Wrokflow-bags

Jak na to

čili

My Workflow

poslední úprava 8/2012

Workflow značí postup práce. Dřív o tom moc nemluvilo, protože jednotlivé činnosti při vzniku fotky byly natolik různorodé, že snad k sobě ani nepatřily. Teď se vše dělá na počítači, takže víc než kdy jindy vše souvisí se vším a pěkně na sebe navazuje (nebo by alespoň mělo). Jestli to je lepší, nevím, ale je to určitě pohodlnější. Rozhodně to není jednodušší. Když si odmyslím dobu, kdy si ještě i běžní dovolenkoví fotografové dělali fotky v koupelně, tak vyfotit film, dát ho do labu, říci " chci jen dobré, formát pohlednice" a pak ukazovat fotky návštěvám bylo opravdu snazší, než přehrávat paměťové karty na disk, posílat je mailem popř. nějak upravovat, ukládat do adresářů,, vypalovat na CD a někdy si všechno smazat při odvirování počítače.

Nemusíte jen právě na safari do Afriky, tato otázka se vynoří vždy, jakmile chcete jít někam s aparátem. Když máte jeden aparát s jedním objektivem a jedním filmem, jak to kdysi propagoval na fotoprůvodci nechvalně známý XGAS, nemáte problém. Ostatně řada profíků to takhle praktikuje - třeba Antonín Kratochvíl pracuje jen s Nikonem FM2 + 28/2,8, samozřejmě na čb film, Saudek (jak aspoň tvrdí) s Flexaretou či Roleiflexem. Něco na tom je - přestanete přemýšlet nad tím, čím budete fotit, a soustředíte se pouze na to, co a jak budete fotit. To si ovšem mohou dovolit a takhle postupují jen dvě skupiny fotografů: tu menší tvoří páni fotografové, kteří si už vypracovali svůj vlastní charakteristický a respektovaný styl. Tu větší všichni, kteří mají jen jeden aparát, fotí pro své potěšení a jsou ochotní tolerovat technické nedostatky (pokud si jich vůbec všimnou). Ani pro jednu z těchto kategorií tento článek ovšem určen není.

Všichni ostatní, kteří vlastní několik objektivů a aparátů a mají z čeho vybírat, stojí před otázkou, co vzít s sebou, co nechat doma, co přikoupit a jak to všechno pobrat. Já sice nepatřím mezi sběratele fototechniky, ale i tak mám pár objektivů navíc (přehled, z čeho mohu vybrat, naleznete, pokud vás to zajímá, v tomto článku). Profesionálové (mezi něž se samozřejmě já nepočítám) prostě musejí dodat perfektní fotky za všech okolností. A amatéři fotografující pro vlastní potěšení jsou po řádné reklamní masáži nyní vybavení skoro stejně jako zmínění profesionálové a mají tentýž problém, a to nemluvím o takových příležitostech, jako je svatba kamaráda (což je nejčastější případ, kdy se amatér do role profíka dostane - akorát že nedostane zaplaceno).

Zde by se hodila malá vsuvka - k čemu se jaký aparát hodí? Když si odmyslíme aparáty na film, které jsou dnes passé (i když dříve špičkové modely jsou dnes k mání za pusu), a digitální modely většího než kinofilmového formátu, lze dnes vidět několik kategorií digitálních aparátů, z nichž většina dovoluje pořídit dostatečně kvalitní snímky. To dostatečně je důležité: záleží na účelu. Jistě nebude profesionál spoléhat na jednoduchý kompakt za dva tisíce, ale stejně nemá cenu tahat na oslavu v práci profi výbavu - pokud nechcete zapůsobit na kolegyni. Nejpřijatelnější rozdělení je - stejně jako v dobách filmu - podle velikosti použitého snímače.

Nejmenší snímač mají tzv. kompakty, anglicky pěkně zvané "point and shot", čili namiř a foť. Malý rozměr snímače dovoluje, aby i objektiv byl dostatečně malý a celý aparát se snadno vlezl do kapsy. To je - kromě nízké ceny, dané vysokou sériovostí - snad jediná, zato rozhodující výhoda kompaktů. Malý čip vede k velkému rozsahu hloubky ostrosti, což usnadňuje zaostřování i při odcloněném objektivu, ale na druhé straně snižuje citlivost a omezuje tak možnost fotit při slabším světle. I ty nejjednodušší modely dovedou vytvořit kvalitní snímky v pohlednicovém formátu, těmi kvalitnějšími nečiní problém dělat při dobrých podmínkách kvalitní snímky ve formátu A3. Naprostým průšvihem kompaktů je zaostřování, které je z principu velmi pomalé (jsou vyjímky - Nikon V1 např.).

Malý snímač mají také tzv. superzoomy. Ty jsou vybaveny objektivem s velkým rozsahem zoomu, 1 - 24 x není výjimka. Objektiv je však i pro malý čip velký a jeho kvalita není obvykle nijak oslňující. Superzoomy sice umožňují fotografování vzdálených objektů, ale pomalost a nepřesnost ostření brání v dosažení uspokojivé kvality. Rozhodně bych jej nemohl doporučit - spojuje nevýhody kompaktů s velkými rozměry zrcadlovek.

Dnes se nejrychleji rozvíjí nová kategorie se snímačem "micro 4/3". Jedná se o poměrně velký snímač s vyhovující kvalitou a citlivostí (tím se míní odstup signál/šum), objektivy mohou být vcelku malé a kvalitní. Přímo do kapsy se sice nehodí, ostření je také pomalé, ale kvalitou snímků kompakty vysoce převyšuje. Řada fotografů jej používá jako záložní aparát. Řekl bych, že jejich cena je zatím dost vysoká a jejich doba možná ještě přijde (a nebo jde jen o slepou uličku, na něž je Olympus přeborníkem).

Nejrozšířenějším aparátem pro vážnou práci jsou zrcadlovky. Kromě Olympusu, o jehož štěstí na vývoj slepých uliček už jsem mluvil, jsou dvě velikosti snímačů: tzv. APS-C, Nikon ji značí DX, je poloviční rozměr kinofilmu, tedy přibližně 24x16 mm, a plný rozměr kinofilmu, u Nikonu značený FX. Poloviční formát nepřináší technicky žádné výhody - aparáty i objektivy jsou stejně velké i těžké. Jediným důvodem k zavedení tohoto formátu byla kdysi astronomická cena větších snímačů. Ta dnes již klesla na snesitelnou míru, ale stále významně ovlivňuje cemu. Lze předpokládat, že amatérské modely zůstanou ještě pár let u menšího formátu, profi modely se přesunou postupně k většímu formátu (Nikon i Canon vyrábějí svá špičková těla pro oba formáty, ale pomalý ústup už je patrný). Zrcadlovky jsou velké, komplikované a drahé - to jsou jejich nevýhody. K výhodám patří vysoká rychlost ostření, přesnost a kvalita výměnných objektivů, celkově lepší mechanická odolnost a možnost ovládání všech prvků tak, aby fotograf mohl ovlivnit výsledek podle svého záměru, a také rozsáhlé příslušenství. Každý výrobce má několik modelových řad: tzv. entry level je určen pro začátečníky, prosumer je přechod mezi profi třídou a konzumními modely, poloprofesionální řada je navržena pro profesionální použití, ale má nižší cenu, rozměry a váhu na úkor některých parametrů. Na vrcholu jsou profesionální těla, která jsou určena pro těžký provoz a důraz je kladen na odolnost a výdrž. Kvalita snímků se u jednotlivých modelů nebude při normálních podmínkách příliš lišit. Naopak, protože nižší modely jsou modernizovány častěji, objevují se u nich dříve novější technologie a předbíhají tak často modely špičkové. Ukazuje se rovněž, že typicky je digitální aparát (kterýkoliv) za pět let morálně natolik zastaralý, že nemá cenu kupovat dražší modely s tím, že déle vydrží, pokud skutečně neděláte tisíc záběrů denně. Já osobně to řeším nákup použité techniky, která je levnější vzápětí po objevení nového modelu.

U objektivů pro zrcadlovky je podobná situace, alespoň co se Nikonu či Canonu týká: existují tři kategorie objektivů. Nejlevnější jsou tzv. setové objektivy, které dostanete při nákupu těla skoro zadarmo. Jejich optická kvalita je často překvapivě dobrá - pokud alespoň trochu zacloníte. Mechanicky jsou špatné - například bajonet mají z umělé hmoty, zostřování je nepřesné a světelnost nízká. Zato jsou lehounké a když upadnou nebo se namočí, žádná škoda. Jejich koupě se asi vyplatí pro případ fotografování v dešti nebo blátě. Střední třída objektivů se obvykle vyznačuje velmi dobrou optickou kvalitou, mechanická stavba je rovněž slušná, ale vše je z umělé hmoty a méně odolné, také světelnost je nižší. A konečně je zde profi třída - standardem je vysoká světelnost, nezávislá na zoomování, kovová konstrukce, utěsnění proti prachu a vodě, ale také vyšší váha a vysoká (hodně vysoká) cena. Canon tyto objektivy označuje jako L-kové, Nikon explicitní označení nemá, ale podle ceny to rychle poznáte. Rozdíl v optické kvalitě je znatelný, ale hlavně pokud se týká méně zjevných parametrů. A pak je zde ještě velké množství starších, manuálních objektivů, které lze na Nikon nasadit a které jsou často velmi kvalitní - viz třeba tady.

Teď zpět k tomu balení. Cílem je toho vzít spíše méně než více - stejně vždy něco chybí a něco se nepoužije vůbec. Rozhodování je těžké. Když jsem se před výstupem na Mont Blanc rozhodoval, zda vzít digitální či klasickou zrcadlovku, poskládal jsem si obě dvě varianty na váhu a zjistil jsem, že obě váží stejně. K digitální zrcadlovce jsem potřeboval více příslušenství, předností filmu byla větší spolehlivost při nízké teplotě (čekal jsem teploty i pod -20°C). Tehdy jsem zvolil film (a nelitoval jsem).

Dnes na delší výlety do hor, kdy se spí pod širákem, nosím malý Canon S95 (ale kdybych měl jet někam do deštivé džungle nebo opravdové divočiny, hodně bych o filmu přemýšlel, i když digitál by asi zase vyhrál). Na něj je brašnička s pláštěnkou od LowePro pěkně na pásku batohu, kde je stále po ruce. Nic jiného kromě náhradní baterie a karty potřeba není. S95, když se fotí do RAW formátu, poskytuje dostačující kvalitu i pro zvětšeniny A3, pokud nejste fanatici dodatečných úprav.

Na hory, kdy se spí na chatách a batoh není tak narvaný, beru ještě zrcadlovku:

Nikon je v pouzdře na břichu nebo v batohu (malá LowePro Apex140 AW, pojme i D200 s objektivem, je chráněn proti dešti pláštěnkou a je upravena pro digitální zrcadlovky, především má vnitřní polstrování z jemného materiálu, který zabraňuje poškrábání LCD a má místo na karty a baterie), zbytek v batohu zabalený v neoprenovém sáčku. Nosit aparát na břichu sice není nejpohodlnější, ale nepřišel jsem na lepší způsob. Sundávat batoh pokaždé je hrozně nepohodlné a trvá dost dlouho. Všemi doporučovaný stativ by byl dobrý, kdybych ho unesl a kdyby byl čas jej stavět. Umožňuje sice pěkně zaclonit při práci s polarizačním filtrem a pro fotografování východů a západů Slunce je nezbytný, ale je to těžký krám. Obvykle se podaří aparát o něco opřít, zvýšit citlivost a udělat třeba deset expozic, z nichž jedna bude ostrá. Monopod problém neřeší, o to více pak zavazí a používat jej jako trekové hole taky nejde, alespoň ne v těžkém horském terénu. K těmto čistě fotografickým potřebám ještě patří švýcarský nůž, píšťalka (nevěřili byste, jak se hodí, když se zapomenete, fotíte a parťáci vám utečou, nebo když hledáte děti v mlze - větší průšvihy jsem naštěstí v horách nezažil), pár větších sáčků na odpadky pro případ uschování brašny v dešti, čelovka, pár metrů 5 mm šňůry s menšími karabinami (dá se na ní třeba sušit mokré oblečení, opravit potrhaný batoh ...) a malé klubko měděného drátu průměru 1 mm, kterým lze v nouzi spravit boty, přezky vázání a vůbec.

Ve městě nosím prakticky denně LowePro CompuDaypack. Výhodou je pohodlné nošení, zejména notebooku a dalších drobností, nevýhodou nemožnost připevnit zvenku cokoliv - bundu, termosku nebo stativ, takže na větší túry se moc nehodí. Taky nemá pláštěnku a odolá jen slabšímu dešti, než zateče přes zip. V Chorvatsku jsme takhle mokli jednou celý den a v prostoru pro aparát se už dělaly kalužinky. D200 to přečkala bez úhony, jen asi půl dne neukazovala stav baterie, pak vyschla a bylo vše OK. Místo notebooku mohu dát blesk a dva dlouhé objektivy, pak se do něj vejde skutečně hodně. A je nezničitelný - denní použití trvá už pět let a pouze jeden zip to nevydržel.

Na kolo a hlavně na běžky teď používám fotobatoh Kata 3N1. Jeho hlavní předností je možnost variabilního uspořádání popruhů - buď jako klasický batoh, nebo oba popruhy křížem, popř. pouze jeden popruh křížem. Na lyžích tak můžete vytáhnout aparát bez nutnosti sundávat hůlky a díky propracovanému systému přezek zvládnete v rukavicích a jen jednou rukou batoh otevřít i zavřít. Lze upevnit i stativ. Na lyžích se opravdu osvědčil, akorát popruh přes prsa trochu vadí, když člověk funí do kopce, ale nic tragického. A vejde se řada věcí, jako větrovka, vosky, jídlo a tak.

Při fotografování událostí jako jsou svatby není místo pro kompromisy. Nesmí se stát, že by se něco pokazilo, takže dvě těla jsou nutná, popř. i náhradní blesk (v nouzi ale postačí i ten vestavěný). Hodí se mít jedno tělo nastavené pro fotky s bleskem a druhé nastavené na vyšší citlivost pro práci bez blesku. Náhradní sady baterií. Šedá tabulka je nutná především v případě, když ženich nemá čistě černé šaty, ale něco namodralého, dozelena či krémový smoking. Na blesk se vyplatí mít želatinové filtry a držák k upevnění blesku na stativ.

Na focení sportu - záleží na tom, o co jde. Objektiv s ultrazvukovým ostřením je sice rychlejší, ale při nízkém osvětlení se hodí vyšší světelnost, která pomáhá při použití jiného než centrálního ostřícího sensoru a také v případě, že je třeba docílit nízké hloubky ostrosti. D200 a D300 ostří i se starými objektivy dostatečně rychle, D70 se na sport nehodí. Někdy se vyplatí mít dvě těla s teleobjektivem a širokoúhlým objektivem a nepřehazovat objektivy.

Na všelijaké oslavy, setkání kamarádů a podobně - zde je lepší co nejlehčí výbava a spíše se hodí pohotovost.

Na fotografování technických objektů, např. mostních konstrukcí. Následující sestava je spíše universální, někdy je třeba i makroobjektiv nebo naopak dlouhý teleobjektiv. Někdy se lépe než D200 uplatní stará D70, která dovoluje velmi krátké synchročasy s bleskem a umožňuje i při plném slunečním světle použít kontrastní boční osvětlení externím bleskem.

Blesk Braun je starší, ale dosti výkonnýblesk, který dovoluje ošálit bleskovou automatiku D70, která nepozná, že se fotí s bleskem a dovoluje použít časy kratší než 1/500 s. (To je dáno CCD sensorem v D70, novější Nikony mají CMOS a s bleskem pracují jen do 1/250 s. Dovolují sice režim vysokorychlostní synchronizace, při něm je však výkon blesku podstatně nižší a na plném slunci nedostatečný.)

Variant je vybavení je hodně a záleží na podmínkách. Když je málo světla, je lepší třeba Nikkor 28/2,8 nebo Nikkor 35-70/2,8. Tyto objektivy jsou také podstatně robustnější než novější plastikové konstrukce, takže jsou vhodné na běžky, na kolo a podobně. Vlastně pro každou ohniskovou vzdálenost mám několik variant objektivů, což je dáno především přechodem na DSLR s čipem rozměru DX (tedy crop faktor 1,5x). Setový zoom 18-70/3,5-4,5 jsem zpočátku bral s velkou rezervou, ale pak jsem zjistil, že je kromě poněkud plastovějšího pocitu je opticky velmi slušný a ani pevná skla, optimalizovaná pro filmové zrcadlovky, jej moc nezahanbí.

Ani po letech zkoušení jsem nepřišel na ideální brašnu či batoh a začínám věřit, že nic takového ani neexistuje. Prostě pro každou příležitost se hodí něco jiného. Osvědčilo se nešetřit a kupovat jen "značkové" výrobky - Tamrac, LowePro, Kata. Použité materiály i provedení jsou zárukou trvanlivosti, která se nakonec vyplatí i cenově. Nenašel jsem řešení pro vysokohorskou turistiku - batoh, do něhož by se vešel stan, spacák a spousta dalších věcí a který by měl polstrovanou chráněnou část na foťák a nějaký ten objektiv jsem u nás neviděl. Vždy platí pravidlo: při balení je brašna příliš malá, zato při nošení je příliš velká.

Když jedete na místo autem a nechodíte daleko, je nejlepší brašna přes rameno, neboť je nepřehlednější a má dost kapes a přihrádek pro drobnosti. Tamrac na obrázku unese skoro všechno, včetně dlouhé Sigmy 400/5,6 a to i nasazené. Výborné je zejména uložení CF karet a baterií, umožňující přehledně odlišit již zaplněné od prázdných, a místo pro filtry a další drobnosti.

V případě, že je třeba mít stativ, je nutný batoh. Normálně stativ dávám na bok Gemmy, buď 65l s upravenými popruhy, nebo 35 l pro kratší túry. Speciální fotobatohy se mi moc neosvědčily. Jednak nemám tolik objektivů, abych fotobatoh opravdu potřeboval, jednak nemají dostatek místa na další věci, třeba spacák nebo jídlo na týden - dávat třeba sádlo vedlo těla není to pravé, nemluvě o kapající termosce. Takže to řeším separátní malou brašnou, která je v batohu nebo na břiše.

Fotobatoh, který mám, je městský LowePro CompuDaypack, který ale slouží hlavně k dennímu nošení služebního notebooku. Šikovný je ale i na kratší výlety, protože má tři oddělené prostory - spodní na zrcadlovku a dva objektivy nebo blesk, zadní část místo notebooku pojme termosku a goretexovou bundu a přední část další objektivy, blesk nebo svačinu a fleesku. Nemá pláštěnku, ale snese kratší déšť nebo sněžení, s pořádným deštěm si však už neporadí - ve městě to ale nevadí.

Na běžkách je ovšem klasický batoh zcela nevhodný, neboť než se k aparátu dostanete, musíte napřed sundat hůlky, pak batoh... První řešení je vzít si na věci malý kletráček a foťák vozit v separátní brašně pod ním - Tamrac Explorer se může vozit i jako ledvinka a pojme foťák, dva objektivy a spoustu drobností. Vozit jej takto na břiše už moc nejde, na to je velký i těžký. Osvědčila se mi lehčí brašna LowePro Apex140 AW na břichu (je nutno ji doplnit popruhem okolo pasu, aby se neklátila při běhu). Dobré je, že se do brašny vejde objektiv s nasazenou sluneční clonou, protože v rukavicích sundávat krytku moc šikovné není a clona objektiv ochrání i v brašně, a má pláštěnku proti dešti. Na horské túry, když je třeba nést velký batoh, to dělám stejně, v dešti putuje brašna dovnitř a na batoh pláštěnka. V noci, když bivakujeme, foťák jde do sáčku na odpadky a do batohu, který je zabalen do pláštěnky. Do žďáráku ho raději nedávám, tam je příliš vlhko.

K vánocům jsem zakoupil batoh Kata 3N1, dovolující jak funkci normálního batohu, tak i nošení přes rameno a přístup k věcem bez nutnosti sundávat hůlky. Vnitřních prostorů je dost, má pláštěnku a dovoluje upnout i stativ. Provedení je takové, že ho otevřete i zavřete jednou rukou.

V každém případě věnujte pozornost přezkám a popruhům. Obvykle drží celá brašna jen na jedné přezce, takže doporučuji naléhavě tohle spojení nějak pojistit - buď nahradit spolehlivou karabinou, nebo alespoň kritické místo zdvojit horolezeckou šňůrou. Vyhnete se tak nepříjemnému překvapení, dojde-li k lomu přezky - to platí jako pro plastové, tak pro kovové typy. Osvědčily se mi malé karabinky se šroubovací pojistkou a nosností okolo 700 kg, které se dají sehnat v horolezeckých potřebách. Nejen že vypadají stylově, ale jsou i funkční - můžete je v nouzi použít třeba při spouštění batohu nebo uvazování lodě.

Rovněž se vyplatí mít své vybavení podepsané, popř. označené, a to jak zřetelnou adresou, tak např. nějakým vrypem na místě, které normálně není vidět, třeba na bajonetu (a tak, aby nevadilo při případném prodeji do bazaru). Nikdy nevíte, co kde zapomenete nebo vám bude ukradeno. Osobně mám i loga na brašnách vypáraná a na aparátech přelepená. Pokud to jen trochu jde, snažím se neupozorňovat na obsah. A při cestách hlavně mimo EU není od věci si své vybavení sepsat včetně výrobních čísel, seznam si nechat ověřit na celnici nebo aspoň u notáře, a jeho kopie popř. i s kopií pasu a víz v něm uložit na několika místech.

Doba digitální fotografie přináší komplikace, které fotografové dříve neznali. Baterie se v aparátech, jako Praktica nebo můj Nikon FM2, měnily po ročním provozu nebo i řidčeji. Pro nabíjení NiMH akumulátorů důrazně doporučuji koupit typ, který dovoluje nabíjet každý článek zvlášť, vyplatí se to. Baterie také není dobré vybíjet až na "dno", paměťový efekt není tak hrozný a životnost je delší - to platí beze zbytku i pro lion. Do D70 pasují i baterie z D200, takže obvykle na kratší akce beru jen baterie, i proto, že D70 má celkem dobrou výdrž. Do D200 starší baterie nejdou a D200 je žrout, takže nabíječka je nezbytná. (Spotřeba D200 není snad ani příliš velká, ale hlídání poklesu napětí při špičkových odběrech vyřadí baterii, i když není ještě úplně prázdná. Tento problém prý snad řeší velký kondenzátor v bateriových gripech, ale nevyzkoušel jsem to, ale s gripem můžete jít s baterií na doraz, neboť na druhou se přepne automaticky.)

Druhou bolestí je prach na sensoru digitálních zrcadlovek. Před každou důležitější akcí je nanejvýš vhodné vše vyčistit. Prach se na snímač může dostat jen při otevřené závěrce a z jejího okolí. Proto je důležité pravidelně čistit u objektivů nejen optiku, ale i bajonet a jeho části, šachtu zrcadla a okolí závěrky. (Pozor, nedotýkat se zrcátka ani štětečkem, pouze ofukovat nebo nechat tak - prach na zrcadle ničemu nevadí, pokud ho není příliš.) Prach na samotném snímači odstraňuji ofouknutím nebo mokrou cestou. Je zajímavé, že ofukování či čištění štětcem nefunguje při prvním čištění nového aparátu nebo po hodně dlouhé přestávce - zřejmě se vytvoří jemná emulze tuku či čeho ze závěrky a ta prachové částice spolehlivě uchytí na povrch snímače (přesněji na filtru nad snímačem). Mokré čištění je v tomto případě celkem účinné. (Upozornění: novější modely na povrchu filtru mohou mít napařenou povrchovou vrstvu a vyžadují jiné složení čisticí kapaliny, obvykle se užívá Eclipse II.) Ulpívání prachu na senzoru není nijak kritické, pokud neměníte objektivy velmi často a v prašném prostředí. Čistota se vyplatí i u aparátů, vybavených čistícím režimem snímače. Jejich účinnost je totiž dost nízká a u některých značek je účinnost dokonce prakticky nulová, jak ukázaly nezávislé testy.