Mike Johnston : Vyhněte se klišé

Článek Mika Johnstona Eschew Cliché publikovaný na Luminous Landscape 1.6.2003 . (Originál je zde. )

Zajímáte-li se o sport, narážíte pravděpodobně na "neuvěřitelné" věci. Třeba minulý rok ("měli jsme neuvěřitelnou sezónu"), způsob jakým zrovna hrajete ("neuvěřitelný výkon"), celý tým nebo jen jednotlivé zásahy ("neuvěřitelný míč, forhand - zde je možno doplnit cokoliv"). Fráze "neuvěřitelný hráč" přirozeně v angličtině ještě neznamená, že dotyčný je lhář.

Je známo, že naše kultura motivuje naše atlety, aby dokončili vysokou, kde se naučí především to, jak o sobě mluvit ve třetí osobě a nejlépe ve frázích. Cílem je naučit je, aby kdykoliv už něco musí říct, mohli odpovědět, aniž by cokoliv sdělili. (Je známo, že když takový atlet ujede a skutečně něco sdělí, je to většinou překvapující. Na příklad na tiskovce po zápase klub rozhodně nechce, aby hráč prohlásil, že kouč je frustrovaný kretén, který se pletl do hry v tu nejhoší možnou chvíli, i když přesně to trenér udělal.)

"Rosie," fotografováno v infračerveném osvětlení (Sony F-707)

Obdobně pro fotografy, klišé představuje lákavou možnost jak dělat obrázky, které neříkají nebo nevyjadřují vůbec nic.

Nutkání produkovat klišé plyne z touhy dělat obrázky, které vypadají stejně jako díla ostatních. Proč by to měl někdo vlastně chtít? Osobně se domnívám, že to zbavuje nutnosti spoléhat se na vlastní úsudek při posuzování svého díla. Fotografové jsou mnohem více než ostatní umělci v neustále nejistotě, zda to, co dělají, bude povážováno za dobré. Také si myslím, že fotografové milují klišé, protože na počátečním stupni svého vývoje to je cesta, kterou se převádí své schopnosti a umění. Že jste v této fázi poznáte z toho, že výroky "to vypadá, jako by to udělal profík!" nebo "to vypadá jako pohlednice!" berete jako komplimenty a plní vás hrdostí. (Později, přirozeně, budete takové komentáře chápat spíš jako urážku.)

Co je tedy fotografické klišé? Stejně jako u pornografie to poznáte, až to uvidíte. Mysím, že bychom to mohli definovat jako "konvenční námět zobrazený konvenčním způsobem". To, že každému ponechává možnost vlastní definice "konvenčnosti", je asi dobré.

Konvence se samozřemě mění. Styl zvaný piktorialismus - kdysi definovaný v magazínu Camera Work Alfredem Steiglitzem, který jej později jako příliš nudný opustil - používal konvenci vkládat do mnoha obrázků velkou skleněnou kouli - což jsem z nějakého důvodu nikdy nepochopil (tajný cechovní symbol? Masonický talisman? esoterická symbolika?). V Eisenhowerových časech bylo běžné, že obrázky byly silné, šťastné, optimistické až heroické (což naštěstí neomezovalo temperamentního Eisieho, jednoho z velkých fotografů té doby). Později bylo možno najít jinou konvenci na stěnách modních uměleckých galerií, kde "fotografové", o nichž žádný fotograf nikdy neslyšel, vystavovali fádní, nesmyslné, zmatené a nejasné fotografie ničeho.

Jestliže se tomu smějete, nemáte proč. Amatéři jsou mnohem horší. Po mém předešlém příspěvku Ken Croft (který mimochodem nese odpovědnost za to, jak jsem se tu rozpovídal) zjistil:

Nyní zcela chápu vaše okouzlení Benátskou jeptiškou (pozn. jedná se o diskutovanou fotku ve zmíněném příspěvku). Když jsem říkal, že se mi nelíbí, skutečně jsem si to myslel. Když analyzuji svůj názor, zřejmě jsem ji odmítal proto, že jsem si podvědomě myslel, že by se nelíbila mým přítelům, kdybych ji vyfotil já sám. Myslím, že jsem dělal fotky takové, aby se líbily rodině a přátelům, nebo aby vyhrávaly soutěže a získaly obdiv a slávu místo toho, abych je dělal jen pro sebe samého.

To je ostrý názor. Po dvaceti letech vyučování fotografie a psaní o ní upřímně věřím, že Ken popisuje to, co mnozí z nás dělají (nebo to alepsoň zkoušejí) již dlouho. To, co formuje vkus lidí držících se klišé, je jejich představa o vkusu ostatních. Nikoliv skutečný vkus ostatních, rozumějte, ale prostě jen fotografovy pokusy co nejlépe se trefit do představ těch ostatních.

 

Věř si, příteli

Tudy ale cesta nevede. Stejně jako u jiných věcí, i u fotografie je nutná sebedůvěra. Nezáleží ani tak na tom zjistit, ce se libí jiným - to je zcela hloupý cíl - jako zjistit, co líbí vám. Pouze poznáním vaších vlastních měřítek vyhovujících vašemu vkusu máte šanci vyvinout si svůj vlastní styl, charakteristický způsob vidění, který není ani imitací ("=vypadjící jako nějaký jiný, ale obvykle horší než originál"), ani nějakou odnoží stylu někoho jiného.

Myslím, že to je důvodem, proč rebelující a nekonformní výrostci často patří mezi nejlepší studenty fotografie. Nechtějí se přizpůsobovat. Chtějí pracovat podle sebe.

Měli bychom lpět na svém vlastním vkusu a názoru při posuzování, co je špatné nebo dobré, neboť vkus druhých je proměnný a nepředvídatelný. Jestliže vidím jednu osobu, které se nějaký váš obrázek líbí, je jím nadšená a vynáší jej do oblak, a vedle druhou, které připadá k ničemu a bezcenný, co z toho pro vás vyplyne? Vypěstujete-li si vlastní vkus a sebedůvěru, nebudete mít problém s podobnými názory. Jestliže se vám s potřebnou kombinací pokory a sebedůvěry zdá, že váš obrázek je dobrý, a ani v nejmenším se vás nedotkne, když někde řekne "Co je proboha tohle?" nebo "Mě se to nelíbí!", máte vyhráno.

Pokračujte dál. Nebojte se být odlišný; buďte svůj. Vystříhejte se klišé.

 

Mike Johnston byl šéfredaktorem časopisu PHOTO Techniques v letech 1994-2000. Od 1988 do 1994 byl redaktorem časopisu Camera & Darkroom . Byl jedním z nejvlivnějších autorů fotografických článků v amerických časopisech v minulém desetiletí.

Na tento článek došla řada reakcí, z nichž následující se mi zdá velmi užitečná a výstižná, takže jsem ji připojil také:

Dear Mike,

Článek o fotografických klišé se mi velmi líbil. To, jak Ken Croft vyjádřil své pochybnosti o motivech fotografování, jej rozhodně ctí. Většina fotoklubů, které jsem v Anglii poznal, se totiž bezpochyby snaží, bez ohledů na jejich ostatní motivy, dělat fotky tak, aby vyhověly soutěžním porotám. Jejich obrázky vyhovují dobře známým, předem daným pravidlům, které porotci opakovaně užívají.

Je to jako když přihlásíte svého psa na výstavu psů nebo svá nejlepší rajčata na výstavu zahrádkářů. Musí vyhovovat soustavě uměle a náhodně stanovených pravidel, s nimiž všichni přihlášení mlčky souhlasí a jejichž výsledkem je uniformní vzhled či klišé, kterého se všichni účastníci snaží dosáhnout. Někteří fotografové věnují spoustu času a peněz na tuto zjevně tupou činnost, v níž kreativita a osobní názor či myšlenka hrají jen nepatrnou roli.

Proč to vlastně dělají? Ve své soutěživé touze vyhrát tito fotografové volí tu nejsnadnější cestu. Dělají obrázky bez konfrontace s překážkami spojenými s vytvářením pohledu na svět, bez vlastních pocitů a pokusů tyto pocity odrážet ve svém díle, což by mohlo být velmi obtížné. Je mnohem jednodušší dělat fotky podle jednoduchých přijatých pravidel.

Výsledkem jsou stěny galerií plné fotografických klišé.

Jaká že jsou ta "anglická" pravidla? Takže, pro krajinky: Nesmíte zahrnout žádnou "moderní technologii". Porotce přijede na soutěž autem, ale na vaších fotkách auta být nesmějí. Určitě bydlí v domě s elektřinou, ale s naprostou jistotou vyřadí fotky, na nichž by byla elektrická vedení nebo sloupy, s vyjímkou sloupů, které jsou staré a vůbec podivné. Zastaralá technologie, jako jsou třeba větrné mlýny, je přípustná, ale rozhodně musí být starší než 150 let.

Vaše obrázky musí mít centrální motiv, ten ale nesmí být v centru. Pro jistotu ho umístěte do třetiny.

Pokud se rozhodnete pro nějaké linie, ujistěte se, že vedou zleva doprava. V Anglii lidé zjevně nejsou schopni otáčet hlavou zprava doleva. Asi to má něco společného se čtením, věděli jste to?

Co se námětu týká, jste-li na pochybách, zvolte západ slunce nad hladinou nebo tekoucí vodu při dlouhé expozici.

A jestliže raději fotografujete lidi? Zde je vítězný návod, který vždy u poroty boduje. Jmenuje "dvojportrét - clona 4": Nejprve najdi dva cizokrajně vyhlížející jedince. Punkové účesy, rýsováčky v nose, tetování jsou ideální. Vezmi je na nějaké hnusné místo s odlupujícími se plakáty, posprejovanými stěnami apod. Vhodné jsou podchody. Na kinofilmovém aparátu nastav clonu 4 a drž jej na šířku. Jednu osobu umísti do záběru, jen hlavu a ramena, nalevo do popředí. Druhou osobu dej vpravo, více dozadu a mimo hloubku ostrosti. A je to! Tento postup funguje na barvu i BW, vyhovuje dlouhému poměru stran u 35mm negativu a vzbuzuje dojem, že máte se zajímáte o sociální problémy.

— ALAN CLARK


Fotogalerie

Názory jiných

Links

Slovník

CV

Články a překlady


e-mail               home

Copyright (c) Martin Rybák 2003