předešlá strana |
 |
 |
 |
 začátek |
Dnes je
náš poslední den v Provence,
zítra nás už čeká cesta domů. Jsme teď v oblasti Luberon, kde je nejen skvělé
víno, ale také spousta turistických zajímavostí a vůbec je zde docela hezky.
Krajina je hornatá, přímo z okna vidíme pás skalních
bradel, v nichž sídlí
nějací velcí draví ptáci, kvůli nimž je celá oblast přísně chráněná. Vršky jsou
pokryty lesem, je tu hodně vinic a taky se zde pěstuje levandule.
Ráno je zataženo a celkem chladno. Snídáme na terase - jen čtyři druhy marmelády, ale navíc výborný levandulový med. Levandule je tu ostatně ve všem, v mýdle, medu, ložnici i v koupelně. Protože je zataženo, nespěcháme. Chceme se vrátit do Gordés, ale cestou zastavujeme ještě v museu levandule. Zajímavé, vlastně to je museum destilačních přístrojů. Některé jsou universální, na jaře na levanduli a na podzim na švestky a podobné radosti. V místním voňavém obchodě se Z. zdržela zbytečně dlouho, ale máme pár dalších dárků.
 |
Gordes je opevněná vesnička ve středověkém slohu, která se stala oblíbenou lokalitou zbohatlíků a celebrit všeho druhu. Nejkrásnější je zdálky, bohužel nesvítí slunko. Proto ji jen projíždíme autem, neboť je tu hodně turistů, kteří doufají, že uvidí asi Bruce Willise. Neviděli a i mě viděli jen někteří a krátce. Samotná vesnice je malebná, ale působí trochu uměle. Všechny stavby musí být postaveny v originálním stylu a zvenku musí ve zdech být použity originální kameny z místních lomů. To je velmi nákladné a někdy vypadá renovovaný dům jak filmová dekorace. Taky tu jsou k vidění takové jakoby kamenné úly nebo lépe kamenná iglů, napodobující nejstarší stavební styl.
|
|
Pod Gordes je staré cisterciácké opatství, Abbaye de Senenque. Sjíždíme k němu serpentinami, začíná drobně poprchávat. V pošmourném počasí vypadá opatství skutečně starobyle a ponuře. Před starými budovami jsou záhony levandule, která je ovšem už sklizená. Aspoň nemůžeme pořídit hrůzně kýčovité fotky, jaké jsem odsud viděl na internetu od jistého Američana.
|
 |
V začínajícím dešti pokračujeme k posledními cíli této akce, k Pont du Gard. Cesta vede přes Avignon, už se zde ale nechceme zastavovat. Zuzka usilovně naviguje a za chvíli jsme ve středu pěší zóny. Kupodivu jsou tady všechny, i ty nejužší, uličky průjezdné, takže se přece jen nakonec dostáváme bludištěm jednosměrek ven. Avignon mohl být zajímavý, ale to bych nesměl zrovna šoférovat. Snad příště.
Samotný Pont du Gard je atrakce první třídy a je i podle toho vybaven. Rozsáhlá parkoviště s elektronickými závorami jsou však naštěstí poloprázdná a je tu jen pár autobusů. Navíc se zlepšilo počasí, opět vysvitlo slunko a most (přesněji akvadukt) je docela fotogenický. Teď odpoledne je nejlepší přes něj vůbec nechodit a podívat se na něj z druhé strany, od řeky. Stavba je to impozantní a zároveň je to skvělá ukázka toho, jak se může rozum krutě mýlit a co takový omyl stojí. Podle mě tento akvadukt není jen dokladem stavitelských schopností Římanů, ale i monumentem jejich zaostalosti co přírodních věd týká. Vždyť jednoduchá štola prokopaná pod řekou by udělala stejnou službu, když už by nezvládli potrubí.
Serge nám ještě doporučoval podívat se do městečka Uzes, které je podle něj typickou ukázkou místního koloritu a není zdevastováno turistickým ruchem jako tolik jiných. Jen jsme ho ale projeli, protože byl už skoro večer a bylo nutno hledat nocleh. Po setmění se už pension hledá fakt blbě. Nakonec jsme skončili v hotelu, který se nám nelíbil a nadto byl zbytečně drahý. Postel pérovala tak, že když si hodila Z. nohu přes nohu, dostával jsem mořskou nemoc. Naštěstí to byla poslední noc ve Francii a nadto jsme se vybavili sýrem Bleu Breese, hrozny, bagetou a dobrým, i když dražším červeným ze známé oblasti Medoc. Ale za ty peníze opravdu stálo.
 další strana |
nahoru |
|
|
|
