Workflow-archivace

Jak na to

čili

My Workflow

poslední úprava 24/4/08

Poznámka: Tohle vše bylo napsáno roku 2008. Vládne digitál a focení na film je z větší části jen nostalgickou vzpomínkou.

Workflow značí postup práce. Dřív o tom moc nemluvilo, protože jednotlivé činnosti při vzniku fotky byly natolik různorodé, že snad k sobě ani nepatřily. Teď se vše dělá na počítači a víc než kdy jindy vše souvisí se vším a pěkně na sebe navazuje (nebo by alespoň mělo). Jestli to je lepší nevím, ale je to určitě pohodlnější. Rozhodně to není jednodušší. Když si odmyslím dobu, kdy si ještě i běžní dovolenkoví fotografové dělali fotky v koupelně, tak vyfotit film, dát ho do labu, říci " chci jen dobré, formát pohlednice" a pak ukazovat fotky návštěvám bylo opravdu snazší, než přehrávat paměťové karty, posílat je mailem popř. nějak upravovat, ukládat na disk, vypalovat na CD a pak si všechno smazat při odvirování počítače.

Při fotografování na film to bylo jednoduché: nafocené filmy se nastříhaly na šestipolíčkové pásy, pod lupou se vyřadily snímky neostré a špatně exponované, rozmazané a zjevně k ničemu. Z těch zbylých se vybraly ty, které se zdály nejlepší a v temné komoře, později už jen v labu, se nechaly udělat fotky příslušného formátu. Pásy se potom uložily do zásobníků, nadepsalo se datum a název akce, a bylo to. Obvykle jsem si ještě do sešitu poznamenal ke každému filmu číslo zásobníku a popř. nějaké podrobnosti. Film byl drahý, lab ještě dražší, takže exponovaných filmů příliš mnoho nebylo.

Pak pomalu přicházela digitální doba. Napřed jsem skenoval negativy, ale záhy jsem přišel na to, že z diafilmů vycházejí skeny lépe a navíc je možno diáky ještě promítat. Filmů a nafocených políček opět moc nepřibylo, ale začaly se hromadit soubory - můj skener dává v plné kvalitě 60 MB tiff. Ukládal jsem ovšem jen ty podařené na CD, archivace mě netrápila - pořád byl ( a ještě je) někde v zásobníku film. Temnou komoru nahradil Photoshop a tiskárna, takže odpadly dohady, kdo má přednost v koupelně.

Když se objevily první digitály, zůstal jsem v klidu. Jeden megapixel a cena okolo třiceti tisíc za kompakt byly poněkud mimo. Jakmile se ale cena přiblížila deseti tisícům a kvalita výstupu začala dotahovat film, začal jsem počítat náklady na ušetřené filmy. Výběr výrobků byl značný, ceny utěšeně klesaly a tak jsem se stal majitelem malého Canonu A80, který mi slouží dodnes k mé plné spokojenosti, přestože má jen 4 MP. Za pár let nato klesly i ceny zrcadlovek na úroveň svých filmových protějšků a tak dnes už na film fotím jen z čiré nostalgie.

Především výrazně vzrostl počet záběrů (těch dobrých ovšem zůstal téměř stejný počet jako předtím, jen jejich technická kvalita je, jak doufám, vyšší), ale je nutno všechny přebrat, uložit, upravit, znovu uložit, ještě párkrát přebrat, upravit pro internet, malá fotky, velké formáty... prostě spousta rutinní práce, otázek a hledání optimálního řešení, programů a postupů. Nemám samozřejmě takové problémy jako profesionál, který udělá mnoho desítek tisíc snímků do roka, ale postupně vykrystalizoval postup, kterého se snažím držet a který je popsán dále.

JPG x RAW

JPG je formát, který je úsporný a kvalita obrázků (která dána stupněm komprese) je obvykle dostatečná pro běžné prohlížení nebo tisk. Vznikne interpolací dat z jednotlivých pixelů do plnobarevného obrázku ve fotoaparátu, který současně udělá řadu dalších úprav, zejména barevného podání - známé "vyvážené bíle" - ale také doostření, odstranění šumu, a nakonec provede kompresi dat do nastavené velikosti. Tato komprese je ztrátová, což znamená, že velikost dat je redukována na úkor jejich kvality. Při nízké kompresi nejsou ztráty kvality skoro znatelné, vysoká komprese se projevuje celkovou menší ostrostí, snížením počtu barevných tónů a jejich nepěknými přechody nebo mozaikováním. (Protože nejhůře se komprimuje náhodný signál, jsou ztrátou kvality poznamenány zejména silně zašuměné snímky z digikompaktů při nastavení vysoké citlivosti).

RAW je formát obrazových dat, kterým se do souboru zapíší hodnoty zjištěné v jednotlivých pixelech snímače, doplní se o údaje nastavení fotoaparátu a uloží bez dalších úprav na kartu. Pokud jsou data komprimována, tak vždy tak, že se jejich informační obsah nemění. Obvykle platí, že velikost souboru v megabytech je rovna počtu megapixelů snímače nebo větší - podle komprese a počtu bitů (u JPG jsou soubory při nejlepší kvalitě zhruba poloviční velikosti než RAW). RAW soubory nejdou přímo zobrazit, ale je nutno je napřed převést do jiného formátu, třeba zase do JPG. Při tomto převodu se použije původní nastavení fotoaparátu při snímku, které je uložené v EXIF, což je část datového souboru, obsahující tzv. metadata - čili data popisující ostatní data v souboru. Aby práce s obrazovými soubory byla rychlejší, jsou v nich přímo uloženy také malé náhledy. Když např. zapomenete správně nastavit vyvážení bílé, budou JPG soubory barevně posunuté a bude nutné je korigovat. Máte-li RAW soubor, stačí při převodu pouze přepsat informaci v EXIFu a barvy budou upraveny správně.

Metadata jsou připojena i k JPG souborům. Obsahují nejen nastavení fotoaparátu, jeho značku, čas focení, clonu atd., ale také o informace o autorovi, místě, námětu, zakázce, copyrightu a řadě dalších věcí.

JPG soubory jsou obvykle menší a ze všech přístrojů dostáváte stejný formát, který je možno ihned zobrazit na monitoru nebo poslat do labu. RAW soubory jsou naopak z každého typu aparátu jiné a než je můžete třeba poslat kamarádovi, musí se soubory převést do nějakého přijatelnějšího tvaru, např. do JPG souboru. Odměnou za tuto složitost je však lepší kvalita výstupu, někdy dokonce velmi výrazně lepší.

Důvodů, proč tomu tak je, je několik. Nejdůležitější je podle mého soudu fakt, že JPG soubor je vždy osmibitový, tzn., že každá barva má pouze 256 možných úrovní. Pokud se jedná o běžné snímky, které není třeba nijak zásadně upravovat, je to obvykle dostačující. Ale pokud je třeba změnit barvy, zvýšit kontrast nebo třeba projasnit stíny, už to stačit nemusí. DSLR dnes pracují obvykle s 12 nebo 14 bity na kanál, nejdražší snímače v středoformátových přístrojích rozliší 16 bitů na barevný kanál. Když máte např. podexponovaný snímek v RAW formátu, jde bez velkých potíží podexpozici korigovat o jeden až dva stupně. Pokud máte totéž jen v JPG, korekce je mnohem obtížnější. Jinými slovy, RAW soubor má větší dynamický rozsah než JPG.

Dalším důvodem pro RAW je komprese dat. Komprese vždy kvalitu snímku trochu sníží, při nastavení nejlepší kvality výstupu ovšem téměř neznatelně. Účinnost komprese ovšem závisí na míře detailů ve snímku. Nejvíce detailů v sobě mají zašuměné snímky při vysoké citlivosti, které se komprimují jen velmi těžko a kvalita výrazně kompresí utrpí. Konečně posledním důvodem, proč je výhodnější užít RAW, je doostřování. Každá digitální fotografie doostření potřebuje. Způsob a míra doostření ovšem zásadně záleží na tom, k čemu je snímek určen. Pro zobrazení na obrazovce je nutné zcela jinak doostřovat, než u snímku připraveného pro tisk. Doostřování by měla být vždy až ta poslední operace při úpravě snímku, a nikoliv ta první. (Někteří autoři doporučují naopak provést prvotní doostření na začátku úprav. Toto doostření má pouze kompenzovat ztrátu ostrosti způsobenou antialiasing filtrem před čipem.

Který formát tedy zvolit? Majitelé kompaktů to mají jednoduché - jejich přístroje RAW vůbec neumějí. Profesionálové, s výjimkou žurnalistů, kterým jde více o rychlost než o kvalitu, zase přísahají na RAW. Známý Ken Rockwell např. tvrdí, že JPG je to jediné, co potřebuje. Jeho rada je prostá: pokud kladete otázku, zda používat RAW nebo JPG, používejte JPG. Jinak řečeno, když tomu nerozumíte, použijte ten jednodušší postup.

Osobně používám RAW, kdykoliv je to možné. JPG jen tehdy, když vím, že jde o fotky pouze pro web nebo když potřebuji dělat série fotek z nějakého sportu, neboť komprimované JPG snímky dovolují rychlejší ukládání na karty. Výhodou RAW je především mnohem širší dynamický rozsah snímků a tím pádem pohodlnější následné úpravy. RAW konvertory také dovolují hromadné úpravy velkého počtu fotek. JPG vyžadují naopak přesné nastavení expozice a barevnosti hned při focení, což někdy, zejména při umělém světle, není vždy možné. Přesná práce se však vyplatí vždy - úsporou času při následných úpravách.

Popis a katalogizace

Takže máme fotky na kartě. Pro každý foťák mám jinak definovaný název souboru, takže se nemohou vyskytnou duplicitní názvy. Proto také soubory nikdy nepřejmenovávám, pouze doplňuji koncovku při změně rozměrů: -h je vysoké rozlišení, -l rozlišení pro obrázky do textu a -t pro miniatury. Prvním krokem je přehrání do počítače.

Fotky přesypu pomocí průzkumníka z karty do adresáře My_raw_photo, který je na externím disku. (Externí disk se, na rozdíl od interních disků, zapíná jen při potřebě něco kopírovat, jinak je odpojen .) V němž udělám adresář pro každou akci nebo projekt. Jméno adresáře má formát 2008_12_31_projekt. Raw v názvu znamená, že jde o neupravené soubory z foťáku, popř. ze skeneru, takže zde jsou i soubory formátu JPG nebo TIFF. Soubory, které jsou ve formátu RAW, převedu rovnou do universálnějšího formátu DNG. DNG zachovává raw data, ale je kompatibilní s řadou programů a snad bude i v budoucnosti - to se ostatních raw formátech jednotlivých výrobců, které jsou specifické pro různé modely, tak jednoznačně říci nedá. V každém svém fotoaparátu mám nastavený jiný název souboru, takže se nemohou dublovat jména. Následně projedu takto uložené soubory pomocí IrfanView a rovnou smažu všechny zjevně vadné soubory - neostré a podobně. Irfan je totiž relativně velmi rychlý program.

Druhým krokem je přidání metadat do souborů - název, obecný popis, lokalitu, projekt a klíčová slova. Co je třeba zadat, vyplývá z názvů polí, která jsou v EXIF standardně přidávána. Dokud máte pár fotek, tak je tohle asi zbytečné, ale za několik let jsou jich desítky tisíc a hledání se stává noční můrou. Microsoft dodává pro Win XP zdarma utilitku Photo Info, která tyto informace dovoluje zadávat pro jednotlivé fotky nebo hromadně a potom je zařadit jako zobrazitelné položky do Průzkumníka. To stejné umí Zoner, Bridge a řada dalších programů pro práci s fotkami. Tohle už dělám pomocí Adobe Lightroom, do jehož databáze, označené jako RAW, dobré obrázky naimportuji.

Nejlepším prostředkem k orientaci v množství fotek jsou asi klíčová slova. Zpočátku jsem ovšem narážel na to, že za chvíli jsem měl klíčových slov stejně jako fotek. Naštěstí Lightroom nebo novější verze Zoneru nebo Bridge dovolují klíčová slova sdružovat do kategorií, takže se v nich dá vyznat. Definoval jsem si řadu kategorií s nejčastějšími klíčovými slovy, které rozšiřuji jen výjimečně.

Doplnit údaje do metadat je nutno hned na počátku, aby nebylo třeba je znovu přidávat do každé z archivních kopií, po úpravách a podobně. Dobré je rovněž co nejdříve zahrnout hodnocení fotek, které slouží k pozdějšímu výběru z archívu.

Následuje detailnější probírka, při níž vymažu duplicitní snímky a vyberu (při více variantách) ty nejlepší. Takto redukovaný výběr vypálím na CD nebo DVD, vždy dvojmo a nízkou rychlostí, na rozdílné druhy média - obvykle jedna sada je na Verbatim a druhá na Taiyo Yuden, pokud je seženu. Jedna pak putuje do zásuvky v psacím stole doma a druhá do kanceláře. Před vypalováním ještě nechám k adresáři dopočítat kontrolní součty do souboru, který se rovněž vypálí na DVD.

Vypálené DVD znovu importuji do Lightroom, ale jiné databáze - databáze Archiv DVD. Dojde tak k uložení náhledů do databáze, které jsou přístupné i bez vlastního DVD v mechanice. Nakonec celý adresář znovu zkopíruji, tentokrát na pracovní disk k dalším úpravám, a vytvořený adresář importuji do Lightroom, opět do jiné databáze, tentokrát s náhledy 1:1.

Archivace, DNG

Na otázku, kdy je třeba zálohovat, existuje jednoduchá odpověď - vždy a stále. Z obecné platnosti Murphyho zákonů lze dovodit, že otázka nestojí, zda harddisk zkrachuje, ale kdy se to stane. Nechávat data jen na jediném disku je bezstarostný hazard.

Existuje samozřejmě několik důležitých zásad. Předně - nikdy ničemu příliš nedůvěřujte. Porouchat se může hardware i software. Buďte nachystáni na opravdu velké množství dat. A nemyslete si, že dvě kopie od každého stačí. Pamatujte, že třetí Murphyho zákon říká, že pokud se vám ještě nic neztratilo z disku, tak je to jedině proto, aby se vám později mohlo ztratit něco opravdu důležitého.

Důležitým nástrojem k udržení integrity archívu je kromě duplicity kontrola stavu souborů na discích, CD a DVD. Kontrola CRC neumožňuje zjistit postupnou degradaci medií, neboť při čtení CD ROM se využívá redundance zapsaných dat a samoopravné kódy. K tomuto účelu je vhodné např. použít utilitku Nero CD-DVD Speed, která indikuje počet chybových čtení. Nově vypálené CD disky mají procento chyb výrazně nižší než disky staré několik let. Proto CD stará více než pět let kopíruji postupně na DVD (stejně jako jsem staré floppy disky zkopíroval na CD ROM). Předpokládám, že až se objeví něco novějšího, dojde k postupnému kopírování starých DVD na nové médium.

Všechny CD a DVD mají jednotné názvy a pořadové číslo a náhledy jsou uloženy do databází Lightroom.

Pro zálohování (což je něco jiného než archivace) používám externí SATA disk, kam kopíruji pravidelně všechny důležité soubory zálohovacím programem. Jak už bylo řečeno, formáty souborů RAW nejsou standardní, ale každý výrobce si je vytváří sám. Je reálné nebezpečí, že po čase nebude program, který by je přečetl. Proto všechny soubory RAW převedu do formátu DNG a uložím na externím disku.

DNG je formát zavedený firmou Adobe a postupně se stává průmyslovým standardem pro RAW soubory. Jeho název - digital negative - napovídá, že má stejnou funkci, jako negativ dříve - totiž jako podklad k úpravám a tisku fotografií. Někteří výrobci už tento formát přímo zabudovali do svých přístrojů, v každém případě si zachovává výhody RAW formátu a skýtá větší naději na kompatibilitu s pozdějšími produkty. Konvertor do tohoto formátu je volný ke stažení u Adobe. Pro klid duše tedy použitelné raw soubory převedu z NEF do DNG formátu a uložím do adresáře na externím disku. Vznikne tak další záložní kopie.

Po uložení souborů a vypálení archívních médií přesunu podadresář s fotkami z Vypalit na CD do adresáře Vypalena CD. Vymažu všechny datové soubory kromě souboru se seznamem CRC, podadresáře ponechám. Tak vznikne velmi stručný obsah archivu na CD nebo DVD.

Raw konverze

Způsob konverze snímků z formátu RAW do něčeho standardnějšího - JPG, TIFF - má značný vliv na výslednou kvalitu fotky. Nejlepší výsledky mi dával originální software od Nikonu, bohužel jeho ovládání (alespoň těch mých verzí, které jsem dostal) patří k nejhorším. Optimální se mi dnes jeví ACR od Adobe, který je součástí Lightroom či Photoshopu. Raw konvertorů existuje poměrně dost, od freeware po komplikované SW, provádějící současně korekci vad objektivů, např. DXO. Kromě kvality převodu rozhoduje rychlost a snadnost ovládání - mým favoritem je Lightroom.

Nejprve provedu hrubé roztřídění snímků a uložení výsledků do kolekcí, které představují mocný nástroj pro hierarchické ukládání obrázků.

Nyní upravím vybrané snímky: provedu hrubý ořez, vyvážení barev a nastavení rozsahu jasů, popř. i křivek, pokud je použito vyšší citlivosti, tak nastavím redukci šumu, v této fázi lze nastavit rovněž korekci optických vad (chromatické aberace). Ve většině případů se povede doladit fotky do celkem definitivní podoby. Nesnažím se o příliš přesné nastavení, ale o zachování maximálního dynamického rozsahu. Toto vše provedu v Lightroom, který pracuje přímo s raw daty a všechny úpravy ukládá do databáze a na souboru DNG (pro jiné formáty souborů lze tato metadata ukládat do XML souborů), takže lze bez ztráty kvality jednotlivé kroky vrátit, a to i napřeskáčku. Obvykle lze takto provést všechny základní úpravy expozice, barev a kontrastu.

Následuje převod vybraných snímků do formátu TIFF. Nastavuji vždy 16 bitů a barevný prostor AdobeRGB. Protože takové soubory jsou dost velké, u méně podařených snímků s málo hvězdami, které se nebudou dále upravovat a používat, ukládám jen malé (800x600) soubory JPG do podadresáře JPG. Tyto soubory pak dále upravuji pro tisk.