 |
Jak na to
|
|
|
Jak na to
|
Tisk fotografií
Čím větší je formát, tím více pečlivosti vyžaduje, ale také lépe působí. Prostě - na velikosti záleží. Velikost A4 je minimum pro samostatné fotky, A3 je asi optimální, ale podstatně dražší alternativa. Malé formáty 15x10 cm jsou spíš vhodné do alba, pro příbuzné a pro kamarády na prohlížení v hospodě. Dle mého soudu je ale lepší několik velkých fotek než stovka malých.
Já si nechávám fotky dělat v minilabu. Zkoušel jsem tisk na inkoustovce a byl jsem zklamán. Samozřejmě - první generace fototiskáren neměla dostatečně jemné kapičky, výrobci tápali při vývoji papírů a inkoustů. Následující generace sice již dávala celkem slušné polotónové přechody, ale stále to nebylo ono (HP 930C). Výběr vhodného papíru bylo něco mezi vědou a výzkumem. Barevné profily moc nefungovaly a především kvalita neodpovídala ceně inkoustu a papíru. Rovněž trvanlivost tisků byla bídná, a když už výrobce věnoval pozornost kvalitnímu tisku fotografií, jako třeba Epson, byly zase problémy s cenou jak tiskárny, tak barev a papírů, nemluvě o nevhodnosti takové tiskárny pro tisk kancelářských papírů.
To bylo již dávno a dnešní osmiinkoustové (nebo už dvanáctibarevné?) Canony nebo Epsony určitě kvalitní výstup poskytují. Při malém množství fotek, které tisknu, se to ale nemůže vyplatit ani z časového hlediska, ani z hlediska nákladů. Fotky proto nechávám dělat v minilabech, obvykle A4 nebo větší formát a jen ty vybrané. Trvanlivost fotek na papíru Fuji se udává asi na 40 let, na papíru Kodak (Noritsu) je prý menší, asi 20 let. To je srovnatelné s výsledky, které dosahuje Epson s pigmentovými inkousty. Cenově to vychází celkem stejně, ale když se uváží i čas strávený tiskem, je minilab levnější a pohodlnější. Fotka je také trvanlivější z hlediska vlhkosti, polití a všelijakých atmosférických vlivů.
Ať už tisknete sami nebo využíváte minilab, nevyhnete se přípravě fotek pro tisk a jejich úpravám, přestože se výrobci snaží, aby výsledky byly co možná nejvěrnější i bez nich. Musíte věnovat pozornost třem oblastem. První je volba formátu papíru. Každý minilab (a podobné platí i pro tiskárny) má trochu jiný. Některý udává rozměr A4, což je přesně 210x297 mm, jiný 21x30 cm a třetí 20x30, přitom výsledná velikost papíru je třeba 210x304 mm s tím, že mají jistou rezervu při ořezávání. Obvykle se proto vyplatí s jistou tolerancí počítat, popř. si zjistit přesný rozměr v pixelech a podle něho pak generovat soubory pro tisk. Je na vás, zda oříznete snímek podle formátu nebo zda ponecháte bílé okraje a oříznete papír podle snímku. Druhou oblastí je rozlišení snímku. Pokud si myslíte, že velikost fotky se udává v megabajtech, už dál nečtěte a najděte si příručku pro začátečníky. Každý minilab či tiskárna má své rozlišení, udávané v počtu bodů na palec, dpi. Pokud má váš snímek patřičný rozměr v pixelech udaný pro daný formát, nemusí vás toto číslo zajímat. Pokud ne, musíte zadat, co má minilab udělat, aby přizpůsobil váš snímek svému rozlišení (možnosti jsou obvykle tři: vytisknout tak jak to je(což obvykle vede k bílým okrajům), zvětšit na celý formát (což zase vede k ořezání části snímku) nebo zvětšit tak, aby jedna stran zůstala zachována.)
Za předpokladu, že máte snímek připravený ve správné velikosti, je třeba jej ještě doostřit. Doostření pro tisk je něco úplně jiného než doostření, které se provádí pro prohlížení na monitoru. Protože rozlišení na fotce je mnohem větší než monitoru, je třeba i doostření zvolit razantnější. Obvykle nastavuji ve Photoshopu parametry UnsharpMask 0 - 1 - 150 a při zvětšení snímku 50% je ještě doladím. Doostřuji v samostatné vrstvě, kterou pak mohu zamaskovat, aby se nedoostřovaly např. mraky na obloze nebo pleť v obličeji, a ostřím jen kanál L.
Poslední, ale nejkomplikovanější, je docílení věrných barev. Tato oblast by vydala na několik knih a abyste docílili skutečně dobrých výsledků, potřebovali byste speciální vybavení k měření barev na monitoru i na výsledném výtisku. (A kdybyste chtěli výsledky skutečně špičkové, i hodně let zkušeností.) Předpokládám, že nic z toho ve vašem případě neplatí. K docílení slušných (a předvídatelných) výsledků musíte věnovat pozornost několik skutečnostem:
Kvalitní fotky. Snímky (resp. jejich soubory), které nemají patřičné rozlišení, jsou nadměrně komprimované (tj. uložené do JPG s příliš vysokou kompresí) a nejsou dobře připravené, ani při tisku dobré nebudou. Na druhé straně, posuzovat snímek na monitoru při zvětšení 100% také nemá cenu.
Kvalitní monitor. Dnešní LCD jsou z hlediska kvality barev spíše horší než bývaly CRT. Poté, co jsem pořídil slušnější monitor (EIZO), jsem se nestačil divit (dokonce jsem si musel vytvořit jedno nastavení, úmyslně špatné, které simuluje nastavení monitorů běžných notebooků, abych viděl, jak vypadá výsledek u běžných zákazníků na jejich noteboocích).
Dobrý monitor je základ, od něhož se odvíjí vše, ale i ten nejdražší musí být správně nastavený, čímž se myslí zkalibrovaný. Nejjednodušeji se provede kolorimetrem, v nouzi se použije např. program Adobe Gamma, kterým se vytvoří barevný profil monitoru. Kalibrovaný monitor zaručuje, že vidíte barvy i kontrast na snímku stejně, jako je vidí všichni ostatní (za předpokladu, že také mají monitor zkalibrovaný). Jestli je váš monitor dobře nastavený si zkontrolujte třeba zde - upozorňuji, že jde jen o velmi hrubou kontrolu
Pracujte při konstantních podmínkách - tlumené světlo při práci na počítači, naopak bílé denní světlo při prohlížení výtisků.
Pokud na vašem (kalibrovaném) monitoru vypadá fotka dobře a necháte ji vytisknout v minilabu, který dbá na kvalitu, obvykle je výsledek vyhovující, i když trochu jiný než na monitoru. To, jak moc se liší, záleží na kvalitě monitoru a potom i vlastnostech samotného fotografického papíru. Svítící obraz na monitoru nebude nikdy souhlasit s obrazem na papíru. Zejména zelené tóny jsou o dost jiné, kontrast bývá nižší, tiskárny zase umějí dobře žlutou. K tomu, aby na monitoru bylo vidět to stejné, co vyleze na papíře, potřebujete Color management, tedy program, který umí s barvami pracovat - typickým představitelem je Photoshop, a barevné profily tiskárny či minilabu. Barevný profil říká, jak tiskárna vytiskne jednotlivé barvy a které barvy nevytiskne vůbec. Je jasné, že na zažloutlý papír nelze vytisknout čistě bílou barvu - proto barevný profil je vždy vázán na konkrétní papír. Výrobce tiskáren ke svým fotopapírům poskytuje i barevné profily, které ovšem pro jiné druhy papírů už přesně neplatí. Obdobně minilaby poskytují barevné profily ke svým strojům. (Dobrým testem kvality minilabu je dotaz, zda vám mohou dát barevný profil. Když jako odpověď vytáhnou fotografii barevných čtverečků, znamená to buď že neví, co to barevný profil je, anebo si myslí, že to nevíte vy, což je ten lepší případ. Pokud na tom trvají, rozlučte se. V každém pádě si tu fotku vezměte, je na ní dobře vidět, které barvy jejich minilab neumí vytisknout ve srovnání s barvami, které vidíte krásně na monitoru.)
V případě, že nemáte barevné profily, popř. nevíte zcela přesně, k čemu jsou a jak fungují, použijte raději profil sRGB nebo vůbec žádný profil (když fotka nemá vložený barevný profil, automaticky se pracuje v sRGB). Výsledky jsou lepší, než když použijete vy nebo minilab či tiskárna profily nesprávně. A jde-li o velkou sérii fotek, oplatí se nechat si udělat pár na ukázku a zbytek korigovat podle nich. Minilaby navíc dovedou udělat automatické korekce samy - běžné záběry budou OK, ale váš krásný rudý západ slunce zkorigují úplně jinak, než čekáte. Osobně vždy žádám, aby automatické korekce byly vypnuty.
Pokud vám správa barev funguje, můžete si nastavit náhled snímku na monitoru tak, jak bude vypadat (přibližně) na papíře, a upravit detaily. Takto upravený snímek je vhodné uložit pro minilab bez vloženého barevného profilu a žádat provedení bez korekcí.
Pokud tisknete sami na své tiskárně, je třeba zajistit, aby barvy tiskárna neupravovala a zejména, aby je neupravil operační systém, především vlezlé Windows. Dobré fototiskárny (Epson například) dovolují nastavit tisk tak, aby barvy řídil přímo Photoshop, což je asi nejlepší varianta, když víte, co děláte.
Stejně jako při práci v temné komoře si musíte osvojit standardní postup, který se nebude dále měnit: choďte pořád do stejného minilabu, používejte stejný papír a originální barvy od výrobce, stejné osvětlení, stejný fotoaparát, stejný program ....
Trochu problém je s černobílými snímky. Málokterý minilab je dělá na černobílý papír a barevné papíry mají vždy trochu štych ve stínech (resp. barevný nádech je neutrální pro střední šedou, ale tmavá šedá jde třeba do fialova a světlá šedá do modra). Tyto rozdíly jsou sice velmi malé, nicméně dost rušivé a věřím obsluze, že nedokáže stroj přesně nastavit a odchylky kompenzovat. Proto černobílé fotky zadávám v barvě malinko do hněda, samozřejmě nikoliv jako módní sépie, ale asi jako jsou klasické baryty volané v teple pracující vývojce. Při tisku na tiskárně je to podobné. Ty nejlepší tiskárny dnes místo soutisku šedých tónů z několika barev používají přímo šedé inkousty, odlišné navíc pro matné a lesklé povrchy, anebo se barevné inkousty nahrazují sadami speciálně pro černobílý tisk.
Jak bylo řečeno, volím pro tisk obvykle formát A4, který je dost velký na prohlížení a současně existuje výběr pořadačů, map a nebo složek, do nichž se dají fotky lehce uložit. Samozřejmě mnohem lepší je nařezat si kartony a udělat pasparty, do nichž se fotky vmontují. Paspartování neuvěřitelně vylepší dojem z obrázků, a to platí i pro instalaci do klip rámů. Nešetřete a kupujte skutečné rámy, nejen kartony se sklem, a dejte si tu práci s vyříznutím pasparty z tlustšího kartonu. Pokud nemáte potřebné nástroje, vězte, že stačí ostrý zalamovací nůž a pravítko, obojí nejlépe kovové. Fotky a kartony je dobré řezat na skle (ne z knihovny, to si poškrábete), nůž musí být skutečně ostrý - obvykle použiji na jedno rámování nový hrot nebo obtahuji na belgickém kameni. Pokud chcete, aby výsledek byl skutečně dokonalý, lze v malířských potřebách zakoupit speciální nůž s ostřím uloženým pod úhlem 45°, kterým se pasparty vyřezávají. Postup je uveden např. v tomto článku. Rám si lze samozřejmě také nechat udělat na míru i s paspartou v každém lepším Bauhausu.
Starší verze byla uvedena v článku My bag .
Copyright (c) Martin Rybák 2008