Jak na to čili         My Workflow   poslední úprava 24/12/09

Poznámka: Tohle vše bylo napsáno roku 2008. Vládne digitál a focení na film je z větší části jen nostalgickou vzpomínkou.

Workflow značí postup práce. Dřív o tom moc nemluvilo, protože jednotlivé činnosti při vzniku fotky byly natolik různorodé, že snad k sobě ani nepatřily. Teď se vše dělá na počítači, takže  víc než kdy jindy vše souvisí se vším a pěkně na sebe navazuje (nebo by alespoň mělo). Jestli to je lepší, nevím, ale je to určitě pohodlnější. Rozhodně to není jednodušší. Když si odmyslím dobu, kdy si ještě i běžní dovolenkoví fotografové dělali fotky v koupelně, tak vyfotit film, dát ho do labu, říci " chci jen dobré, formát pohlednice" a pak ukazovat fotky návštěvám bylo opravdu snazší, než přehrávat paměťové karty na disk, posílat je mailem popř. nějak upravovat, ukládat do adresářů,, vypalovat na CD a někdy si všechno smazat při odvirování počítače.

• Co a jak nabalit?

• Digital nebo film?

• Custom Functions čili nastavení foťáku

• Bez blesku nebo s bleskem?

• Ukládání, zálohování a archivace

• Nejlepší přítel fotografa čili výběr

• Presentace fotografií

• Tisk fotografií

Moderní přístroje dovolují měnit a nastavovat spoustu parametrů, neboť vše je řízeno elektronicky a programově. Custom functions jsou vlastně zákaznické funkce či nastavení. Některé se týkají parametrů dosti podstatných, třeba chování autofokusu,  jiné  dovolují modifikovat ovládání podle vkusu uživatele a některé jsou dost zbytečné. Existuje tzv. defaultní čili tovární nastavení, do něhož je možno se vrátit stiskem kombinace tlačítek. Pokud dostanete do ruky fotoaparát, který máte sami, ale jeho nastavení je odlišné, můžete se cítit totálně zmateni. Měnit tovární nastavení je tedy nutno s jistým rozmyslem. A když už se do toho dáte, což doporučuji, neboť tovární nastavení není zcela ideální, alespoň ne ve všech případech, tak je vhodné zachovat jistou disciplínu a třeba si na kus kartonu napsat svoje standardní nastavení, abyste si měli na co zvyknout. K tomu může sloužit i tabulka uvedená dále.

Nejjednodušší je nastavení u Nikonu FM2. Nastaví se citlivost založeného filmu a pak už se jen fotografuje. Ještě se samozřejmě volí expozice, ale to je podle expozimetru vcelku snadné, a zaostří se (ručně) přesně na ten bod, který má být ostrý (a on ostrý bude, protože žádná elektronika to nezmění a nevybere si něco jiného jen proto, že to je světlejší nebo to má svislé pruhy). Kouzlo těchto aparátů je v tom, že veškerou energii věnujete fotografování, nikoliv nastavování aparátu. Bohužel, Nikon ani nikdo jiný zatím obdobu FM2 s čipem místo kazety filmu nedělá. Pokus Leicy (M8) dopadl dost špatně, novější M9 sice nemá tolik dětských nemocí, ale cena je mimo realitu. A nynější pokusy o malý kvalitní aparát s čipem micro 3/4 se mi zdají poněkud zbytečné - kombinují nevýhody kompaktů s nevýhodami zrcadlovek, zbytek je marketing.

Naproti tomu D70 i D200 toho na nastavování mají tolik, že práci s nimi musíte trénovat. Samozřejmě existuje i možnost nastavit všechny prvky tak, aby se tyto elektronické přístroje ovládaly  obdobně  jako manuální foťák. Na druhé straně - využití všech možností práci ulehčí a automatika nahradí dlouholeté zkušenosti, které, pokud denně nefotografujete, nejspíš nemáte, a při využívání elektroniky ani nezískáte. D200 toho umí ještě mnohem více než D70 - a právě tyto "detaily" nastavení odlišují kromě jiného amatérské přístroje od profesionálních.

Předtím, než se pustíte do modifikování nastavení fotoaparátu, je dobré se zamyslet nad tím, co hodláte udělat. Méně někdy znamená více. V každém případě zvažte, zda tovární nastavení není přece jen optimálnější.

Volba expozice

Nejčastěji pracuji v prioritě clony A, s bleskem v režimu M. Měření nechávám maticové, jen v případě extrémních kontrastů (třeba na sněhu) volím bodové měření a ruční nastavení. Maticové měření u Nikonů (ale nejen u nich) pracuje velmi spolehlivě, problém je pouze v tom, že nevíte, jak - algoritmus je značně složitý a bere v úvahu hodně veličin. Digitál ovšem dovoluje okamžitou korekci podle výsledků na displeji - zde se vyplatí tříbarevný histogram D200, neboť D70 zobrazuje histogram jasu až po převodu do JPG a výsledek nemusí být zcela přesný - zejména žlutá nebo červená bývá přepálená, i když to histogram neukáže. Použití histogramu nebo alespoň detekce přepalů je základní vodítko při stanovení správné expozice.

Histogram ovšem neodpovídá tomu, co je v paměti, tj. v RAW, ale zobrazuje hodnoty, vzniklé převodem do JPG, přičemž se používá aktuální nastavení fotoaparátu. Pokud tedy fotíte do RAW, je vhodné nastavit co nejnižší kontrast, jinak se může stát, že histogram signalizuje přepálení světel a v RAWu je přitom vše v pořádku.

Citlivost

Snažím se snímat na minimální hladině citlivosti a nepřekročit ISO 800. Takhle také někdy nastavuji automatickou volbu ISO, ale jen u D200, kde je ISO vidět v hledáčku. Přiznám se ale, že další automaticky nastavovaný parametr už těžko sleduji. Když je světla málo, klidně nastavím plnou citlivost - v takovém případě je potřeba měřit raději bodově nebo středově než maticově a expozici určovat podle stínů, jinak mohou být potíže s šumem v tmavých částech snímku. Expozimetr se totiž snaží zabránit přepálení světel a stačí žárovka či lustr v záběru nebo lesklý nábytek, aby byly ostatní části mírně podexponované. Co se dá při nižší citlivost snadno napravit dodatečně, je při vysoké citlivosti nenávratně zašuměno.

Vyvážení bílé

Když fotografuji do RAW, volím často automatické vyvážení, především proto, aby histogram byl pokud možno správně. Při umělém osvětlení a tam, kde na tom hodně záleží (svatby), je vhodné použít šedé tabulky nebo ručně nastavím teplotu v kelvinech. Odpadne tím hodně pozdější práce a korekce jsou stejné pro celou sérii.

Zaostřování

Manuální zaostřování je velmi obtížné u D70, která má malé zvětšení hledáčku, a jen o trochu snadnější u D200. Problém představuje matnice, která je příliš jemná a stane se, že zaostříte na vzdušný obraz místo obrazu na matnici. Proto je třeba věnovat maximální pozornost přesnému nastavení dioptrické korekce tak, abyste viděli ostře kontury zaostřovacích bodů popř. pomocných čar. Při zaostřování na matnici je třeba se snažit, aby byl ostrý jak zaostřovaný objekt, tak zmíněné pomocné linie. Alternativou je použití elektronického indikátoru zaostření, ale zdá se mi, že je málo  citlivý  u obou aparátů. Pokud se nejedná o pohybující se objekt, dělám několik expozic, při nichž se s aparátem mírně pohnu dopředu a dozadu - to je užitečné zejména u portrétu.

AF nastavuji na prioritu zaostření, s vybraným a zablokovaným středním senzorem. Při fotografování sportu nechám dělat automatiku svoji práci. Ani autofokus však není všelék a ukazuje se, že každý sport chce trochu jiné nastavení. Právě autofokus je u D200 mnohem lepší než u D70. Nejde jen o počet senzorů, ale především o algoritmy jejich zpracování a výkon motoru AF. U D70 nastavuji režim AFS, který má prioritu zaostření. Aparát nejprve zaostří a pak exponuje. Při snímání série to sice vede k menší rychlosti, ale co se snímky, které sice jdou rychle za sebou, ale nejsou ostré. Používám střední senzor, výjimečně ručně volím krajní, jejich citlivost je nižší.

D200 má mnohem více možností a dosud jsem nezjistil, co je optimální při fotografování dynamických scén. Vyzkoušejte si, co pracuje pro vás, samozřejmě je dobré vědět, co který parametr vlastně znamená. Něco z mých zkušeností:

• Fotografování volejbalu - obvykle nevíte, který smečař dostane míč, navíc, když sledujete smečaře, ten v rozhodujícím momentu vyskočí a uteče ze záběru nebo je příliš vysoko a pod nohama má hluchá místo. Také byste měli mát v záběru i balon, který je nad smečařem. Navíc se před ním neustále pletou vykrývající zadáci a nahrávač. Nastavuji proto AFS a ostřím předem na místo, kde očekávám akci. Volejbal se totiž hraje v přesně vymezených zónách, nahrávač se ovšem snaží o to, aby nikdo dopředu nevěděl, ve které z nich. Ostřím spodním sensorem na obličej, obvykle fotím na výšku, abych měl rezervu nad hráčem. U košíkové je to obdobné, i ta se hraje ze standardních pozic a dochází k překrývání hráčů. Když zaostřím středním senzorem, hráči mi vyskočí ze záběru, proto je lepší spodní senzor.

• Fotbal - až na skrumáže ve vápně se hraje nejčastěji jeden na jednoho a poměrně pomalu, vidíte, kam hráč utíká. AFC to normálně stíhá, překrývání dokáže D200 zvládnout, D70 již hůře - snaží se přeostřit.

• Házená je - pokud chcete zachytit detailní záběry hráčů - velmi rychlá a založená na neustálém fingování a klamání soupeře, takže uděláte spoustu záběrů akcí, které vlastně ani nebyly. Hráči se neustále zakrývají a pokud možno se schválně natáčejí tak, aby k vám byli zády. AF u D70 tohle zvládá je obtížně, D200 lépe, neboť dokáže ignorovat krátkodobé zakrytí zostřeného hráče jiným. Obvykle pracuji s jedním, ručně vybraným senzorem, protože automatický výběr senzoru vede tu k ostrému plotu v pozadí, tu k zaostření na rozhodčího.

• Sporty s relativně předvídatelným pohybem, jako jsou běhy, curling, cyklistika, zvládají AF systémy celkem dobře, i zde ale D200 poskytuje výrazně lepší výsledky, zejména při rychlé sérii. Nejpřesnější zaostření mi paradoxně vychází při použití staré dobré metody, kdy si zaostřím manuálně do nějakého místa a fotím, až tam atlet doběhne. Oba aparáty dokáží i tzv. focus trap, kdy samy exponují v případě, že objekt se dostal do pásma, na nějž je zaostřeno, ale za moc užitečné to nepovažuji, vyjma snad závodů F 1, když je aparát u trati ovládán dálkově.

• Obecně má D200 výkonnější AF motor, což vede k rychlejšímu ostření (a větší spotřebě baterií).

• Originální Nikkory ostří rychleji a přesněji než třeba Sigmy (mluvím o starších objektivech, bez AFS).

• Objektivy s vyšší světelností ostří přesněji a rychleji při nízkém osvětlení.

• Autofokus má poměrně složitý algoritmus, náročný na výpočetní výkon. Pokud je objekt nevýrazný nebo se rychle pohybuje (třeba rotuje), autofokus se zpomalí nebo si rovnou vybere něco lepšího a na to zaostří.

• Pokud necháte aparát, aby si vybíral ostřící bod automaticky, celý proces se dále zpomalí, neboť se musí vyhodnocovat všech dvanáct bodů.

• Centrální bod má křížový sensor (platí pro D200, D2X má křížových většinu a nejnovější (2009) modely D300, D700 a D3 mají sensorů mnohem více a křížových jich je tuším 19), který poskytuje podstatně přesnější výsledky a reaguje na svislé i vodorovné linie. Pravděpodobně i lépe využívá světelnosti objektivu (u Canonu to tak je, přesný popis zaostřovacího čipu  pro Nikon jsem nenalezl)

Velikost snímku

Vždy volím plné rozlišení a vždy fotím v RAW režimu, s jedinou výjimkou, a tou je někdy sériové snímání sportu. D200 má dostatečně velký buffer a i dlouhou sekvenci uloží, zápis na kartu je pak přirozeně delší i vzhledem k větším souborům, ale D70 má buffer příliš malý a při použití RAW formátu se po pár snímcích zastaví. I pak nastavuji  nejlepší kvalitu JPG a kompresi s optimalizací kvality. Paměti jsou dnes levné. Použití velkého rozlišení má dvě výhody: jednak dovoluje udělat výřez, jednak při vyšší citlivosti, kdy roste šum, dojde při zmenšování obrázku k zprůměrování sousedních pixelů a tím i vyhlazení šumu. Obecně se zašuměné snímky hůře komprimují a komprese vede ke vzniku artefaktů, rušivějších než samotný šum. Proto je lepší používat kompresi co nejnižší, nejlépe žádnou, čili RAW formát (RAW soubory sice mohou být  rovněž komprimovány, ale nedochází ke ztrátě informace a tudíž ani kvality).

Menu a CF

Existují ale další desítky parametrů, které nastavení doplňují, upřesňují a upravují podle individuálních potřeb fotografa - tzv. CF čili Custom Functions čili zákaznické funkce. Jejich nastavení je uvedeno v následující tabulce. D200 umožňuje uložit několik předdefinovaných sad nastavení a pak mezi nimi rychle přecházet, neumí je ale uzamknout a chránit proti nechtěnému přestavění nebo nahrát třeba na CF kartu.

Nastavení se dělí několik sekcí: 

• Shooting menu, zahrnující nastavení odpovídající volbě filmu, jako je citlivost, barevný kontrast ....

• Custom function, modifikující ovládání a funkcí fotoaparátu, např. měření expozice, autofokusu aj.

• Setup menu, zahrnující funkce servisního charakteru, např. stav baterie, formátování karty atd.

• Viewing menu s nastavením prohlížení snímků

Kromě těchto existuje možnost vyvolat menu "Poslední modifikované položky" a rychle se vrátit k předešlým modifikacím.

V shooting menu D200 lze definovat čtyři sady nastavení, které jsem pro sebe nazval "normal", "Velvia", "portret" a "sport".  Nejdůležitější  parametry mám nastaveny tedy takto (u D70 je sada jen jedna, takže je průběžně měním podle potřeby). První sada je pro "normální" nastavení, rozuměj takové univerzální, které taky dost často upravuji. Druhá je určená pro fotografování krajin a simuluje vlastnosti filmu Fujichrome Velvia, tedy vysoký kontrast a saturaci barev. Sada C je pro fotografování portrétů s nižším kontrastem a poslední sada D pro dynamické záběry. Je třeba říci, že nastavení  barevného podání, kontrastu atd. je vcelku zbytečné, pokud se ukládají data v RAW formátu. Nastavení však má vliv na histogram a vyhodnocení přepalů (Highlights View) a histogramu, takže svůj smysl má. 

Pozn. 1: I novější modely, třeba D300, mají většinu parametrů obdobných.

Pozn. 2: Pokud nevíte, co která funkce nastavuje, stiskněte tlačítko nápovědy na aparátu nebo otevřete manuál.

Nikon D200

* Kontrast mám v poslední době nastavený na "snížený", s cílem přiblížit histogram skutečnému dynamickému rozsahu, který lze v RAW využít.

Dále se zde nastavují další parametry, které používám jen výjimečně, jako je vícenásobná expozice, překrývání snímků již exponovaných, intervalové snímání atd., které měním podle aktuální potřeby. Pro mě je důležitá položka,  kterou se definují parametry objektivů bez čipů (manuální Nikkory AI a AIS), zde jsem si k příslušným ohniskovým vzdálenostem definoval clonu a mohu tak měřit i s těmito objektivy, což D70 neumí vůbec.

Přednastavené hodnoty v jednotlivých sadách se nedají uložit nebo uzamknout.

Položky nastavované v Display Mode a Set Up  neuvádím, neovlivňují vlastní snímky.

Nikon D70

Nikon D70 má 25 uživatelských funkcí, rozdělených do stejných kategorií jako D200, ale bez možnosti vytvářet více sad nastavení. Rovněž tu chybí řada parametrů, které primitivnější systém zaostřování D70 nevyužívá. Naproti tomu  se pouze v menu nastavují parametry, pro něž  má D200 vyhrazena samostatná tlačítka - např. AF-S / AF-C, která obzvlášť postrádám. (Tyto jemnosti ovládání a širší variabilita nastavení odlišují (mimo jiné) profesionální přístroj od amatérského). Pro rychlé nastavení by se daly využít tzv. motivové programy, které se vybírají voličem režimů. Osobně je nikdy nepoužívám a ani neznám nikoho, kdo to dělá, protože nikdy nevím, co v nich je uloženo a jak jsou nastaveny, a už se mi stalo, že nastavení bylo zcela nelogické - např. při nastavení na sport neblýskal blesk, přestože byl vyklopen. Častěji, zejména když chci použít blesk a nechci všechny parametry přeštelovat, užívám tzv. zelený režim, který prakticky všechno nastavuje automaticky a zrcadlovka se pak chová jako běžný kompakt. Snímek je obvykle technicky celkem v pořádku.

Nastavení analogických hodnot volím na D70 pokud možno stejné jako na D200, abych si nemusel zvykat na jiné nastavení..

Nikon D300

Výše uvedenou tabulku je možné téměř beze změny použít i pro tento model, protože Nikon D300 má strukturu menu stejnou jako D200. Také většina nastavení ve Shooting Menu a Custom Functions je shodná. D300 nemá některé položky, které dovoluje měnit D200, naopak je možné třeba programovat funkci tlačítka náhledu hloubky ostrosti. Samozřejmě přibyly položky pro nové funkce, které u D200 nejsou implementovány, to se týká několika málo nastavení autofokusu a servisního menu.

• Co a jak nabalit?

• Digital nebo film?

• Custom Functions čili nastavení foťáku

• Bez blesku nebo s bleskem?

• Ukládání, zálohování a archivace

• Nejlepší přítel fotografa čili výběr

• Presentace fotografií

• Tisk fotografií

Fotogalerie

Názory jiných

Links

Slovník

CV

Copyright (c) Martin Rybák 2008