Zimní přejezd Jeseníků 2005
Třetí den bývá logicky den odpočinkový. Proto jsme si naplánovali lehkou asi třicetikilometrovou vyjížďku na Návrší a na Paprsek. Bylo zima, pod mrakem a sněžilo. Stopa byla výjimečně dobrá, byť poněkud pomalá.
Jediným zpestřením pěkného výletu (kromě dobrůtek na Navrší a Paprsku) byla moje a Jardova kreace na šlepru. Už na startu jsem vedl s Jardou nezávaznou konverzaci na téma "málokdy se mnou někdo vyjede až nahoru", ale co se dělo pak ho určitě překvapilo. Zpočátku to ještě nevypadalo nijak kriticky. Teprve až se trasa dostala trochu na svah se začaly dít věci. Nejprve jsme si vzájemně přišlápli vnitřní lyži a výsledek se dostavil. Oba dva jsme měli utkvělý pocit, že neudržíme balanc a každý tahal toho druhého na svou stranu seč mohl. Chvíli jel na jedné noze Jarda, pak zase já. Kotva si všimla, že se jí moc nevěnujeme, a vycítila svoji příležitost. Matně si vzpomínám, že jednu chvíli mě držela za lýtko, aby se nakonec zahákla Jardovi za batoh. Předtím ovšem Jarda provedl do té doby nevídaný trik a pomocí telemarku mě zázračně objel. Tak se stalo, že se nám vrátila stabilita, ovšem nohy jsme měli nepochopitelně propletené. Mě se jelo celkem dobře, zato Jarda s kotvou v batohu spokojen nebyl a viditelně zaostával. Bojoval, ale kotva jedna drzá měla stejně navrch. Na rozdíl od Honzy, který raději sjezdovku vyšel pěšky, jsme do chaty na Návrší přišli oba strhaní jak burlaci na Volze. Nebýt granátu obranného, který nás přece je trochu zvláčnil, tak nevím, zda bychom mohli pokračovat.
Cesta na Paprsek byla skutečně pěkná. Palačinky a po nich za soumraku sjezd loukami v krásném hlubokém sněhu.
Ne všichni se měli tak dobře jako my. Danuška s Přemkem se přesvědčili, jak nebezpečné mohou být v jejich věku návštěvy restaurací. Danuška z jedné nevyšla rovně ani na třetí pokus a Přema musel dělat sanitku. (Tentokrát to ale výjimečně nebylo přemírou kvašených nápojů, ale skříplou plotýnkou. Pracovní neschopnost stále trvá, Dana se chystá podat žalobu na výrobce hospodských větráků.)
| fotky |