jenom fotky den první den druhý den třetí den čtvrtý den pátý 2001
 |
Ráno nás
v našem příbytku zastihlo lehce znavené po
včerejším výkonu a proto byl na programu den
odpočinku. Když jsem se vyšel podívat ven, byl krásný mrazivý den, přirozeně azurro a fučel čerstvý vítr. Slunce zrovně vycházelo a svítilo na hřebeny nad jezerem. Silnice jsou prázdné a Italové ještě spí. Je neděle, takže už platí zimní čas, ale my se řídíme dál podle letního. |
| Přema
vymyslel lehkou odpočinkovou túru - ferratu Coala'zu.
Autem jedeme na Brentonico. Podrobnou mapu nemáme a tak
dost bloudíme. Silnice jsou nahoře pokryté sněhem a
ledem, nic moc, teploměr ukazuje -5 stupňů. Projížďka je to moc pěkná, ale ferratku se najít nepodařilo. Ani se moc nesnažíme, protože podle informací má být dost vysoko a vypadá to, že bude zasněžená a zledovatělá. Vracíme se zpět a jedeme k chatě generála Graziani. Minule jsme sem došli lehkou odpočinkovou ferratou, která i dnes vypadá docela schůdně, protože do ní svítí slunko. |
 |
 |
 Jako
jedni z prvních dojíždíme až k chatě a hned se
vydáváme nahoru. Je však skvělá
viditelnost a na slunci i celkem teplo, hlavně |
Počasí je stále perfektní, i když předpověď moc dobrá není, spíše trochu chaotická (v podání naší paní domácí).
| Chata
generála Graziániho, který velel zdejším bojům a je
oslavován jako velký vojevůdce, i když údajně
všechno prohrál a rakouský průlom zastavily teprve
britské jednotky, je už hluboko dole pod námi. Rozhled
je stále lepší. Na východě je vidět celý hřeben Monte Baldo. Nad jezerem se stále dělají mraky, ale sem nedosahují. Cestou jsme došli partičku Italů asi tak našeho věku. Trochu z nich vyčníval šlachovitý čahoun, který si to vykračoval jenom v trenkách a tričku, ale zato neustále kecal a kecal a kecal. Mám za to, že ostatní tak rychle šlapali proto, aby už konečně zmlkl, ale byl velmi zdatný. |
 |
 Energie na cestu udělala své a za chvíli jsem byl nahoře. Trochu schovaná za větrem byla chatička a měla otevřeno. Šel jsem dál, dokud jsem byl zahřátý, abych viděl na jezero. Vítr nahoře nepřipomínal slunnou Itálii ani náhodou. Navlékal jsem na sebe další vrstvy a balil se do kapuce, ale moc to nepomáhalo, vítr profoukl všechno a hned tam navál sníh. Zato rozhled byl nádherný. |
 |
 |
 |
 |
 |
Pohled na Adamello
 |
Pěkně
vymrzlý jsem se vrátil do chaty. Zbytek už seděl v
teploučku a nasával červené. Pojistili jsme to
ještě vrcholovým kompotem. I ostatní se chtěli jít pokochat rozhledem a tak jsme zase vyrazili. Kupodivu se venku neoteplilo. |
| Podle rady dobrého
pocestného jsme se ještě vydali na "punto
panoramico". Bylo sice poněkud zasněžené, ale
jinak velmi funkční. Jak jsme ho trochu upravili,
začali tam proudit i ostatní Italové.
|
|
Na vrcholku Monte Altissimo, na
obzoru je Marmolada.
 |
Cesta
dolů je už rychlá, ale čas na obranu se našel.
|
Nebylo sice kam spěchat, ale slunce už zapadalo a mraky od jihu
začaly houstnout.
Nic tedy nebránilo co nejrychlešímu návratu do teploučka
chaty generála Grazianiho.
Jen jsme už nemohli sedět venku jako před dvěma lety, uvnitř
to bylo rozhodně lepší.
Cestou zpět jsme si ještě alespoň zdálky dalekohledem prohlédli v Mori cestu na Monte Albano, jednu (alespoň podle průvodce) z nejtěžších alpských ferrat. Nevypadala sice tak monumentálně jako via ferrata dell'a Amicizia, ale zajímavá rozhodně byla, protože stěna byla prakticky celá svislá. No až někdy příště.
Doma nás navštívila paní domácí s velkou láhví červeného, které bylo docela dobré. Bohužel jeho konzumace byla podmíněna politickým školením, takže si ho zase odnesla. Spát se šlo hned po večeři s velmi nejasnými zprávami o počasí. Jediné, co je jisté, je to, že počasí si tady teď dělá co chce.
