Praktické detaily

Celý špás vyšel asi na 1200 €. Náklady počítám v eurech, protože korunové položky byly vcelku zanedbatelné.

Veškeré informace praktického charakteru jsem získal na Internetu (adres byla spousta, kdo umí googlovat, nemá problém) a v průvodci Provencí, který byl vcelku dost užitečný na cestě (zkuste si vzít s sebou Internet!). Podrobnou automapu 1:200 000 jsem si vypůjčil v Brně, rozhodně byla zapotřebí. Značení silnic je relativně logické a dobré, jen je třeba logiku pochopit. Skoro všechny větší křižovatky jsou kruhové objezdy, takže přinejhorším se objelo vícekrát, než se navigátor rozhodl pro správnou (obvykle) variantu. Víc než tři okruhy jsme nepotřebovali.

Velmi příhodná byla volba termínu na začátku října. I ty nejfrekventovanější turistické atrakce jsou  v tuto dobu skoro opuštěné, místní obyvatelé se vrací zpět do svých hospůdek, posedávají v parcích a na jindy přecpaných parkovištích  hrají zase petangue. Také počasí, které je zde o prázdninách pro našince opravdu dost horké, je na podzim velmi příjemné. Přes den je ještě teplo, ale po setmění my, otužilí středoevropané, můžeme v pohodě popíjet venku, zatímco místní už topí v kamnech.

Jeli jsme autem, najeli jsme 4500 km. Cesta podle Michelina trvala asi 16 hodin, raději jsme to ovšem nehrotili a přespali u hranic v Německu ve Schwarzwaldu. I tak to bylo dlouhé, ale alespoň jsme nebyli zdevastovaní. Bohužel v říjnu už je dost riskantní jet přes průsmyky ve Švycarsku na letních gumách, jinak by to bylo velmi příjemné zpestření cesty. Po předešlých zkušenostech z Grimselpassu, který byl zasněžen už na začátku září, jsme se však Alpám raději vyhnuli.

Benzín ve Francii byl dražší, než se uvádělo na stránkách autoklubu, ale vcelku jsme dodrželi rozpočet. Kola jsme měli v autě rozložená (sedadla zůstala v Brně), což bylo výborné při dlouhých přejezdech po dálnici. Dnes bych si dovnitř přibalil i nosič, abych mohl složit kola ve Francii jen jednou a pak je vozit na střeše. Jeli jsme jednu cestu přes Rakousko (Salcburk, Mnichov, Mulhouse), abychom se vyhnuli zácpám v Praze, zpět pak klasickou trasou přes Norimberk na Prahu. Vyšlo to asi nastejno. Ve Francii jsme moc po dálnicích nejezdili. Jednak to stojí pár peněz, ale hlavně člověk přichází o spoustu pěkných míst. Snažili jsme se proto  co nejvíc cestovat po vedlejších silnicích. Pouze před velkými městy jsme na dálnici najeli a po průjezdu z ní zase sjeli.

Nejlepší by určitě bylo pohybovat se pěšky nebo ještě lépe na kole. Přestože kola jsme nakonec do Felicie nabalili, stejně jsme se přemísťovali hlavně autem. Zuzce dělalo potíž uvézt sebe, mně zase všechny objektivy a jiné potřeby. Provence je velice hornatá a vyžaduje dobrou kondici. Auto ovšem bylo na překážku plnění základního strategického plánu této cesty - každý den sníst kus sýra a zapít místním vínem, neboť už ani ve Francii se nesmí při řízení popíjet. Tak se stalo, že večeře byly velmi jednoduché - sýr, bageta a víno. Strategický záměr se však podařilo bez výjimky splnit a kdo něco tuší o sortimentu francouzských sýrů a vín, potvrdí, že o jednotvárnosti nemůže být řeč.

Co se týká proviantu, kromě balíku minerálek a řízků na cestu jsme se stravovali z místních zdrojů. Těch pár konzerv, které Zuzka nabalila pro případ ztroskotání, jsme s výjimkou vrcholových kompotů přivezli zase zpět. Doba paštikové turistiky je, doufám, už za námi.

Trasu jsem dopředu neplánoval, snad jen hlavní body jsem si vypsal podle internetu a podle knížek - třeba Horníček, Jak hledat slunce. Protože  jsme neměli pevnou trasu, nerezervoval jsem dopředu ubytování, i když by to asi nebyl přes internet problém. Nocovali jsme v penziónech, neboť stanovat v kempech mi Zuzka neodsouhlasila (některé už byly zavřené, ale řada fungovala. Po sezóně nebylo nikde obsazeno, ceny se pohybovaly od 42 do 65 € za pokoj pro dva se snídaní. Určitě by se dalo najít ubytování levnější, ale nechtělo se nám mařit čas hledáním.

Francouzi používají stejné zásuvky jako my, takže s varnou konvicí na čaj nebyl problém. Ostatně víno bylo lepší. Nakupovali jsme ho nejčastěji v místních obchůdcích. Pozor, v pondělí je všechno zavřeno, koupit se dají jen bagety.

Pro ty, které zajímá fotografování: Zuzka fotila Canonem A80. Celkem 750 MB na kartách bylo zaplněno dost brzo a museli jsme večer promazávat. Většina fotek byla v maximální kvalitě, jen na konci jsme museli slevit kvůli zaplnění karet. Já jsem fotil na film, převážně na diáky Fuji Provia 100F, čb na TMax 400. Měl jsem Nikon F70 s objektivy 18-35, 35-70, 105, 200 a 400 mm, polarizační filtr, přechodový 2 ND, stativ. Podzimní doba je dobrá také proto, že slunko je celý den poměrně nízko a světlo není tak tvrdé, jako v létě. V úzkých uličkách městeček je naopak nejlépe fotit v poledne, jinak je tam stín. I tak jsou ale kontrasty moc velké pro digitál i inverzi.