předešlá strana

začátek

Saint Tropez

Ráno se budíme rozlámaní. Postele nebyly žádný zázrak, ale asi se mění počasí. Je zataženo a teplo, ale slunko se snaží ranní mlhu rozehnat. Zkouším se za světla trochu zorientovat  - vypadá to, že jsme někde před Cavalaire-sur-Mer. Snídani vaříme sami, na šest marmelád zbyly jen vzpomínky, naštěstí je tu prostor na terase. Dovolenou u moře bych tu rozhodně nechtěl trávit. V sezóně tu musí být dost vedro a dusno, ale nyní to nemá chybu, jen kdyby se mlha zvedla.

Pokračujeme silnicí na Saint Tropez. Chvílemi je to tu docela pěkné - palmy, kaktusy, kvítka i moře, ale bez slunce to není ono. V la CroixValmer odbočujeme na horskou silničku a jedeme na Ramatuelle. Krásné piniové háje, vinice a v nich schované vily ... ale bez slunce, škoda. Zato si užíváme spoustu zatáček, těch, v nichž se proháněla známá jeptiška z Četníků. Jedu raději pomalu, co kdyby tu někde byla její následovnice (už jsem chtěl napsat dcera).

Před S. Tropez zastavujeme a jdeme se ještě naposledy podívat na moře. Nic se proti včerejšku nezměnilo, je stále opar, všude prázdno, jen dva homeless balí spacáky v písku a  jeden rybář předstírá, že chytá, tak ho Z. fotí. Restaurace u pláže mají prostřeno, ale žádné hosty nevidět. Jedeme dál.

Grimaud

Další zajímavostí je přístav - Port Grimaud. Na rozdíl od vesničky však vůbec není starobylý. Zde musím napravit omyl, na nějž jsem byl upozorněn až doma. Port Grimaud vznikl až poměrně nedávno rozhodnutím ministerstva turistiky k podpoře cestovního ruchu. Tyto "francouzské Benátky"  napodobují atmosféru přístavních městeček Provence.

Z Grimaud jsme se vypravili do la Garde-Freinet. Podle průvodce by tu měl být ve střed trh, tak se sem jdeme mrknout. Trh se nekoná a my končíme na kopci u staré pevnosti. Postavili ji prý kdysi Arabové - alespoň průvodce to tvrdí, ale my jsme kromě skal žádnou pevnost neviděli. Průvodce také tvrdí, že sem zamíří každý absolvent Cambridge, když má čas. Asi žádný z nich zrovna čas neměl, a nejen to, ani z Oxfordu tu právě nikdo nebyl. Vzdělanost zkrátka upadá a dva omšelí absolventi brněnské university všechno nevytrhnou. Přesto to nebyla zbytečná cesta - Z. nasbírala v lese plný sáček velkých jedlých kaštanů.

Podle mapy byla po cestě řada dalších pamětihodností, římských vykopávek a tak, ale už jsme předojmovaní. Přes  Vidauban chceme do Aups, dnešního cíle. Napřed však děláme mazácké kolečko do les Arcs, které je velmi pěkný, ovšem poněkud mimo naši trasu. Z. opět osvědčila, že je stopro žena a s mapou příliš nekamarádí. Musím však přiznat, že normálně naviguje docela dobře, ovšem jen pokud právě nedělá něco důležitějšího, což je bohužel dost často.  Projíždíme Lorgues a v lese zastavujeme na piknik. Pokračujeme po silnici lesem, připomínajícím místy křoví. Zdá se mi na něm něco divného - a mám to: jsou to korkové duby a na některých je vidět, že jsem si toho nevšiml první. Zkouším nožem uříznou vzorek špuntu, jde to těžko, ale nakonec se mi to daří. Fakt je uvnitř kůry korek!

Jedeme dál pahorky a háji pinií vypadajícími  zdálky jako velké brokolice. Na jednom místě je planina rudých skal, s piniemi proti obzoru  úplně jak přenesená z Afriky. Zastavujeme, abychom se trochu pokochali a africký dojem je stále silnější. Iluzi kazí na zemi ležící mobil, jen lehce od aut dodřený a dokonce ještě zapnutý. Nikde nikdo, jen v dálce kdosi fotí most. Tak si to jdeme vyfotit taky a zeptat se na ten mobil. Nebyl jejich a most byl docela malebný a romantický, prostě opět středověk. Nemáte někdo nabíječku k Motorole? Do Aups jsme dorazili pozdě odpoledne. Podle průvodce zde žijí velmi zvláštní lidé - ještě stále se totiž živí prací  místo toho, aby vysávali turisty. To nás povzbudilo při hledání noclehu. Hned v prvním domě s tabulkou chambre d'hotes jsme se uchytili a dobře jsme udělali. Skutečně průvodce nelhal - např. náš domácí měl stavební firmu a pár pokojů bylo jen na přilepšenou. Ubytování bylo čisté, byla tu i kuchyně a lednička, konečně si můžeme dát chladit bílé víno.A máme i bazén (ovšem voda jen 19°C), který není znakem luxusního ubytování, ale nezbytným doplňkem. Z terasy výhled na pevnost či kostel, to zjistíme až zítra. Taky tu je přítelkyně kočka, která se chce hladit, a velký pes Rex, který se všeho bojí a nejvíc té kočky.

Paní domácí nás překvapila, neboť hned poznala, že jsme z Česka. Nakonec z ní vylezlo, že její otec je snad Čech. Na ní to ale moc vidět nebylo.

K večeři jsem otevřel láhev bílého k dalšímu ze zdejších plísňových sýrů, když se objevil starší pán se ženou a zdravil nás česky. Nevím, kolik je ve Francii Čechů, ale pravděpodobnost, že bychom se mohli potkat, je zcela určitě naprosto  mizivá. Trochu mi však vadí, že podobné náhody mě potkávají, jen když nejde o výhru v loterii. V té se mi štěstí úspěšně vyhýbá.

Příběh pana J.P. by vydal na knihu. První pokus o přechod hranic podnikl v osmačtyřicátém, následovala Příbram a uranové doly. V roce 1953 druhý, tentokrát úspěšný pokus. Služba v americké armádě, ale jen krátká, protože se po jedné vydařené pitce s legionáři v Bordeaux probudil v jejich kasárnách a zjistil, že podepsal závazek a příštích pět let bude legionářem. S Cizineckou legií bojoval ve Vietnamu a Alžíru a kdovíkde jinde. Po odchodu do civilu pracoval v závodě na výrobu francouzských nukleárních ponorek a komponent reaktorů. S první ženou měl děti ještě v  Alžíru, druhá žena byla válečná zpravodajka NBC, kromě Bejrútu a Nicaragui byla i v Praze během šedesátého osmého a při Palachově pohřbu. Povídali jsme si celý večer.

další strana

nahoru