Karnische Alpen 2010

tady jsou další fotky

Karnische Alpen  se mi pokaždé, když jsme kolem nich jeli do Itálie do Dolomit, nezdály nijak zvlášť přitažlivé. Chyba - jejich hřeben tvoří krásnou a vcelku nenáročnou hřebenovku, kterou zvládla i Zuzka, jež se po dlouhé době opět vydala do hor.

Autem jsme z Brna vyjeli před šestou a bez nějakého honění jsme před druhou již byli ve Viertschachu, odkud vede lanovka na počátek hřebenovky. V neděli tam sice bylo při krásném počasí poněkud více lidí, ale ti končili na nejbližší chatě - Sillianerhütte, kde jsme měli domluvený nocleh. Počasí byla bez kazu, slibované odpolední bouřky se nekonaly a tak jediný problém bylo nespálit si nos. Už tato kraťoučká  první etapa byla překrásná: napravo masív Sextenských Alp, nalevo se do nedohledna táhly hřebeny Taur, z nichž vyčnívaly Venediger a Glockner.

Hřeben je současně italsko-rakouskou hranicí, což se možná odrazilo i v jídelníčku - klasickou Leberknödelsuppe neměli ani na jedné chatě. Ale pivo bylo všude a Kaiserschmarn taky. Večer jsem strávil na kopci nad chatou. Nevěděl jsem, kterou stranu fotit dřív, zda proslulé Tre Cime nebo kýčovité mráčky nad bývalou strážnicí (i tady se kdysi bojovalo).

Pěkné počasí a panoramatické výhledy z vrcholů hřebene nás provázely na další chatu - Oberstansereehütte. Turistů zde bylo příjemně méně, teplá sprcha za 2 EU, Wienerschnitzel, pivo.

Eisenreich (2665 m) - to pravé místo pro vrcholový kompot

Třetí den byl náročnější, nepříjemné byly firnové žlaby, které jsme raději obcházeli po hřebenu. Já jsem vylezl ferratou (nijak těžkou) na Grosse Kinigat, jediný problém snad bylo docela strmé firnové pole nad ní, raději jsem se nedíval, kde končí. Výhled byl opět impozantní, ale protože Franta čekal dole, moc jsem se nezdržoval. Dolů vedla ferrata lehounká  jihovýchodní stranou. Zajímavé bylo značení: u chaty uváděli, že na následující Porzehütte to je 4 1/2 hodiny. Za Kinigatem, který udávali za 2 hodiny, to bylo stále ještě 4 hodiny. Nakonec jsme šli něco okolo 9 hodin, ale v to počítám i výstupy na Kinigat a další dva vrcholy, pauzy na jidlo a focení a asi půlhodinovou zacházku. Už zkrátka nejsme tak rychlí jako kdysi.

Na Porzehütte jsme zůstali dvě noci. Druhý den jsme dali jen lehkou túru po hřebeni na Reiterkarspitz (2422 m). Počasí se začalo trochu kazit, dokonce spadly asi tři kapky a nad Dolomity to vypadalo na pěknou bouřku, ale nakonec nic nebylo. Zato zde rostla opět spousta kytek a pohledy na masív Porze i Sextenské Dolomity za ním byly opět nádherné.

Masív Porze

Ráno nebylo po dešti ani památky a blankytná obloha nás provázela cestou dolů do Obertilliachu, kde už čekala Z., která sešla k autu z předešlé chaty a jela se podívat ještě sama na Dolomity.