Jeseniky2006

Jestliže vloni jsme při přejezdu zažili celou škálu povětrnostních jevů, jak se na hory ostatně sluší a patří, letos bylo počasí naprosto fádní. No řekněte, není-li to jednotvárné: slunko pálí, azuro bez mráčků, vítr skoro nefouká, nahoře inverze, ale přesto decentní mráz, aby prašan neměkl. Takhle přivítaly Jeseníky jubilejní třicátý ročník přejezdu, pořádaného lanškrounskými turisty. Tak se stalo, že i přejezd byl poněkud monotónní. Žádné omrzliny, nikdo se neztratil ani nepolámal (tady mluvím za brněnskou sekci) a i záda kupodivu nějak vydržela. Ani absence servismanů nevadila - i bez nich jel modrý swix tak, že zbylo spousta času na občerstvování.

Brněnská sekce opět prořídla. Danče se asi zalíbilo v práci a nechtěla si nejspíš zase udělat delší prázdniny jako loni. Takže nás bylo, když nepočítám mlaďochy, šest.

Jelo se opět postaru ze Skřítku na Petráky, Švycárnu a dolů k Pelikánovi, odtud na sedlo, Keprník, Šerák, Ramzová, Paprsek, Staré Město, Stříbrnice, Návrší, Kralický Sněžník, Podlesí. Údajně 110 km to mělo být, ale protože jsme nebloudili, tak můj odhad je střízlivějších 90 km.

Rychlý sníh, skoro bezvětří a dobrá stopa na hřebeni - takové podmínky tady nikdo nepamatoval. Místo potácení po zledovatělých plotnách jsme klouzali po hřebeni a jedné, co nás brzdilo, byla potřeba to všechno vyfotit. Na Jelení studánce jsme byli zbytečně brzo. Uvnitř bylo chladněji něž venku na slunku a ti méně otužilí se museli zahalit, ale brzo je to přešlo, neboť potřeba konzumace zvítězila na módou. Ostatní to řešili příslušným zvláčňovadlem a dopingem, který je jinak využíván zlými kapitalisty ze Slovenska k zvýšení produktivity práce v jednom nejmenovaném brněnském podniku a tím dalšímu vykořisťování jejich zaměstnanců.

Na Petrákách foukalo jako vždy, ale sjezd k Ovčárně v hlubokém sněhu jsme si mohli zase jednou vychutnat. Po intermezzu s matematicky nadaným servírem na Barborce jsme raději rychle ujeli na přeplněnou, ale nakonec docela útulnou Švycárnu . Okny jsme se kochali zapadajícím sluncem a nastavovali mu ošlehané tváře, přitom jsme ovšem stačili doplňovat chybějící minerály.

V podvečer jsme se vydali na dlouhý sjezd temným lesem k Pelikánovi na večeři, kterou nám uchystal Jaroušek, dobrá duše přejezdu. Večírek se nekonal, šetřili jsme síly na Staré město.

Ráno na Sedle opět azuro a mráz. Sjezd traversem Červené hory byl bez problémů a nabízel krásné výhledy, které jsem tady nikdy předtím nezažil. Na vrchol Keprníku jsem vylezl dokonce úplně poprvé. Bylo vidět až na Sněžku. Ani sjezd z Keprníku nebyl tentokrát nijak adrenalinový.

Ze Šeráku jsme po nezbytném zvláčnění svalů (keprníci se jako obvykle osvědčily) vyrazili na Paprsek. Do večera moc času nezbývalo a ti, kteří si nenabili baterky do čelovek, pili svá piva poněkud nervózněji. Sjezd pláněmi byl jako obvykle zpestřován hlubokými krátery po těch, kteří zapomněli denní heslo a své lyže neuřídili.

Jarda připravuje past na opozdilé nebo jen zapomněl heslo dne?

Po cestě setmělým lesem

Já jsem záchranného tygra hodil až úplně dole u silnice, kde si jeden chlapík odskočil za sněhovou bariéru s rozsvícenou čelovkou na hlavě. V domnění, že mě navádí na silnici, jsem to namířil k němu přímo do bariéry.

Večer se opět vyznamenal Jaroušek. Ve Starém Městě na nás čekala nejen vydatná, ale přímo výborná večeře a tradiční večírek.

Ráno jsme byly překvapení dvacetistupňovým mrazem a opět vymetenou oblohou. Naštěstí inverze zafungovala a již kousek nad Starým Městem bylo docela příjemně. Na chatě Na návrší už teploměr ukazoval hodně nad nulou. Nenechali jsme nic náhodě a místo vdolečků, které zase neměli, jsme vyzkoušeli nový nápoj - šedý vlk se to jmenovalo. Bylo to dobré a bylo toho dost. Pak už nás čekala jen příjemná stopa na traverzu a sjezd po loukách do hospody v Podlesí, domácí obrklobásy a pivenko a autobus domů. Na shledanou za rok a -