předešlá strana

začátek

Les Baux

Ráno je zataženo, ale snídaně je  příjemným překvapením. Paní domu servíruje na zahradě u velkého kamenného stolu, máme asi pět druhů malých croissantků, několik různých chlebů a bagetu. Káva ve stříbrné konvici (no možná úplně stříbrné ne) a šest marmelád, každá jiná, v malých mističkách. Meruňkovou, gdoulovou, jahodovou a fíkovou dokážeme rozeznat, ale ringlovou a rebarborovou ne. K tomu džus z čerstvých pomerančů.  Prostírání i porcelán ve sladěných barvách, navíc tlumená hudba od Mozarta. Takže snídáme dlouho.

Po snídani  vytahujeme kola a vyrážíme do Les Baux. Je pondělí, turistů je už méně než včera, takže ani nevadí, že vesnice či spíše pevnost je jedna velká atrakce, plná krámků, hospůdek, ale vlastně neruší, skoro sem zapadají. Zatímco Zuzka bloumá po uličkách, nacházím na radnici pěkné sochy a taky zajímavou expozici o dějinách otroctví (jen nevím, proč je zrovna tady - a všechny popisky jsou přirozeně jen francouzsky). Z hradeb jsou vidět na jedné straně bizarní skály, na druhé straně je výhled na Alpičky (Alpilles), ale je trochu opar a není to ono.

Jedeme na kole dolů do Maussane a dál po těch nejmenších silničkách, co jsou v mapě. Nějaký jasný cíl nemáme, jen se tak projet a vstřebávat dojmy. Krajina je tu nějaká divná, ostatně i na mapě zde nic není. Zdá se, že tu je dost vody, roste zde rákos a na loukách jsou meliorační strouhy. To však platí jen pro pravou stranu silnice, na druhé straně jsou houštiny starých olivovníků a všelijakých dalších trnovníků a zem je vyprahlá a plná kamení. Cesta nás nakonec vede k vápencovým skalám s věžemi - Tours de Castillon. Vylézáme na skalnatou špičku, na níž stojí zbytky strážních věží. Plochou krajinou se táhne holý vápencový hřbet připomínající čínskou zeď. Je odtud výborný výhled na les Alpilles,  v dálce  tušíme v oparu ještě vyšší hory, snad Mt. Ventoux. Je tu příjemně a Zuzka se opaluje. Vše je vyschlé, ale kytky, které tu rostou, jsou moc voňavé a Z. jich samozřejmě trhá celou otýpku.

Pokračujeme do Paradou a Fontvieille a nakupujeme obložené chleby na oběd a víno, bagety a sýry na večer. Krmíme se na podstavci místní sochy svobody, ozdobené vložkou s křidýlky, a pozorujeme zdejší cvrkot.

Cestu zpět volím zkratkou. Vracíme se malou silničkou, která stoupá napřed mezi vinicemi, pak mezi skalami a nakonec olivovými háji. Kupodivu, všechny tyto pozemky včetně lesa patří k místnímu chateau Estoublon, jsou za plotem a vůbec to vypadá, že zajít do lesa hrozí riskovat zastřelení (alespoň takhle chápu nápisy na cedulích na každém rozcestí). Cesta dál stoupá, zužuje se a mizí asfalt, ale směr se zdá celkem správný. Po pár dalších kilometrech však cesta překvapivě končí na dvoře lisovny olivového oleje, dál už jsou jen olivové háje. Naštěstí se z jednoho obrovského sudu vysouvá mladík, jehož ochota nás vyvádí z míry. Ostatně i on ještě tak natvrdlé lidi určitě neviděl. Nerozumíme mu ani slovo, ale stále opakujeme, že chceme do Les Baux. Nakonec mu to vysvětluji i česky. Mohutně ukazuje, že nejlepší je se vrátit, ale to my zase ne. Nakonec je jeho trpělivost u konce a aby se nás zbavil, vyráží ve svých holinkách a klusá na kopec dobrých sto metrů daleko a ukazuje nám, jak máme prokličkovat mezi olivovníky. Určitě si oddechl, že se nás zbavil. Doufám, že rozuměl alespoň našemu merci bocu. Já si zase uvědoil, že takhle nějak se musel cítit Livingstone, když se vyptával černochů, kudy se asi tak dostane k Viktoriiným vodopádům. (Ovšem ten to měl těžší, protože ještě ani nevěděl, že se tak budou jmenovat.)  Slunce už mezitím začíná pomalu zapadat a my se snažíme pokračovat podle nejasných rad toho dobráka. Ale, světe div se, trefili jsme to a po nějakých dvou kilometrech mezi olivovníky jsme zase na silnici. Pokračujeme borovými hájky, v nichž jsou ukryté docela honosné vily. Jedinými známkami života, když je míjíme, je psí štěkání. Podle tónu to nejsou žádní mopslíci, ale hafani jak krávy. Zuzka už má cyklistiky plné brejle, naštěstí vyjíždíme mezi skalami, růžovými v zapadajícím slunci, kousek pod Les Baux.

Doma jsme za chvíli a než stačím otevřít láhev na oslavu šťastného návratu, je tma. Heurtebise Cotes de Ventoux 2002 je tmavě rudé s krásným plným buketem, suché a ještě lepší než včerejší burgundské. Sýr: Roquefort- skvělý, vynikající, s naší náhražkou nivou naprosto nesrovnatelný. Zato bageta, kterou jsem celé odpoledne vozil na zádech, nějak ztuhla. Večer jsou poprvé vidět hvězdy a brzo začíná být chladno, zítra by mohlo být pěkně. Překvapivá věc, vždy jsem si cypřiše a pinie spojoval s vrzáním cikád, a tady nic.

další strana

nahoru