Objektivy a jejich použití

Když jsem si přečetl  článek Mika Johnstona  USES AND APPLICATIONS OF 35mm LENSES publikovaný na Luminous Landscape v srpnu 2004, byl jsem poněkud překvapený, protože podobný (no, určitě méně vtipný) text jsem už delší dobu chystal a Mike mě předběhl. Na druhé straně mě potěšilo, že jsme se v mnohém shodli. Proto jsem svůj původní text poněkud přepracoval a zbyl z něj vlastně úvod, který je určen nováčkům a vlastní text dostal formu poznámek k Mikovu článku. Šipky odkazují na příslušné místo původního textu M.J. (Mike pracoval dlouhou dobu jako redaktor amerických fotografických časopisů).

UPDATE (2008)  Počáteční období fascinace digitální technikou již pominulo a byly vyvráceny mnohé mylné představy a utichly diskuse digitál x film. Pro menší digitální snímače, vyznačujících se crop-faktorem 1,5x (podle nomenklatury Nikonu budu mluvit o velikosti  DX, často označovanou také jako APS-C, na rozdíl od full frame čili FF nebo FX u Nikonů) bylo nutno dodat na trh i nové objektivy. Překvapilo mě, jak kvalitní - tedy opticky - tyto nové objektivy jsou, a to i v případě, že se nejedná přímo o profi kategorii.

Možná je to tím, že je kladen větší důraz na optické rozlišení, protože kontrast lze dohnat elektronicky v Photoshopu, stejně jako je možno korigovat chromatickou vadu. V každém případě lze čekat v této oblasti další vývoj, především s ohledem na podstatně vyšší rozlišení  full-frame sensorů, které výrazně předčily rozlišovací schopnost filmů a tím vyvolávají  potřebu o řád lepší optiky, přizpůsobené specifickým vlastnostem digitálních snímačů. Obnovu sortimentu lze sledovat už nyní - nový ultraširoký zoom 14-24mm Nikonu například. Rovněž nové tilt/shift objektivy jednoznačně signalizují průnik FX formátu do oblastí, dříve vyhrazené velkoformátovým přístrojům, za celkem příznivých podmínek ve srovnání s cenou digitálních stěn. V menší míře se týká extrémně drahých dlouhých světelných objektivů, jejichž  vysoká optická kvalita zatím novým sensorům celkem vyhovuje.

Update 2012: zdá se, že DX formát má dalšího zdatného konkurenta v MFT čili M4/3 čili micro four third, který se prosazuje u nové třídy přístrojů s EVF - elektronickými hledáčky. Crop faktor je v tomto případě 2. Profesionální přístroje nyní přešly na plný formát, který vytlačuje stále více DX formát z oblasti poloprofi přístrojů.

 

Orientovat se v současné nabídce objektivů není zrovna jednoduché - přibyly  objektivy určené pro digitální těla a zoomy vytlačují pevná skla i oblasti ultra širokoúhlých a dlouhých teleobjektivů.

Nejjednodušší je odvozovat kvalitu podle ceny objektivů. Neviditelná ruka trhu pracuje celkem spolehlivě a platí, že za více peněz více muziky. Srovnatelné výrobky od srovnatelných výrobců mají v průměru obdobnou kvalitu optiky a liší se v detailech. Na internetu se sice zveřejňují neustále testy objektivů, v nichž i levné výrobky bývají hodnoceny množstvím hvězdiček. Uvědomte si, že profesionálové mají diametrálně odlišné požadavky na rozdíl od amatérů (a od autorů testů). A pokud narazíte na termín "kresebnost", vězte, že nejspíš čtete pěkný blábol.

Co se kvality týká, první liga jsou značkoví producenti Canon - Nikon - Sony a Pentax (či jeho nástupce). (Vynechávám Olympus orientovaný na amatérský segment, přestože některé modely slovem "profi" v reklamě nabízí,  přestože v kvalitě objektivů pro své zrcadlovky kdysi vynikal.) Dobře,  ještě Leitz a Zeiss, ale ty skoro nikdo nekupuje, protože na ně nemá. Druhá liga jsou Sigma, Tamron a Tokina. No a třetí liga jsou ti zbylí - Cosina, Exacta, Vivitar, Voigtlaender, Samyang, Peleng a pár  dalších. Často není jasné, zda objektivy skutečně vyrábějí nebo jen prodávají a dnes jsou hodně na ústupu. Značkové firmy přirozeně dělají objektivy pouze s vlastním bajonetem.

Proč zrovna Sigma, Tamron a Tokina je výš nežli jiní "neznačkoví" výrobci? Tyto tři firmy vyrábějí kompletní sortiment objektivů, jejich kvalita je srovnatelná se značkovými výrobky, snaží se o vlastní vývoj a nabízejí i modely s parametry na profi úrovni. Jiná věc je, jestli se jim to daří.  Co se týká optiky, lze říci, že vcelku ano. V testech sice vycházejí o poznaní hůře, ale na finálních zvětšeninách  to poznat obvykle skoro není. Mechanické provedení je už horší - více plastu, obvykle chybí utěsnění proti vodě a prachu. Nabízejí  ultrazvukové motorky,  optickou stabilizaci i modely, jejichž parametry překračují nabídky Canonu i Nikonu, tedy vedoucího páru na trhu. Poněkud horší je to s kompatibilitou elektroniky. Objektiv už dávno nepředstavuje jen více či méně dokonalou soustavu čoček. Mechanismy autofokusu, stabilizace i expoziční automatiky jsou v podstatě složité zpětnovazební regulační obvody a jejich přesné navázání na procesor těla představuje složitý problém. Výrobci optiky, kteří nemají podrobné informace o řešení elektroniky, sice dokáží zajistit, že jejich objektivy na cizím těle fungují, ostří a měří expozici, nicméně třeba právě rychlost a přesnost autofokusu nedosahuje parametrů optimálně navržených originálních objektivů.

Je zajímavé, že hlavní výrobci Canon a Nikon nabízejí z hlediska trhu shodné výrobky (i když technické detaily  i filosofie obou těchto lídrů trhu jsou rozdílné, jak dokládají nekonečné diskuse na internetu). Např. Nikon: D4 - profi tělo zaměřené na žurnalistiku, tj. rychlé a odolné, poloprofesionální D800 zaměřená na krajinu, svatby a reklamní foto, D7000 pro náročnější amatéry a pak D3100 - levná zrcadlovka, která už má zjednodušené ovládání a postrádá některé funkce, např. neostří se staršími objektivy. S objektivy je to podobné. V zásadě existují tři kategorie: profesionální objektivy, objektivy pro náročné amatéry (zvané prosumer či poloprofi) a konečně levnější objektivy pro masovou spotřebu. 

Profi objektivy se někdy poznají už podle označení  a různých barevných kroužků - např. Canon je značí písmenem L, Nikon zlatým proužkem, Minolta G, Sigma EX apod. Další znaky: optika je vesměs vynikající, bez zjevných kompromisů, mechanické provedení robustní, jsou utěsněné proti vodě a prachu, obvykle kovové. U zoomů je pravidlem světelnost konstantní v celém rozsahu ohnisek. Používají se nízkodisperzní skla a ostatní technické vymoženosti - ultrazvukové motory, plovoucí členy aj. Jejich nevýhodou ovšem je to, že  jsou těžké, velké a drahé. Patří sem všechny světelné zoomy, extrémní teleobjektivy, superširokoúhlé objektivy a  velmi světelná pevná ohniska a také všelijaké speciální objektivy. Rovněž většina dobrých objektivů s manuálním ostřením (které dnes z hlavních výrobců zrcadlovek  vyrábí jen Nikon, Leitz a Zeiss jsou sice legendami a optická kvalita jejich objektivů je špičková)  patří do této kategorie.

Objektivy pro náročné amatéry se od profi třídy liší ve dvou hlavních znacích: především jsou mechanicky méně robustní, větší je podíl plastů. Mají často nižší světelnost, zoomy obvykle mění světelnost s ohniskovou vzdáleností. Jejich optická konstrukce bývá vynikající a dosahované parametry snesou v konečném výsledku obvykle srovnání s profitřídou nebo jsou jen nepodstatně horší. Pokud např. fotografujete krajinu, není nižší světelnost nebo menší pohotovost pevných skel na závadu a není důvod vydávat peníze za drahé (a těžké) profiobjektivy. Příhodná může být i možnost dodatečné korekce optických vad v počítači vhodným softwarem (DxO).

Naproti tomu objektivy pro masovou spotřebu jsou konstruovány především tak, aby byla splněna marketingová hlediska. Musí být  dostatečně levné, lehounké, malé a přitom znatelně lepší než objektivy běžných kompaktů, aby celkově vyšší cena zrcadlovky byla pro kupujícího nějak opodstatněná. Také se jim říká setové objektivy, protože se obvykle prodávají za nízkou cenu v sadě společně s tělem (a většina běžných fotografů si už nikdy jiný objektiv nepořídí). Vyhněte se jim, pokud je to možné. Koupit je má smysl pouze v případě, že v danou chvíli nemáte na nic jiného (ale v bazarech je jich plno a levnějších) , anebo chcete mít zálohu pro focení v opravdu prašném a vlhkém prostředí (nebo tam, kde se hodně krade).

Poněkud složitější je porovnání optiky značkových výrobců a tzv. třetích firem. Jejich objektivy jsou obvykle přibližně za poloviční cenu. Přitom testy (a to i ty serioznější) ukazují, že zas tak velké rozdíly v kvalitě optiky nejsou. Lze vysledovat dva názory diametrálně odlišné. Jedni tvrdí, že nemá cenu dávat peníze za značkové objektivy, rozdíly jsou nepatrné a nestojí za to. Druzí přísahají pouze na originální objektivy a dokládají, že za kvalitu se vyšší cena vyplatí.

Podle mě je pravda někde uprostřed. Pro profíka je vyšší cena vybavení méně důležitá  (no řekněme nikoliv smrtící) ve srovnání s požadavky na spolehlivost, trvanlivost a odolnost. Spíše vyžaduje profesionální servis, který od značkových výrobců dostane. A značkové výrobky jsou svojí robustností a odolností proti prachu a vodě skutečně lepší než neznačkové. 

Pokud jste zrovna nezdědili okrouhlou sumičku, tak optimální je kupovat značkové objektivy profitřídy v bazaru. Jejich cena je srovnatelná s obdobnými novými, ale neznačkovými objektivy a za čas je třeba můžete opět výhodně prodat. Díky robustnější konstrukci je také vyšší pravděpodobnost bezvadné funkce i u starších kusů.

Pozn.: Všechny fotografie zde přiložené jsou z kinofilmu

Rybí oko:

Když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let rybí oko objevilo, stalo se módou a fotilo se s ním kde co. Dnes to vyšumělo a zevšednělo. Situace se rapidně změnila v okamžiku nástupu digitálních zrcadlovek. Dodatečné zpracování v počítači dokáže zkreslenou perspektivu srovnat a nahradit tak superširoká skla, samozřejmě na úkor kvality. Také publikum dnes, kdy se nahnutou perspektivou zrovna nešetří, mnohem snadněji fotky rybím okem přijímá. (Řečené platí pro tzv. diagonální provedení, cirkulární rybí oko je i nadále kuriozitou).

Superširokoúhlé rektilineární objektivy s ohniskem kratším než 19mm (< 12 mm pro APS-C formát):

Tyto objektivy byly (a jsou) extrémně drahé, dnes je vytlačily zoomy. Nikon i Canon sice vyrábějí několik druhů, ale kdo na ně z amatérů má... (nemluvě o Leice). Použitelnost těchto objektivů je značně omezená. Problém je  v tom, že toho zaberou tolik, že se jen velmi obtížně volí úhel pohledu tak, aby něco nerušilo. Nemluvě o jejich váze a háklivosti na reflexy a závojování v protisvětle a problémy s optickou kvalitou.

Použití těchto objektivů prakticky vždy vede k pohledu, který má  "nenormální" perspektivu a deformuje skutečnost. Obvykle se prakticky shodného účinku dá dosáhnout i třeba dvacítkou, takže osobně tuto třídu objektivů považuji v amatérské praxi za nepotřebnou raritu. Jejich používání může sice vést k neotřelým pohledům, často však vyznívá velmi formálně a samoúčelně.

Superširokoúhlé (19, 20, 21 nebo 24mm) (13, 14 nebo 16 mm pro APS-C formát):

Před lety byly tyto objektivy považovány za extrémní. Dnešní dostupnost vede k jejich častému užívání se spornými výsledky. Jsou jistě velmi efektní při snímcích nebe při západech slunce a podobně, na druhé straně vedou často ke klišé a zejména při snímcích krajin je jejich efekt sporný. Nádherný široký rozhled bez výrazného popředí fotografovaný ze skalního útesu takovým objektivem působí krásně v hledáčku, ale na fotce obvykle vypadá ploše.

Z této kategorie jsem měl Sigmu 24/2,8 a myslím, že pro fotky krajiny a zejména na horách byla optimální . Byla lehká, malá, levná (takže člověka nebolí srdce, když fotí v prachu nebo vánici) a používala filtry 52 mm. Navíc měla makro do měřítka 1:4, což je bezvadné pro fotky květin, neboť díky velké hloubce ostrosti je pozadí  - hory - čitelné (ale obvykle se  musí zalehnout na zem ke stativu). Bohužel, časem (asi po nějakém nárazu) začala  být jedna strana neostrá a ani opravna nepomohla. Dnes bych volil raději starší  Nikkor z bazaru (kdybych neměl širokoúhlý zoom).


Itálie, Dolomity. Sigma 2,8/24 mm.

Při troše úsilí se i s těmito objektivy dá docílit podobných perspektivních deformací jako s předešlou kategorií. I tak je perspektiva značně přehnaná a třeba deformace krajních postav ve skupince  je příliš velká. V krajině odpovídá takovému úhlu pohledu, kdy  musíte otáčet hlavou a rozhlížet se. Dochází ovšem i ke zploštění - i blízké vysoké kopce vypadají jako vzdálené a malé vzhledem k přehnaně zdůrazněnému popředí a zkreslené perspektivě.

UPDATE: Pro DX formát by bylo ekvivaletní používat objektiv 16 mm a k dispozici jsou jen zoomy. Ty jsou jednak větší, těžší, méně světlné a vyžadují velké filtry, jednak je nelze zaostřit dostatečně blízko. Na druhé straně jejich optická kvalita je vysoká a univerzálnost větší, a cenově vyjdou nakonec levněji.

Širokoúhlé zoomy (od 20mm nebo méně, tj. od 10 či 12 mm pro APS-C formát)):

Velmi populární objektivy. Standardem je rozsah 17-35 mm se světelností 3,5-4,5 pro amatérské potřeby a světelností 2,8 (a skoro trojnásobnou cenou) v profi třídě. Vývoj však směřuje ke stále kratším délkám. Extrémní jsou zoomy Sigma 15-30 mm a dokonce 12-24 mm. Oba jsem měl možnost vyzkoušet a zejména  12-24 mě nijak nenadchl.  Na druhé straně Nikkor 14-28/2,8 je téměř legenda a mnoho fotografů jej používá i na Canonech, které nic v  podobné kvalitě nenabízejí. 

Osobně jsem používal (na film)  Nikkor 18-35/3,5-4,5. Když jsem jej kupoval, rozhodoval jsem se mezi ním a 20/2,8. Nakonec rozhodla cena - sehnal jsem jej z druhé ruky skoro nový. Překvapilo mě, že kvalita není o tolik horší než u pevné optiky (při trochu clonění jsou rozdíly velmi malé) a ani obávané reflexy nejsou nijak strašné. Jediným problémem je velikost - spolu s filtrem 77 mm  a sluneční clonou je opravu velký. Do hor jej proto nosím jen zřídka, také proto, že tam objektiv pod 28 mm prakticky nikdy nepotřebuji. Nejčastější použití tak zatím bylo při technickém focení v těsných prostorách. Musím tedy potvrdit názor M.J., že dvě pevná ohniska vyjdou (na váhu i objem) lépe, nikoliv ovšem cenově, pokud byste chtěli značkové objektivy.

Pro DX formát oužívám nyní Tokinu 12-24/4 . Opticky bezvadná, ale její  velikost a váha je stejná jako u 17-35/3,5-4,5. Prostě neplatí, že pro menší formát jsou objektivy menší.


Výstup ferratou Amicizia, Lago di Garda, Dolomity.
Nikkor 3,5-4,5/18-35, ohnisko 18 mm

Širokoúhlé (18 a 24 mm pro APS-C formát):

Sem patří kategorie 28 až 35 mm. Velmi užitečné a hojně používané. Bohužel, pro digitální DX formát nic takového v potřebné kvalitě neexistuje.

Shift objektivy:

Dnes, kdy lze vše zkorigovat v počítači, je jejich užití sporné, zejména pro kinofilm.

Totéž, ale s naklápěním:

Tilt je cennější než shift, protože hloubku ostrosti nelze jiným způsobem dohnat. Vzhledem k jejich ceně je však jejich použitelnost pro amatéra zcela iluzorní.

Universální zoomy 28-200mm (APS-C: 18 - 200 mm):

Uvedený rozsah ohnisek je určitě sympatický. Tyto objektivy jsou však už při návrhu marketingově cíleny na levný amatérský sektor bez kritických nároků na kvalitu. Výsledek: je nutno clonit. Na horách to obvykle nevadí, je však třeba zapomenou na polarizační filtr a při vyšších nárocích na kvalitu  používat stativ nebo citlivé filmy, čímž je výhoda kompaktnosti velmi sporná. Nicméně pokud budete chtít fotit jen do velikosti pohlednic, proč ne. Lze však očekávat, že tyto objektivy se budou dále vyvíjet a kvalita poroste. UPDATE: v digitální době jejich obliba vzrostla s nástupem optické stabilizace a DX formátem, kdy jejich velikost a váha spolu s optickými vlastnostmi tvoří dobrý kompromis .

Širokoúhlé základní objektivy (35mm):

Osobně považuji 35 mm jen za kompromis, i když dobrý kompromis. Není dost široký pro krajiny a není dost dlouhý pro portrét nebo momentky. Pro manuální ostření, což je případ Leicy, je určitě dobrý. Já ho používám v Olympusu mju-2 a myslím si, že je to mnohem lepší volba než kompakty se zoomem. Pokud chcete dělat živou fotografii, mám tím na mysli momentky rodiny, různých akcí, některé sporty, pouliční fotografii a reportáže, může to být jediný objektiv, který spolu s manuálním foťákem potřebujete . Zaclonit na 8, zaostřit na 2 až 3 metry, čas si dodá aparát sám a vy jen mačkáte spoušť. Zostřováním se nemusíte zdržovat. Řada fotografů velkých jmen nefotila nikdy ničím jiným (aspoň to říkají). Podání perspektivy je velmi přirozená a úhel záběru odpovídá  zornému úhlu oka, když se díváte bez zaměření na detaily.


Arco, Itálie. Olympus mju-2, 2,8/35 mm.
(Sbíhání svislic srovnáno digitálně)

“Placky” typu Tessar, obvykle 45mm:

Tyto objektivy chápu spíše jako marketingově zajímavé, než užitečné. Jsou obvykle krásné, precisně provedené z ušlechtilých materiálů (titan, hořčík), ale hodí se spíše jako luxusní dárek než pro skutečné fotografování. Skvělá kvalita po optické stránce je samozřejmostí. Tessar má oproti světelným objektivům minimum povrchů, což vede k dosažení výborného kontrastu.

Na druhé straně, když jsou dnešní zrcadlovky tak velké, nemá cenu k nim dávat malé objektivy. Něco jiného je třeba Nikon FM3, který je s takovým objektivem překvapivě skladný. To platí i pro starší manuální Pentaxy.  Mám  Nikon E 2,5/35, který je sice větší, než novější Nikkor 2,8/45 (jehož cena zdaleka neodpovídá jeho užitečnosti a výkonu), ale i tato kombinace je skutečně příjemně malá.

UPDATE: pro digitální zrcadlovky se dělají také, ale nepoměr mezi velikostí aparátu a objektivu je ještě větší. Kromě toho chybí autofokus a konstrukce typu Tessar už pro digitální kvalitu nevyhovuje.

Normální/základní (50mm):

Pamatuji doby, kdy výměnné objektivy nebyly zdaleka běžné a zoomy neexistovaly. Každý foťák se prodával se tímto základním objektivem. Tyto objektivy bývají opticky naprosto špičkové ve srovnání se zoomy (mluvím o Nikonu, Canonu a podobných značkách), přitom levné  a hlavně světelné. Lze proto mnohem přesněji ostřit, neboť obraz je nejen jasnější, ale i díky menší hloubce ostrosti je ostření citlivější (to platí především pro manuální ostření zrcadlovek). Vysoká kvalita základních objektivů plyne z principu jejich konstrukce a vysoké sériovosti.

Osobně si myslím, že tento objektiv by se měl používat, kdykoliv to  je jen trochu možné. Jeho obrazový úhel odpovídá zhruba běžnému zornému úhlu oka, když se nesoustředí na nějaký detail. Jeho perspektiva je z tohoto důvodu velmi přirozená, takže fotografie působí civilně. Síla takových fotografií spočívá v obsahu a divák není rozptylován  efektním a nezvyklým zobrazením, které poskytují extrémní teleobjektivy nebo širokoúhlé objektivy.

Na rozdíl od 35 mm objektivů, které obvykle nemají tak velkou světelnost a jejich hloubka ostrosti je větší, dovolují záklaďáky pracovat s malou hloubkou a potlačit tak nedůležité prvky. Nespornou výhodou světelnosti záklaďáků  je možnost za špatného světla fotit bez blesku  a zachovat tak přirozenou světelnou atmosféru, která je použitím blesku téměř vždy potlačena (platí především pro ČB fotky).

Sám jsem dlouho padesátkou fotil a proto to byl první výměnný objektiv, který jsem si koupil s novou zrcadlovkou.


Závěj. Praktica, Zeiss Jena Pancolar 1,8/50 mm

Základní 55–58mm:

Pokud máte tento objektiv, je asi hodně starý,  např. objektivy ruských Zenitů. Důvodem byla konstrukce - objektiv nesměl vadit pohybu zrcadla a těch pár milimetrů navíc rozhodovalo.

Macro/microobjektivy:

Tvrzení M.J., že makro fotí jen amatéři, mi moc nesedí - viz kvantum technické fotografie. Ale takový objektiv je pro amatéra dobrou volbou je určitě fakt. Obvykle jde o krátký teleobjektiv, který je nezastupitelný pro portréty, sport i krajinu.Tyto objektivy jsou mimořádně opticky kvalitní. Musí být totiž velmi dobře korigované, neboť vady se při makru mnohem výrazněji projevují - např. barevná vada. Jejich konstrukce je proto složitější, neboť zaostření na malou vzdálenost je obvykle dosaženo nejen dlouhým výtahem, ale i změnou ohniskové vzdálenosti objektivu. A  jejich použití pro makro je nesporně mnohem lepší než jiné varianty, jako makro předsádky nebo mezikroužky, což potvrdí každý, kdo tyto metody vyzkoušel.

Používám Sigmu Macro 2,8/105 a co se optických vlastností týká, je z mých objektivů patrně opticky patrně nejlepší a i nejoblíbenější.


Beskydy, Sigma 2,8/105 Macro EX

Standardní zoomy (35-70mm, 28-105mm, 35-135mm atd., na DX jde o 18-50 a více):

Malá světelnost je obvykle největším nedostatkem. Nákup setových zoomů je vyhozením peněz, pokud máte jen trochu vyšší nároky. A fotky z kompaktů se zoomem to potvrzují dvojnásob. Kromě těch nejlevnějších jsou v této kategorii docela zdařilé modely, zejména ty novější. Ke kvalitnějším patří třeba 16-85 (DX) nebo 24-120, oba s optickou stabilizací, od Nikonu. Pokud trochu přicloníte, jsou výsledky docela dobré. Starší - bazarové - jsou ovšem sázkou do loterie.

Světelné střední zoomy:

Z této kategorie mám Nikkor 2,8/35-70, dnes už historický kus, neboť standard je 28-80 nebo 24-70mm. Koupil jsem jej velmi levně v bídném stavu, ale po vyčištění slouží dobře.Váží půl kila, samý kov, a výborně kreslí. Omezený rozsah zoomu je nevýhodou, kterou vyvažuje vynikající optický kvalita. Na hory je ideální jako jediný objektiv, i když moc těžký. 35 mm se může zdát  na hory málo, ale ze zkušenosti vím, že fotky širším objektivem dělané ze stejného místa obvykle vyřadím a tisknu ty z pětatřicítky. Tyto objektivy jsou nepostradatelné pro svatební fotografy. Na druhé straně hodně fotografů používá kombinaci zoomů 17-35 mm a 70-200 mm, doplněnou o světelnou 1,4/50.

Krátké tele (75, 77, 80, 85, 90, 100, 105mm):

Kdybych si směl někam vzít pouze jediný objektiv, tak by to bylo 80 mm. Jeho úhel přibližně  odpovídá zornému úhlu člověka, který se na něco upřeně dívá. Tyto objektivy bývají opticky vynikající i při vysoké světelnosti, což zaručuje minimální hloubku ostrosti. Jsou perfektní  pro portréty a živou fotografii. Pro DX formát jsou skvělou alternativou levné 1,8/50 nebo 1,8/85.



Nikkor 1,8/50

135mm teleobjektiv:

Fotka tímto objektivem odpovídá zornému úhlu oka, když se na něco pozorně díváte.  Jeho perspektiva  je už zřetelně zhuštěná a na fotce jsou detaily, které bez dalekohledu ve reálu okem  neuvidíte. Kromě portrétních fotografů už je nikdo nepotřebuje, nahradily je zoomy.

Světelné teleobjektivy 180mm nebo 200mm:

Pokud nemáte 50000,- na 70-200/2,8 a chcete fotit sport,  pořiďte si 180/2,8. Druhou variantou je řádově dražší 200/2,0 nepostradatelný pro bídně osvětlené tělocvičny a koncerty.

Málosvětelné teleobjektivy 180mm nebo 200mm:

Dvoustovka je pro fotky krajin vynikající, neboť dovoluje izolovat malý výsek a poskytuje typickou perspektivu teleobjektivů. Je dostatečně malá a lehká, nepotřebuje velké filtry (můj Nikkor 4/200 má filtry průměru 52 mm), a světelnější než levné zoomy při výrazně lepší kresbě.

Standardní telezoom (70 nebo 80 až  180, 200,  210):

Málo světelné zoomy (např. 70-300/4-5,6) jsou obvykle docela levné, ale kvalita nebývá nic moc. Je třeba clonit alespoň o dvě clony, což při použití polarizačního filtru vede jednoznačně k použití stativu. Kromě toho v rozsahu 200 - 300 mm je optická kvalita, zejména kontrast, obvykle velmi špatná. Proto je lepší použít dvě pevná ohniska nebo kompromisní 135 mm.

Rozhodně lepší volbou jsou profesionální zoomy se světelností 2,8, které lze pořídit z druhé ruky nebo neznačkové. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že profi AF objektivy je třeba v bazaru kupovat velmi obezřetně, neboť jsou velmi často odkládány profesionály, kteří jejich mechanické části dokáží opravdu "vypotřebovat".

Neznačkové objektivy této kategorie (např. Sigma, Tokina) mají rovně velmi dobrou pověst.


Rax, Alpy. Sigma 3,5-4,5/70-210 APO Macro

IS (Canon) or VR (Nikon) standardní telezoom:

Nemám s nimi žádnou zkušenost, ale představují zajímavou alternativu stativu při cestování nalehko. Dnes už nejsou ani příliš drahé a stávají se standardem. Pro dynamické snímky samozřejmě stabilizace nepomáhá.

Světelný  300mm:

Obvykle na něj amatér nemá, respektive jej nepotřebuje tak často, aby se to vyplatilo. Osobně bych si pořídil kombinaci 80-200/2,8 + 1,4x konvertor. Lze sehnat starší manuální objektivy, opticky velmi vyhovující, rozhodně lepší než levné zoomy.

Super-telezoom (do 300mm nebo více):

Cenově nedostupný, pokud má mít rozumnou kvalitu a světelnost. Modelů s nižší světelností je celá řada, kvalita bývá dosti sporná. Bez stabilizace obrazu je jejich použitelnost malá.

400mm:

Nejdelší dostupné sklo pro amatéra, pokus se jedná o objektiv světelnosti 5,6. Takový  se dá i unést, ovšem fotit s ním bez stativu nebo monopodu je obtížné - autofokus roztřesený obraz obtížně zaostřuje. Objektivy světelnosti 4 nebo dokonce 2,8, jsou nedostupně drahé i z druhé ruky. Navíc vyžadují šerpu.

Koupil jsem poměrně levně Sigmu 5,6/400. Není nijak velká a  docela dobře kreslí.  Z ruky skoro  nejde udržet ostřící bod na jednom místě a autofokus neustále doostřuje. Zajímavé jsou fotky krajinných detailů,  dovoluje motiv vyhmátnout a oddělit od okolních rušivých prvků. Na DX se z ní stala šestistovka a protože je možno bez problému zvýšit citlivost, není vyloučena i práce bez stativu. S D200 a možností lepšího nastavení autofokusu je při použití monopodu docela užitečná. Sport se s ní dá fotit jen venku, když je dost světla.

500mm:

Nevidím rozdíl oproti 400 mm. Kdysi byly hodně oblíbené zrcadlové objektivy 8/550 z Ruska. Jejich ostrost byla ovšem nevalná a reálná světelnost nedosahovala oněch udávaných 8 v důsledku středního zrcátka. Módní byly kroužky tvořící rozostřené reflexy .

600mm:

600/4 je poněkud drahý špás pro amatéry. Existuje ovšem levná varianta - Nikon V1 formátu CX, který má crop faktor 2,7x. S teleobjektivem 70-200/2,8 a adaptérem dostanete zajímavou kombinaci.

1200mm:

Rusové vyráběli (možná ještě vyrábějí) zrcadlový teleobjektiv 11/1000 mm. Kdysi jsem ho zkoušel s Prakticou. Obraz v hledáčku byl velmi temný a zaostřit se téměř nedalo. Byla to takové dělo, velké, těžké a skoro nepoužitelné jinak než z těžkého stativu. Při focení ptáků jsem udělal mnohem lepší fotky třístovkou než kolegové s tímto objektivem.

Tak, a co z toho vyplývá?

UPDATE: digitální doba vše změnila, takže platí něco jiného. Původně zde byl text týkající se kinofilmových zrcadlovek.

Na tuto otázku si každý musí odpovědět sám podle svých potřeb, záměrů a přirozeně i kapsy. Obvykle hodně váhám, co do brašny nebo batohu dát. Jisté je, že ideální objektiv neexistuje.

Na běžné focení beru D200, zoom 18-70 nebo jen 35/1,8  a snažím se fotit bez blesku.

Na malé děti zoom 80-200 a taky bez clonění, abych se zbavil pozadí.

Na hory v létě, kdy mám v batohu krámy a jídlo na týden, beru jen D200 a 18-70. Když nemám stan, vezmu ještě makro 105/2,8 nebo 70-210.

V zimě na běžky D70 + 18-70 a 70-210. Měnit objektivy když sněží se moc nehodí.

Na foceni sportu podle toho, o co jde a jak blízko se dá dostat:


Fotogalerie

Názory jiných

Links

Slovník

CV

Články a překlady


e-mail               home

Copyright (c) Martin Rybák 2004