Jak na to

čili     

   My Workflow

 

poslední úprava 24/8/2012

 

Fotit na film jsem přestal  někdy v roce 2006. Když  jsem se chystal na Korsiku na kolech a začal se balit na cestu, pod dlouhé době jsem zase vytáhl starého manuálního Nikona  FM2. Robustní manuální Nikon se  jaksi hodí na drncání na kole lépe než komplikované elektronické zázraky  - a také jsem měl v mrazáku zásobu Provie, která už skoro expirovala.

Když jsem položil na jednu stranu FM2, pět pevných skel, polarizační filtry a dvacet filmů, a na druhou stranu D70, dva zoomy, nabíječku, baterie, sluneční clony a karty, vyšlo to váhově stejně. Takže výhoda na straně filmu - netřeba se starat o nabíjení baterií někde na cestách. A nevýhoda - filmu jsem přece jen neměl tolik jako místa na paměťových kartách, a digitál mě odnaučil šetřit snímky.

Kromě Provie jsem s sebou měl i čb TriX, ale nepoužil jsem ani jeden - obvykle mi bylo líto vytahovat z aparátu nedofocený film, nebo to nestálo za to na pár políček přecházet na čb. Velká nevýhoda filmu proti digitálů. A po návratu jsem nechal vyvolat filmy, což stálo pěknou pálku a navíc jsem je musel skenovat, což také zabralo spoustu času.

 

Diskuse na téma, zda je lepší digi nebo film, které byly oblíbenou zábavou na fotofórech před pár lety, už utichly. Film je zapomenut, digitální fotografie je levnější, výsledky kvalitnější. Jsou ovšem lidé, kteří na film nedají dopustit - a mají pravdu. Film prostě má své kouzlo.

Takže důvodů, proč jsem  neprodal  Nikona FM2,  je několik (kromě tenčící se zásoby filmů v mrazáku):

Ve všech ostatních ohledech je digitální zrcadlovka lepší. Konečně není nutno myslet na ceny filmu. Nemám teď na mysli cvakat kolem sebe jak o závod. Je ovšem rozdíl, když fotografujete kamaráda na oslavě narozenin a uděláte dvě fotky nebo dvacet. Pravděpodobnost zachycení dobrého okamžiku se radikálně zvyšuje. To stejné platí o udržení dlouhých časů z ruky - když uděláte dvacet snímků, budou třeba dva perfektní. A to nemluvím o sportu a reportáži, tam byste se nedoplatili. Dalším podstatným aspektem je možnost měnit za chodu citlivost filmu. A konečně v mnoha ohledech nejdůležitější je, že můžete ihned zkontrolovat, co se povedlo a co nikoliv. Jednu zásadní nevýhodu však digitální technika má: trvanlivost. Soubory sice nestárnou a neztrácejí barvy, ale když se ztratí nebo jen poškodí soubor, je pryč vše. Když poškrábete film, je poškrábaný, ale pořád na něm obrázek je. Obávám se, že z digitální éry budou mít archeologové či historici dost bolavou hlavu a přetrvá jen to, co bude na papíru.

Zpracování filmu (barevných) se dříve prostě svěřilo laboratoři a nebyla šance, jak ovlivnit výsledek. Ale i dnes, kdy  je s digitálním snímkem možno dělat jakákoliv kouzla na počítači, je situace obdobná: většina lidí překopíruje fotky z karty do PC a bez jakýchkoliv zásahů (a bohužel často také bez výběru všechny) je rozešle mailem svým přátelům nebo pošle do minilabu. Výsledek je tristní: dostanete mailem dvěstě fotek, podíváte se na prvních deset a zbytek necháte být.


Můžeme nostalgicky vzpomínat, ale dnes už jednoznačně vyhrál digitál. Provoz je levnější, neomezuje vás pomyšlení na cenu filmu, fotoaparáty jsou modernější a výkonnější, nově navržené objektivy mají lepší parametry. Dosažené výsledky překonávají film zcela jednoznačně i ve třídě amatérských přístrojů. Fotografování je sice o něco komplikovanější (to však bylo vždy, pokud nespoléháte na automatiku), ale také zábavnější. Tím, že okamžitě vidíte výsledek, je možno technické chyby rychle odstranit. Nejste také limitováni náklady na film, což umožňuje i amatérovi chovat se v tomto ohledu jako profesionál, u něhož byly před digitální dobou náklady na film tou menší položkou v rozpočtu na pořízení snímku, a snímat tak variantní expoziční řady, vybírat z velkého množství záběrů a vyloučit tím prvek náhodnosti. A to nemluvím o videu.

Na druhé straně - pokud nekamarádíte  doma s počítačem  nebo  máte staré kvalitní vybavení, které vám vyhovuje, klidně  u toho zůstaňte. Jde o fotky, ne o technický pokrok. FIlmy stále koupíte a minilab je zpracuje i dnes. Technicky jsou sice digitální fotky kvalitnější (při stejné námaze a ceně) než lze docílit na film, na tvůrčí možnosti však tyto úvahy nemají vliv. Fotografování na film má stále své kouzlo a kdo viděl, jak se ve vývojce objevuje na papíře obraz, ví, o čem mluvím.

Ostatně, pokud bych uvažoval o cestě do Himalájí nebo do tropického pralesa a chtěl fotit (s patřičně kvalitními výsledky) někde hodně daleko a vysoko, kde není elektřina, prší a je vlhko nebo mrzne, asi bych o filmu uvažoval i dnes jako o neprůstřelné záloze.

Na konec malá ekonomická úvaha:

Celkem jsem na poslední dovolené na Korsice nafotil asi 350 diáků, což je tak asi moje norma za týden dovolené v přírodě. Těch 350 diáků mě přišlo asi tři tisíce jen za filmy a vyvolání. Uvážím-li, že Canon A80 mě stál kdysi 14 tisíc plus karta a baterie, a udělal jsem s ním dodnes přes 12000 snímků, ušetřil jsem asi 30 tisíc korun, počítám-li náklady jen za negativní filmy. Můj D70 má nafoceno asi 20000 snímků, takže si na sebe vydělal zcela určitě, a to je v první třetině své životnosti (ale už jen odpočívá, zátěž převzal Nikon D200). A D200, která má údajně mít životnost okolo 100 - 150 tisíc snímků, nafotil za pět let 55 tisíc, takže i zde bude, doufám, amortizace ještě pár let pokračovat. Nejnovější přírůstek, D300, už má za sebou stotisíc expozic (koupil jsem jej levně, měl už jich okolo 80000), ale při rychlosti 8 obr./s to přibývá rychle... Přesto šlape jako hodinky.

Další významný krok by snad mohl být přechod na plný formát. Nikon jej nastartoval modelem D3 a pozdější D700 je už  i cenově dostupná. S tím souvisí otázka, zda se bude dále rozvíjet poloviční (DX) formát. V amatérské kategorii snad ano - kvalita zcela vyhovuje, cena snímačů je a bude nižší a technologie ještě pokročí. Pro profesionály je zase přitažlivé "prodloužení" teleobjektivů, které svoji cenou překračují náklady na vlastní fotoaparát. Na druhé straně, ohromný skok v kvalitě při vysokých ISO, který přinesl D3, bude silným lákadlem spolu s ohromnou zásobou starší kvalitních objektivů, které jsou pro Nikony k dispozici. Možnou cestu naznačil už D3 - přepínání na formát DX spolu se zvýšením rychlosti snímání. A pokrok se nezastavil - snímač D800 má 36 MPix, což je opravdu hodně . Hodně především z pohledu objemu dat. Z pohledu rozlišení to je jen asi o 70% více, než má moje stará D300, která má ovšem menší snímač. Nicméně nároky na objektivy se zase o značný krok posunuly.

Poznámka: Koupil jsem jak D70, tak D200 z druhé ruky. U Nikonů je v každém snímku v EXIF uvedeno, kolikrát do té doby spustila závěrka. Když jsem prodejci D200 ukázal, že nabízený přístroj má za sebou dvakrát více snímků, než kolik  tvrdí, bez řečí slevil 20% z ceny.
Pokud nevíte, kde v EXIF hledat, podívejte se na obrázek:

 

 

Fotogalerie

Názory jiných

Links

Slovník

CV

e-mail               back             home

Copyright (c) Martin Rybák 2008