 Symfonický orchestr brněnské konzervatoře, dirigent Stanislav Kummer |
 Svítání fotím rád. To přichází přirozeně s věkem. Na stará kolena člověk už nemůže dospat, venku
je klid a nikdo nikde. K tomu ranní mlhy, jinovatka a mráz, přitom
nefouká - ideální chvilka k opuštění vyhřáté postele a promáčení bot v studené
ranní rose.Není ovšem svítání jako Svítání. S tím posledním mám jisté problémy. Nějak se nedaří. Když už je dost světla k pořízení ostré fotky, muzikanti se rychle schovají za mikrofony, takže jim kouká jen jedno oko a to mají pro jistotu zavřené. Obvykle však dost světla není a blýskat během koncertu, který si diváci lační hudebního zážitku pěkně zaplatili, mi příjde ještě neslušnější než telefonovat. Nemluvě o tom, že když jsem zkusil zaimprovizovat s bleskem a nesvítit přitom ani kapele, ani publiku do očí, byly výsledky nevalné. A navíc mi tehdy došly baterky. |
 Před loňskými Vánocemi při koncertu na Svoboďáku bylo světla dost, publikum natěšené a já taky. Konečně budou pěkné barevné efekty ve Zdeňkových kudrnách. No, skoro nebyly. Foťák se rozhodl, že sto tisíc obrázků už by mu mohlo stačit. Další exponoval jen po poníženém doprošování. Jedině pak milostivě udělal ještě pár fotek a zaslouženě putovat do servisu.  Letos to při stejném
koncertu vypadalo slibně. Nesněžilo, nefoukalo, diváků byly davy a
foťák už zase cvakal osm za vteřinu. Mělo to jen jednu vadu, zato
podstatnou - světlo. Ne, že by ho chlapci pořadatelé nezapojili. To zas
jo. Třeba i dobře svítilo na dětský sbor, který dělal předskokana
Svítání. Dokonce svítilo přímo skvěle na hnusné plynové teplomety, ovšem kapele
se vyhýbalo jak čert kříži. Vždycky jsem si myslel, že světlo se šíří
přímočaře. Ale tohle světlo zjevně trpělo neznalostí fyziky, postavilo si hlavu a zejména Kláře se vyhýbalo ostrými
oblouky, aby se další zatáčkou mohlo vrátit na nějaký kus hnusného
chromu a vypálit do foťáku díru.
|
Koncert Svítání symfonické byl událostí sezóny. Po sřívějších
zkušenostech jsem nechtěl nechat nic náhodě. Když jsem přišel do
divadla, připadal jsem si jako šerpa, zaskakující i za tři své kolegy.
Doma jsem si vše promyslel a na každý záběr si připravil potřebný
objektiv: na celý orchestr široký, na obličeje hudebníků v uměleckém
vytržení teleobjektiv a na kapkami potu zbrocené čelo dirigenta makro a
blesk s barevným filtrem. No prostě krámů jsem měl požehnaně a dokonce
jsem ani nic nezapomněl. Už to mi mělo být pozdezřelé. Dráteníci položili kilometry kabelů, i přes zdržení byli v klidu a věnovali se budování lesa mikrofonů. To jsem mohl fotky kapely rovnou udělat v trnkovém křoví, tam by byla vidět lépe. Dorazil jsem o
hodinu po plánovaném začátku v domnění, že určitě nic neprošvihnu. Zjevně si to
mysleli i ostatní, protože jsem byl mezi prvními. Jen kapela, která v té době
měla už mít nazvučeno, posedávala lehce nervózní v baru a čekala, až
dráteníci natáhnou poslední kilometr kabelů. Maně jsem vzpomenul na
Čapkovo popisování divadelních zvyků, hodil se do klidu a sledoval hemžení. Překvapení mi
přichystala až slečna režisérka. Striktně zamítla mé pokusy nasvítit si
scénu blesky s tím, že bude celou generálku točit průběžně na čtyři
kamery. Naštěstí plán B byl připravený a světelná skla v pohotovosti.
 Manažérka, zvyklá na strojový harmonogram logistiky nebožtíků, začíná být mírně neklidná Nejprve došla trpělivost dirigentovi, který elektriku nepotřeboval a začal zkoušet s orchestrem. Byla by to ideální chvilka na fotografování detailů, kdyby ovšem někdo rozsvítil reflektory. Zůstal jsem proto v klidu a obdivoval jsem, jaké manipulace dokáže dirigent s orchestrem provádět. Fakt hustý. A do toho hraní si harfenistka klidně ladila svých tisíc strun pěkně od nejdelších až po ty úplně zakrslé. Jako kdyby je potřebovala fakt všechny. A navíc s ní a harfou ještě pořád šibovali televizáci, protože jim harfa zakrývala pořádný kus orchestru anebo zase lezla z obrazu. Orchestr dostal konečně pauzu a mohlo se začít zkoušet zvučení kapely. To pro mě znamenalo další šok - když zkoušeli mikráky, každý zpíval něco úplně jiného - že se jim ty party nepletou při koncertu, to mi tedy rozum nebere. Konečně bylo vše nazvučeno, kabely rozsukovány a generálka mohla vypuknout. Ale nevypukla - čekalo se na osvětlovače. A ten nešel, neb držel přestávku. Nakonec se uráčil a začalo se svítit. Nechápu, proč zrovna místní osvětlovač musí být zelený aktivista a přítel ledních medvědů. Maník, který se evidentně bojí globálního oteplení i v zimě, už žádné další světla totiž nerozsvítil, zato zhqasnul hlediště. To, co jsem já považoval za tmu, považoval on za ekologickou variantu sluncem zalité pláže. Není ovšem vyloučeno, že si jen zapomněl doma černé brýle. Tím však patálie se světlem zdaleka nekončily. Televize začala být kreativní a vymyslela si, že kromě poměrně bílého světla bude orchestr bombardovat barevnými štychy, které se budou mezi skladbami měnit. Zdálo se to jako celkem milý nápad a pro pomalé kamery televize snad také docela fugoval. Nejmodernější technika využívající, jak jinak, úsporné a gloobálně ekologické LED reflektory s regulovanou barvou, totiž vytvářela na fotkách, které mají expozice v řádu milisekund, nehledané a nepředvídatelné barevné kombinace. Ruleta v Monte Carlu je proti tomu neumělý pokus o hazard. Barvy se neměnily jen od obrázku k obrázku, ony se dokázaly změnit i v průběhu expozice, takže půlka snímku byla červená a druhá modrá. |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
a zčervenat jen proto, aby mohla chytnout posmrtnou cyanózu. Myslím, že by se jí z nabízených barevných kombinací nelíbila ani jedna.
 Umělecké
nasvícení spolu s lesem mikrofonů
a notových pultíků, jejichž světlo hravě překonává reflektory divadla,
neznamenaly jediné potíže. Tak třeba harfu šlo vyfotit snadno, totiž ze
štaflí. Jenže štafle nebyly, zato Zdenda zdatně podporoval kameramany,
aby harfenistku ukryli nejen před světem, ale hlavně přede mnou, a
trpělivě strkal krk kytary rovnou do jediného úhlu, z něhož jsem mohl
kousek harfy zahlédnout.
 
 Klára: "..jak ta
slova sakra
jsou...
...tak házej, HÁZEJ...
...bezva, už jsem se chytla... ...
ale že jsem to zvládla, ne?
|
konečně bylo nasvíceno, nazvučeno i naladěno a kapela i orchestr spustily na ostro. S jakou vervou a radostí všichni hráli, to tedy byl zážitek. Ale to už se musíte mrknout na další fotky  tadynebo ještě lépe můžete pořídit DVD se kompletním záznamem koncertu na adrese www.svitani.com  |
