|
Má cenu kupovat staré objektivy? Zastaralé - dnešní doba už je poněkud jinde! Co si budeme namlouvat, na nová špičková skla má z nás málokdo. Zbývají tedy dvě cesty: koupit nový objektiv nižší třídy, nebo se obrátit na bazary, e-bay či inzerci a koupit něco staršího, co dříve ke špičce patřilo . Majitelé nových Canonů jsou v tomto případě mimo hru, a bohužel i vlastníci posledních amatérských modelů Nikonu, které si s manuálními objektivy nerozumějí. Ceny z druhé ruky jsou obvykle příjemné, ale jak je to s kvalitou? Není technologický pokrok přece jen takový, že i dnešní levné objektivy překonají starší skla? Odpověď není zcela jednoznačná. (Poznámka: tohle byla napsáno už před pár lety. Dnes už je vše opět trochu jiné, takže jsem provedl menší upgrade textu. Nástup bezzrcadlovek v posledních letech přinesl i novou generaci objektivů, jejichž optické parametry jsou opět o třídu lepší. A totéž platí i o nových antireflexních vrstvách, zaostřovacích motorech, stabilizaci obrazu a digitálních korekcí zkreslení i jiných aberací. A také se změnily bajonety.) Objektivů mám celou řadu, zoomy i pevná ohniska, a jejich optická kvalita, jak jsem za dobu jejich užívání zjistil, více či méně odráží jejich cenu (přirozeně za nové). Jistěže Sigmy jsou levnější než Nikkory, ale také levný Nikkor je téměř jistě horší než obdobný Nikkor určený pro profesionální praxi. Dnes se vyrábějí objektivy pro běžné konzumenty, další kategorie je určena náročným amatérů a konečně je tu špička, určená profesionálnímu nasazení. To vše se týká objektivů relativně nových, které mají autofokus a tudíž elektronický čip. Tohle dříve nebývalo - třeba Nikon svoji levnou řadu E uvedl na trh až někdy na konci sedmdesátých let a njespíš se za ni trochu styděl, protože je nenazýval Nikkor jako ostatní svoje objektivy, ale Nikon. Jak je to tedy s objektivy opravdu staré konstrukce, které byly vyvinuty řekněme před 30 lety? Má dnes ještě smysl je koupit? Odpověď zní - jak kdy. Máte-li Canon EOS, nemáte šanci, resp. musíte použít redukce a spokojit se omezením. S Minoltami je to asi podobné, Pentax a Nikon nemívají problémy, pokud nemáte něco novějšího než je Nikon F70. F80 a následovníci, včetně D100, prostě už s MF objektivy neměří expozici (pouze profesionální řada, tj. F100, F6, D1 a D2X, D200 a další této linie s nimi ještě pracuje normálně). Máte-li však starou manuální zrcadlovku nebo nepotřebujete autofokus, jsou staré objektivy dobrá volba. Nikkor 4/200 AIS Takže teď konkrétní příklad. Na horách velmi rád používám teleobjektiv. Až dosud jsem nosil buď Sigmu 2,8/105, což je vynikající sklo, ale docela velké a ne zas dost dlouhé, anebo Sigmu 3,5-4,5/70-210, kterou jsem mimochodem koupil také z druhé ruky. Zoom je ještě těžší a jeho optické kvality, přestože nejsou špatné, vyžadují pro dosažení ostrosti na zvětšenině 30x40 alespoň o dva stupně clonit. Takže buď stativ, nebo složité hledání opory. Když se naskytla příhodná možnost koupit manuální starý Nikkor MF 4/200 AIS, neváhal jsem ani chvíli.
Více mě zajímaly optické vlastnosti. Objektiv je pětičočkové konstrukce, tedy celkem jednoduchý, bez nizkodisperzních skel. Podle MTF testů na photodo je hodnocen stupněm 3,6, což není nijak vysoko. Lze tedy očekávat dobrý kontrast i ostrost, ale také chromatickou vadu. Na zkoušku jsem nafotil pár fotek a pro srovnání udělal stejné Sigmou 3,5-4,5/70-210 na nejdelším ohnisku. První řada byla pro posouzení celkové kresby (Fuji Superia 100, stativ s kulovou hlavou, mirror-lock, slunečné zimní počasí). Dále jsou uvedeny výsledky po skenování s rozlišením 2820 dpi. Pro ilustraci je uvedeno celé políčko, detaily s rozlišením 100% odpovídají velikosti celého snímku 90 x 130 cm.
Potvrdila se očekávání - ostrost kresby byla výrazně lepší u Nikkoru než u zoomu, zejména u nezacloněného objektivu, ale i při cloně 11. Trochu mě překvapilo, že Nikkor poskytl nejostřejší fotku při cloně 4, kdežto při zaclonění na 8 (expozice 1/125 s) byla ostrost nižší. To platí pro kraj, uprostřed byly rozdíly nepatrné. Chromatická aberace (fialové proužky na kontrastních přechodech), která je typická pro teleobjektivy, je lépe korigována u Sigmy, která používá nízkodisperzní skla ("APO"). Při fotografování v protisvětle oba objektivy neukázaly žádné reflexy (oba měly sluneční clonu a slunce nebylo v záběru). Chromatická aberace Nikkoru se zde projevila velmi zřetelně. Nikkor i tmavé partie v protisvětle dokázal zachytit s dostatečným kontrastem a kresbou, zatímco u Sigmy byl v těchto částech obrazu patrný lehký závoj, snižující kontrast. Srovnání se Sigmou je samozřejmě trochu unfair. Osobně si myslím, že je to velmi vydařený objektiv a v některých situacích může poskytnout lepší výsledky než Nikkor - tam, kde CA bude rušit. Je ale patrné, že starší optika může ještě dnes poskytnout špičkovou kvalitu, převyšující vše, co byste pořídili za stejný peníz dnes. A vědomí, že případného zloděje můžete praštit po hlavě kusem železa, také není k zahození, že. Nikkor 28/2,8 AIS Zatímco moderní teleobjektivy mají díky novým nízkodisperzním sklům (označení ED u Nikkorů, APO třeba u Sigmy, SD u Tokiny) mnohem lépe korigované chromatické aberace a starší typy znatelně v tomto ohledu překonávají, krátkoohniskové objektivy jsou stále na úrovni. Manuální Nikkory 24/2,8 a 28/2,8 dokonce opticky novější AF modely překonávají, neboť u nich Nikon aplikoval tzv. CRC čili close range correction, kdy se pohyblivým členem optimalizuje kresba při zaostření na bližší vzdálenost. Mám osmadvacítku a mohu potvrdit, že se jedná o jeden z nejlepších širokoúhlých objektivů od Nikonu. I když jsem nedělal nějaké zvláštní zkoušky a porovnání, už ze zvětšenin A4 je zřejmé, že brilance detailů je zřetelně lepší než třeba Nikon 2,5/35 E, především při nízkých clonových číslech. Rovněž zkreslení je menší než u zoomu. S tímto objektivem není nutno ostřit při jeho velké hloubce ostrosti nijak pečlivě, stačí odhadnout vzdálenost a zaostřit podle stupnice, která je pěkně roztažená. Staré objektivy na digitálních tělech Nástup digitálních zrcadlovek dosti podstatně mění situaci. Požadavky na kvalitní optiku se změnily a odtud vyplývají i jiné pohledy na starší objektivy. Některé parametry již nejsou tak důležité. Např. geometrické zkreslení (soudkovité nebo polštářové), které s projevuje především u levnějších zoomů a ruší především u technické fotografie (architektura), lze velmi jednoduše korigovat v počítači. Rovněž chromatickou aberaci dokáže v dnešní době korigovat každý slušnější raw-konverter a třeba Nikon D300 (a D700 nebo D3) nelze používat k testování objektivů, protože barevnou vadu korigují automaticky přímo v aparátu. Některé vlastnosti starých objektivů jsou přínosem jaksi automaticky - např. v případě použití snímače tzv. APS formátu se u staré optiky, určené k pokrytí celého pole kinofilmu, nemá smysl bavit se o vinětaci. Naopak použití digitálních zrcadlovek, jejichž snímač je rovinný, velmi lesklý a tvoří sestavu s antialising filtrem a barevnou maskou, vyžaduje konstrukci objektivů, u níž paprsky dopadají na snímač pokud možno kolmo a nedochází k sekundárním odrazům od zadní čočky objektivu. Většina výrobců proto vyvinula i u objektivů určených pro kinofilm nové varianty, (údajně) optimalizované i pro digitální aparáty. Nutno říct, že hodně autorů tyto digitální verze považují spíše za marketingový tah. Jiná situace nastává v případě širokoúhlých objektivů a DSLR s polovičním (APS) rozměrem čipu. Širokoúhlé zoomy pro kinofilm s rozsahem 18-35 mm odpovídají ekvivalentnímu rozsahu 27-52 mm, což je příliš malý rozsah. Konstrukce těchto zoomů je značně komplikovaná, vyžadují velké filtry a jejich optická kvalita je výsledkem řady kompromisů. Základní zoomy vyvivnuté pro DSLR jednotlivými výrobci jsou proto výrazně lepší - mají větší rozsah ohnisek a i opticky jsou kvalitnější. Kromě toho, že jsou skutečně optimalizované pro DSLR, vyrábějí se ve výrazně větších objemech, než speciální širokoúhlé zoomy, takže jejich cena může být mnohem nižší. Použití starších objektivů pro APS formát má proto smysl především u teleobjektivů. Naopak širokoúhlé objektivy degradují na "základní" objektiv - třeba velmi populární 20/2,8 je ekvivalentní 30 mm, což je dost málo. Navíc tuto oblast dobře pokrývají základní zoomy, jejichž optická kvalita je zpravidla dostačující. Potřebu kratších ohnisek staršími skly prakticky nejde pokrýt, neboť jejich ceny jsou i dnes stále astronomické a jsou často i enormně objemné, např. Sigma 14/2,8, jejíž optická kvalita není podle recenzí zrovna prvotřídní. Zde se vyplatí koupě moderního zoomu 12-24 mm. Srovnání Nikkoru 18-35/3,5-4,5 se setovým Nikkorem 18-70/3,5-4,5 ukázalo, že pro DSLR není Nikkor 18-35/3,5-4,5 vhodným řešením. Kromě zmíněné absence vinětace byla kresba setového objektivy zřetelně lepší. Kupodivu, ani vysoce hodnocený manuální Nikkor 28/2,8 AIS nebyl nijak výrazně ostřejší než Nikkor 18-70/3,5-4,5. Ostrost není všechno Srovnání zoomu na ohnisku 50 mm s pevnou 50/1,8 ukázalo přibližně shodnou optickou kvalitu na běžných motivech, které se vyznačují náhodnými liniemi v prostoru (např. listy na stromě, skupiny lidí apod.). Provedení testu zaměřeného na odhalení příčiny chybného ostření (backfocus resp. frontfocus, BF a FF), které řada uživatelů reklamuje, ukázala zajímavý výsledek. Zjednodušeně řečeno, při použití pevné padesátky byly plochy stejné ostrosti pro obrazce s radiálními i tangenciálními liniemi v závislosti od vzdálenosti od optické osy a odchylka od roviny byla celkem malá. Zoom vykazoval značné odchylky a rovina ostrosti pro jednu orientaci testovacích čar se poměrně dost lišila od druhé orientace (rozhodně o více, než činila hloubka ostrosti). Tento rozdíl se potom může projevit jako chyba autofokusu, neboť periferní zaostřovací senzory jsou obvykle citlivé jen v jednom směru. Podrobnosti jsou uvedeny v článku na těchto stránkách spolu s příslušnými testovacími obrazci a postupem vyhodnocení testů. Příčinou jsou optické vady sférická aberace, koma nebo astigmatismus. Výsledek pro zoom 18-70mm je na následujícím obrázku. Zaostřeno bylo autofokusem na černý obdélník, testovací obrazec byl snímán pod úhlem 45°. Modré body představují místa největší ostrosti pro vertikální čáry, červené body pro soustředné kružnice a zelené body pro horizontální linie.
Obdobný obrázek pro Nikkor 50/1,8 ukazuje, že všechny body leží na totožné linii.
Podotýkám, že jsem pro své exempláře objektivů provedl identické testy a výsledky vyšly velmi podobné, i když rozdíly byly menší. (Neuvádím je proto, že vyhodnotit správně test dá nejen hodně práce, ale především je nutno dobře nastavit kolmost osy objektivu k předloze a její úhel, jinak jsou výsledky zatíženy chybou). Vzhledem k povaze optických vad by asi také bylo rozumné poněkud jiné uspořádání obrazce. Zajímavé bylo zjištění, že starý profesionální zoom Nikkor 35-70/2,8 AF měl rovněž téměř všechny body na stejné linii. Bylo by zajímavé porovnat setový objektiv s dnešními kvalitními variantami, např. Nikkor 17-55/2,8 DX, a taky s objektivy třetích výrobců v této kategorii, třeba Sigmou 18-55/2,8. Leon Goodman uvedené rozdíly považuje za možnou příčinu chybného zaostřování, i když dodává, že mechanismu vzniku chyb ostření v daném případě příliš nerozumí. Zajímavý příspěvek do diskusí o kvalitě optiky pro digitální aparáty je v článku Erwina Putse. Autor sice diskutuje parametry objektivů Leica, ale upozorňuje na zajímavou skutečnost: zatímco při testování objektivů pro film se obvykle snímají testovací obrazce a pak se vyhodnocuje film pod mikroskopem, tak v případě digitálů se nejprve převede raw soubor, obsahující signály z jednotlivých pixelů, do obrazového formátu. Tento převod provede fotoaparát, pokud fotografujeme do formátu JPEG, nebo raw konvertor, pokud fotografujeme do formátu RAW. V obou případech je výsledek převodem zásadně ovlivněn. E. P. to dokládá na srovnání několika nejznámějších raw konvertorů. Podstatné je, že při převodu dochází v různé míře k digitálnímu doostření. Při hodnocení objektivů se vyhodnocuje (mimo jiných parametrů) především přenos kontrastu při střední prostorové frekvenci a rozlišovací schopnost, kterou lze charakterizovat prostorovou frekvencí při poklesu kontrastu pod dohodnutou mez. Tato hodnota se doostřováním příliš vylepšit nedá: pokud objektiv detaily nezobrazí, není co doostřovat. Rovněž konečné rozlišení čipu a antialisasing filtru tento parametr limitují, nemá smysl zvyšovat rozlišení objektivu bez zvýšení rozlišení čipu. Zato přenos kontrastu je možno digitálním doostřením značně ovlivnit. Pokud tedy objektiv kontrast dokáže přenést, je to dobré, ale pokud kreslí měkčeji, lze digitální úpravou hodně zlepšit. Odtud plynou často překvapivě dobré výsledky docilované levnými setovými objektivy. Dalším ponaučením, které jsem si citovaného článku vzal, je, že nemá smysl číst testy objektivů, jsou-li soubory zpracovávány různými raw konvertory (např. věčné flame Nikon x Canon). Update 4/2008 - vliv na rychlost ostření Protože některé mé objektivy se rozsahem ohniskových vzdáleností překrývají, rozhodl jsem se některé z nich prodat. Například Nikkor 35-70/2,8 AF je těžký, ostří pomalu a kresbou se zdá být horší na D200 než lehký Nikkor 18-70/3,5-4,5 AFS. Na druhé straně dosahoval překvapivě dobré hodnoty v testu zaostřování, který jsem si zkoušel. Udělal jsem tedy zkoušku, která je skutečné praxi bližší, a nafotil několika různými objektivy sérii snímků v celkem slabě osvětleném interiéru a poté spočetl, kolik procent bylo správně zaostřeno. Výsledky mě dost překvapily. Nejprve podmínky zkoušky. Na Nikon D200 jsem postupně nasadil Nikkor 18-70/3,5-4,5 AFS, Nikkor 35-70/2,8 AF a Sigmu 70-210/3,5-4,5 APO Macro. Všechny snímky byly pořízeny při cloně 4 a ohnisku 70 mm. Exponoval jsem s bleskem, pomocné osvětlení pro AF bylo vypnuté. Osvětlení interiéru bylo spíše špatné - expozice při ISO 100 by činila při cloně 4 asi 1 sekundu, což odpovídá EV 4. Fotografované objekty byly běžné předměty v pokoji, výběr zahrnoval různě kontrastní a různě světlé předměty. AF pracoval v režimu AFS s centrálním sensorem pro první sérii snímků a s krajním sensorem pro druhou sérii. Automatické ostření středním sensorem vždy zafungovalo, při ostření krajním sensorem, který není křížový, se některé tmavé a nekontrastní objekty zaostřit nedaly. Snímky jsem čistě subjektivně posoudil při 100% zvětšení a rozdělil do tří kategorií: A - přesné zaostření, B - ještě vyhovující, C - chybné zaostření (obvykle se jednalo o snímky černé kůže na kabelce, kdy se AF nechytl). Výsledky ukazuje tabulka. Ostření středním sensorem, f = 70 mm, clona 4 (resp. 4,5)
Pro zkoušku ostření krajním sensorem jsem ještě přidal Nikkor 50/1,8 AF. Chtěl jsem vyzkoušet jednak vliv vyšší světelnosti, jednak menšího astigmatisku tohoto objektivu oproti zoomům. Ostření krajním pravým sensorem, f = 70 mm, clona 4 (resp. 4,5)
Abych pravdu řekl, výsledkům moc nerozumím. Procenta neostrých snímků zahrnují jednak snímky mírně neostré, jednak snímky, kdy se AF vůbec nechytl, obvykle na málo kontrastních objektech. Překvapující je, že nejsvětelnější objektiv dosáhl značného procenta chybného zaostření. Vysvětluji si to tím, že na kraji již není kresba dostatečná a kontrast pro autofokus je nedostatečný, vliv může mít i trochu jiné měřítko snímků vlivem rozdílné ohniskové vzdálenosti, takže výsledky nejsou přímo porovnatelné. Dalším důvodem může být i skutečnost, že lepší světelnost než 2,8 sensor autofokusu stejně nedokáže využít. Překvapil mě především rozdíl skóre mezi vysoce hodnoceným současným Nikkorem AFS 18-70/3,5-4,5 IF ED a již stařičkým Nikkorem AF 35-70/2,8. Jde-li o důsledek větší světelnosti, menšího zklenutí obrazového, nižší vůle v převodech ostření precisní kovové konstrukce tohoto objektivu nebo jiného aspektu jeho optické konstrukce je těžko posoudit. Takhle ho asi jen tak rychle neprodám, i když je těžký, s malým rozsahem zoomu a vůbec málo sexy. Update 4/2010 Nemusí vždy jít o manuální objektiv, které příjemně překvapí. Koupil jsem ojetý Nikkor 80-200/2,8 AF ED (dvouprstenec). Byl už trochu ošoupaný a hlavně hlučné převody autofokusu vedly k velmi příznivé ceně. Proto mě velmi překvapila ne optická kvalita, tu jsem čekal, ale rychlost ostření a vůbec rozdíl od Sigmy 70-210/3,5-4,5, kterou jsem dosud užíval. Sigmu jsem od té doby snad nepoužil. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
První dojem - vše je kovové, nic
nezadrhává (přestože má řadu šrámů a škrábanců) a
vše funguje jak má, bez vůlí. A na clonovém kroužku je
vidlička, znak starých Nikkorů (pozdější těla už
vidličky nepotřebovala, ale systém je kompatibilní i s
nejnovějšími profi AF modely).
Druhý pohled ukazuje detaily,
které u dnešních objektivů již nenajdete. Všechny čísla a
nápisy jsou gravírované, ne pouze natištěné. Vnitřek
vysouvací sluneční clony a také vnitřek zadní části
objektivu je vylepen sametem, který je i po těch letech
perfektně matný a černý. A bajonet je přišroubovaný
poctivými pěti šrouby.
