Na Skřítku bylo tradiční startovací pivo a já jsem poprvé viděl skřítka - při předešlých ročnících byl vždycky pod sněhem. Tentokrát zde nebylo víc než deset čísel sněhu a na hřeben jsme vyšli pohodlnou procházkou, lyže jsme nazuli jen na pár metrů. Ztracené kameny mi připadaly vystouplé a nějak nahaté. 

Po krátkém občerstvení a přezkoušení účinností granátů, které zajistilo Ministerstvo obrany a útoku, se pokračovalo na Kursovní. Párkrát bylo nutno jít pěšky a v sílícím větru jsem pěkně mrzl. Prstíky lehce omrzlé mě pak svědily ještě týden.

Kursovní  opět nezklamala a bylo zde pěkně teploučko, jen vrchní nadával něco o smradu a snažil se větrat. Dali jsme nezbytného Praděda, abychom neurazili duchy hor a polechtali chuťové buňky, a těsně před uzávěrou vyrazili směr Švýcárna.

Vyčkávací taktika se vyplatila, stopa už byla pěkně prošlápnutá, ale přestože vítr se sice trochu uklidnil, začalo tak hustě sněžit, že nebylo vidět vůbec nic. Než jsme došli na Keprník, napadlo dobrého čtvrt metru prachového sněhu. To už s námi nebyl Přema, který nakonec nesehnal náhradní hrot a navíc jej chytly tradičně záda.

Cesta z Petříkova na Paprsek je, alespoň pro mě, nejhezčí úsek celého přejezdu a ani letos to nic neskazilo.

Naštěstí Jardův orientační smysl nás dokázal neomylně dovést přímo k hospodě, klobáskám, pivu a dalším příjemnostem, které Podlesí nabízelo. Třicátý první ročník přejezdu tak mohl být  (po asi dvou hodinách hodně nervózního čekání na Žanka, ztraceného údajně někde na Kraličáku,  a vůbec celou uzávěru)  důstojně a beze ztrát ukončen pozdravem