Objektivy a jejich použití

Když jsem si přečetl  článek Mika Johnstona USES AND APPLICATIONS OF 35mm LENSES publikovaný na Luminous Landscape v srpnu 2004, byl jsem poněkud překvapený, protože podobný (no, určitě méně vtipný) text jsem už delší dobu chystal a Mike mě předběhl. Na druhé straně mě potěšilo, že jsme se v mnohém shodli. Proto jsem svůj původní text poněkud přepracoval a zbyl z něj vlastně úvod, který je určen nováčkům a vlastní text dostal formu poznámek k Mikovu článku. Šipky odkazují na příslušné místo původního textu M.J.

UPDATE  Nástup digitální techniky je již za námi a technické parametry mají opět své standardy. Počáteční období fascinace novou technikou již pominulo a byly vyvráceny mnohé mylné představy, vyplývající z nepochopení nových pojmů a odlišností od zaběhnutých "filmových" schémat. S novým formátem snímačů, vyznačujících se crop-faktorem 1,5x (podle NIkonu DX formát) přišly  na trh i nové objektivy. Objevily se - tak jako za dob filmů - setové objektivy nejlevnéjší kategorie, profesionální světelné objektivy i poloprofesionální "prosumer" výrobky. Překvapilo mě, jak kvalitní - myslím opticky - tyto nové objektivy jsou, a to i v případě, že se nejedná o profi třídu. Očekával jsem, že starší typy, samy o sobě považované za špičkové kusy, svoji kvalitu potvrdí i na digitálních tělech, zejména když je snímač menší a okrajová část se neuplatní. U toho ovšem nezůstalo, v profi třídě opět kraluje původní kinofilmový rozměr snímače.

Počet megapixelů ovšem dramaticky narostl a ze starších objektivů už rozlišení snímačů vyhovují jen ty nejkvalitnější kusy. Na trh přišly přirozeně nové modely, které překonávají staré konstrukce (a jsou rovněž větší, těžší a dražší). Možná je to tím, že je kladen větší důraz na rozlišení, protože kontrast lze dohnat elektronicky, stejně jako je možno korigovat chromatickou vadu, nevím. V každém případě lze čekat v této oblasti další vývoj, především s ohledem na podstatně vyšší rozlišení  full-frame sensorů, které výrazně předčí rozlišovací schopnost filmů a tím vyvolá potřebu o řád lepší optiky. Obnovu lze sledovat už nyní - nový ultraširoký zoom 14-24mm Nikonu například. Rovněž nové tilt/shift objektivy jednoznačně signalizují průnik FX formátu do oblastí, dříve vyhrazené velkoformátovým přístrojům, za celkem příznivých podmínek ve srovnání s cenou digitálních stěn. V menší míře se týká extrémně drahých dlouhých světelných objektivů, jejichž  vysoká optická kvalita zatím digitálním požadavkům celkem vyhovuje.

Dalším charakteristickým rysem je nástup stabilizovaných objektivů. Jejich použití podle mého názoru vede - kromě samotného faktu snížení rizika máznutých snímků - ke snížení kvality fotek svátečních fotografů. Mám na mysli setové objektivy, které jsou samy o sobě málo světelné a k dosažení slušné technické kvality snímku je třeba ještě přiclonit. Mohou tedy sice udělat snímky, které by jinak technicky nezvládli, ale díky velké hloubce ostrosti jsou takové obrázky plné kompozičních potíží. Běžný světelný objektiv a popř. stativ by jim prokázaly lepší službu. Totéž se projevuje ještě výrazněji u formátů menších (4/3) nebo dokonce u kompaktů, které se z tohoto důvodu pro vážnější práci příliš nehodí.

Poznámka: Netroufám si odhadnout, jak se bude vyvíjet technika v budoucnosti. Otázkou totiž je, zda se udrží dnešní dělení na full-frame, APS formát, 4/3 a miniaturní čipy kompaktů. Osobně si myslím, že full-frame nahradí dřivější třídu středoformátových přístrojů a snímače s crop-faktorem 1,5x převezmou úlohu kinofilmu. Vymizí zrcadlovky formátu 4/3 a převládne m4/3 nebo APS s elektronickými hledáčky.

Orientovat se v současné nabídce objektivů pro zrcadlovky není zrovna jednoduché. Stačí se podívat třeba do nabídky některého internetového obchodu nebo například na eBay. Je to něco podobného jako na současném trhu automobilů - taky spousta výrobců, modelů a variant vybavení. Ale tak jako u aut, i pro objektivy lze najít výrobce renomované a výrobce s pověstí spíše nevalnou a i renomované firmy dodávají na trh produkty pro méně náročné či méně movité amatéry.

Nejjednodušší je orientace podle ceny objektivů. Neviditelná ruka trhu pracuje celkem spolehlivě a platí, že za více peněz více muziky. Srovnatelné výrobky od srovnatelných výrobců mají v průměru obdobnou kvalitu optiky a liší se v detailech, i když často důležitých. Fotografické weby sice zveřejňují neustále testy objektivů, v nichž i levné výrobky bývají hodnoceny množstvím hvězdiček. Zapomeňte na takové testy, anebo si přečtěte, kdo zde časopisech inzeruje. Uvědomte si také, že profesionálové mají diametrálně odlišné požadavky od amatérů (a od autorů testů).

Pokud narazíte na termín "kresebnost", vězte, že čtete pěkný blábol. Udělat dobře a objektivně test objektivu totiž není vůbec jednoduché. Zatímco film byl poměrně standardní, u digitálů se uplatňuje ve značné míře i vliv antialiasing filtru, rozlišení snímače, způsob zpracování raw  souborů, doostření (ignorujte takový test, který vychází jen z JPG souborů) a zejména přesnost zaostření. A to nemluvím o indiviuálních rozdílech v kvalitě jednotlivých kusů, která s přechodem k čínským manufakturám začíná kolísat i u renomovaných značek.

Jak se v tom orientovat

V záplavě objektivů se lze orientovat podle několika hledisek. Triviální je rozdělení podle bajonetu. Dále existují různí výrobci a ti mají ještě rozdílné řady objektivů. A konečně lze dělit objektivy podle jejich parametrů, např. podle ohniskové vzdálenosti jako Mike ve svém článku.

Začněme výrobci. Tam je to jednoduché. První liga jsou značkoví producenti Canon - Nikon - Sony a Pentax. Dobře, ještě Leitz a Zeiss, ale ty skoro nikdo nekupuje, protože na ně nemá. Druhá liga jsou Sigma, Tamron a Tokina. No a třetí liga jsou ti zbylí - Cosina, Exacta, Vivitar, Voigtlaender a pár  dalších. Značkové firmy přirozeně dělají objektivy pouze s vlastním bajonetem, ty ostatní naopak s bajonety oněch čtyř značek. Zbývá objasnit dvě věci. Proč zrovna Sigma, Tamron a Tokina jsou výš nežli ostatní tzv. třetí výrobci, a jestli je jejich kvalita srovnatelná se značkovými objektivy.

Odpověď na první otázku je vcelku jasná: tyto tři firmy na rozdíl od třetí ligy vyrábějí kompletní sortiment objektivů, jejich kvalita je srovnatelná se značkovými výrobky, mají vlastní vývoj a nabízejí i výrobky na profi úrovni. Ti ostatní se snaží prodat zboží na úrovni supermarketů masovým spotřebitelům, kteří skutečnou kvalitu nepoznají a ani nepotřebují, neboť jejich cílem jsou obvykle fotografie do alb nebo k prohlížení na počítači.

Odpověď na druhou otázku je poněkud složitější, podívejme se proto nejprve na rozdílné třídy objektivů. Je zajímavé, že hlavní výrobci Canon a Nikon nabízejí z hlediska trhu shodné výrobky (i když technické detaily jsou rozdílné a vcelku i filosofie obou těchto lídrů trhu, jak dokládají nekonečné diskuse na internetu). Např.  řada modelů Nikon: D3x - odolný spolehlivý profimodel s vysokým počtem megapixlů, samozřejmě full-frame senzor, D3s - rychlý profimodel optimalizovaný pro focení sportu při nízkém osvětlení, D700 - fullframe, odlehčený, ale dostatečně odolný a rychlý model pro profesionály (ideální pro svatební fotografii) a náročné amatéry, D300 - shodný s D700, ale s menším sensorem určených náročným amaterům, D90 - vyšší amatérský model, D5000 a D3100 jsou nejnižší členy modelové řady (platí na začátku roku 2011, očekává se nástup nových modelů, např. D7000).  U Canonu je to navlast stejné - řada EOSů 1Ds, 1D, 5D jsou full frame, následují modely řady s menším sensorem. S objektivy je to podobné. V zásadě existují čtyři kategorie: profesionální objektivy, objektivy pro náročné amatéry, setové objektivy pro masovou spotřebu a čtvrtou kategorií jsou speciality - rybí oka, tilt/shift a tak. Ovšem ne každý druh objektivu se vyrábí v těchto třech provedeních - záleží na požadavcích trhu.

Profi objektivy se někdy poznají už podle označení  a různých barevných kroužků - např. Canon je značí písmenem L, Minolta G, Sigma EX apod. Další znaky: optika je vesměs vynikající, bez zjevných kompromisů, mechanické provedení robustní, utěsněné proti vodě a prachu, obvykle kovové. U zoomů je pravidlem světelnost konstantní v celém rozsahu ohnisek. Používají se nízkodisperzní skla a ostatní technické vymoženosti - ultrazvukové motory, plovoucí členy aj. Jejich nevýhodou ovšem je to, že  jsou těžké, velké a drahé. Patří sem všechny světelné zoomy, extrémní teleobjektivy, superširokoúhlé objektivy a světelné portrétní objektivy. Rovněž většina dobrých objektivů s manuálním ostřením (které dnes z hlavních výrobců zrcadlovek  vyrábí jen Nikon,  Zeiss také začíná dodávat pro Nikon a Canon)  patří do této kategorie.

Objektivy pro náročné amatéry (tzv. prosumer class) se od profi třídy liší ve dvou hlavních znacích: především jsou mechanicky méně robustní, větší je podíl plastů. Mají často nižší světelnost, zoomy obvykle mění světelnost s ohniskovou vzdáleností. Jejich optická konstrukce je ovšem obvykle také vynikající a dosahované parametry snesou v konečném výsledku obvykle srovnání s profitřídou nebo jsou jen nepodstatně horší. Pokud např. fotografujete krajinu, není nižší světelnost nebo menší pohotovost pevných skel na závadu a není důvod vydávat peníze za drahé (a těžké) profiobjektivy. Akorát je třeba ohleduplnější zacházení.

Naproti tomu objektivy pro masovou spotřebu jsou konstruovány především tak, aby byla splněna marketingová hlediska. Musí být  dostatečně levné, lehounké, malé a přitom znatelně lepší než objektivy běžných kompaktů, aby celkově vyšší cena zrcadlovky byla pro kupujícího nějak opodstatněná. Také se jim říká setové objektivy, protože se obvykle prodávají za nízkou cenu v sadě společně s tělem (a většina běžných fotografů si už nikdy jiný objektiv nepořídí). Vyhněte se jim, pokud je to možné. Koupit je má smysl pouze v případě, že v danou chvíli nemáte na nic jiného (ale v bazarech je jich plno a levnějších), anebo chcete mít zálohu pro focení v opravdu prašném a vlhkém prostředí (nebo tam, kde se hodně krade). Nejde jen o to, že mají nízkou optickou kvalitu, ta zase tak hrozná obvykle není. Jejich odolnost je celkově malá, bajonet je třeba plastový, nemají použitelný zaostřovací kroužek, světelnost je na hranici citlivosti autofokusu.

Poněkud složitější je porovnání optiky značkových výrobců a tzv. třetích firem. Jejich objektivy jsou obvykle přibližně za poloviční cenu. Přitom testy (a to i ty serioznější) ukazují, že zas tak velké rozdíly v kvalitě optiky nejsou. Lze vysledovat dva názory diametrálně odlišné. Jedni tvrdí, že nemá cenu dávat peníze za značkové objektivy, rozdíly jsou nepatrné a nestojí za to. Třetí výrobci obvykle dokáží vyrábět mnohem větší série (dělají vlastně pro všechny druhy bajonetů), využívají levnou asijskou pracovní sílu a také vynakládají méně prostředků na výzkum a spíše kopírují vývoj lídrů trhu, což jim umožňuje stejnou kvalitu vyrábět za nižší cenu. Druzí říkají, že kvalita značkových výrobců je výrazně lepší, především po stránce mechanického provedení, kontroly jakosti a její vyrovnanosti (obvykle se vyrábějí v Japonsku). Poukazují také na skutečnost, že třetí firmy mají problémy s kompatibilitou svých objektivů, neboť nemají potřebné informace pro vývoj elektroniky, která dnes k objektivům nerozlučně patří. Další hledisko může být fakt, že objektivy značkových výrobců jsou v bazarech podstatně dražší než neznačkové objektivy i po letech.

Podle mě je pravda někde uprostřed a navíc se liší individuálně podle typu. Pro profíka je cena objektivu méně důležitá (no řekněme nikoliv smrtící) ve srovnání s ostatními náklady. Spíše vyžaduje dlouhou životnost a také profesionální servis, který od značkových výrobců dostane. A značkové výrobky jsou svojí robustností a odolností proti prachu a vodě skutečně lepší než ty neznačkové. Je-li ostatně něco za poloviční cenu, musí to také být  znát ve výrobě - šetří se na kontrole, tolerancích, detailech.

Neznačkové objektivy obvykle ostří pomaleji než originální typy, často není elektronika aparátu kompatibilní s objektivem. Osobně mi třeba vadí, že Sigmy mají obrácený směr zaostřování, než originální Nikony.

Pokud jste zrovna nezdědili okrouhlou sumičku, tak řešením je kupovat značkové objektivy profitřídy v bazaru. Jejich cena je srovnatelná s obdobnými novými, ale neznačkovými objektivy a za čas je třeba můžete opět výhodně prodat. U AF objektivů  je ovšem nutno dát pozor, aby nebyly mechanicky opotřebované nějakým velmi zaměstnaným fotografem.

Podívejme se tedy na jednotlivé třídy objektivů (ohniskové vzdálenosti platí pro full frame, pro crop-sensor 1,5x jsou údaje v závorkách)

Rybí oko:

Když bylo v na přelomu šedesátých a sedmdesátých let rybí oko k dispozici, stalo se jeho používání módou a fotilo se s ním kde co. Dnes to vyšumělo a uvědomuji si jen pár fotek s tímto objektivem, kdy bylo jeho použití funkční. Ale pozor, situace se rapidně změnila v okamžiku nástupu digitálních zrcadlovek. Dodatečné pracování v počítači totiž dokáže zkreslenou perspektivu srovnat a nahradit tak superširoká skla, samozřejmě na úkor kvality. Jsou také v provedení zoom.

Superširokoúhlé rektilineární objektivy s ohniskem kratším než 19 mm (12 mm):

Tyto objektivy jsou extrémně drahé, jedná-li se o značkové objektivy. Nikon i Canon sice vyrábějí několik druhů, ale kdo na ně z amatérů má... . Objektivy neznačkové, třeba Sigma (14 mm)  jsou sice dostupnější, ale opticky horší. Dnes jsou k dispozici spíše zoomy, jejichž úhel záběru se stále rozšiřuje. Dřívější standard 18-35 mm byl nahrazen 16-35 nebo dokonce (Nikon) 14-24 mm. Pro amatéra jsou dostupnější Sigmy nebo Tokiny, které jsou k dispozici i pro APS sensory.

Použitelnost těchto objektivů je značně omezená. Platí něco podobného jako pro rybí oko. Problém je také v tom, že toho zaberou tolik, že jen velmi obtížně se volí úhel pohledu tak, aby něco nerušilo. Nemluvě o jejich váze a háklivosti na reflexy a závojování v protisvětle a problémy s optickou kvalitou.

Použití těchto objektivů prakticky vždy vede k pohledu, který má  "nenormální" perspektivu a deformuje skutečnost. Obvykle se prakticky shodného účinku dá dosáhnout i třeba dvacítkou, takže osobně tuto třídu objektivů považuji v amatérské praxi za nepotřebnou raritu. Jejich používání může sice vést k neotřelým pohledům, často však vyznívá velmi formálně a samoúčelně.

Superširokoúhlé 19 - 24mm (12 - 16 mm):

Před lety byly tyto objektivy považovány za extrémní. Dnešní dostupnost, obvykle ve formě zoomu,  vede k jejich častému užívání se diskutabilními výsledky. Jsou jistě velmi efektní při snímcích nebe při západech slunce a podobně, na druhé straně vedou často ke klišé a zejména při snímcích krajin je jejich efekt sporný. Nádherný široký rozhled bez výrazného popředí fotografovaný ze skalního útesu takovým objektivem působí krásně v hledáčku, ale na fotce obvykle výjde ploše.

Z této kategorie jsem vlastnil Sigmu 24/2,8 a myslím, že pro fotky krajiny a zejména na horách  to byla optimální volba. Je lehká, malá, levná (takže člověka nebolí srdce, když fotí v prachu nebo vánici) a používá filtry 52 mm. Navíc dovoluje makro do měřítka 1:4, což je bezvadné pro fotky květin, neboť díky velké hloubce ostrosti je pozadí  - hory - čitelné (ale obvykle se  musí zalehnout na zem ke stativu). Ovšem projevila se horší odolnost a Sigma začala kreslit špatně v jednom rohu. Oprava sice trochu pomohla, ale důvěra byla pryč.

Itálie, Dolomity. Sigma 2,8/24 mm.

Při troše úsilí se i s těmito objektivy dá docílit podobných perspektivních deformací jako s předešlou kategorií. I tak je perspektiva značně přehnaná a třeba skupiny lidí se fotit téměř nedají, neboť deformace krajních postav je příliš velká. V krajině odpovídá takovému úhlu pohledu, kdy  musíte otáčet hlavou a rozhlížet se. Dochází ovšem i ke zploštění - i blízké vysoké kopce vypadají jako vzdálené a malé vzhledem k přehnaně zdůrazněnému popředí a zkreslené perspektivě. Takovou fotku musíte vytisknout ve velkém formátu.

Pro APS formát tyto objektivy prakticky nejsou k dispozici a nahrazují se zoomem.

Širokoúhlé zoomy  20 - 35 mm (12-24 mm):

Velmi populární objektivy. Standardem je rozsah 17-35 mm se světelností 3,5-4,5 pro amatérské potřeby a světelností 2,8 (skoro trojnásobnou cenou) v profi třídě. Vývoj však směřuje ke stále kratším ohniskovým délkám, osobně si myslím, že až nesmyslným. Extrémní jsou zoomy Sigma 15-30 mm a dokonce 12-24 mm (jsou dnes k dispozici v provedení 10 - 20 mm a 8 - 16 mm pro crop-sensor).

Osobně používám Tokinu 12-24/4 a nemám jedinou výtku k provedení i optice.  Nikkor 18-35/3,5-4,5 si schovávám, kdybych chtěl něco podnikat s filmem - ale to se už dlouho nestalo. Třeba si někdy pořídím full-frame...  Používám tento typ velmi často, i pro fotografování různých událostí, oslav a podobně. Do hor jej nosím jen zřídka, také proto, že tam objektiv takhle široký prakticky nikdy nepotřebuji. Nejčastější použití tak zatím bylo při technickém focení v těsných prostorách. Musím tady potvrdit názor M.J., že dvě pevná ohniska vyjdou (na váhu i objem) lépe, pro digitální APS formát ale k dispozici zatím nejsou.

 

Výstup ferratou Amicizia, Lago di Garda, Dolomity.
Nikkor 3,5-4,5/18-35, ohnisko 18 mm

Širokoúhlé 28 nebo 35 mm (18 resp.24 mm):

Tak zde musím s M.J. naprosto souhlasit. Léta jsem užíval Prakticu s Prakticarem 2,8/28 a 1,8/50 a tato kombinace byla zcela dostatečná. Dnes mi 28 mm chybí, resp. místo něj užívám zoom, který je mnohem neskladnější (a dražší).  Bohužel na menší sensory podobné malé objektivy nejsou.

Shift objektivy:

Dnes, kdy lze vše zkorigovat v počítači, je jejich užití sporné, zejména pro kinofilm. S menším sensorem je možno použít pro panoramatické fotky.

Totéž, ale s naklápěním:

Tilt je cennější než shift, protože hloubku ostrosti nelze jiným způsobem dohnat. Dovolují také získat efekt "model" nebo regulovat hloubku ostrosti,  výsledek bývá  často banální klišé. Originální jsou nesmírně drahé, lze získat levněji Mir nebo Peleng.

Universální zoomy 28-200mm (18-135 nebo 18-200 mm):

Uvedený rozsah ohnisek je určitě sympatický. Tyto objektivy jsou však už při návrhu marketingově cíleny na amatérský sektor bez kritických nároků na kvalitu. Výsledek: je nutno clonit. Na horách to obvykle nevadí, je však třeba zapomenou na polarizační filtr a při vyšších nárocích na kvalitu  používat stativ, čímž je výhoda kompaktnosti velmi sporná. Lze očekávat, že tyto objektivy se budou dále vyvíjet a kvalita poroste. Digitální aparáty řeší jejich nízkou světelnost úspěšně zvýšením citlivosti a také mají optickou stabilizaci obrazu. I když jsou těžké, na turistiku se docela hodí jako jediný objektiv. Není třeba se bát zaprášení čipu. Nejsou ale zase tak universální - nehodí se třeba příliš na sport - jsou moc pomalé, ani na portréty kvůli velké hloubce ostrosti. 

Širokoúhlé základní objektivy 35mm (24 mm):

Osobně považuji 35 mm jen za kompromis, i když dobrý kompromis. Není dost široký pro krajiny a není dost dlouhý pro portrét nebo momentky. Pro manuální ostření, což je případ Leicy, je určitě dobrý. Já ho používám s Nikonem FM2, k němuž svojí velikostí pasuje. Pokud chcete dělat živou fotografii, mám tím na mysli momentky rodiny, různých akcí, některé sporty, pouliční fotografii a reportáže, může to být jediný objektiv, který potřebujete . Zaclonit na 8, zaostřit na 2 až 3 metry, čas si dodá aparát sám a vy jen mačkáte spoušť. Zostřováním se nemusíte zdržovat. Řada fotografů velkých jmen nefotila nikdy ničím jiným (aspoň to říkají). Podání perspektivy je velmi přirozená a úhel záběru odpovídá  zornému úhlu oka, když se díváte bez zaměření na detaily.

Arco, Itálie. Olympus mju-2, 2,8/35 mm.
(Sbíhání svislic srovnáno digitálně)

“Placky” typu Tessar, obvykle 45mm:

Tyto objektivy chápu spíše jako marketingově zajímavé, než užitečné. Jsou obvykle krásné, precisně provedené z ušlechtilých materiálů (titan, hořčík), ale hodí se spíše jako luxusní dárek než pro skutečné fotografování. Jejich optické kvalitě moc nevěřím. Tessar sice má oproti světelným objektivům minimum povrchů, což vede k dosažení výborného kontrastu, ale kontrast lze digitálně dohnat.

Na druhé straně, když jsou dnešní zrcadlovky tak velké, nemá cenu k nim dávat malé objektivy. Něco jiného je třeba Nikon FM3, který je s takovým objektivem překvapivě skladný. To platí i pro starší manuální Pentaxy.  Vlastním Nikon E 2,5/35, který je sice větší, než novější Nikkor 2,8/45 (jehož cena zdaleka neodpovídá jeho užitečnosti a výkonu), ale i tato kombinace je skutečně příjemně malá.

UPDATE: pro digitální zrcadlovky se dělají také, ale nepoměr mezi velikostí aparátu a objektivu je ještě větší. Kromě toho chybí autofokus a konstrukce typu Tessar už pro digitální kvalitu nevyhovuje.

Normální/základní 50 mm (35mm):

Pamatuji doby, kdy výměnné objektivy nebyly zdaleka běžné a zoomy neexistovaly. Každý foťák se prodával se tímto základním objektivem. Tyto objektivy bývají opticky naprosto špičkové ve srovnání se zoomy (mluvím o Nikonu, Canonu a podobných značkách), přitom levné  a hlavně světelné. Lze proto mnohem přesněji ostřit, neboť obraz je nejen jasnější, ale i díky menší hloubce ostrosti je ostření citlivější (to platí především pro manuální ostření zrcadlovek). Vysoká kvalita základních objektivů plyne z principu jejich konstrukce a vysoké sériovosti.

Osobně si myslím, že tento objektiv by se měl používat, kdykoliv to  je jen trochu možné. Jeho obrazový úhel odpovídá zhruba běžnému zornému úhlu oka, když se nesoustředí na nějaký detail. Jeho perspektiva je z tohoto důvodu velmi přirozená, takže fotografie působí civilně. Síla takových fotografií spočívá v obsahu a divák není rozptylován  efektním a nezvyklým zobrazením, které poskytují extrémní teleobjektivy nebo širokoúhlé objektivy.

Na rozdíl od 35 mm objektivů, které obvykle nemají tak velkou světelnost a jejich hloubka ostrosti je větší, dovolují záklaďáky pracovat s malou hloubkou a potlačit tak nedůležité prvky. Nespornou výhodou světelnosti záklaďáků  je možnost za špatného světla fotit bez blesku  a zachovat tak přirozenou světelnou atmosféru, která je použitím blesku téměř vždy potlačena (platí především pro ČB fotky).

Sám jsem dlouho padesátkou fotil a proto to byl první výměnný objektiv, který jsem si koupil s novou zrcadlovkou. Nasazení 35/2,5 na digitální D200 překvapí, jak je najednou aparát be velkého objektivu skladný. Manuální ostření jen tak podle stupnice je rychlé a člověk fotí, aniž by se rozptyloval nastavováním.

Závěj. Praktica, Pancolar 1,8/50 mm

Základní 55–58mm:

Dnes málo viděná ohniska, jen na starých ruských Zenitech byla.

Macro/microobjektivy:

Tvrzení M.J., že makro fotí jen amatéři, mi moc nesedí - viz kvantum technické fotografie. Ale že takový objektiv je pro amatéra dobrou volbou je určitě fakt. V první řadě jde o krátký teleobjektiv dostatečné světelnosti, který osobně považuji za nezastupitelný pro portréty, sport i krajinu. Za druhé tyto objektivy jsou mimořádně opticky kvalitní. Musí být totiž velmi dobře korigované, neboť vady se při makru mnohem výrazněji projevují - např. barevná vada. Jejich konstrukce je proto složitější, neboť zaostření na malou vzdálenost je obvykle dosaženo nejen dlouhým výtahem, ale i změnou ohniskové vzdálenosti objektivu. A konečně za třetí, jejich použití pro makro je nesporně mnohem lepší než jiné varianty, jako předsádky nebo mezikroužky, což potvrdí každý, kdo tyto metody vyzkoušel.

Používám Sigmu Macro 2,8/105 a co se optických vlastností týká, je výborná. Pro makro je delší ohnisko šikovnější.

Beskydy, Sigma 2,8/105 Macro EX

Standardní zoomy 35-70mm, 28-105mm, 35-135mm atd. ( 18-70, 18-105):

S Nikonem F70 jsem koupil setový 35-80. Byl ostrý při zaclonění, ale jinak jsem ho téměř ihned nahradil něčím výkonnějším. Používal jsem jej velmi málo, byly to vyhozené peníze - naštěstí stál pakatel.

S NIkonem D70 jsem dostal Nikkor 18-70/3,5-4,5. Je to spíše střední třída a jeho optika mě velmi příjemně překvapila. Vůbec se nebojím fotit na plnou díru ani s D200. Pro větší rozlišení by asi trochu clonit třeba bylo. Rozsah ohnisek je natolik široký, že nepotřebuji na horách nic jiného. Za optimální bych považoval rozsah 16-85 mm.

Světelné střední zoomy 24 až 35 - 70mm (17 - 50 mm):

Z této kategorie mám Nikkor 2,8/35-70, dnes už historický kus, neboť standard je 28-80 nebo 24-70mm. Koupil jsem jej velmi levně v bídném stavu, ale po vyčištění slouží dobře.Váží půl kila, samý kov, a výborně kreslí. Omezený rozsah zoomu je nevýhodou, kterou vyvažuje vynikající optický kvalita. Na hory je ideální jako jediný objektiv, i když moc těžký. 35 mm se může zdát  na hory málo, ale ze zkušenosti vím, že fotky širším objektivem dělané ze stejného místa obvykle vyřadím a tisknu ty z pětatřicítky.

Používám jej i na digitálu kvůli vyšší světelnosti. Ukázalo se totiž, že ačkoliv nekresí tak ostře jako Nikkor 18-70/3,5-4,5, má  vyšší procento správně zaostřených snímků - viz třeba tady a tady. Přičítám to jednak světelnosti, kdy sensor autofokusu pracuje přesněji, jednak menšímu zklenutí pole.

Zajímavé je, že řada profesionálů považuje tyto objektivy za zbytečné a doporučuje používat jeden širokoúhlý zoom a zoom 70-200 mm. Mezeru mezi nimi pak pokrýt světelným 1,4/50 mm.

Krátké tele 75, 77, 80, 85, 90, 100, 105mm (50 - 80 mm):

Kdybych si směl někam vzít pouze jediný pevný objektiv, tak by to bylo 50 mm (na D200). Jeho úhel přibližně  odpovídá zornému úhlu člověka, který se na něco upřeně dívá. Tyto objektivy bývají opticky vynikající i při vysoké světelnosti, což zaručuje minimální hloubku ostrosti. Jsou perfektní  pro portréty a živou fotografii.

Jejich obliba u reportérů  vycházela z několika příčin. Konstrukčně bylo možno zvládnout zaostřování pomocí dálkoměru (Leica, Contax) s vyhovující přesností. Vysoká světelnost  dovolovala pracovat s minimální hloubkou ostrosti  vhodnou právě pro portréty a v nepříznivých podmínkách. Kdysi jsem měl Pancolar 1,8/80 na Prakticu, a patřil k mým nejoblíbenějším. Dnes lze totéž říci o Nikkoru 1,8/50 na DX.

Nikkor 1,8/50

135mm teleobjektiv (100 mm):

Když jsem měl Prakticu, používal jsem vynikající Sonnar 3,5/135. Spolu s měchovým zařízením tato kombinace dovolovala měřítko 1 : 1, což v té době, kdy makroobjektivy ještě nebyly k dispozici, skýtalo velmi kvalitní fotky (i když v hledáčku toho moc vidět už nebylo). 

Fotka tímto objektivem odpovídá zornému úhlu oka, když se na něco pozorně díváte.  Jeho perspektiva  je už zřetelně zhuštěná a na fotce jsou detaily, které bez dalekohledu ve reálu okem  neuvidíte. Dovoluje díky malé hloubce ostrosti oddělit objekt od okolí. A také dovoluje vyhmátnout detaily v jinak nepřehledných scénách.

Světelné teleobjektivy 180mm nebo 200mm:

Kdysi velmi oblíbené sportovní objektivy se světelností 2,8 lze i dnes pořídit poměrně levně, za podstatně více peněz jsou i se světelností 2. Na DSLR jsou výborné pro detailní záběry při sportu, svatbách, plesech a reportážích. Navíc jsou menší než případný zoom.

Málosvětelné teleobjektivy 180mm nebo 200mm:

Dvoustovka je pro fotky krajin vynikající, neboť dovoluje izolovat malý výsek a poskytuje typickou perspektivu teleobjektivů. Je dostatečně malá a lehká, nepotřebuje velké filtry (můj Nikkor 4/200 má filtry průměru 52 mm), a světelnější než levné zoomy při výrazně lepší kresbě. Možnost korigovat softwarově barevnou vadu jeho kresbu ještě podstatně zlepšila.

Standardní telezoom (70 nebo 80 až  180, 200,  210):

Málo světelné zoomy (např. 70-300/4-5,6) jsou obvykle docela levné, ale kvalita nebývá nic moc. Je třeba clonit alespoň o dvě clony, což při použití polarizačního filtru vede jednoznačně k použití stativu. Kromě toho v rozsahu 200 - 300 mm je optická kvalita, zejména kontrast, obvykle velmi špatná. Proto je lepší použít dvě pevná ohniska nebo kompromisní 135 mm. Mám Sigmu 70-210/3,5-4,5 Apo Macro a nemohu si stěžovat na optickou kvalitu, i když Nikkor 4/200 je opticky o fous lepší.

Rozhodně lepší volbou jsou profesionální zoomy se světelností 2,8, které lze vcelku levně pořídit z druhé ruky nebo neznačkové. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že profi AF objektivy je třeba v bazaru kupovat velmi obezřetně, neboť jsou velmi často odkládány profesionály, kteří jejich mechanické části dokáží opravdu "vypotřebovat". Nikkor 80-200/2,8 je sice velmi těžký, ale ostrost je vynikající i při 2,8, nízká clona dovoluje kratší expozici a tedy nehrozí rozmazání, pozadí je potlačené a navíc ostří rychleji a přesněji než výše zmíněná Sigma.

Neznačkové objektivy této kategorie (např. Sigma , Tokina) mají rovně velmi dobrou pověst, ale nutno vybírat z několika kusů.

Rax, Alpy. Sigma 3,5-4,5/70-210 APO Macro

IS (Canon) or VR (Nikon) standardní telezoom:

Světelné zoomy se stabilizací jsou cenově mimo dosah. Ostatně bych stabilizaci moc nevyužil, protože k rozmáznutí dochází spíše díky pohybu objektu než roztřesením, což IS neřeší. Levnější málo světelné varianty dostupné jsou. Zkoušel jsem Nikkor 55-200/4-5,6 VR a musím říct, že mě opticky přijemně překvapil s ohledem na velmi nízkou cenu.

Světelný  300mm:

Obvykle na něj amatér nemá, respektive jej nepotřebuje tak často, aby se to vyplatilo. Osobně bych si pořídil kombinaci 80-200/2,8 + 1,4x konvertor.

Super-telezoom (do 300mm nebo více):

Cenově nedostupný, pokud má mít rozumnou kvalitu a světelnost. Příliš těžký. Amatérské zoomy jsou zase nekvalitní.

400mm:

Nejdelší dostupné sklo pro amatéra, pokus se jedná o objektiv světelnosti 5,6. Takový  se dá i unést, ovšem fotit s ním bez stativu nebo monopodu je skoro nemožné. Objektivy světelnosti 4 nebo dokonce 2,8, jsou nedostupně drahé i z druhé ruky. Navíc vyžadují šerpu.

Koupil jsem poměrně levně Sigmu 5,6/400. Není tak hrozně velká a kupodivu docela dobře kreslí.  Z ruky ovšem nelze udržet ostřící bod na jednom místě a autofokus neustále doostřuje. Zajímavé jsou fotky krajinných detailů,  dovoluje motiv vyhmátnout a oddělit od okolních rušivých prvků. Na sport je použitelný jen venku, v hale vede nízká světelnost k pomalému a nepřesnému ostření. Na D200 se z ní stala šestistovka a protože je možno bez problému zvýšit citlivost, není vyloučena i práce bez stativu.

500mm:

Nevidím rozdíl oproti 400 mm. Kdysi byly hodně oblíbené zrcadlové objektivy 8/550 z Ruska. Jejich ostrost byla ovšem nevalná a reálná světelnost nedosahovala oněch udávaných 8 v důsledku středního zrcátka. Módní byly kroužky tvořící rozostřené reflexy .

600mm:

600/4 je poněkud drahý špás pro amatéry. Pro ně jsou dostupné jedině kombinace s telekonvertory, ale krása malé hloubky ostrosti a možnost autofokusu jsou nenávratně pryč.

1200mm:

Rusové vyráběli (možná ještě vyrábějí) zrcadlový teleobjektiv 11/1000 mm. Kdysi jsem ho zkoušel s Prakticou. Obraz v hledáčku byl velmi temný a zaostřit se téměř nedalo. Byla to takové dělo, velké, těžké a skoro nepoužitelné jinak než z těžkého stativu. Při focení ptáků jsem udělal mnohem lepší fotky třístovkou než kolegové s tímto objektivem.

 

Tak, a co z toho vyplývá?

Na tuto otázku si každý musí odpovědět sám podle svých potřeb, záměrů a přirozeně i kapsy. Já sám někdy hodně váhám, co do brašny nebo batohu dát, protože kombinací může být hodně a myšlenka, že je třeba být připraven, co kdyby..., ta se tedy pronese. Osobně se kloním k tomu, že méně znamená často více. A že je lepší méně  a kvalitní než sbírka nedokonalých kousků.

Někdo přísahá na mantru "jeden objektiv stačí". Osobně bych volil pevnou dvacítku, světelnou padesátku, nějaký levnější lehký zoom 28-80 a kvalitní 70-210/2,8,  popř. ještě manuální makroobjektiv okolo 100 mm a 1,4x extender. Přirozeně pro film nebo fullframe.

Ideální objektivy neexistují, i ty nejlepší nebo nejdražší se na něco nehodí. Je zlé, pokud zápasíte s kontrastem a ostrostí svých fotek a místo nad tím, jak realizovat svůj tvůrčí záměr, přemýšlíte, jak obejít technické nedostatky svého vybavení.

e-mail               home