Lago di Garda (2003)

jenom fotky         den první           den druhý          den třetí          den čtvrtý         den pátý         2001

Ráno je sice zima, ale azuro. Holt slunná Itálie.

Tam nahoru máme namířeno. Ještě netušíme, že cesta jde skutečně těmito stěnami skoro diretissimou. Že to je nějkých tisíc metrů ale víme. V plánu je Cima S.A.T cestou 404 - Via Ferrata dell' Amicizia, proslavená svými dlouhými žebříky a skvělými pohledy na jezero a městečko Riva.

Nástup na ferratu vyžaduje pořádnou přípravu.

Jarda už to hrne nahoru ...

...a také já jsem už zdolal první délku. Zatím to není tak zlé, tato část nebyla úplně svislá. Do žebříku nastupuje Přema,

... ale už je nahoře, hurá.

přeleze první půlku a už je skoro v půlce druhého úseku, ale teď už to je nepříjemně strmé a Němky jsou tak rychlé... Mají ovšem rozum a vědí, že varování, aby na žebřík nelezlo současně více lidí než tři, je lepší v kontaktu s Přemou raději dodržovat. Přemek stoupá pomalu, ...

Cestou po žebříku nemá cenu spěchat, zejména když je na co se dívat (klikni si na větší obrázek).
              

Tak tudy vede ferrata. Celou cestou nahoru jsme se snažili odhadnout, kudy ferrata pokračuje. Na fotce vlevo je ferrata vedena prostředkem. Na detailním výřezu je vidět jednu část žebříku. Tohle byl ten kratší, který také nebyl už moc strmý. Jen mu chyběla nějaká ta šprušle.

Tohle jsem já. Došel mi film zrovna uprostřed žebříku. Ale ten stín se mi moc líbil a tak jsem ho vyměnil, což byla dost velká zkouška trpělivosti pro Itala pět šprušlíků pode mnou. A to ho Přema galantně pustil před sebe.

Tak tohle je vidět, když se podívate dolů. Z této výšky (může to být takových 700 metrů) jsou z plachetnic na jezeře jen malé bílé čárky, z domů jsou domečky, lidi nejsou vidět vůbec a auta jezdí neskutečně pomalu a potichu. Jediné, co je slyšet zdola z Rivy, jsou kostelní zvony.

Dole na jezeře se proháněli surfaři, nahoře už byla ferrata zasněžená a ve stínu byla pěkná kosa, i když jsme lezli nahoru. Naštěstí byl výstup lehký, jen pohledy pod sebe na jezero o kilometr níž byly pořád stejně impozantní.

A už jsme skoro nahoře. Další žebříky už nebudou, bude se pokračovat ještě po skalách. Pod námi je Riva a za ní Arco s "dětskou" ferratou, plánovanou na den odjezdu. Pár dalších fotek z cesty nahoru si můžete zvětšit kliknutím na minuatury vpravo.

Konečně nahoře! Na špičatém vrcholku je kromě italské vlajky také tlačenice Italů a Němek, které nás předběhly. Domů si zřejmě odnášejí silné zážitky, protože stále brblají cosi, co zní jako der Dicke. Tradičně je na řadě pivo, rum a kompot, tentokrát velký a to broskvový.

Z vrcholu byl rozhled byl skvělý rozhled na Brentu a Presanello na jedné straně a na Lago di G. a Monte Baldo na druhé. (klikni na miniatury)

Cestou dolů nastal malý problém. Sestup z vrcholku se totiž konal severní stranou, pokrytou půlmetrem sněhu, pod nímž byl tvrdý sklovitý led, jen někde suchá skála. Nicméně jsme to všichni ve zdraví zvládli, jen kdosi (Jarda?) lehce zkrvavil kousek cesty. Další sestup již pokračoval normální cestou, v průvodci popsanou jako nekonečné serpentiny, což přesně vystihovalo skutečnost. Jedinné zpestření přichystal Přema, když si za krk setřásl všechen sníh se stromu, o který brzdil svůj sešup. Tolik slov, která ani nechci umět, se často neslyší.

Poslední pohled na stěnu před návratem

Monte Altissimo se zvedá nad jezerem do výšky přes dva tísíce metrů. To jsme ještě nevěděli, že je naším zítřejším cílem.

Po někonečých serpentýnách jsme nakonec dorazili dolů, kde si Jarda splnil svoji touhu ochutnat skutečnou olivu. K tomu si napajtloval ty vůbec nejkyselejší a nejtrpčí olivy, které ve slunné Itálii kdy vyrostly, a nezištně se o ně se mnou podělil. Naštěstí žádný z nás nemusel řídit a tak to obranný granát obratem zahladil.

V Rivě jsme krásný den završili espresem a štrůdlem, ta méně zkušená se nechala zlákat čímsi, co už od pohledu nám zkušeným připadalo dost divné a čemu se zde říkalo dort. Dort to skutečně byl a po ochutnání dostal přívlastek kamenný.

V našem doupěti už bylo příjemně vytopeno, takže po večeři a vřelé sprše zbyl ještě čas na teoretickou přípravu, tentokrát na téma "co vydrží karabina s padajícím chlapem na sobě" . Nejpotřebnější přípravu opět prospala.

pokračování - den třetí          zpět na začátek        fotky            mail me