Vera60

Napřed suchá fakta, ale ta stejně každý zná. Věruška slavila své dosud nedožité šedesátiny u Radima v hájovně, posazené v krásném koutu Vysočiny. Samotná hájovna by stála za delší povídání, protože je doslova napěchována spoustou vzpomínek na časy staré, slavné a zašlé. Nicméně to nebylo na pořadu dne. Na pořadu bylo prasátko a bečka, poté (nikoliv zrovna v tomto pořadí) také utopenci pojatí nikoliv modře, ale trojbarevně, polívka ze tří slepic (o barvě se nic neříká), rohlíčky ořechové, táč rybízový, dort-pusinka, šámpáňo bez jahod - když ty dozrály, nebylo už zase žádné šampáňo - a spousta dalších dobrůtek, které jsem pojedl a na něž si právě nemohu vzpomenout.

Kultura byla zajištěn známou skupinou Vesele É - dalšího komentáře netřeba, snad jen to, že konečně se naučili správně konce a Vrchní Konečník byl velmi spokojen po celou produkci.

Oslava měla několik zlatých hřebů. Prvním byla brána, nahrazující dvéře a z ních plynoucí dvéřovku. Myslím, že obrázek říká vše. Nerad to říkám, ale musím - někteří šli více než jen třikrát.

Bombou číslo jedna bylo duo P.M.S. Námět sice nebyl právě nový, zápletka spíše plytká, ale to provedení! Nejenže kostýmy byly velmi zdařilé a vhodné i pro malé diváky, ale dialogy plynuly ve verších a herci se tak dokonale vžili do svých rolí, že jsme měli o vlka skutečně strach, neb jsme čekali, jak bude vlk Karkulku hltat a myslivec jej párat.

Vlk ovšem nakonec Karkulku nesežral a taky chyběl myslivec (kameny do břicha by se našly!). Tím pádem se nekonal ani happyend - ale možná, že jsem jen ve všeobecném smíchu nějak ztratil pointu. Akorát vím, že v košíčku byl dort a nedal se jíst.

Největšímu ohlasu se těšilo vystoupení, které bych nazval baladickou feérií, kdybych věděl, co to slovo znamená, s velmi nejasným tématem, ale dokonalým až naturalistickým provedením, přestože kostýmy byly spíše symbolické.

Myšlenkový základ byl položen v baladě o Bílovické Věře, zkomponované jistým Ježkem na text Jiřího S. I výprava byla moderně minimalistická, což ponechávalo zaujatým divákům prostor pro fantazii. Jen Karel, jak již bývá jeho dobrým zvykem, vzal svoji roli batolete skutečně doslava a již v předstihu si nechal vytrhat všechny zuby a ostříhat vlasy. Malá chybka se mu sice vloudila (viz obrázek), ovšem úsilí, s jakým sosal rum z láhve, bylo příkladné. Taky u toho cosi pokřikoval, rozumět mu ale pohříchu nebylo, protože strašně šišlal.

Porodní babice D. se právě snaží přivést na svět nemluvně Radima. Proč jí u toho Jana asistuje jasné není, přesto se však zamýšlené po jistém cloumání podařilo. Byl to opravdu těžký porod. Ke cti batolat budiž podotknuto, že všechny pleny byly vráceny nepoužité.

Náš aviatik předvedl na počest oslavenkyně vzlet montgolfiery, která se ladně vznesla na les. Chvíli jsme ještě doufali, že se na obzoru objeví rudá záře požáru, ale atrakce pokračování neměla.

Speciální nafukovací cyklosedlo zabraňující otlakům zadku - provedení dámské, plně funkční a vybavené podrobným navodem včetně toho, jak si počínat v extrémních situacích naprosté extáze.

Ministryně pusinek snad jiný dort dostat ani nemohla

Když žena cítí potřebu vyjádřit své city baletní kreací,
tyč si vždycky najde

Pak se spustil dlouho očekávaný déšť, který nás zahnal do stodoly. Kapela byla nucena vlézt do stáje a takto oddělena od davu vyhrávala co jí síly stačily, dokud nedošly. O tom já ovšem již nic nevím, mně síly došly o dost dříve a odebral jsem se otestovat můj žďárák do promočeného lesa. Ke cti pana Rakoncaje budiž řečeno, že dovnitř voda netekla. Akorát nebylo moc příjemné cítit každou kapku přes silon na ksichtě. Ještě že nepadaly šišky, to bych už nazaspal.

Ráno mě sice trochu tlačily dva hořčáky, které pode mnou přes noc v lese vyrostly, ale slepičí vývar to všechno spravil a i pršet skoro přestalo.

Po jistém váhání a čekání, než se všichni probudí, a rozhodování, zda kolmo či pěšmo, jsme se vydali na pochod do hospůdky ve Veselíčku. Místo jednoho piva jsme tam nakonec zůstali na několik piv a veselých tácků, neboť to byla hospůdka kouzelná. Pivo s obláčkem za 15 bylo zázrak sámo o sobě. A to nemluvím o paní inženýrce výčepní anebo puldruha století starém orchestrionu, kterému Přema and his boys konkurovali jen s nejvyšší námahou.

Ať už hudbu vyluzoval stroj či kapela, naše dámy nezahálely.

Tak se stalo, že cesta zpět byla veselá a zavedla nás ještě do Jámy, kde byla další restaurace, svatba a tím pádem i svatební polévka. Logistika však nebyla zrovna jednoduchá. Úplně na začátku Radim odjel komusi na kole na chalupu, což cyklisty vedlo ke hře škatule, škatule hejbejte se.

Nato se Pepuška rozhodl, že půjde zkratkou, pak že nepůjde vůbec a odložil se na louku. Naštěstí se našla zachránkyně a přivedla ho k rozumu i zpět na správnou cestu. Mezitím ale zahaprovali další poutníci a odmítali pokračovat. No nakonec jsme do Jam dorazili.

To smítko v louce, to je Pepa

Zachránkyně vyráží s rozverností neukojené maturantky, Pepa tuší průšvih

Maturantka zůstala naukojená, ale Pepa se raději dobrovolně vrátil do lůna (kolektivu)

... který se mezitím poněkud rozložil po asfaltu

Přesto se nakonec podařilo kýžené osvěžovny dosáhnout, seznámit se s nevěstou ...

... i s její šikovnou družičkou, která nám tak pěkně zpívala.

Večer měl celkově unavený Jiřoušek tu smůlu, že se po všech náročných peripetiích a radostích toho perného dne nakonec zapletl do diskuse se mnou, což, jak známo, nic příjemného není, ale chytil se a neunikl. Sice jsem se mu už omluvil, ale raději to činím znovu - využít indispozice kamaráda bylo nízké a nečestné (ale na druhé straně poučné a zajímavé, za což se patří poděkovat).

Druhý den ráno se vyhlásila poušť a nastalo dojídání a hotovení se k odjezdu. Taková rána nebývají moc veselá, tož dost o nich. Chybí dodat jediné - byla to bezva oslava, Věrušce i Milenovi budiž vzdán hold a díky a zapomenout se nesmí ani na hostitele Radima, který naši hordu snášel se stoickým klidem.