předešlá strana

začátek

Všechno má svůj konec

Ráno je krásné svítání. Vstáváme brzy a abychom se nezdržovali, vyjíždíme bez snídaně a jíme až na dálnici. Po skoro čtrnácti dnech stravování bagetami, kozím sýrem a hrozny v přírodě nebo na verandách pensiónků je sterilní prostředí fast foodu poněkud šokující. Míříme na Grenoble, protože chceme místo po nudné dálnici jet přes Alpy nebo alespoň okolo nich. Je však zataženo a chvílemi prší. Cestou ještě několikrát bloudíme, nejvíce v Annecy, to jedeme i kus zase zpátky, a v pak hlavně Ženevě, která se nám z auta zdá mimořádně hnusná.

Cesta ze Ženevy na Gex byla už zase pěkná, les, mlhy a podzimní barvy. Zajímavé bylo sledovat ráz krajiny a taky vesnic během cesty z poněkud rozevláté Provence na sever do hor a do pedantského Švýcarska. Francká jura byla opět krásná, večer se mraky rozehnaly a chvílemi bylo pěkné světlo.

U Bresanconu se vracíme na dálnici s tím, že se vyspíme v prvním motelu, na který narazíme. Bylo ale obsazeno a další motel už k hranicím nebyl nebo jsme ho v naší rychlosti minuli. Sjíždět do nějakého města v noci se nám nechtělo a tak jsme jeli dál. Za hranicemi jsme pozdě večer zapadli do McDonalda na kávu a jídlo. Jídlo hrůza jako obvykle a ani kávu neměli, sedělo tu jen pár partiček hlučných výrostků.

Naštěstí nám u pumpy dokázali poradit, kde je nablízku hotel. Konečně někdo umí jinou řeč než franštinu. V jedenáct jsme v posteli a protože se mi nechce ještě spát, dívám se na detektivku. Východoněmeckou a dokonale strašnou - major Zeman je proti tomu velké umění. Taky to zde nemají s komunistickou minulostí asi zrovna lehké. Hlavně ti západnější Němci, když se musí na takové skvosty dívat, naštěstí jen v televizi.

Ráno si dáváme pořádnou německou snídani, už žádné marmelády, ale salám, uzené a vůbec věci nezdravé a tudíž dobré. Vyrážíme po dálnici směr Norimberk k domovu. Cesta ubíhá pomalu, dálnice jsou plné kamionů, ale podle plánu jsme po poledni na hranicích a v Česku. Ještě jedno zakufrování, ale o tom raději mlčím, Z. nemá ráda, když mluvím o jejích orientačních schopnostech. Skutečnost, že z Rozvadova jsme za chvíli byli v Klatovech a směřovali do Bavorska... no nechme toho.

Do Brna jsme nakonec dojeli. Čekala nás zde výborná večeře, kterou připravila naše ratolest, měkká postýlka a budík, aby nás druhý den vzbudil pěkně do práce.

Epilog

Takže, jaké to bylo? Nejprve, ještě plný dojmů, jsem se snažil vykládat o tomhle i onom, ale teď už to nadšení vyprchalo a mohu si tuto otázku položit znovu, když se probírám tím tisícem fotek, které jsme se Zuzkou udělali a které pomáhají oživit moji paměť. Splnila se očekávání, s nimiž jsme odjížděli? Myslím, že ano. Vína jsme popili v míře přiměřené. Bylo dobré? Velmi, neboť bylo vypito ve správnou chvíli na příhodném místě a v dobré pohodě. A sýry? Znamenité, říkám. A viděli jste ten... ptají se. Tož neviděli jsme vše a mnoho souvislostí nám jistě uniklo. Nebyli jsme u pomníku tohoto ani v rodné chaloupce onoho, dokonce ani v muzeu tam toho velikána jsme nebyli a onen palác jsme minuli. Ale nejeli jsme do Provence, abych si ověřili, že turistický průvodce si nevymýšlí. Chtěli jsme poznat ducha toho kraje.  A zda jsme ho našli? Naštěstí ne! Naštěstí ne, i když jsme ho začínali tušit. Neboť Provence není hora, kterou lze zdolat a odškrtnout si ji jako dobytou. A tak nám každý závan vůně levandule připomene, že Provence pro nás určitě má ještě mnohá krásná místa, mnoho vůní, mnoho vín i sýrů neochutnaných, které na nás trpělivě čekají.

další strana

nahoru