Na kaňon máme celý den a tak není kam spěchat. Jedeme dubovými háji, spíše loukami porostlými křovisky.  Na kraji cesty je cedule s namalovanými kozami a bochánky sýrů. Tak to tedy zkusíme, říkáme si, podívat se, jak ty proslulé francouzské sýry vznikají, a nakoupit je přímo na statku. Sýrů mají Francouzi takové množství, že jsem se ani nepokusil je ochutnávat nějak systematicky. Ve Švýcarsku je to snadné - to si prostě koupíte ementál. Ale tady ... tak se aspoň snažíme jíst především ty sorty, jež u nás nejsou, a to znamená sýry kozí. Fromage de chévre. Takže odbočujeme, má to být 150 metrů. Kodrcáme se po kamenité cestě mezi políčky, ohraničenými dubovými křovisky a kamennými zídkami. Sem tam vidíme nějakou tu kozu, ale tráva vypadá teď na podzim už dost seschle, zato bodlákům se tu docela daří.

Už si myslíme, že jsme zabloudili, když přijíždíme ke starému kamennému statku, rovnou na dvůr. Je tu pár aut - vraků, na nichž si hrají dvě děcka a jeden dospělý(á) neurčitého pohlaví a věku v červené rádiovce. Sýry nevidíme žádné, ale tušíme je velmi výrazně, musí být blízko. O kus dál pod kůlnou zarostlý chlapík něco mezi třiceti a padesáti lety drhne necky. Zavrhuji kontakt s červenou rádiovkou a jdu vyzkoušet svoji francouzštinu na něm. Fromage je jediné slovo, které znám, kromě "dobrý den". Vysypal jsem tedy na něj všechna svá francouzská slova, ale tak, aby si snad nemyslel, že jsem Francouz. Byl však mimořádně bystrý, pochopil, že nestojím o nějaké dlouhé řeči, v poklidu odložil necky a vedl nás k sýrům přes dvůr pokrytý kozími bobky. Vidím, že výjimka Bruselu pro francouzské sýraře byla skutečně nutná.  Hygieniky by z toho kleplo, na druhé straně proč si dělat hlavu, když to nikomu neublížilo už tolik století (nepočítáme-li občasný mor, který ostatně vyčistil populaci od méně odolných jedinců).

Chlapík nás uvedl do magazínu s čistým bílým nablýskaným chladicím pultem, plným bělounkých bochánků sýrů. Vypadaly všechny skoro stejně, ale bylo jich celkem sedm druhů a ještě jeden, který se odlišoval tím, že byl obalený v sušených bylinkách. Chlapík na nás nespěchal, chodil si jak na promenádě a pískal si, což bylo velmi taktní, neboť ticho ve společnosti je zajisté faux-pas a on tušil, že s námi moc řečí nenaděla. Tak jsme si koupili nakonec všechny - přesněji od každého druhu pár. Z. však nerada kupuje zajíce v pytli a proto vyžadovala, aby  nám  mužík ukázal i kozenky. Chlapík se dovtípil a zavedl nás k nim ochotně, měl je opravdu pěkné, mladé a přítulné.

Kdybyste náhodou chtěli sýry začít vyrábět, je to naprosto triviální a kromě koz skoro nic nepotřebujete, protože se to dělá podle následujícího předpisu. To "skoro" ovšem znamená, že musíte mít výjimku od Evropské unie.

K poledni se obloha začala zatahovat a foukal čerstvý vítr.  Ke kaňonu jsme přijeli od přehrady S. Croix, jejíž voda byla pod ústím kaňonu krásně azurově zelená, stejně jako výše v soutěsce. Mohutnost a hloubku kaňonu nejde vylíčit, musí se vidět. Chtěli jsme jej původně objet z jižní strany, tedy po levém břehu. Chvíli jsme se zdrželi ve Aiguines, další z malebných opevněných vesnic, v této době bez turistů a tudíž docela příjemné. Z. neodolala a v krámku plném vůní nakoupila fíkový džem a provensálské bylinky. Jeli jsme dál po uzounké silničce ke kaňonu. Před námi jsme najednou viděli dvě auta blokující šířku silnice. Asi havárka, říkáme si. Ale kdeže, to jen dva frantíci pocítili potřebu trochu si popovídat. Pokračovali jsme dál, jakmile si všechno řekli, ale ne daleko. Silnice byla totiž přehrazena a dál to nešlo. Cestáři spravovali silnici... No je fakt, že nějaké značky tam byly, ale francouzsky, takže naše smůla.

Vrátili jsme se tedy zpět a objeli kaňon druhou stranou. Výhledy do kaňonu byly úchvatné a pěkné to bylo i v okolí kaňonu. Uviděli jsme zde například poprvé pole s levandulí. Překvapilo mě, že to, co na všech fotkách vypadá jako řádky, jsou ve skutečnosti kulaté kopečky levandule, takové bochánky. Chtěli jsme si políčko vyfotit a Z. poodešla trochu blíž, když se u nedalekého domku zvedl dědek a vyrazil k ní. Čekal jsem, zda Z. dostane pár facek nebo jen holí přes zadek, že si to vyfotím. Dědek, teď už vlastně hodný dědeček, ji však odvedl ke keříku v rohu pole, na němž jediném ještě zbyly květy levandule, neboť ostatní už byly sklizené. Z. si mohla natrhat kytičku, která pak voněla v autě celou cestu (a bojovala - neúspěšně - s odérem sýrů) a voní ještě dnes.

Cesta kolem kaňonu byla docela v pohodě, ale v sezóně si to nedovedu představit. Jedna zatáčka za druhou, prostě motorkářský sen. Teď zde bylo jen pár Němců a Holanďanů a mohli  jsme si zastavit bez potíží na každém vyhlídkovém belvedere. V kaňonu hnízdí orli. Vlastně to asi orli nejsou, jak říkal jeden Holanďan s velkým triedrem, ale co, to jsem nepochopil, takže to jsou stejně orli. Nakonec na názvu nezáleží, koho to zajímá, tak si to někde najde. Vypadali však velkolepě, když majestátně plachtili nad námi. Létali v pravidelných cyklech. Nejprve zakroužili několikrát nad kaňonem a vystoupali do výšky, potom odlétli daleko od svých hnízd a dobrých deset minut zmizeli z dohledu. Pak pomalu létali vysoko nahoře a po několika kruzích se snesli znovu nízko do kaňonu.

K večeři byl sýr ze včerejška a kozí sýr z farmy, bageta, hrozny a červené Coteaux de Pierrevert 2003. Velmi dobré, svěží a suché jen tak akorát. Mají zde asi kostely dva, které si konkurují. Soudíme tak podle toho, že každá hodina se odbíjí dvakrát po sobě. Na terase je večer příjemně, docela teplo a přestalo foukat. Jsme ještě plní dojmů z vydařeného dne.

Potkali jsme dnes vesměs dobré lidi:

• Nejprve paní domácí, která nám dala dobrou  snídani

• Pak pána u koziček, na jehož farmu jsme zabočili podle poutače na prodej kozích sýrů. Nejenže mu nevadilo, když jsme na něj mluvili česky (zjistili jsme, že nám to jde mnohem lépe než francouzština a rozuměl nám zhruba stejně, to znamená, že vůbec), ale prodal nám všechny sýry co měl (tedy přesněji, od každého sýra pár), ale ještě nám své kozičky ukázal a nechal se s nimi vyfotit. Neměl jich moc, jen asi padesát, jestli jsem rozuměl dobře (což znamená, že jich mohl mít taky libovolně jiný počet). Pěkné bylo, jakým rozvážným krokem se po dvoře pohyboval a přitom si zpíval. Ty sýry byly mimochodem vynikající, vydržely až do Brna a jejich vůně v autě ještě déle. Zajímavé bylo i to, na jakém úhoru se kozy pásly. Naštěstí sem ještě nenašly cestu regulativy Evropské unie a její  nesmyslné hygienické předpisy.

• Paní, co prodávala levanduli, tak krásně voněla i s celým krámkem, že prostě hodná být musela. Zuzka se moc divila, když jsem jí vysvětlil, že to prase na vodítku v lese není žertovný obrázek mdlé úrovně, ale že prase hledá lanýže (krámek byl v Aiguines, kde bylo vůbec hezky - rostla tu levandule, měli zde obecní prádelnu a zámek u starého kostela). Ostatně, Aups je lanýži proslulé.

• Dědečka u pole s levandulí.

• Holanďanku, která nám dobře poradila, že kaňon je třeba si prohlížet v opačném směru a máme se tudíž vrátit, neboť za 2 km bude už jen  jednosměrka. Moc nám to pomohlo.