Mybag

Nikon FM2n + Sigma 70-210/3,5-4,5 APO Macro

My bag -

čili co jsem nosil v brašně

docela poslední úprava 28/12/09 -> nová verze je zde

Poznámka: Tohle vše bylo napsáno před rokem 2006. Od té doby vládne digitál a focení na film je z větší části jen nostalgickou vzpomínkou. Ale digitální technologie se rychle vyvíjí a tak se podívejte na novou podobu této stránky sem. Najdete zde pokračování, zejména o D200. Sem jsem pouze doplnil několik komentářů, barevně odlišených.

Možná by bylo lepší začít tím, co už nemám nebo nepoužívám. Pominu-li bakelitovou krabičku s tajemným názvem RIX, kterou jsem dostal někdy ve třetí třídě a která se snažila vypadat jako Flexareta a kupodivu také dělala fotky, tak první opravdový foťák, který jsem mohl využívat, byla Exakta. Ovšem předválečná Exakta na úzký svitkový film - 8 políček 4,5x6 cm. Bytelná, těžká, kovová a s objektivem Tessar, který byl pevně zabudovaný. Bohužel k ní nebylo možno sehnat filmy jinde než prošlé v bazaru, takže výsledky byly dosti nepředvídatelné. Ovšem když se podařilo kápnout na dobrý film, výsledky byly vynikající. Dnes by se jednalo o cennou starožitnost, naneštěstí ji rodina prodala.

Následoval můj první vlastní fotoaparát - Zorki 10. Vlastně to byl sovětský pokus o automatický kompakt. Fotil by možná docela pěkně, ovšem pokud by fungoval a netrhal perforaci. Takto putoval rychle z domu a byl nahrazen jiným - tentokrát Zorkijem 4. Vypadal jako Leica, ale bez její spolehlivosti, přesnosti a sametového chodu. A samozřejmě i kvalita objektivů byla o několik tříd horší. Studentská kapsa a stav zásobování našich obchodů však nic moc jiného neumožňovaly. Na druhé straně práce s dálkoměrem byla rychlá a docela přesná. Napřed jsem ovšem musel seřídit ostření na foťáku i objektivů, neboť ruská přesnost seřizování byla dostatečná nanejvýš pro rodinné podobenky.

Flexareta byla dalším logickým krokem, zejména když jsem ji získal skoro zadarmo. Po počátečním nadšení jsem byl nemile překvapen bídnou kvalitou Belaru především v rozích - když jsem si pořídil první Praktiku, zjistil jsem, že na ORWO NP15 jsem schopen udělat stejně ostrou fotku. To odsoudilo Flexaretu do skříně, kde odpočívá dodnes. Praktiky jsem měl nakonec tři. Nejprve dvě Lkové ještě se závitem, později BX20. Po řadě ruských výrobků pro mě byla kvalita optiky příjemným překvapením, nemluvě o mechanickém provedení. Bohužel, kvalitní optika na Praktiky (tj. objektivy vyráběné Zeiss Jena) byla k dostání jen sporadicky. Teprve po uvedení BX20 bylo objektivů v obchodech více. Bezesporu nejraději jsem měl Pancolar 1,8/80. BX20 byla výborná. Dokoupil jsem pár objektivů a makroměch, blesk jsem jen doplnil SCA adaptérem pro Olympus, který byl kompatibilní s kontakty na Praktice. BX20 měla jednu slabinu, ale dost podstatnou - totiž hledáček. Poměrně temná a hrubá matnice ztěžovala ostření zejména s teleobjektivy a při makru. A když jsem jednou vzal do ruky Nikon, bylo o jejím osudu rozhodnuto.

V mezidobí jsem se dostával hodně do Ruska. Uvažoval jsem, zda nekoupit ještě jeden Zorkij nebo ruskou repliku Contaxu Kiev, ale po dřívějších zkušenostech jsem neriskoval. Chtěl jsem jako zápisník spíše něco malého, se světelným objektivem a kovového. Sověti takových foťáků pár vyráběli a několik jsem jich koupil: jeden něco jako Robot, dělal osm snímků na jedno natažení péra (natahoval se jako budík), jednu napodobeninu automatu Minolta, i jedno Lomo. Jejich historie byla vždy stejná - napřed fungovaly celkem dobře, i když nijak skvěle, potom něco začalo nefungovat a i když fotily jakž takž dál, k vážné práci se užít nedaly, zejména s barevným filmem. Když spojíte všechny nectnosti kompaktů s ruskou kvalitou, nemůže vzniknout nic než šunt.

Po revoluci tyto ruské nesmyly nahradil Olympus mju-II, malinký kompakt, který se pěkně vejde do kapsy. Má poměrně kvalitní a světelný asférický objektiv 35/2,8, umožňuje bodové měření světla (což alespoň částečně nahrazuje chybějící možnost kompenzace expozice), je odolný proti stříkající vodě i prachu. Když jsem hledal vhodný typ pro fotografický zápisník, vyhnul jsem se kompaktům se zoomy, neboť jejich rozměry jsou moc velké, kvalita optiky nevalná a mechanická odolnost o dost horší. Mjůčko už absolvovalo řadu dovolených v zimě i v létě a zatím pracuje výborně, i když ho používá celá rodina. I opticky je překvapivě dobré. Absolvovalo se mnou několik maratonů na běžkách včetně Vasova běhu ve Švédsku. Jediným problémem (ale to se týká prakticky všech kompaktů, kromě nejdražších modelů) je zpoždění mezi stiskem spouště a expozicí, kdy foťák vysunuje objektiv a zaostřuje. Olympus má toto zpoždění ve srovnání s jinými kompakty celkem krátké, ale i tak je to pro dynamické focení pomalé. Poté, co jsem si pořídil kompakt digitální, mjůčko odpočívá a asi už odpočívat bude.

Slušelo by se pokračovat dalšími aparáty nebo alespoň objektivy, nicméně dostojím titulku této kapitoly a začnu poněkud od konce. Že najít ideální brašnu není jednoduché, dokazuje už letmý pohled do katalogů firem vyrábějících toto zboží. Dávno jsou pryč doby, kdy se slušný aparát prodával s krásným koženým pouzdrem. Ostatně si dodnes vybavuji vůni každé z nich, i když na samotný aparát si vzpomínám jen matně.

S volbou vhodné brašny mám potíže stále a ideální variantu jsem zatím nenašel. Ty, které mám, se hodí každá na něco jiného. Vejde-li se do ní všechno, je příliš velká a těžká. Je-li lehká, nepobere všechno. Největší komplikace nastávají v případě, že je nutno s sebou vzít ještě další věci jako je spacák. Fotobatohy jsou velké (a drahé), ale stan do nich nabalit nejde. A do normálního batohu se zase nehodí balit foťák. Jít na výlet s brašnou přes rameno je za chvíli utrpení. Jet na běžkách s batohem znamená nejprve sundat hůlky, pak batoh, pak rukavice ... nakonec raději nefotíte.

Pro nošení zrcadlovky mám několik možností. Pokud mám s sebou jen jeden objektiv (to se týká dnes především D70 s objektivem 18-70mm, který je dostatečně univerzální), používám jednoduché pouzdro Lowepro Topload přes rameno. Pokud jedu na běžkách a na zádech mám batůžek - nejčastěji starý kletrák se zavíráním na šňůrku, je pěkně přes rameno na břiše a upevněný okolo pasu dalším páskem. Nosím ho tak taky v případě, že mám objektivy nasypané v batohu na větší túře.

Pro filmovou zrcadlovku mám o trochu větší brašnu Tamrac Explorer, do níž se vejde jedno tělo s objektivem a dva další menší zoomy nebo 4 malá pevná skla. Dá se nosit i jako ledvinka, což je šikovné na běžky nebo na kolo, ale jen na chvíli. Vejde se do ní fotografické vybavení na delší túry, např. Nikon FM2, objektivy 28, 35, 50 a 105 mm, filtry, baterie, film a pár dalších drobností. Mám Explorer už řadu let a stále vypadá jako nový, bez poškození švů, zipů, přezek a podobně. Na obrázku je vidět, že má i při malých rozměrech čtyři kapsy na zip, které jsou docela přehledné díky průhlednému materiálu. Na túře ho nosím na batohu (velká Gemma) nebo přes rameno, na konci, když se jde dolů a obsah batohu je vyjeden, se obvykle vejde dovnitř.

Pozor: Tamrac se chlubí svou odolností a používáním kovových přezek na popruzích. I když vypadají opravdu velmi solidně, stalo se mi při sestupu v Dolomitech, že najednou z ničeho nic byla brašna na zemi. Jedna karabinka měla krásný křehký lom. Naštěstí to nebylo přímo ve stěně. Za necelý týden se přesně totéž stalo s druhou karabinou, ta však už byla pojištěná šňůrou. To vše se stalo po pěti letech intenzivního užívání. Okamžitě jsem proto na všech brašnách tyto hlavní nosné přezky vyměnil za malé (poloviční) horolezecké karabinky se šroubovací pojistkou.

Je-li i to málo a jdu na delší túru, vezmu fotobatoh. Mám dva, jeden jsem koupil už dávno, co je to za značku nevím, bylo na něm vyšito Nikon a to jsem rychle vypáral kvůli zlodějům. Ted už leží někde ve skříni, byl totiž dost malý a hlavně divně členěný. Vozím ho především na kole nebo na běžky, když potřebuji zabalit i nějaký ten vosk, rum a větrovku. Fototechniky se do něj vejde ale překvapivě málo, neboť jeho vnitřní uspořádání je nepraktické a je dosti malý na má velká záda.

Ten druhý vlastně nosím pořád, místo batůžku do města. Jde o LowePro CompuDayPack a má tři komory. Do jedné se vejde pohodlně velký notebook (proto jsem ho vlastně kupoval), do spodní zrcadlovka a pár objektivů a do přední ten rum, vosky, větrovka a mobil. Představuje celkem šikovný a levný kompromis mezi batohem na notebook a fotobatohem.

Nejvíce se mi toho vejde do větší fotobrašny, taky Tamrac. Tuto brašnu jsem dlouho vybíral. V úvahu přicházely ještě modely Lowepro, ale jejich vnitřní uspořádání nevyhovovalo - nepasoval mi tam foťák s nasazeným širokoúhlým zoomem, který je většího průměru. (Lowepro preferuje uložení těla s objektivem směřujícím dolů, kdežto Tamrac jej ukládá vodorovně, objektiv drží podle jeho délky "dvířka" v přepážkách. Kromě dvou bočních kapes má ještě další čtyři kapsy na zip. Zajímavé je řešení výsuvného pouzdra (na obr. s červenými poutky). V pouzdře určeném na baterie a paměťové karty se pomocí barevných jazýčků lehce označí použité karty. Brašna ještě není příliš velká, ale když ji zaplním, je už dost těžká. Naštěstí popruhy má Tamrac velmi dobře řešené. Větší brašnu bych už asi neunesl. Přesto se na delší (tj. několikahodinovou) procházku nehodí. Pokud jde o kabely jiných výrobců - Crumpler, Hama, Fomei a dalších, které jsem držel v ruce, nebyly vhodné svým vnitřním uspořádáním a provedením.

Na Canon A80 jsem zakoupil malou Lowepro, která se dá nosit i na pásku. Kromě foťáku se do ní vejdou i paměťová karta a baterie. Jde o typ AW, který se vyznačuje vestavěnou pláštěnkou, zaručující (doufám) odolnost v dešti a prachu. Odstranil jsem popruh přes rameno a pomocí malé horolezecké karabinky jej upínám na rameno batohu nebo k opasku, takže je neustále po ruce.

Všechny tyto brašny mají společnou nevýhodu - nevejde se do nich nic kromě foťáku a objektivu. Takže když je třeba vzít ještě další oblečení, jídlo, vodu, stan, lano... začínají problémy. Jednak s váhou, jednak s uspořádáním. Obvykle nosím malou nebo větší Gemmu. Na ni připínám stativ zvenku, foťák je v menší brašně na batohu, později (až se vše sní a vypije, popřípadě se zatáhne a prší) putuje dovnitř. Brašny, které používám, jsou sice snad nepromokavé (alespoň je-li déšť krátký), nicméně vždy s sebou nosím pláštěnku na batoh. Naopak nikdy nestrkám foťák pod bundu, ani v zimě. Bunda je nepromokavá, ale vysrážené vlhko škodí více než mráz. Pokud nenesu mačky, dávám do kapsy na mačky objektivy v pytlíku z bublinek. Není to sice tak dobrá ochrana jako v polstrované brašně, ale mnohem pohotovější. (A Nikkory musí něco vydržet, ne?)

Na ideální řešení pro turistiku jsem ještě nepřišel. Existují sice fotobrašny kombinované s batohy (tzv. Day Pack), ale foťák je obvykle umístěn dole a není moc přístupný, nemluvě o tom, že když vyteče termoska nebo plechovka piva, teče rovnou do objektivů. Taky jde ověsit třeba Gemmu pouzdry na objektivy, tohle řešení má výhodu, že je lze přizpůsobovat a kombinovat. Rozhodně se mi nelíbí velké fotobatohy, ty mají smysl jen v případě transportu dlouhých teleobjektivů.

Lowepro začalo vyrábět nové modely SlingShot, které jsou kombinací brašny a batohu. Nosí se na zádech, ale dají se snadno přetočit dopředu a otevřít bez nutnosti sundávání. Na kole nebo na běžkách by tohle řešení mohlo být ideální. Stativ ovšem neunese, ani svetr nebo bundu, a jiný batoh se na záda už dát nedá.

Kromě výše uvedeného Olympusu, na nějž dnes jen sedá prach, používám ještě Canon A80 a zrcadlovky Nikon F70, FM2 a teď i D70. V zimě a na horách používám skoro výhradně FM2 (už dávno ne, D70 nebo D200 zatím vydržely každou zimu, mráz i sněžení), která nepotřebuje baterie a je celkově odolnější. Rovněž ovládání v rukavicích je snadnější. F70 má autofokus, rychlý posuv a automatiku expozice, což je výhodou především při focení na diáky nebo pro reportáže a sport (i F70 úspěšně fotila při -25°C a vydržela pády na lyžích i na kameny - teď už je ale prodaná). Po koupí D70 zatím oba analogové aparáty odpočívají a ke slovu se dostanou jen na horách, a to asi jen do chvíle, kdy mi v ledničce dojdou zásoby filmů.

S nástupem digitálů se filmová těla dostala do silného útlumu. F70 jsem prodal a nechal si jen FM2. Dílem z nostalgie, dílem proto, že prodávat tak skvělý přístroj za dnešní klesající ceny není zrovna výhra. Již prodej F70 byl značně nevýhodný. Zato jsem z druhé ruky pořídil D200. Rozdíl mezi D70 a D200 je mnohem větší, než by se ze specifikací mohlo zdát.

Pro Nikon jsem se rozhodl po delším váhání a dodnes toho nelituji. Volil jsem mezi tehdy (1996) dominujícími značkami Minolta, Pentax, Canon a Nikon. Kvalitou byly víceméně srovnatelné, to se týká i optiky. Minolta mi připadala velmi dobrá, především co se týká těl, která jsou skvěle řešena. Minolta byla ale u nás silně předražená a hlavně nebylo k dispozici dost optiky v bazarech. Pentax pomalu, ale jistě vyklízí dřívější pozice a věnuje se více kompaktům a digitálům. Takže ve hře zůstaly Nikon a Canon, a jak se dnes (2006) ukázalo , Pentax i Minolta skutečně v konkurenci zcela propadly.

Diskuse Canon x Nikon jsou oblíbenou kratochvílí internetových diskutérů, diskuse jsou dlouhé, vášnivé a naprosto neužitečné. Dle mého názoru nejde rozhodnout, co je lepší, stejně jako nelze rozhodnout, zda je lepší Mercedes nebo BMW, když stejně nemám na jeden ani na druhý. Jedné, co lze říci je, že Canon má lepší marketing než Nikon. Jinak záleží na osobním vkusu, technické rozdíly mezi značkami samozřejmě také jsou, ale pro amatéry nepodstatné a pro profesionály v zásadě také. Obecně obě firmy už delší dobu sledují každá svou vlastní politiku, která platí i pro digitální těla.

Canon resp. jeho výrobky oplývají mnohými funkcemi a technologiemi, které jsou obvykle od začátku aplikovány i v levných tělech a objektivech, takže nejmodernější prvky jsou k dispozici i v amatérských variantách. Nízká cena je ovšem často vykupována menší robustností a omezením funkčnosti oproti dražším modelům. Naopak Nikon novinky uvádí nejprve na svých profimodelech a teprve pak je dává i do levných modelů. Nikon je technicky konzervativnější a obvykle upřednostňuje větší robustnost, jednoduchost a výkon.

V analogové oblasti tak jako Canon a ostatní výrobci, i Nikon má top-model (F6), pak o něco jednodušší, ale plně profesionální model F100 (dříve F90), tělo pro náročnější amatéry F80 (F70dříve) a pak konzumní modely pro masové použití (F75 a nižší). Dnes už Nikon analogová těla kromě špičkového F6 nevyrábí. Technicky jsou tyto modely adekvátní modelům Canonu příslušných tříd. V oblasti digitálů je situace dosti podobná, ale rychle se mění, jak přicházejí na trh jednotlivé modely. Zatímco v analogové oblasti nejsou zásadní rozdíly v parametrech jednotlivých modelů stejné třídy (např. F5 versus F6), v digitálním segmentu je vývoj velmi rychlý a starší modely, třeba D1, jsou beznadějně za parametry řady D2. Canon si udržuje technologický náskok v modelech s velikostí čipu shodnou s formátem kinofilmu, zatímco Nikon používá ve všech svých tělech formát poloviční.

S nástupem nových modelů Nikonu koncem roku 2007 se situace na trhu DSLR opět změnila. Nikon srovnal náskok a představil modely, které jsou, alespoň pro fotožurnalisty, krok před Canonem. I nové objektivy představují průlom v kvalitě. To se ovšem týká profi třídy a bohatých amatérů. V oblasti středních modelů je situace zcela vyrovnaná a záleží pouze na vkusu a osobních preferencích.

Která strategie je lepší zatím není snadné říct. Pokud se počtu megapixelů týká, jde je nacpat i na čip menšího rozměru. Přestože si to hodně lidí myslí, menší čip z principiálních důvodů neumožňuje při zachování vysoké optické kvality objektivů jejich zmenšení, takže nemá smysl výrazně miniaturizovat těla, když objektiv zůstává velký. Přitom z 6 MP lze celkem bez problémů dělat zvětšeniny A3, což je víc, než většina uživatelů požaduje. Větší rozměr čipu se projeví především možností vyšších citlivostí, které jsou potřeba při sportu a reportáži. V těchto oblastech se ovšem preferuje spíše rychlost snímání a kapacita pamětí, což se příliš neslučuje s vysokým počtem megapixelů. Výsledkem je, že jak Canon, tak Nikon dělají dvě řady profi zrcadlovek, jednu s velkým rozlišením a druhou s vysokou rychlostí a citlivostí. Řekl bych, že tato situace se dlouho neudrží a vytvoří se výrazněji odlišená kategorie zrcadlovek, akcentující obrazovou kvalitu ekvivalentní střednímu formátu, a kategorie cca 12 MP s dostatečnou rychlostí a spolehlivostí pro reportážní a amatérské použití.

Předpověď se vyplnila modelem D300. Špičková D3 však překonala vše především svojí vysokou citlivostí a nízkým šumem. Otázkou zůstává, kudy půjde vývoj dál. Velikost aparátu na plný formát nebo DX je stejná. Objektivů rovněž. Pokud se zvýší počet megapixelů někam ke 24 MP, což je celkem reálné, lze čekat, že pro dosažení adekvátní obrazové jakosti bude nutná i nová optika. Nikon už začal - jeho 14-24/2,8 překonává zdá se vše, co zde doposud bylo. Uplatní se jen skutečně špičkové objektivy profi třídy - to platí zejména o drahých teleobjektivech. Vývoj může jít dle mého soudu dvěma směry: formát DX se ustaví jako nový standard pro malý formát (obdoba kinofilmu) a plný formát (FX) nahradí kategorii vyhrazenou dříve střednímu formátu na filmu. Obě větve se budou vyvíjet víceméně paralelně. Nikon bude mít výhodu v kompatibilitě obou formátů. Druhou možností je postupné vyrovnání cen čipů, pamětí, procesorů atd. a cen neelektronických součástí, takže nebude nutno formát DX dále držet a vývoj půjde směrem plného formátu, DX postupně zanikne nebo bude doménou levných těl a setových objektivů.

Když jsem si v roce 1997 kupoval novou zrcadlovku, měl jsem celkem malý výběr. V každém případě jsem chtěl tzv. vyšší amatérské tělo, které je přechodem mezi profi těly a levnými modely, neboť více peněz jsem nechával na objektivy. Takže v úvahu přicházely pouze Canon EOS50 a Nikon F70. Při volbě mezi Canonem a Nikonem nakonec rozhodlo, že

Canon vypadá elegantněji, má dobře řešenou ergonomii a má také více všelijakých funkcí, které jsem nepotřeboval.

Kritické hlasy ohledně nešikovného ovládání F70 jsem tehdy ignoroval, neboť jsem nevěřil, že by Nikon mohl vytvořit až tak velkou hovadinu, což se nakonec potvrdilo. Dnes tvrdím, že obsluha F70 je podstatně rychlejší, než co jiného, a možnosti, které má, mi chybí i D70 i D200. Člověk ovšem musí pochopit jeho filosofii a zvyknout si na ni. Vynikající je možnost předem si naprogramovat tři různá nastavení kompletně všech prvků, které je možno potom bleskurychle měnit (tzv. "motivové programy" skoro nepoužívám, ale někdy z pohodlnosti představují rychlou množnost obsluhy). Některé funkce, které F70 nemá, je nutno řešit nestandardně, jako např. DOF-preview nebo vícenásobnou expozici (obojí ale prakticky nepostrádám). Ovládání F70 oceňuji zejména teď, kdy si zvykám na D70. Přestože ergonomie D70 je považována za velice podařenou, řada možností F70 mi hodně chybí. D70 má totiž ovládacích prvků mnohem víc, nemluvě o položkách ukrytých v menu, a možnost nastavit si několik kombinací předem mi velmi chybí, i když ovládání je logické a rychlé.

I když s F70 jsem byl spokojený, přece jenom jsem nevěřil, že vydrží tvrdé zacházení, především v zimě a na horách (to se nepotvrdilo, F70 vydržela vše, včetně několika pádů na beton). Také se mi párkrát stalo, že jsem potřeboval něco rychle vyfotit na negativ a měl jsem v aparátu právě diáky, takže jsem se začal poohlížet po alternativě. Skončilo to nákupem starší FM2, kterou jsem si ihned zamiloval. I když nutno říct, že F70 všechno vydržela a nikdy nezklamala, dokonce fungovala i při -25°C bez sebemenších potíží. Doba však šla dál a digitální technologie se začíná vyplácet. Vždy při nástupu nového modelu ceny starších v bazaru rapidně klesnou. Na podzim 2005 s nástupem D200 jsem tedy koupil ojetou D70. Canon sice dělá lepší kamery, ale za dvojnásobnou cenu a s horší optikou, takže nebylo nad čím přemýšlet. (Snad jedině nad tou D200, která je však dvaapůlkrát dražší - však ona bude za pár měsíců o hodně levnější).

Po koupi F70 se ukázalo, že Nikon byl, jak jsem předpokládal, zřetelně lepší než Praktika. Kromě skvělé optiky 1,8/50 a automatického ostření bylo pro mě největším přínosem vynikající tlumení zrcátka Nikonu a jemná spoušť, proti Praktice bylo možno udržet z ruky odhadem asi 4x delší časy.

F70 je tzv. vyšší amatérské tělo, které se dnes dá velmi výhodně sehnat třeba v bazaru. Už se nevyrábí a bylo nahrazeno F80, která, až na modernější pětibodový AF sensor, je vesměs horší. Na obrázku je s objektivem 1,8/50. Na krytu hranolu mám přilepeny jako samolepky "škrábance" a "praskliny" k odrazení případných chmatáků. Vše je dostatečně bytelné, rozhodující části jsou z kovu. Dokáže dělat skoro čtyři snímky za vteřinu, této možnosti ale využívám málokdy, film jen letí, a pro sportovní snímky je to obvykle zase příliš pomalé. Měření expozice volím nečastěni maticové. Zjistil jsem, že i při proměření bodovým systémem, který je u Nikonu ve srovnání s Canonem skutečně bodový (1% plochy), dojdu obvykle ke stejné hodnotě expozice jako při maticovém měření. Jen na sněhu používám korekce +1 EV. Nejčastěji pracuji v režimu předvolby clony, někdy v časové tísni použiji i vestavěné programy, když se mi nechce rychle přestavovat foťák, protože konstruktéři Nikonu zvolili poměrně rozumná nastavení.

Vestavěný blesk prakticky nepoužívám pro jeho malý výkon, je však příjemné jej mít v záloze. S F70 používám SB-28, který skvěle spolupracuje s tělem. S FM-2 raději používám velmi starý automat Braun (předchůdce Metze), který přirozeně nevyužívá TTL měření, ale při manuálním provozu je jeho ovládání trochu rychlejší, přestože i FM-2 se SB28 spolupracuje výborně. Mohu je také propojit kabelem do tandemu a docílit tak rovnoměrnějšího osvětlení větších objektů.

F70 má autofokus stejný jako profesionální F90, ale motor pro zostřování je o poznání slabší a ostření je proto pomalejší. F5 s mými objektivy ostří mnohem rychleji. Tuto nevýhodu F70 odstraní použití AFS objektivů , jejich cena je ovšem k pláči - teprve v poslední době se objevují levnější AFS modely, obvykle ovšem v provedení G, které na F70 nelze použít v manuálním režimu. Osobně ale s rychlostí ostření nemám potíže v případě, že pohyb je plynulý - např. ostřit na jedoucí auto na dálnici nebo na letícího orla není velký problém, mnohem horší je ostření na hráče třeba při košíkové nebo házené, kteří jsou sice pomalejší, ale dochází k častým zákrytům, při nichž tělo začne přeostřovat. Tento problém ale zvládají teprve mnohem dražší profi přístroje, které mají výkonnější procesor .

Nejrychleji autofokus pracuje s plastovým setovým objektivem, který je velmi lehký a má krátký závit, naopak se Sigmami je ostření pomalejší, jedná se ale o teleobjektivy a tak se to těžko srovnává. Nejvíce mi při užívání autofokusu vadí, že senzor je uprostřed a nutno s ním předmět dost přesně sledovat. Je sice možno vyžít k ostření širokého senzoru, který tuto nevýhodu odstraňuje, ale zase je citlivější na překrývání - automatika totiž zaostřuje na nejbližší předmět. Na druhé straně jsem nepozoroval, že by autofokus byl nepřesný nebo málo citlivý, jak uváděly některé testy. Pracuje spolehlivě i s teleobjektivy světelnosti 5,6 a při slabém osvětlení je podle mého ostření spolehlivější než u Canonů stejné kategorie. Všechny AF sensory na rozdíl od Canonů také pracují i s objektivy nižších světelností.

Nastavování parametrů je jednoduché pomocí dvou tlačítek a točítka, takže není nutné přehmatávat a hledat několik různých tlačítek, knoflíků a přepínačů, nejde to ale dělat naslepo. Obvykle to také není potřeba, stačí si přepínat některý ze čtyř přeprogramovaných režimů (jeden je základní tovární nastavení, další tři jsou programovatelné). Tři nastavení se možná zdají málo, ale více si stejně málokdo zapamatuje. Navíc si tělo nastavuje předchozí nastavení některých parametrů i při vypnutí, takže není nutné nastavování vždy opakovat.

Výborný je hledáček, jehož jemná a jasná matnice dovoluje zostřovat i bez pomocí AF třeba v rohu snímku. Všechny podstatné informace jsou na displeji, který slušně vidím i s brýlemi. Co mi trochu vadí, je indikátor pro manuální nastavení expozice. Ukazuje odchylku ve třetinách stupně, což je výborné pro přesné nastavení, ale protože rozsah indikace je jen + jeden stupeň, nelze rychle určit rozsah kontrastu mezi světlými a tmavými místy při bodovém měření.

Ostatní vymoženosti F70 jsou příjemné, ale ne rozhodující. Zejména se jedná o pokročilé řízení blesku, já však s bleskem moc rád nefotím.

F70 má i svoje mouchy. Nemá ruční zvedání zrcátka, ale zatím jsem nepocítil jeho potřebu, protože zrcátko je výborně tlumené, údajně snad nejlépe ze všech zrcadlovek. Neumožňuje vícenásobné expozice, existuje ale finta, jak to dělat. To platí i pro možnost zaclonění na pracovní clonu, tuto funkci jsem si ale nezvykl používat ani u foťáků, které to umožňují. Je větší a potřebuje baterie, které v zimě (a nemusí být zrovna moc mráz) rády vypovídají službu (to přirozeně platí i pro všechny ostatní soudobé aparáty s výjimkou manuálních přístrojů). Indikace vybitých baterií funguje špatně - přechod od nabitých baterií k zcela vybitým je velmi náhlý. To je ovšem problém lithiových baterií obecně - můj Olympus se chová přesně stejně. Baterie vydrží podle údajů výrobce asi 10 filmů, když se moc neblýská, ale většinou je to o hodně déle. Kvůli potížím s bateriemi a nízkými teplotami obecně jsem sice doplnil svůj arsenál ještě o starší, plně mechanickou FM2, která tyto nectnosti nemá, ale s náhradními baterkami v kapse jsem klidný. Zatím i v největších mrazech okolo -20°C se nevyskytly nejmenší problémy.

Musím říci, že v poslední době fotím více s Nikonem FM2. F70 beru, jen když je autofokus nezbytný, a když fotím na diáky, neboť poskytuje bodové měření. FM2 je zcela mechanická, má jen středové měření, v hledáčku je vidět pře- nebo podexpozici. FM2 je nenahraditelná v zimě - odpadají problémy s bateriemi a zatím jí nevadil ani mráz -20 stupňů (větší jsem zatím nemusel naštěstí zkoušet). Její prvky se také v rukavicích nastavují lépe, než tlačítka elektronického modelu.

FM2 vlastně žádné funkce nemá - vše se nastavuje ručně. Všechno však funguje přesně tak, jak má, nejsou tu žádná ale. Závěrka dovoluje práci s bleskem při 1/250s, což je příjemné zejména při přibleskávání na slunci. Zrcátko lze zvednout předem, umí i vícenásobné expozice. Pracuje bez problémů s AF objektivy, i když ruční ostření je s ohledem na strmější převody ostření méně pohodlné a přesné. Jediná potíž je, že nemá TTL řízení expozice blesku a nehodí se tedy moc pro makro.

* Ačkoliv se to dnes v době automatů může zdát paradoxní, fotografování s manuálním přístrojem je často mnohem rychlejší a jednodušší. Nastavování prvků neodvádí pozornost od toho hlavního - totiž fotografování. Taky mě nikdy nenapadne v nejlepším momentu přeostřovat na vzdálené pozadí jen proto, že hlavní motiv se pohnul ze středu (jak to udělá autofokus).

Nejnovějším přírůstkem je digitální Nikon D70. Nemá smysl jej podrobně popisovat, podrobnosti se dají najít všude na Internetu. Jeho provedení vychází z F80. Váží skoro stejně jako F70 a i rozměry jsou jen nepodstatně větší. K jeho přednostem (ve srovnání s jinými modely této třídy) patří rychlá závěrka (elektronika čipu CCD to dovoluje) , dovolující synchronizovat blesk do 1/500 s (nebo i rychleji, když nepozná systémový blesk), maticové měření převzaté z profi modelů a další vychytávky, např. volitelné přenosové křivky. Velkým kladem je také "setový" objektiv 18-70/3,5-4,5 AFS. Má sympatický rozsah, rychlé ostření, dobrou světelnost a především mě překvapil vynikající optickou kvalitou. Mechanicky je sice poněkud horší, ale pořád výrazně lepší než konkurenční Canon.

Přestože jsem s D70 už pár tisíc snímků udělal, ještě pořád musím při focení příliš přemýšlet. Nastavování sice je rychlé a logické, ale možností je tolik, že mi velice chybí možnost naprogramovat několik uživatelských nastavení. Myšlenka Tomáše Hrubého, aby bylo možno motivové programy volně programovat, mi připadá v této souvislosti velmi inspirativní pro inženýry Nikonu. Na druhé straně si zvykám na možnost používat bez velkých obav i vyšší citlivosti a především možnost napráskat několik desítek záběrů tam, kde jsem předtím udělal tak dva, tři. Zejména při focení lidí a sportu to radikálně zlepšuje výsledky. Nové perspektivy rovněž otevírá možnost okamžité kontroly výsledku při snímcích v noci.

K nedostatkům patří z mého pohledu především dosti tmavý a malý hledáček, který prakticky znemožňuje přesné manuální ostření při jen trochu špatných světelných podmínkách. Použití světelných objektivů je proto dosti značnou výhodou. Matnice je velmi jemná a to vede Má i další mouchy, či spíše nepochopitelná omezení. Např. nedovede měřit expozici s manuálními objektivy, ostatně jako i jiné "levné" Nikony, včetně F80. Možnost okamžité kontroly expozice na histogramu však tento nedostatek eliminuje a manuální objektivy používám. Nespolupracuje také se staršími blesky. Celkem lze pochopit, že TTL režim řízený odrazem od filmu nelze použít v případě čipu, nechápu ovšem, proč se do blesku nemůže přenášet nastavené ISO, nastavená clona a nastavená ohnisková vzdálenost pro zoom reflektoru. Přestože by blesk pracoval s externím sensorem, bylo by to přínosem. Rovněž přepnutí na dynamického autofokusu (AF-C / AF-S) se provádí pomocí menu, což není podle mě správné řešení.

+ výdrž baterií
+ rychlost snímání a kapacita interních bufferů
+ výborný setový objektiv
+ rychlá závěrka a krátký synchročas
+ dobrá ergonomie a ovládání
+ i při vysokých ISO je šum monochromatický

- neumí měřit expozici s MF objektivy
- nemám k němu skutečně široký objektiv
- hledáček je dost malý
- nelze si uložit více variantních nastavení aparátu

V souvislosti s DSLR vyvstávají další otázky, a to software, zejména RAW konvertory, a čištění čipu. K tomu prvnímu - používám originál SW dodaný s aparátem. Je sice hodně nepohodlný a pomalý, ale výsledek mi připadal nejkvalitnější ve srovnání s jinými alternativami z oblasti freeware.

Čištění čipu je kapitola sama pro sebe. Dlouho se mi zdálo, že mám čip čistý, ale po jisté době k zaprášení došlo. První pokus o vyčištění dopadl zcela katastrofálně přesto, s jakou pečlivostí jsem k němu přistupoval. Nejprve jsem opatřil ofukovací balónek a zakoupil široký jemný štětec s nylonovým vlasem podle velikosti čipu. Ten jsem vypral a odmastil nejprve v benzínu a poté v jarové vodě, a uložil po usušení do rovněž vymyté zkumavky. Před vlastním čištěním čipu jsem nejprve jiným štětcem vyčistil bajonety všech objektivů, bajonet fotoaparátu, ofoukal zrcátko a vnitřnosti zrcadlové komory, neboť to jsou místa, z nichž se dostává prach na čip. Poté jsem osadil nově nabitou baterii, provedl kontrolní fotku prachu a dal se do čištění čipu. Nejprve jsem ho zkusil ofoukat balónkem. Sice to prý nepomáhá, ale je to nejjednodušší. Skutečně, nefungovalo to, prachu neubylo skoro vůbec. Druhý pokus se konal se štětce. Nejprve jsem jej zelektrizoval nabitým hřebenem a zkusil stáhnout prach z čipu. Výsledek byl děsivý. Prach se nejenže nepodařilo odstranit, ale nachytal se další a co horšího, ten stávající se jaksi rozmázl a zaprasil půlku čipu. V této chvíli jsem musel uznat porážku a objednal čisticí sadu na čipy. Její podstatou je Eclipse - čistící kapalina na optiku, papírové utěrky a špachtlička s uvázanou utěrkou. Za 750,- mi to přišlo celkém adekvátní s tím, že uvedené výrobky musí být pečlivě balené a bez prachu. Eclipse je velmi čistý metanol. Zkoušel jsem jej sehnat jinde, ale jde o dost specifický jed a ani soused lékárník jej neměl v požadované čistotě. Zde se asi šetřit nedá. Papírové utěrky - dodávají jich 10, z každé se dá nastříhat několik kousků. Každé čištění vyžaduje čerstvou utěrku, na druhé straně utěrka použitá na čip je ještě použitelná k vyčištění objektivu nebo filtru. Už při zkoušce - čistil jsem dávno zaprášený filtr - se ukázala účinnost mokrého postup. Podle podrobného návodu se mi na druhý pokus podařilo čip uvést opět do stavu, který lze pokládat za vyhovující.

Jelikož objektivy u D70 příliš často něměním, zdá se mi, že uvedená sada mi vystačí na několik let.

Koupen v bazaru za vcelku přijatelnou cenu. I když jeho parametry jsou zdánlivě blízké D70, je to jiná třída. Ale to si žádá separátní článek.

Objektivy, které mám nyní, pokrývají rozsah 18 - 400 mm. Nenosím je nikdy s sebou všechny, ale vybírám podle potřeby. Dříve jsem dával přednost pevným ohniskům, nyní mám ale i zoomy a řekl bych, že kvalita není jednoznačně horší než u pevných skel. Navíc zoomy jsou paradoxně často levnější než pevná ohniska. Samozřejmě jsem je zkoušel testovat, ale nakonec jsem zjistil, že udělat objektivní test všech vlastností není právě snadné. Provedené zkoušky mi potvrdily, že kvalita objektivu vcelku jednoznačně koresponduje s cenou. To platí i pro tvz. neznačkové objektivy, např. Sigmy. Jsou levnější, ale ve srovnání s Nikkory i horší, ne však o moc. Samozřejmě je otázka, jestli nestačí pro normální amatérskou potřebu, asi ano. Překvapilo mě, že i ten nejhorší setový Nikkor 35-80/4-5,6 má nečekaně dobrou kresbu, je-li alespoň trochu zacloněný, jeho mechanická konstrukce je ovšem zcela odpudivá. Velmi příjemně mě také překvapil "setový" Nikkor 18-70/3,5-4,5 DX, který se dodává s D70. Na druhé straně, pevná ohniska a především MF Nikkory poskytují úplně jiný pocit při fotografování. Především nemusíte dumat o hloubce ostrosti - stupnice ji přesně ukazují. Ostření je mnohem přesnější díky viskóznímu tlumení v závitech s menším stoupáním. Jsou také robustnější a o nějakých vůlích nelze mluvit.

Mohlo by se zdát, že těch objektivů je poněkud mnoho a jejich vlastnosti se překrývají. Je to pravda jen částečně. Nemám tolik prostředků, abych si mohl koupit pár vysoce kvalitních zoomů, takže se musím spolehnout na pevná ohniska, kde jsou ceny nižší a kvalita vyšší a také váha je podstatně výhodnější. Na druhé straně zoomy jsou někdy nepostradatelné, někdy jen pohodlnější. Kupuji však objektivy postupně, hlavně použité a takhle to vyšlo, také proto, že jsem začal s kinofilmem a přešel na digitál až později. Na druhé straně, koupě full-frame těla by umožnila opět se vrátit k osvědčeným objektivům.

Pro digitální fotoaparáty platí trochu odlišná měřítka. Antialising filtr*) potlačuje, resp. nenechá vyniknout, ostrost nejlepších objektivů - to se týká především D70, která má pouze 6 MP (i když to stačí i na velké zvětšeniny a celkem klidně se vyrovná kinofilmu). Na druhé straně lze kontrast dohnat postprocesingem. Pro menší čip je nutné přesnější ostření a zde vycházejí lépe kvalitní a světelné objektivy.

* To platí především pro D70, která má pouze 6 MP. Dnešní aparáty s větším rozlišením, především FX vyžadují tu nejkvalitnější optiku, jinak není jejich rozlišení využito.

Ani já jsem neodolal nástupu digitálů a tak roli pohotového fotozápisníku zaujal Canon A80. Technická data uvádět nebudu - jsou jednak všude k nalezení, jednak nejsou ani příliš důležitá, protože podstatné vlastnosti stejně neobsahují a všechny foťáky této kategorie fotí prakticky stejně. Nebudu ani A80 hodnotit či dokonce testovat, protože i to už udělali jiní. Jen krátce - proč jsem si vybral v dnešní záplavě modelů právě tento. Rozhodování bylo asi následující: Zrcadlovka nebo kompakt? Digitální zrcadlovka je ještě moc drahá a diáky v mé FM2 udělají stejnou nebo lepší službu a bez baterií. Takže kompakt. Kvalita kompaktu je určena velikostí pixelu na čipu, kvalitou optiky a ergonomií ovládání. Největší pixely mají čtyřmegapixelové aparáty s čipem 1/1,8" , požadavek na kvalitu optiky vyřazuje všechny ultrazoomy. Vyloučil jsem také všechny "profesionální" kompakty, které považuji za neadekvátní marketingový pokus prodat draze něco, co z principu pro profesionální práci nemůže vyhovovat. A80 jsem nakonec zvolil kvůli výklopnému displeji, propracovanému ovládání a napájení z obyčejných baterií. A protože věřím, že Canon umí udělat dobrý foťák.

Moje zkušenosti s A80 odpovídají přibližně tomu, co jsem čekal. Výklopný displej je perfektní, neboť dovoluje pracovat se zaklapnutým LCD, takže se šetří baterie, při vyklopení je mimo dosah mého nosu. Základní ovládání nevyžaduje proklikávání menu - tlačítko FUNC pohotově vyvolá nejpoužívanější volby. Optika se nedá, jak jsem čekal, se zrcadlovkou srovnávat - hlavně zkreslení je znatelné a při odcloněném objektivu se projevuje také neostrost v rozích. Při cloně 8, která je maximem, se už projevuje ohyb světla, takže je lepší clonit méně. Barevná vada je patrná jen na monitoru, ale ne na vytištěné fotce. Když se nechá foťák pracovat v automatickém režimu, nedá se toho moc pokazit. Lze ovšem použít i plně manuální nastavení. Co mě potěšilo, je fakt, že zde nejsou žádné zbytečné extra vychytávky, ale to, co foťák umí, se ovládá logicky a rychle. Příjemné je, že každý "normální" režim (čili P,A,T a M) si pamatuje své poslední nastavení, pouze automatické režimy se vracejí po vypnutí do základního nastavení, což je docela logické. Dvě uživatelská nastavení je možno uložit do paměti a vyvolat je okamžite voličem programů (pamatuje si i polohu zoomu!). Rychlý Digic procesor je také znát - zpoždění je přiměřené a rychlost 2,5 obr./sec je příjemná, ale třeba na momentky ze sportu zdaleka nestačí. "Inteligentní" vícebodový autofokus je někdy dost debilní a ostří si, kam se mu chce. Třeba to chce jen pochopit jeho princip. Fakt, že Canon nemyslel jen na sváteční fotografy, dokazuje třeba to, že v manuálním režimu blesk nepracuje s předblesky a dá se ručně ovládat jeho intenzita, což mimo jiné dovoluje bez problémů připojit servo na další výkonnější blesk.

Jaké jsou tedy první dojmy z A80? Vcelku je možné, při pečlivém nastavení a dobrých podmínek, udělat technicky dobré fotky i na formát A4. Rozhodně je vhodnější pro příležitostné focení než Olympus mju-II. Jednak proto, že kvalita výstupního obrazu se mju pro formát menší než A4 minimálně vyrovná, jednak proto, že dovoluje ovládání všech fotografických prvků a je i mnohem rychlejší. Velkou předností je i možnost nastavování citlivosti podle potřeby. Na druhé straně práce s ním je pomalejší než se zrcadlovkou, která se ovládá přece jen pohodlněji. Také kvalita snímků nedosahuje kvality dané objektivy zrcadlovek (a ani mju-II). Při citlivosti ISO50 a nastavení optimální clony však kvalita z A80 vychází překvapivě dobrá. Myslím tím kvalitu fotky na papíře ve formátu A4. Rozdíl zde však přece jen je, digitální fotka tohoto typu (tj. z 4MP kompaktu v jpg) má prostě jinou strukturu než poskytuje zrno filmu. Pokud se jedná o momentky nebo portrét, není to znát, ale v krajině mi to vadí. Velmi dobře také zvládá situace při nízkém osvětlení, kdy je sice patrný šum, ale z čipu je možno vytáhnout překvapivě hodně, a závěrka je velmi jemná. Zkusil jsem, co vydrží v tuhých mrazech. Po čtyři dny jsem jej vozil na batohu v teplotách od -17 do -8°C, na foťák sněžilo, ale jediným problémem bylo zamlžení hledáčku, když jsem do něj funěl. Na jednu sadu baterek jsem udělal přes 160 fotek, něco z toho s bleskem, po večerech jsem to revidoval na displeji. Takže obavy ze slabé výdrže v mrazu byly zbytečné.

Už v průběhu roku začal foťáček zlobit. Náhodně se objevovaly všelijaké nafialovělé šmouhy, pak zase bylo vše v pořádku, aby se zblbl úplně. Nepomohla lečba novými bateriemi, resetem ani novou kartou. Jinak vše šlapalo, displej pracoval dobře, ty potíže byly někde hlouběji. Vzhledem k stáří oprava neměla smysl. Teď je na poličce mezi ostatními suvenýry na mé fotografování. R.I.P.

Po smrti malého, ale šikovného aparátu A80 jsem přemýšlel, čím jej nahradit, protože tahat zrcdlovku všude není to pravé, hlavně pro moji ženu ne. Šilhal jsem po něčem odolném - třeba vodotěsné Olympusy se mi docela líbily, ale žádný z nich neměl pořádný čip ani možnost RAW formátu. Nakonec jsem se rozhodoval mezi Canonem G12 a Nikonem P7000, které jediné! v celé škále malých přístrojů mají hledáček a současně i RAW formát. Že jsem nekoupil nakonec ani jeden je dáno jejich velikostí - prostě už nejsou do kapsy. Zvolil jsem nakonec opět Canon Powershot, ale verzi S95, a musím říct, že jsem byl více než příjemně překvapen. Konečně aparát, který mohu všude nosit s sebou a který dovoluje při troše snahy udělat fotky natolik kvalitní, abych nemusel litovat, že nemám právě zrcadlovku. Jedinou výjimkou jsou pohybové scény - sport třeba - tam je rychlost ostření a reakce zrcadlovky nedostižná.

Napřed co se mi nelíbí: vlastně jen to, že nemá hledáček a musí se pracovat s nataženýma rukama. Má také dost všelijakých rádoby vychytávek, jako je expozice na mrknutí a detekce úsměvů, ale nepřekážejí. A má možnost naprogramovat si vlastní nastavení, ale pouze jedno.

Optika. Objektiv ma světelnost 2 až 4,9 a rozsah 28-105 mm. Kvalita mi vyrazila dech - čekal jsem neostré rohy a počítal s nutností alespoň trochu clonit, ale opak je pravdou. Když se exponuje do RAW a využije automaticka korekce vad objektivu v poslední verzi Lightroomu, je vše ostré i při 100% zobrazení. Jedině snad při protisvětle jsou reflexy, protože není sluneční clona.

Snímač. Na rozdíl od ostatních kompaktů Canon (a také Nikon) u svých nejvyšších modelů snížily počet pixelů na "pouhých" 10 MPix a použily o něco větší čip. Výsledkem je mnohem lepší kvalita obrazu než u běžných kompaktů s čipem 1/2,5", především při vyšších ISO. Foťák umí 3200 v běžném režimu a když se využije RAW a velmi dobré zpracování šumu v Lightroomu, jsou výsledky převapivě dobré. Zatímco starší A80 pracovala jen do ISO400 a kvalita byla bídná, zde je možné 400 nastavit bez obav a jít i výše. Když se připočte velmi slušná optická stabilizace, lze fotit skoro potmě. A to je ještě v záloze režim "svíčka", kdy se automaticky průměrují vždy čtyři pixely a pak lze nastavit až ISO 12800. Výsledek je sice jako z bídného telefonu, fotit lze bez blesku skoro všude. Ostatně je určitě lepší mít ostré a zrnité fotky, než rozmazané fotky bez šumu.

Displej. Zatím s ním nemám problém, ale je pravda, že v plném slunci jsem s ním ještě nepracoval. Dovoluje několik režimů, jako zobrazení s histogramem, se zvětšeným zostřovacím bodem a řadu dalších. Zdá se mi dostatečně jasný, ostrý a barevně věrný. Všechny texty jsou dobře čitelné. Jediný problém je rychlost, ale to je kámen úrazu u všech elektronickcýh hledáčků: mají jisté zpoždění, takže když chcete zachytit určitý okamžik, musíte se dívat před foťák a ne na displej (to mluvím o zlomcích vteřiny, ale když se připočte zpoždění spouště, je tu potíž). Bohužel není vyklápěcí, ale to by rozměry aparátu byly někde jinde. Nemá také žádnou ochranu, tak jsem na něj alespoň nalepil fólii pro mobily.

Video. V tom se moc nevyznám, proto nehodnotím. Pouze srovnávám s A80: zde je už použitelné. Kvalita zvuku i obrazu výrazně lepší, je možný zoom, i když jen digitální.

Ovládání. Velmi příjemné, když si člověk zvykne. K S95 lze přistupovat jako úplný začátečník - pak stačí nastavit zelené AUTO a fotky budou dobré. Ale ovládat lze i způsobem, na který jste zvyklí z DSLR - zoomuje se kroužkem okolo objektivu, ostatní parametry se nastavují na voliči P-S-A-M a kruhovým voličem zezadu. Je možno modifikovat jednotlivé ovladače, do menu není nutno často chodit. Oproti A80 jsou odezvy mnohem rychlejší - jak start, tak zostření a hlavně prohlížení obrázků, zoomování atd.

Expozice. To v dnešní době nebývá problém, automatika expozice i vyvážení bílé je na očekávané úrovni. I zde ale mám nastaveno standardně -1/3, stejně jako u A80. Když je nějaká zapeklitá situace, je možný bracketing. A ani všechny zrcadlovky nemají možnost kontrolovat histogram v jednotlivých kanálech RGB.

AF. Můžete nechat vše na chytré automatice. Ta vyhledá obličeje, vybere ti pěkné a zaostří na ně. Když tam nejsou, zaostří na popředí, kontrastní objekty nebo podobně. Můžete ovládat autofokus jako u DSLR - namáčknete, zaostří se a exponujete. Můžete volit dynamický autofokus - nastavíte na nějaký objekt a po namáčknutí je objekt sledován. Při velké hloubce ostrosti kompaktů není problém. To platí i pro makro. Můžete také ostřit ručně předním kroužkem (nebo i zadním, podle nastavení), a to podle zvětšeného obrazu ve středu displeje, nebo prostě podle stupnice v metrech.

Konstrukce. Vše je z černého duralu či magnésia, přesně vyrobené a slícované. Žádný chrom, žádná guma, žádné ozdoby. Nic nevyčnívá. Nedrží se mi moc dobře, je prostě moc malý pro mé dlouhé prsty. Chce to trochu cvik, aby prsty nešly před objektiv.

Z dalších věcí ve fotobrašně je nutno zmínit filtry. Neužívám obvykle nic jiného než polarizační filtry, pro širokoúhlé objektivy v plochém provedení a samozřejmě cirkulární kvůli AF. UV filtry pro ochranu objektivů mi připadají zbytečné, raději nasazuji sluneční clonu, která navíc podstatně zlepšuje kontrast objektivu v některých situacích, a krytky snímám jen na krátkou chvíli expozice. Poškodit přední člen se mi zatím naštěstí nepodařilo. Pro speciální účely mám ještě konverzní filtr na umělé světlo, bohužel jen pro průměr 55 mm, který se hodí při práci s diapozitivním materiálem. Používám ho při technických fotkách při žárovkovém osvětlení. Mám i skylight filtry a oteplující filtry tří strupňů, ale pro diáky je neužívám, neboť digitální korekce po skenování to zvládne rovněž.

Po zkušenostech s focením v horách jsem si zakoupil i přechodový 2EV Cokin s držáky pro mé objektivy. Důvodem byly především špatné výsledky při použití polarizačních filtrů na širokoúhlých objektivech, které vede k nerovnoměrnému tónu oblohy. Rovněž fotografování zasněžených hřebenů vyžaduje snížit kontrast při použití inverzního filmu. Dá se to řešit také dvěma expozicemi a následným smontováním na počítači, ale bez stativu to dost dobře nejde. Podstatnou nevýhodnou Cokinů je jejich všeobecná náchylnost k poškrábání a také pomalejší manipulace. Bohužel neutrální přechodový filtr není barevně úplně neutrální, ale způsobuje slabý fialový nádech, který se zejména na obloze v počítači velmi obtížně koriguje. Pokud se použije stativ, je výsledek složení dvou fotek s různou expozicí kvalitnější.

Přechodový filtr už nepoužívám - obvykle si nastavím na foťáku bracketing -2...+2 EV a při 5 obr./s to sjedu naráz, ani přitom nepohnu moc aparátem, v PS to potom dodělám. Ručně, žádný SW pro HDR neužívám. Obdobně řeším ztmavení oblohy při použití širokého objektivu, neboť polarizační filtr nedává dostatečně stejnoměrné výsledky, jak ostatně plyne z principu polarizace světla.

Blesk - v roce 1985 koupený Braun používám dosud. Má i na dnešní poměry slušný výkon. Protože neumí komunikovat s D70, aparát nepozná, že blesk je nasazen a lze použít velmi krátké časy. Mám ověřeno, že synchronizace při 1/2000 s funguje bez problémů a hlavně bez snížení výkonu. Výhodné je to především při fotografování za denního světla.

K F70 jsem kdysi pořídil Nikon SB28, výkonný systémový blesk Nikonu, bohužel nezvládající digitální těla. V případě kinofilmu však automatika pracuje přímo s tělem při nastavování všech prvků (zoom, citlivost, clona a další), což je zejména při reportáži skvělé, ale umí i řadu dalšího, co velmi zřídka použiji, jako stroboskopii a podobně. Bezvadné je i pomocné světlo pro autofokus. Velkou výhodou je možnost pokrytí i úhlu pro objektivy až do f = 18 mm. S digitálním D70 je funkční v automatickém režimu řízení externím senzorem. Ve většině případů to bohatě postačuje, jen mi vadí, že konstruktéři nedokázali zajistit alespoň přenos ISO, clony a zoomování.

S nástupem digitálů se objevila nova generace blesků. SB 800 dokáže využít dost převratné novinky - dálkového řízení vestavěným bleskem z těla. Dovoluje to držet blesk v ruce nebo jen někde postavit a fotit s mnohem přirozenějším výsledkem, nemluvě o možnosti nastavování a odpalování více blesků současně. Zejména osvětlování makrosnímků je velmi přepychové. Přestože mám tento blesk jen jeden, k těm ostatním mám optické spouště, dovolující jejich synchronizaci. Přestože jejich nastavení je pak složitější, skýtá sestava více blesků docílit mnohem přirozenějšího osvětlení.

Pro makrosnímky používám makroobjektiv, který dovoluje měřítko 1:1. Pro větší zvětšení mám reverzní kroužek, který s objektivem 2,8/24 dovoluje měřítko až 5:2 a při použití s 1,8/50 1:1 až 4:3 (platí pro F70, s D70 jsou měřítka přirozeně o 50% větší). Zde se projevuje výhoda F70 a D200, které pracují i v případě, že není elektronika v objektivu. Pro makrosnímky z ruky používám vestavěný blesk , ale dnes především dálkově řízený SB800, jinak užívám stativ. K zaostřování při focení bez blesku jsou nutné posuvné sáňky (stará Meopta, dost nouzové řešení), umožňující posuv celého aparátu i s objektivem, bohužel bez mikroposuvu šroubem, takže při větších měřítkách je nastavení dosti hrubé. Kromě toho, manuální ostření s moderními fotoaparáty je díky novým typům matnic hodně nepřesné.

Většinu snímků se snažím dělat ze stativu, jen na horách, když je nutno táhnout jiné věci nebo když nechci, aby na mě parťáci pořád čekali, zůstává stativ dole. Používám lehký model Manfrotto 190, který je přesto dostatečně stabilní pro moji výbavu, jen se k němu musím trochu ohnout. Obvykle mám nasazenu kulovou hlavu, protože je lehčí a pohotovější než 3D hlava. Ta je sice o něco stabilnější, ale alespoň ta, kterou mám, neumožňuje s teleobjektivy dostatečně jemné nastavení. Řekl bych, že používání stativu je hodně důležité, protože vyžaduje se zastavit, vše si rozmyslet, a také umožňuje užívat polarizační filtr i s málo citlivým filmem a zacloněným teleobjektivem. V lese je stativ jedinou alternativou. Na druhé straně digitál s možností zvýšení citlivosti v řadě případů umožňuje se stativu vyhnout. Kompromisem je monopod, ten užívám hlavně s teleobjektivy.

Barevné filmy užívám Fuji - negativní Superie 100 pro statické fotky a portréty, 200 obvykle do mju-II a 400 nebo i 800 pro sport. Zkoušel jsem i Kodaky a výsledky mi připadají vcelku stejné do citlivosti 400. Pro vyšší citlivost je u Kodaku vhodnější používat dražší varianty (Royal), které mají nižší zrnitost. Protože fotky upravuji vždy na počítači, nevadí mi vyšší saturace Superií v zelené barvě. Pokud mi záleží na kvalitě, snažím se použít inverzní film, který se mnohem lépe skenuje a upravuje na počítači. Obvykle Fuji Sensia 100 v v poslední době Provia 100F. Zkoušel jsem i Kodak (normální i verzi s vyšší saturací) a výsledky byly po zpracování na počítači prakticky stejné.

Černobíle jsem fotil na již hodně staré Orwo NP15, chované v mrazáku a stále dobré, jeho nízká citlivost ale vyžadovala stativ. Foma T200 je druhým mým oblíbencem, ale protože si ji stříhám z metráže, je vždy trochu špinavější než v originálních kazetách a navíc má někdy i vady v emulzi. Při skenování to moc nevadí, v temné komoře (kterou jsem nerozdělal už hodně dlouho) je to k zlosti. Nejraději jsem měl Ilford FP4 a považuji jej za ideální univerzální film, hlavně pro velmi příjemné zrno. Dnes ho nahrazuji Kodakem T-MAX 100. Pro sport a špatné světlo užívám Kodak Tmax 400 a 3200, který ale obvykle neexponuji na plnou citlivost.

Vyvolávám sám, v naředěném Ilfotec LC29 podle firemních pokynů, pokud chci trochu zvýšit nebo snížit kontrast, nebojím se čas poněkud pozměnit, ale žádnou vědu z toho nedělám, černobílý film vydrží hodně.

řeknete si, přece se netahá se vším. Záleží na tom. Třeba na hory, kde je rozhodující váha, neberu zoomy, ale FM2 plus sadu objektivů 28 mm, 35 mm, 50 mm, 105 mm a 200 mm. Kromě 105 jsou všechny s filtrem 52 mm. Když bych chtěl ještě ušetřit váhu, vypustím 105 mm. Zoomy sice nejsou o moc horší, ale každý má jiný závit pro filtr, jinou sluneční clonu a jsou větší a těžší. Pokud cestuji autem nebo vím, že to bude potřeba, nabalím i 400 mm, ale pak to chce stativ. Ten beru i normálně, ale na vícedenní túry se stanem jej už neutáhnu.

Dnes už používám jen digitál - a to se setovým zoomem, zbytek podle váhy, kterou unesu.

Samozřejmě šilhám neustále po vylepšení současného arsenálu, ale moc toho, co bych potřeboval, není.

Nikon se konečně rozhoupal a dodává fullframe D3 a také dostupnější D700. Obojí je cenově někde hodně vysoko, alespoň pro mě, a kvalita, kterou dosahuji se stávajícími 10 MPx, mi zcela vyhovuje. Samozřejmě nejde jen o rozlišení, impozantní je především nízký šum i nová konstrukce autofokusu, ale podle svého zvyku kupuji tyhle věci, až když jsou buď levnější nebo skutečně potřeba. DX formát mi tedy zatím vyhovuje, ale Nikkor 18-35, který jsem chtěl prodat, si zatím podržím... Nakonec i D300 poskytuje nové možnosti, především zdokonalený AF a možnosti korekce pro individuální objektivy mě lákají, i live view dovoluje hodně přesně zaostřovat. Ještě mi chybí výklopný displej, ale to vše jsou dosti nepodstatné věci. Ostatně vývoj se nezastavuje, nový SB 900 je opět o kus lepší než předchůdce, a čeká se na D4 a D400, uvidíme. Pak budou v bazaru zase levně současné modely.

Sigma AF 2,8/24		Širokoúhlý objektiv ideální do přírody, protože je malý a průměr filtru je jen 52 mm, stejný jako ostatní moje pevná ohniska 28, 35, 50 a 200 mm (a setový zoom). Další výhodou je možnost zaostřit až do měřítka skoro 1:5, což se výborně hodí pro fotky květin, má-li být pozadí trochu zřetelné. Podle testů má být opticky velmi dobrý. Při focení na horách je ideální na květiny a detaily a při zdůraznění popředí. Jeho světelnost se hodí i pro reportážní fotky, zoomy v této třídě jsou o řád dražší. Má mírně soudkové zkreslení a dobře korigovanou vinětaci, lepší je ale zacloněn alespoň o dva stupně. V současné době ho téměř nepoužívám, neboť manuální Nikkor 2,8/28 AIS je výrazně lepší opticky. Na digitálním přístroji představuje ekvivalent ohniska 35 mm, setový objektiv mi však příjde opticky lepší. Velkou výhodou je ovšam malý rozměr a možnost manuálního ostření podle stupnice.
Nikkor MF 2,8/28 AIS		Kdysi jsem měl toto ohnisko pro Prakticu a hojně jsem ho používal. Skoro si myslím, že širší úhel už se na hory nehodí vozit, protože i takhle je záběr dost široký a širší ohniska vedou podle mé zkušenosti k zkreslení perspektivy pohledu - vzdálené kopce jsou moc malé a výsledky neodpovídají tomu, co chci. Kromě toho, tento objektiv je údajně výrazně kvalitnější než jeho novější AF varianta - má se jednat o nejlepší širokoúhlý objektiv od Nikonu vůbec. První snímky ukázaly prakticky nulový výskyt prasátek a odrazů v protisvětle a velmi dobrou ostrost i odcloněného objektivu. Takže teď nahrazuje při cestách Sigmu 24 mm. Ken Rockwell jej považuje za nejostřejší široké sklo od Nikona. Kupodivu jej rád užívám i s D200 - stále jsem se nezbavil návyku na kdysi standardní objektivy f=50 mm, které dovolovaly manuálně ostřit podle stupnice hloubky ostrosti.
Nikon E 2,5/35		Další manuální Nikon, který mám, a je to něm poznat. Přestože se jedná o levný typ (koupený za pusu v bazaru v Anglii, serie E byla navržena pro malé automatické zrcadlovky, určené pro amatérské potřeby), je kovový, stupnice jsou ryté, prostě nic plastového. Kvalitou optiky nedosahuje vlastností třeba pevné padesátky na plnou díru, je však malinký a spolu s FM2 padne skoro do kapsy. Nejpoužívanější moje ohnisko na horách, protože je dost široký a už není patrné zkreslení.
Nikkor AF 2,8/35-70		Tento objektiv má co se optického výkonu týká skvělou pověst, a i když je dnes nahrazen modernějšími konstrukcemi, stále se ještě vyrábí a (dosti draze) prodává. Byl jsem překvapen, že je to poznat i na fotografiích - jsou prostě průzračnější, jasnější. Velmi robustní profesionální výrobek, s utěsněnými prstenci proti prachu. Koupil jsem ho v bazaru velmi levně, protože byl hodně špinavý (uvnitř) a otlučený, ale po vyčištění si nemohu naříkat. Jedinou nevýhodnou je vysoká váha a poněkud omezený rozsah ohniskových vzdáleností. Slušná světelnost dovoluje použití i s manuální FM2, neboť usnadňuje manuální ostření s klíny. Jeho další předností je velmi malý astigmatismus nízké zklenutí obrazového pole. Zklenutí pole se rušivě uplatňuje především při využití okrajových sensorů autofokusu a projevuje se chybným zaostřením (backfokus) u setových objektivů. Optická kvalita poněkud klesá u dlouhého konce, zaclonění o dvě čísla je pro dasažení optimální kvality i v rozích nutné. Na digitálu jej využívám především při nízkém osvětlení. Dovoluje v těchto celkem rychle a přesně ostřit i okrajovými sensory, rozhodně lépe a rychleji než 18-70/3,5-4,5 AFS.
Nikkor AF 4-5,6/35-80		Pravý opak předešlého. Levný setový objektiv, jehož jedinou výhodou je nízká váha a malý rozměr filtru. Plastový bajonet, vše se viklá, světelnost malá. Má však jen osm členů a kupodivu docela slušné optické vlastnosti - tedy rozhodně lepší, než by člověk čekal. Chtěl jsem se ho zbavit, ale nakonec si jej nechávám pro případ, že by bylo nutno fotit někde v prachu a špíně, nebo kdyby váha byla rozhodující. Navíc má velmi rychlý autofokus, asi díky malé váze. Hodí se hlavně pro F70, pro digitál rozhodně ne.
Nikkor AF 1,8/50		Opticky jeden nejkvalitnější z mých objektivů, taky z bazaru. Je skutečně dobrý, není poznat skoro žádný rozdíl mezi kresbou při zaclonění nad 2,8, ale i při 1,8 kreslí lépe než většina ostatních. Ideální pro technické focení a při špatném světle. Navíc se s ním dobře ostří i na FM2, i když má jako většina AF objektivů zřetelné vůle. Při použití na D70 je obdobou mého oblíbeného 1,8/80 pro reportáže. D200 s ním ostří mnohem lépe než se setovým objektivem, asi kvůli nepatrnému zklenutí obrazového pole.
Sigma AF 3,5-4,5/70-210 APO		Další nákup v bazaru. Dnes se již nedělá, ale je to dobrý kompromis mezi váhou, optickou kvalitou a světelností. Mechanicky se zdá solidní, rozhodně nad průměrnými setovými objektivy. V té době ještě Sigma nedělala řadu EX. Autofokus je poměrně pomalý. Kresba je výrazně lepší než u levných zoomů - APO je velmi poznat hlavně na delším konci. Přesto je opticky znatelně horší než třeba Sigma 2,8/105 nebo Nikkor 2,8/35-70. Má makro do měřítka 1:2, ale kvalita při zvětšení pokulhává za speciálním makroobjektivem Sigma 2,8/105 dost výrazně, zejména trpí zklenutím pole. Odcloněný má kresbu o něco horší hlavně na krátkém konci, ale i tak je vhodný pro portréty. Srovnání s 4/200 mm je tady.
Sigma AF Macro 2,8/105 EX		Velmi kvalitní objektiv. Kreslí ostře a kontrastně. Makro do měřítka 1:1. Na portréty až příliš kontrastní a ostrý. Poněkud pomalejší AF. Mechanické provedení je velmi slušné. Nevýhodou je, že je dost veliký a těžký. Rovněž manuální ostření je, díky velkému stoupání závitů, méně pohodlné. Bezvadný i pro digitál, kdy je měřítko na makru ještě větší.
Nikkor MF 4/200		I když toto ohnisko pokrývá v mé sadě výše uvedená Sigma, byl k mání vcelku levně a tak jsem s nákupem neváhal. Přestože se Sigmou jsem vcelku spokojen, přece jen to není co do kvality optiky přeborník a také její váha je poněkud větší. Již první zkušební fotky ukázaly, že se jedná o špičku mé řady. Objektiv je to starý, ještě s ouškem (AIS), ale bytelný. Více je o něm tady. Bezvadný je i na D200 díky dobré světelnosti, vysoké ostrosti a přesnému ostření pomocí závitu s malým stoupáním. Jeho poněkud větší barevnou vadu lze snadno korigovat v počítači (novější těla už to dokáží provést automaticky).

Sigma APO 5,6/400		Extrémní teleobjektiv, který je díky malé světelnosti dostupný a lehký. Docela slušně kreslí i když není zacloněn, problém je ovšem udržet jej v ruce. Ostřící prstenec není pro manuální ostření moc šikovný a vyžaduje speciální hmat. Při práci z ruky autofokus neustále přeostřuje, jak se ruka chvěje a mění se tím poloha ostřícího bodu. Dá-li se na stativ nebo monopod, přestřování ustává a AF je výrazně přesnější. Jeho světelnost je malá a vyžaduje proto citlivý film, není-li na stativu. Zde se uplatní digitál - s možností nastavení potřebné citlivosti lze fotit i bez výměny filmu nebo bez stativu. S digitálem DX poskytuje ohnisko 600mm a kupodivu, když se o clonu přivře, i velmi slušnou ostrost. Ve srovnání s "dospělými" čtyřstovkami sice opticky i mechanicky znatelně kulhá, ale stojí desetinu, váží pětinu a vejde se normální brašny.
Nikkor AFS 18-70/3,5-4,5 DX		Tento objektiv se dodával jako setový s D70, patří však do střední třídy. Přesto je vybaven ultrazvukovými motory a ve srovnání s dnešními objektivy této třídy se vyznačuje lepší světelností, použitím ED skel a asférických členů. Rovněž mechanická konstrukce objektivu nemá nic společného s levnými plastovými objektivy. Příjemným překvapením je i sluneční clona, dodávaná s objektivem. První zkušební snímky ukázaly, že objektiv rozhodně nezaostává za dražšími objektivy, které mám, v optických vlastnostech a v rychlosti ostření (AFS) je výrazně převyšuje. Srovnával jsem jej postupně s Nikkory, které mám pro kinofilm. Oproti nim samozřejmě více vinětuje, ale tato optická vada se dá snadno odstranit v RAW konvertoru, stejně tak jako chromatická vada. Kinofilmové objektivy jsou jen o poznání lepší, výhodou je hlavně světelnost, ale je-li nutná pohotovost, nízká váha a rychlé ostření, je tento objektiv optimální volbou. Při srovnání se staršími (kinofilmovými) objektivy vykazuje překvapivě vysokou ostrost (mikrokontrast) i na plnou díru, takže si nedělám starosti a fotím klidně s odcloněným objektivem). Na druhé straně má optickou vadu (asi astigmatismus či zklenutí obrazového pole), projevující se tím, že optimální zaostření se liší pro radiální a tangenciální linie. Projevuje se to především u D200, která ostřicími sensory u krajů, které nejsou křížové, někdy ostří trochu jinam. Tady jsou uvedeny podrobnosti a srovnání s jinými Nikkory z tohoto hlediska. Zdá se, že zde by mohla být příčina chybného zaostření (backfocus resp. frontfocus), popisovaná ve spojení s D200.
UPDATE
Tokina ATX Pro 124 DX		I když Nikkor 18-70 má teoreticky ohnisko 27 mm při přepočtu na kinofilm (ve skutečnosti je to asi o něco delší), zvykl jsem si na možnost jít i do šírších úhlů, jejichž potřeba je především u technických prací ve stísněných prostoorech, takže jsem hledal vhodný objektiv pro digitální tělo. Nejlepší by byl přirozeně originální Nikkor, jeho cena je však poněkud mimo moje možnosti a v bazarech se ještě nevyskytuje. Vhodnou alternativou se zdála uvedená Tokina. Tokina je proslulá svojí dobře provedenou mechanikou, a i když nepoužívá ultrazvukové motorky, její objektivy ostří velmi rychle (alespoň těch několik, které jsme měl možnost vyzkoušet). Opticky je tento objektiv hodnocen na stejné úrovni jako Nikon, a musím říci, že jsem žádné problémy nezaznamenal, prostě spokojenost. Jen ta váha by mohla být o něco nižší.
Nikkor 80-200/2,8 ED		Tento Nikkor jsem získal velmi lacino po dlouhém procházení bazarů a inzerce. Důvodem slušné slevy byl poněkud hlučnější převod autofokusu - to je častý problém těchto objektivů, používaných intezivně profesionály a mechanicky opotřebovaných. Ostření s D200 však funguje kromě zvuku lépe, přesněji a rychleji, než u Sigmy 70-210. Objektiv je sice velký a těžký, na druhé straně optická kvalita je více než znatelně lepší. Velmi pěkný je také bokeh a nízká hloubka ostrosti při odclonění.