gustem slovo, které až do seznámení s námi neznala, které se jí však velmi zalíbilo. Její příkaz zněl: "Žádné večírkování!" Do této situace se vrátili Pavel s Martinem, udýchaní, ale spokojení. Žehlička byla ještě v učebně.

Netrvalo dlouho a Martin zapředl hloubavý hovor na téma osudu našich igelitových pytlů, našeho příchodu na start, našeho konání před startem atd. a že bychom měli jít dnes včas spát. Trochu nechápavě vnímal naše veselí, a tak jsme ho v tom nenechali. Přece jen je to vážený člen společnosti. Kdybych však měl použít jeho oblíbeného hesla "všechno je v nohách", musel bych dodat: "někdy".

pokračování...